© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 13. prosince 2012 ve věci č. 39630/09 – El-Masri proti bývalé jugoslávské republice Makedonii
Velký senát jednomyslně rozhodl, že v souvislosti se zadržením a výslechy stěžovatele makedonskou policií, jeho předáním agentům tajných služeb USA a jeho držením v utajovaném zařízení v Afghánistánu došlo v procesní i hmotné rovině k porušení práva stěžovatele na ochranu proti mučení a nelidskému nebo ponižujícímu zacházení či trestání, práva na svobodu a osobní bezpečnost, práva na ochranu soukromí a práva na účinný prostředek nápravy. Soud současně odmítl jako zjevně neopodstatněná tvrzení stěžovatele na poli článku 10 Úmluvy. Stěžovateli přiznal spravedlivé zadostiučinění ve výši 60 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, německý občan arabského původu, přijel na konci roku 2003 do Makedonie, kde byl na hranici zadržen a několik hodin vyslýchán kvůli podezření z použití falešného cestovního dokladu. Poté byl podle svého tvrzení odvezen do hotelu ve Skopji a po dobu 23 dnů bez uvedení důvodu držen v hotelovém pokoji, kde byl neustále hlídán, vyslýchán (v angličtině, kterou ovládal jen částečně) o jeho údajných vazbách na teroristické organizace, byl mu odmítán kontakt se zástupci německého velvyslanectví a bylo mu vyhrožováno zastřelením, pokud se pokusí odejít. V průběhu pobytu mu byl údajně nabídnut návrat do Německa výměnou za přiznání, že je členem organizace Al-Káida. Posledních deset dní pobytu držel protestní hladovku.
Po 23 dnech byl spoutaný a se zavázanýma očima převezen na skopské letiště, kde byl zbit maskovanými muži, svlečen do naha, sexuálně zneužit a poté oblečen v pleně a teplákové soupravě, zdrogovaný a spoutaný přepraven letadlem do neznámé destinace, která zjevně nebyla Německem, kam mu předtím byl slíben návrat. V destinaci, kterou stěžovatel později identifikoval jako Afghánistán, byl déle než čtyři měsíce držen v malé, tmavé a špinavé cele v bývalé továrně blízko Kábulu, kde byl opakovaně vždy v nočních hodinách vyslýchán, bit, kopán a bylo mu vyhrožováno. Jeho žádosti o kontakt s německými zástupci byly odmítány. V březnu 2004 začal na protest proti svému zadržení bez sdělení obvinění držet hladovku, která byla údajně nuceně přerušena po 37 dnech, kdy byl násilně nakrmen žaludeční sondou, což mu způsobilo několikadenní zdravotní problémy. V květnu 2004 zahájil druhou hladovku. Dne 28. května 2004 byl, spoutaný, se zavázanýma očima a o 18 kilo lehčí, letadlem navrácen přes Albánii do Německa.
Po svém návratu stěžovatel zahájil za pomoci právníka několik právních řízení v Německu, USA a Makedonii. Německé orgány z jeho podnětu v roce 2004 začaly vyšetřovat jeho tvrzení o nezákonném únosu, zadržování a zneužití a v lednu 2007 mnichovský státní zástupce vydal zatykače na několik neidentifikovaných agentů CIA v souvislosti s jejich zapojením do stěžovatelova údajného „odvlečení“ (rendition). V prosinci 2005 byla v souvislosti se zadržením stěžovatele jeho jménem v USA podána žaloba na bývalého ředitele CIA a neidentifikované agenty, která však byla soudem odmítnuta. Rozhodnutí potvrdil i Nejvyšší soud USA, jenž v říjnu 2007 odmítl věc přezkoumat s odkazem na převažující státní zájem na zachování státního tajemství oproti stěžovatelově individuálnímu zájmu na spravedlnosti. V prosinci 2008 státní zástupce ve Skopji odmítl žalobu podanou právním zástupcem stěžovatele v říjnu 2008 na neidentifikované makedonské policisty pro nezákonné zadržení, únos a mučení či nelidské nebo ponižující zacházení. V lednu 2009 stěžovatel podal civilní žalobu o náhradu škody proti makedonskému státu a ministerstvu vnitra za nezákonný únos a špatné zacházení, kde namítal porušení článků 3, 5 a 8 Úmluvy jednáním agentů státu a samostatné porušení práva na rodinný život podle článku 8 Úmluvy z důvodu odepření kontaktu s vnějším světem a nemožností informovat rodinu a svém osudu a místu pobytu. V době projednávání stížnosti Soudem toto civilní řízení stále probíhalo.
Makedonská vláda před Soudem trvala na tom, že stěžovatel vstoupil do země 31. prosince 2003, byl zadržen a vyslechnut policií pro podezření z držení falešných cestovních dokladů, poté byl propuštěn a odjel do Kosova, což uvedla i pro Zprávu generálního tajemníka Rady Evropy o tajných zadrženích a přepravě zadržených osob podezřelých z terorismu v únoru a dubnu 2006. V roce 2005 kontrolní oddělení makedonského ministerstva vnitra provedlo interní vyšetřování stěžovatelových tvrzení, přičemž stěžovatel nebyl vyzván k součinnosti a o výsledku nebyl informován. Zprávy z vyšetřování z března 2006 a dubna 2008, zpracované na základě dožádání německého státního zastupitelství a předložené vládou Soudu, rovněž potvrdily vládní verzi událostí.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K námitkám přijatelnosti
Soud odmítl námitky vlády, která se dovolávala nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, resp. opožděnosti stížnosti. Podle jeho názoru mimořádné okolnosti případu odůvodňovaly čtyřletou časovou prodlevu mezi tvrzeným porušením a pokusem stěžovatele dosáhnout nápravy v žalovaném státě a stěžovatel mohl oprávněně očekávat, že žaloba podaná v r. 2008 představuje účinný prostředek nápravy, přičemž poukázal na skutečnost, že byla odmítnuta pro nedostatek důkazů, nikoli pro opožděnost. Přijal rovněž stěžovatelův argument, že se o odmítnutí své žaloby makedonským státním zástupcem dozvěděl až v listopadu 2010, navzdory povinnosti úřadů informovat jej o výsledku šetření, a potvrdil svůj dřívější závěr, že pro účely přijatelnosti stížnosti šestiměsíční lhůta začíná běžet v okamžiku, kdy stěžovatel poprvé zjistí nebo měl zjistit, že existují okolnosti, které činí zdánlivý prostředek nápravy neúčinným.
b) K dokazování a přičitatelnosti jednání státu
Soud připomněl, že navzdory jeho podpůrné úloze stížnosti na poli článku 3 Úmluvy vyžadují obzvlášť pečlivé zkoumání předkládaných tvrzení a závěrů vnitrostátních soudů.
V případě stěžovatele poukázal na jeho podrobný a souvislý popis událostí, jakož i na značné množství nepřímých důkazů, a podotkl, že četná mezinárodní vyšetřování nezákonných odvlečení v Evropě a zapojení evropských vlád do nich se případem zabývala a odsoudila jej, mezi jinými Dočasný výbor pro mimořádná odvlečení (extraordinary renditions) Evropského parlamentu (tzv. „Favovo šetření“) a Výbor pro právní záležitosti a lidská práva Parlamentního shromáždění Rady Evropy pod vedením zpravodaje Dicka Martyho. Jeho vyšetřování v letech 2006 a 2007 vedlo k závěru, že stěžovatelův případ představuje zdokumentované odvlečení a tvrzení makedonské vlády jsou neudržitelná.
Soud měl dále k dispozici místopřísežné prohlášení makedonského ministra vnitra zastávajícího funkci v rozhodné době, který připustil zadržení stěžovatele a jeho předání agentům USA, přičemž uvedl, že celá operace byla vedena na základě platného mezinárodního zatykače a žádosti USA o spolupráci a byla řádně zdokumentována. Další informace Soud získal ze znaleckého posudku bývalého poradce činného v Martyho a Favově šetřeních, zpráv nevládní organizace o výsledcích vyšetřování německého parlamentu a z amerických diplomatických depeší zveřejněných internetovou stránkou WikiLeaks.
Zároveň Soud shledal, že vláda nedokázala přesvědčivě dokázat, že výše uvedené materiály nepodporují tvrzení stěžovatele, a předložit jiné dostatečné a přesvědčivé vysvětlení událostí.
Na základě předložených materiálů a chování vlády Soud došel k závěru, že tvrzení stěžovatele byla prokázána mimo rozumné pochybnosti.
c) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud shledal porušení článku 3 Úmluvy v procesní rovině spočívající v nedostatku účinného vyšetřování stěžovatelových tvrzení na vnitrostátní úrovni. Tato tvrzení byla podle názoru Soudu dostatečná, aby vzbudila alespoň rozumné podezření o porušení práv plynoucích z Úmluvy, a vláda měla povinnost tato tvrzení vyšetřit. Soud přitom zdůraznil význam případu a jeho dopad na právo znát pravdu nejen pro stěžovatele a jeho rodinu, ale i pro další oběti podobných činů a pro širokou veřejnost. Navzdory překážkám v prokazování tvrzení musí existovat dostatečný veřejný přezkum vyšetřování nebo jeho výsledků, aby byla zajištěna odpovědnost v praxi, jakož i v teorii (srovnej Anguelova proti Bulharsku, č. 38361/97, rozsudek ze dne 13. června 2002; Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, č. 55721/07, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011). Tím, že stát dostatečně případ nevyšetřil, připravil stěžovatele o možnost být plně informován o okolnostech svého utrpení a o úloze osob za něj odpovědných.
Soud dále konstatoval porušení článku 3 Úmluvy i v rovině věcné jak ve vztahu k držení stěžovatele v hotelu ve Skopji makedonskými orgány, tak ve vztahu k jeho předání agentům na letišti a odvlečení do Afghánistánu.
Ohledně zacházení v hotelu ve Skopji Soud připomněl, že článek 3 Úmluvy se vztahuje nejen na působení fyzické bolesti, ale též na působení psychického strádání. V projednávaném případě Soud dovodil, že držení stěžovatele v izolaci v hotelu bez možnosti soudního přezkumu, v nejistotě, co se s ním dále stane, muselo ve stěžovateli vyvolat strach, úzkost a stres. Do tohoto stavu byl navíc stěžovatel uveden úmyslně s cílem vynutit od něj přiznání či informace o údajných stycích s teroristickými organizacemi. Konečně, výhrůžka zastřelením byla dostatečně reálná a bezprostřední a sama o sobě je v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Ohledně zacházení na letišti ve Skopji Soud konstatoval, že svou intenzitou a závažností se rovnalo mučení. Byť ho přímo vykonali příslušníci cizího státu, Makedonie je za ně též přímo odpovědná, jelikož američtí agenti jednali se souhlasem místních úřadů a ve spolčení s nimi; příslušníci makedonských bezpečnostních složek dané zacházení usnadnili a nepodnikli žádné kroky k tomu, aby mu zabránili.
Konečně, ohledně zacházení v tajném zařízení v Afghánistánu Soud konstatoval, že nebylo prokázáno, že vydání stěžovatele proběhlo na základě řádného zatykače, naopak se zdá, že makedonské orgány věděly, kam bude stěžovatel přemístěn, přičemž o těchto postupech amerických tajných služeb svědčily i četné veřejné zdroje informací dostupné již v rozhodné době. Konečně, vláda ani nepožadovala po úřadech USA žádné záruky, aby zamezila nebezpečí nelidského či ponižujícího zacházení se stěžovatelem. Makedonské úřady proto vědomě vystavily stěžovatele nebezpečí mučení a krutého, ponižujícího a nelidského zacházení a podmínkám zbavení svobody v rozporu s požadavky článku 3 Úmluvy.
d) K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy
Ve vztahu k zadržení stěžovatele makedonskými orgány v hotelu ve Skopji došel Soud k závěru, že stěžovatelovo zadržení nebylo v souladu s požadavky článku 5 Úmluvy, neboť neexistoval žádný příkaz nebo souhlas soudu, zadržení nebylo podepřeno záznamy o průběhu, stěžovatel neměl přístup k právnímu zástupci ani mu nebylo dovoleno kontaktovat rodinu nebo zástupce německého velvyslanectví podle Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, byla mu odepřena jakákoli možnost před soudem napadnout odůvodněnost svého zadržení. Jeho nikomu neoznámené a nikde nezaregistrované zadržení znamenalo vydání stěžovatele na milost třetím osobám, přičemž byl držen mimo jakoukoli soudní soustavu, což přispělo ke svévolnosti tohoto jednání. Jelikož vláda nepředložila žádné vysvětlení nebo dokumenty ospravedlňující stěžovatelovo zadržení, Soud konstatoval, že došlo k mimořádně závažnému porušení článku 5.
Ve vztahu k následnému předání agentům CIA a zadržení v Afghánistánu Soud zopakoval, že smluvní strana Úmluvy poruší článek 5, pokud přemístí stěžovatele do státu, kde mu hrozí skutečné nebezpečí vážného porušení tohoto článku. Vzhledem k tomu, že bylo dostatečně prokázáno, že stěžovatel byl obětí „mimořádného odvlečení“, což zahrnuje „zadržení mimo řádný právní systém“ a „svým vědomým obcházením spravedlivého procesu jde přímo proti pravidlům a hodnotám chráněným Úmluvou“, vzhledem k tomu, že program „odvlečení“ prováděný orgány USA byl považován za svévolný v jiných podobných případech, Soud byl přesvědčen, že makedonským úřadům mělo a muselo být jasné, že předáním stěžovatele orgánům USA vystavují stěžovatele skutečnému nebezpečí závažného porušení jeho práv chráněných článkem 5. Soud připomněl, že článek 5 ukládá státům nejen zdržet se aktivního porušování práv, ale také podniknout příslušné kroky k poskytnutí ochrany každému jednotlivci v jejich jurisdikci. Makedonské úřady podle Soudu nejen nedostály svému pozitivnímu závazku chránit stěžovatele před zadržením, které je v rozporu s článkem 5 Úmluvy, ale aktivně napomohly jeho následnému držení v Afghánistánu tím, že ho předaly CIA navzdory skutečnosti, že si byly nebo měly být vědomy rizika spojeného s tímto předáním. Odpovědnost státu byla proto založena také ve vztahu k tomuto zadržení.
Soud uzavřel, že stěžovatelův únos a zadržení představovaly „nucené zmizení“, jak je definováno v mezinárodním právu. Toto zmizení, byť dočasné, bylo po celou dobu trvání charakterizováno nejistotou a nemožností povolat jeho organizátory k odpovědnosti.
Proto Soud shledal, že Makedonie je odpovědná za porušení článku 5 po celou výše uvedenou dobu.
Zároveň Soud potvrdil, že došlo k porušení i procesní stránky článku 5 z důvodu nedostatečného vyšetření stěžovatelových tvrzení, jak již bylo konstatováno v souvislosti s článkem 3.
e) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud připomněl, že v judikatuře je soukromý život definován široce, může zahrnovat psychickou i fyzickou stránku osobnosti a vztahuje se i na situace zbavení svobody. S ohledem na své závěry na poli článků 3 a 5 Úmluvy Soud shledal, že jednání makedonské vlády založilo její odpovědnost i na poli článku 8, přičemž k porušení došlo z důvodu nedostatku zákonného základu daného jednání.
f) K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Soud konstatoval, že s ohledem na skutkové okolnosti nelze tvrdit, že stěžovatelova hájitelná tvrzení o špatném zacházení a zbavení svobody byla v trestním řízení účinně vyšetřena. Povrchní přístup makedonského státního zástupce nebyl v souladu s jeho vyšetřovací povinností, což podle názoru Soudu potvrdila i žalovaná vláda. Soudu zároveň nebyly předloženy žádné důkazy o tom, že by rozhodnutí o předání stěžovatele CIA bylo přezkoumáno z hlediska rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo závažného porušení práva na svobodu a integritu osoby, ať už soudním nebo jiným orgánem, který by dostatečně zaručil účinnost prostředku nápravy.
Neúčinnost trestního vyšetřování podryla účinnost jakéhokoli jiného prostředku nápravy, včetně civilního řízení o náhradě škody. Soud připomněl, že v podobných případech je nárok na náhradu škody pouze teoretický a iluzorní a neposkytuje dostupnou nápravu. Proto došlo k porušení práva stěžovatele na účinný prostředek nápravy, zakotveného v článku 13 ve spojení s články 3, 5 a 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy