© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 13. března 2018 ve věci č. 10839/09 – Ebedin Abi proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že neposkytnutím vězeňské stravy, která by odpovídala dietě, jež byla stěžovateli z důvodu jeho zdravotních problémů předepsána lékařem, byl stěžovatel vystaven špatnému zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel trpící cukrovkou a ischemickou srdeční poruchou byl v roce 2008 odsouzen k trestu odnětí svobody za trestný čin terorismu. Na začátku výkonu trestu absolvoval lékařské vyšetření, ze kterého vyplynulo, že vzhledem ke svým zdravotním potížím potřebuje stravu, která bude odpovídat dietě s nízkým obsahem cholesterolu. Podle lékařské zprávy by měl být jeho jídelníček být bohatý na drůbež a zeleninu, a naopak by v něm mělo být jen omezené množství hovězího masa a saturovaných tuků.
Jelikož stěžovateli ve věznici odpovídající dietní strava poskytována nebyla, obrátil se s tímto požadavkem napřed na vězeňskou správu a následně se stížností na postup vězeňských orgánů na vnitrostátní soudy. Ty nicméně dospěly k závěru, že s ohledem na omezené finanční prostředky stěžovateli předepsaná strava nabídnuta být nemohla a postačilo, že mu byla poskytována alespoň strava bez soli a koření.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že neposkytnutím takové stravy během výkonu trestu, která by odpovídala dietě, jež mu byla předepsána lékařem, porušily vnitrostátní orgány jeho právo na život ve zdraví.
Soud úvodem připomněl, že stát musí zajistit, aby podmínky zbavení svobody respektovaly lidskou důstojnost a aby osoby zbavené svobody nebyly vystaveny tísni nebo strádání o intenzitě přesahující nevyhnutelný stupeň utrpení spojeného se zbavením svobody (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, § 94). Neposkytnutí přiměřené lékařské péče a zbavení svobody nemocné osoby v nepřiměřených podmínkách bude v zásadě představovat zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy (Ilhan proti Turecku, č. 22277/93, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000, § 87). Soud dále vyzdvihl povinnost chránit zdraví a pohodu osob zbavených osobní svobody obecně, která s sebou mimo jiné nese povinnost zajistit jim vhodné stravování (Ilascu a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 48787/99, § 451, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2004)
Soud konstatoval, že mezi stranami nebylo sporu o tom, že stěžovatel trpěl zdravotními problémy, které vyžadovaly dietní stravování, a posuzoval tak, zda zdravotní péče, která byla stěžovateli ve vězeňském zařízení poskytována, byla dostatečná a zda nevyhovění jeho nároku na dietní stravu bylo slučitelné s článkem 3 Úmluvy. Soud přitom podotkl, že požadavek na zvláštní dietu vyplýval ze dvou lékařských zpráv a že stěžovateli a dalším třiceti sedmi odsouzeným se zdravotními problémy byla poskytována úplně stejná strava jako ostatním odsouzeným s jediným rozdílem spočívajícím v nižším obsahu soli a koření.
Soud důrazně odmítl argument, který vzal v úvahu vnitrostátní soud, že poskytnutí zvláštní stravy stěžovateli by bylo možné pouze při zvýšení denních stravovacích jednotek na odsouzeného, které v rozhodné době činily 3 turecké liry denně (cca 36 Kč). Připomněl, že z jeho předchozí judikatury vyplývá povinnost státu, aby osobám, které jsou dlouhodobě omezeny na osobní svobodě, byla zajištěna dostatečná a vhodná strava (např. Chkhartishvili proti Řecku, č. 22910/10, rozsudek ze dne 2. května 2013, § 61). Soud ocenil, že předmětná věznice měla vlastní vývařovnu, kde pokrmy pro odsouzené připravoval zvláštní personál, avšak shledal, že denní výše stravovacích jednotek neumožňovala věznici poskytnout nemocným odsouzeným zvláštní stravu, ačkoli jim byla předepsána lékařem.
Poznamenal dále, že právo odsouzeného na zvláštní stravu odpovídající jeho dietě vyplývalo i z vnitrostátní právní úpravy a výše stravovacích jednotek měla náročnosti konkrétní diety předepsané lékařem odpovídat. Soud učinil závěr, že odmítnutí poskytnout stěžovateli dietní stravu předepsanou lékařem nebylo v žádném případě možné odůvodnit ekonomickými důvody, když zákon stanovil, že na stravování nemocných odsouzených budou vyhrazeny zvláštní prostředky. Soud také upozornil, že ani státní zástupce, ani vnitrostátní soud nezjišťovali, zda se vedení věznice pokoušelo o navýšení stravovacích jednotek za tímto účelem požádat.
Soud dále odmítl argument vlády, že si stěžovatel mohl vhodné potraviny nakupovat sám od externího dodavatele nebo z dobře zásobené vězeňské kantýny. Uvedl, že dle tohoto řešení by stěžovatel musel vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nést větší finanční břemeno než zdraví odsouzení, což by bylo v rozporu s povinností státu zorganizovat vězeňský systém tak, aby zajišťoval respekt k lidské důstojnosti bez ohledu na možné logistické či finanční obtíže (např. Benediktov proti Rusku, č. 106/02, rozsudek ze dne 10. května 2007, § 37).
Soud se následně zabýval otázkou, zda v důsledku neposkytnutí dietní stravy došlo u stěžovatele ke zhoršení jeho zdravotního stavu. Připomněl, že ačkoli tvrzení týkající se zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy je třeba podpořit příslušnými důkazy (Klaas proti Německu, č. 15473/89, rozsudek ze dne 22. září 1993, § 30), pro osobu zbavenou osobní svobody může být obtížné, aby svá tvrzení doložila lékařskými záznamy (Ayan proti Turkecku, č. 24397/03, rozsudek ze dne 12. října 2010, § 55). Vyzdvihl, že stěžovatel využil všechny zákonné možnosti, aby si na neposkytování předepsané dietní stravy stěžoval. Vnitrostátní orgány však na jeho výzvy nijak nereagovaly. Za situace, kdy stěžovatel, který byl ve výkonu trestu, neměl možnost navštívit lékaře dle vlastního výběru, bylo povinností vězeňské správy nechat jeho stížnosti na zhoršení zdravotního stavu stejně jako jídelníček, který mu byl předepsán, přezkoumat specialistou. Vnitrostátní orgány však nijak neusilovaly o to zjistit, zda strava poskytovaná stěžovateli byla vhodná nebo zda neplnění dietních požadavků mělo na stěžovatelovo zdraví negativní dopady. K tomu Soud také podotkl, že v listopadu 2008 musel být stěžovatel z důvodu bolesti na hrudníku akutně hospitalizován. Učinil proto závěr, že vláda neposkytla žádné vysvětlení k dopadům praxe věznice na zdravotní stav stěžovatele a touto otázkou se vnitrostátní orgány vůbec nezabývaly.
Soud tak shrnul, že vnitrostátní orgány nepřijaly nezbytná opatření k ochraně zdraví a pohody stěžovatele, a nezajistily tak podmínky zbavení svobody, které by respektovaly lidskou důstojnost ve smyslu článku 3 Úmluvy. Došlo proto k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy