© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 8. listopadu 2016 ve věci č. 56971/10 – El Ghatet proti Švýcarsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány v řízení o žádosti otce o sloučení rodiny se synem nedostatečně zohlednily nejlepší zájem dítěte, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovateli jsou otec se synem, egyptští státní příslušníci. Otec, první stěžovatel, je rovněž státním příslušníkem Švýcarska, kde také žije. Jeho syn, druhý stěžovatel, narozený v roce 1990, žije v Egyptě.
V roce 1997 první stěžovatel neúspěšně požádal o udělení azylu ve Švýcarsku, přičemž syna zanechal v Egyptě v péči matky. V roce 1999 se první stěžovatel oženil se švýcarskou státní příslušnicí a získal povolení k pobytu a následně i švýcarské občanství. Druhý stěžovatel navštívil otce v roce 2002 na základě krátkodobého turistického víza. O rok později mu bylo vydáno povolení ke vstupu do Švýcarska za účelem sloučení rodiny, nicméně v roce 2005 odjel zpět do Egypta z důvodu konfliktů s nevlastní matkou.
V roce 2006, po rozvodu se švýcarskou manželkou, první stěžovatel podal další žádost o sloučení rodiny se synem, k němuž dle egyptského práva vykonával právo péče. Imigrační úřady žádost zamítly. Stěžovatelé podali odvolání k Federálnímu správnímu soudu, který v červenci 2009 informovali, že se matka druhého stěžovatele odstěhovala do Kuvajtu a druhý stěžovatel zůstal v péči babičky. V únoru 2010 Federální správní soud odvolání zamítl s odůvodněním, že se druhý stěžovatel nemůže opírat o článek 8 Úmluvy, jelikož dosáhl dospělosti a nezávislosti na prvním stěžovateli. V červenci 2010 Federální nejvyšší soud rozhodnutí potvrdil, když případ stěžovatelů odlišil od případu Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemsku (č. 60665/00, rozsudek ze dne 1. prosince 2005) s tím, že druhý stěžovatel, kterému v té době bylo již 18 let, měl užší vazby na Egypt, kde žil téměř celý život v péči své matky. První stěžovatel nadto nepožádal o sloučení rodiny bezprostředně po příjezdu do Švýcarska a neuvedl dostatečné důvody pro sloučení rodiny.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelé tvrdili, že zamítnutím jejich žádosti o sloučení rodiny došlo k porušení jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud úvodem připomněl, že relevantní zásady týkající se sloučení rodiny dětí cizí státní příslušnosti s rodiči usazenými v smluvním státě Úmluvy shrnul ve věci I. A. A. a ostatní proti Spojenému království (č. 25960/13, rozhodnutí ze dne 8. března 2016, § 38–41). Soud dále zopakoval, že zásady pro hodnocení naplnění negativních a pozitivních závazků vyplývajících z článku 8 Úmluvy jsou podobné. Musí být dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a společnosti jako celku (např. Ahmut proti Nizozemsku, č. 21702/93, rozsudek ze dne 28. listopadu 1996, § 63), v kontextu projednávané věci mezi zájmem stěžovatelů na rozvoj rodinného života ve Švýcarsku a zájmem státu kontrolovat imigraci. Pro stanovení rozsahu povinností státu musí Soud zkoumat okolnosti předkládaného případu ve světle následujících zásad: (i) rozsah povinnosti státu připustit na své území příbuzné již usídlených imigrantů se bude různit v závislosti na konkrétních okolnostech dotčených osob a na obecném zájmu; (ii) stát má dle mezinárodního práva a v rámci svých smluvních závazků právo regulovat vstup cizinců na své území; (iii) článek 8 Úmluvy nemůže být v kontextu imigrace vykládán tak, že zahrnuje obecnou povinnost respektovat výběr státu, kde si manželský pár přeje se usadit, a související povinnost povolit sloučení rodiny na území vybraného státu (např. Berisha proti Švýcarsku, č. 948/12, rozsudek ze dne 30. července 2013, § 48).
Soud dále musí zkoumat, zda se rodiče rozhodli natrvalo zanechat své děti ve státě původu a zcela tak opustili myšlenku budoucího shledání (Şen proti Nizozemsku, č. 31465/96, rozsudek ze dne 21. prosince 2001, § 40). Dále musí ověřit, zda by pro rozvoj rodinného života mezi stěžovateli a jejich dětmi bylo nejvhodnějším řešením, aby se děti přesídlily do smluvního státu Úmluvy, a to s ohledem na existenci vážných překážek, které rodičům brání vrátit se do státu původu (Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemsku, cit. výše, § 48).
Soud též poznamenal, že veškerá rozhodnutí týkající se dětí musí v prvé řadě zohledňovat jejich nejlepší zájmy (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 135). V případech sloučení rodiny se Soud pečlivě zabývá situací nezletilých dětí; bere v úvahu též věk dítěte, konkrétní okolnosti, za kterých dítě pobývá ve státě původu, a míru závislosti na péči rodičů. Nejlepší zájem dítěte neznamená, že je třeba přijmout všechny děti, kterým by se lépe žilo ve smluvním státě Úmluvy, nicméně je třeba ho považovat za středobod úvah a přiznat tomuto zájmu rozhodující význam (Mandet proti Francii, č. 30955/12, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, § 56–57). Při určení nejlepšího zájmu dítěte státy požívají prostor pro uvážení. Rozpor s článkem 8 Úmluvy nastane za situace, kdy odůvodnění vnitrostátních rozhodnutí jsou nedostatečná a neobsahují posouzení protichůdných zájmů. V takovém případě není dle Soudu přesvědčivě prokázáno, že zásah byl přiměřený sledovanému účelu a byl odůvodněn naléhavou společenskou potřebou (Fernsehgesellschaft SRG proti Švýcarsku, č. 34124/06, rozsudek ze dne 21. června 2012, § 65).
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že otec zanechal syna v Egyptě a v roce 1997 odjel do Švýcarska za účelem získání azylu. Ačkoli byla jeho žádost o udělení azylu zamítnuta, je třeba k určení, zda syna zanechal v Egyptě ze své vlastní svobodné vůle, přistupovat s opatrností. První stěžovatel nepožádal o sloučení rodiny se synem ihned po získání povolení k trvalému pobytu ve Švýcarsku po sňatku se švýcarskou občankou: jeho syn nejprve přijel do Švýcarska v roce 2002 na krátkodobé turistické vízum a v roce 2003 se do Švýcarska přestěhoval za účelem sloučení rodiny, avšak v roce 2005 odjel zpět do Egypta. Další žádost o sloučení rodiny byla podána po rozvodu prvního stěžovatele v březnu 2006. Soud uvedl, že za těchto okolností nelze jednoznačně odpovědět na otázku, zda první stěžovatel měl trvale v úmyslu žít se svým synem ve Švýcarsku.
Vzhledem k tomu, že první stěžovatel vedl rodinný život se svojí dcerou, která žila ve Švýcarsku s matkou, nebylo by dle Soudu rozumné po něm požadovat, aby se přestěhoval za synem do Egypta. Soud shledal, že by bylo příliš obtížné, aby spolu stěžovatelé žili jinde než ve Švýcarsku.
Soud projednávanou věc odlišil od věci Şen proti Nizozemsku (cit. výše), která se týkala sloučení rodiny s oběma rodiči, a Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemsku (cit. výše), která se týkala sloučení rodiny s jedním rodičem za situace, kdy druhý rodič zemřel. V projednávané věci se jednalo o sloučení rodiny otce se synem, který žil v době podání žádosti s matkou. Neexistoval tedy předpoklad, že sloučení rodiny ve Švýcarsku bylo samo o sobě v nejlepším zájmu druhého stěžovatele. Skutečnost, že první stěžovatel měl dle egyptského práva druhého stěžovatele svěřeného do péče, nebylo jediným rozhodujícím faktorem. Soud uvedl, že druhý stěžovatel měl silné sociální, kulturní a jazykové vazby na Egypt, kde žil téměř celý život a kde o něj pečovala matka a po odjezdu matky do Kuvajtu babička. V době podání žádosti o sloučení rodiny bylo stěžovateli 15 let a již nepotřeboval tolik péče jako malé děti. Soud v minulosti zamítl případy neúspěšných žádostí o sloučení rodiny, kdy děti dosáhly věku, ve kterém byly schopny postarat se samy o sebe (např. Benamar proti Nizozemsku, č. 43786/04, rozhodnutí ze dne 5. dubna 2005). Druhému stěžovateli navíc nehrozilo vážné nebezpečí ve státě původu, na rozdíl od situace ve věci Tuquabo-Tekle a ostatní proti Nizozemsku (cit. výše), kde babička pečující o patnáctiletou dívku ji proti vůli matky vzala ze školy, a dívce hrozilo, že bude provdána.
Soud poznamenal, že použití kritérií definovaných v judikatuře Soudu nevede k jednoznačnému závěru, zda zájmy stěžovatelů na sloučení rodiny převážily nad veřejným zájmem státu kontrolovat migraci. Pokud by vnitrostátní orgány vzaly v potaz protichůdné zájmy, nejlepší zájem dítěte a předestřely relevantní a dostačující důvody, Soud by v souladu se zásadou subsidiarity dospěl k závěru, že nastolily spravedlivou rovnováhu a nepřekročily svůj prostor pro uvážení. Federální nejvyšší soud ve svém rozsudku z července 2010 a rovněž další vnitrostátní soudy však zkoumaly nejlepší zájem druhého stěžovatele, který byl v době podání žádosti o sloučení rodiny dítětem, jen povrchně a se stručným odůvodněním. Nejlepší zájem dítěte tak nebyl v rozporu s Úmluvou a judikaturou Soudu, Úmluvou o právech dítěte a Ústavou Švýcarské konfederace středobodem úvah a odůvodnění Federálního nejvyššího soudu. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy