© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 8. ledna 2013 ve věci č. 9134/06 – Efe proti Rakousku
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že rakouské orgány stěžovateli nepřiznaly přídavky na jeho děti trvale žijící v Turecku, a následně ani slevu na dani vázanou na tyto přídavky, neporušily jeho právo nebýt diskriminován při pokojném užívání svého majetku (článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1).
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel se narodil v Turecku, od roku 1989 ale žije a pracuje v Rakousku. V roce 2002 požádal o přídavky na své dvě děti žijící v Turecku, přičemž žádal o přiznání příspěvku i zpětně od 1. června 1997. Do roku 1996 pobíral snížený přídavek na děti na základě dvoustranné dohody o sociálním zabezpečení mezi Rakouskem a Tureckem. Jeho žádost finanční úřad zamítl, neboť jeho děti nežijí v Rakousku, což je hlavní podmínkou pro přiznání přídavku. Stěžovatel se odvolal, avšak nezávislý finanční soud (Unabhängiger Finanzsenat) jeho odvolání zamítl. Poukázal na skutečnost, že Rakousko dne 30. září 1996 ukončilo smlouvu o sociálním zabezpečení s Tureckem, a protože stěžovatelovy děti nežijí v Rakousku, není dále oprávněn pobírat na ně přídavky. Stěžovatel se poté obrátil na ústavní soud, který jeho stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost a předal ji k vyřízení správnímu soudu. V dalším řízení finanční soud zamítl stěžovatelovu žádost o přiznání slevy na dani s ohledem na vyživovací povinnosti za roky 1999, 2000 a 2001, neboť jeho děti byly již zletilé a nepobíraly přídavky, na které je sleva vázána. Rovněž v této věci se stěžovatel obrátil na ústavní soud, který jeho stížnost odmítl a předal ji správnímu soudu. Správní soud v obou věcech stížnosti zamítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
Stěžovatel namítal, že nepřiznání přídavků na děti po roce 1996 a nepřiznání slevy na dani s ohledem na plnění vyživovací povinnosti s odůvodněním, že jeho děti nežijí v Rakousku, je diskriminací zakázanou Úmluvou.
Soud připomněl, že článek 14 Úmluvy nemá nezávislou existenci a uplatní se pouze ve spojení s právy a svobodami zaručenými Úmluvou či protokoly. Ne každé rozdílné zacházení vyústí v porušení článku 14. Musí být prokázáno, že s jinou osobou v obdobné nebo srovnatelné situaci se zachází výhodněji a že toto rozlišování je diskriminační (viz Ünal Tekeli proti Turecku, č. 29865/96, rozsudek ze dne 16. listopadu 2004, § 49). Rozdíl v zacházení je diskriminační ve smyslu článku 14 Úmluvy, pokud nemá žádné objektivní a rozumné ospravedlnění. Zda existuje takové ospravedlnění, se posuzuje ve vztahu k principům všeobecně uznávaným v demokratické společnosti. Nestačí, že rozdílné zacházení při výkonu práva zaručeného Úmluvou má legitimní cíl; článek 14 může být porušen, i když se prokáže, že neexistuje rozumná míra proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz, např. Burden proti Spojenému království, č. 13378/05, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 2008, § 60; Petrovic proti Rakousku, č. 20458/92, rozsudek ze dne 27. března 1998, § 30; a Lithgow a ostatní proti Spojenému království, č. 9006/80 a další, rozsudek ze dne 8. července 1986, § 177). Současně Soud připomněl, že pokud si stěžovatel stěžuje na nerovnost v rámci systému sociálního zabezpečení, tak článek 1 Protokolu č. 1 neobsahuje právo nabývat majetek. Neklade na smluvní státy žádné nároky ohledně toho, zda zavedou či nezavedou nějakou formu sociálního zabezpečení. Pokud se ale stát rozhodne zavést systém sociálního či důchodového zabezpečení, musí tak učinit způsobem souladným s článkem 14 Úmluvy (viz Stec a ostatní proti Spojenému království, č.65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 53).
Pro srovnání s řešeným případem Soud poukázal na případ Carson a ostatní proti Spojenému království (č. 42184/05, rozsudek velkého senátu ze dne 16. března 2010, § 88), ve kterém konstatoval, že ačkoli z článku 1 Protokolu č. 1 nevyplývá závazek státu vytvořit systém sociálního či důchodového zabezpečení, pokud se stát rozhodne přijmout právní předpisy konstituující právo na vyplácení sociálních dávek nebo důchodu – ať již podmíněné předchozími příspěvky či nikoli – pak z takové právní úpravy vyplývají osobám splňujícím dané požadavky majetkové nároky, které spadají do působnosti článku 1 Protokolu č. 1.
V daném případě rakouská právní úprava zavedla jako součást systému sociálního zabezpečení nárok na přídavky na děti a dobrovolně tak konstituovala další právo spadající do působnosti článku 1 Protokolu č. 1. Základním důvodem pro zamítnutí stěžovatelovy žádosti o přídavky na děti byla země jejich pobytu, což představuje součást jejich osobního stavu pro účely článku 14 Úmluvy. Soud proto uzavřel, že v daném případě je článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 aplikovatelný.
Základní podmínkou pro aktivaci článku 14 je rozdílné zacházení s osobami ve srovnatelné situaci. Stěžovatel tvrdil, že je ve srovnatelném postavení s osobami pracujícími v Rakousku, jejichž děti žijí v Rakousku. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že do doby ukončení smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Rakouskem a Tureckem, byli turečtí občané žijící v Rakouskou oprávněni přídavky na děti pobírat. Jeho argumentaci shledal Soud nepřesvědčivou. V prvé řadě Soud připomněl, že státy mají právo uzavírat bilaterální smlouvy o sociálním zabezpečení a mezi státy Rady Evropy jde o preferovaný způsob zajištění vzájemnosti v oblasti sociálních dávek. Jelikož to, zda je smlouva vůbec uzavřena a jaký je eventuálně její obsah, závisí na mnoha faktorech, jsou podmínky přiznávání sociálních dávek příslušníkům cizích států v různých státech různé (srov. Carson proti Spojenému království, cit. výše,§ 88). Soud dále shledal rozumným odůvodnění rakouské vlády, že přídavky na děti mají zaručit určitou životní úroveň všem dětem žijícím v Rakousku. Navíc přídavky na děti, jako opatření tvořící část rakouské propopulační politiky, jsou přiznávány s cílem sdílet náklady s rodinami v rámci populace. Tyto náklady představují investici do budoucích generací v kontextu „mezigenerační smlouvy“, na kterou děti žijící v cizině zpravidla nepřispívají, neboť mají slabší vazbu k zemi. Soud dospěl k závěru, že rakouský systém sociálního zabezpečení byl v prvé řadě navržen pro potřeby osob pobývajících na rakouském území, které proto nelze srovnávat s těmi, jejichž žádost se opírá o pobyt jinde. Soud neuznal, že žadatel, jehož zletilé děti žijí mimo Rakousko, byl ve srovnatelné pozici s osobou žádající přídavky na děti žijící v Rakousku. V daném případě nedošlo k diskriminaci, a proto nebyl porušen článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1.
Full & Egal Universal Law Academy