Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. ledna 2022 ve věci č. 53471/17 – E. M. a ostatní proti Norsku
Senát páté sekce Soudu jednomyslně shledal, že v řízení o pokračování pěstounské péče, zbavení rodičovské odpovědnosti a zákazu styku matky s dětmi nedošlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní orgány svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily, když vzaly v potaz okolnosti odebrání dětí z péče rodičů, které byly založeny zejména na prokázaném závažném zanedbávání péče o děti oběma rodiči a na podezření z pohlavního zneužívání. Soud vyzdvihl, že matka děti neochránila před zneužíváním.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatelé jsou českými občany. Paní E. M. podala stížnost jménem svým a jménem svých dvou synů narozených v letech 2005 a 2008. Ti původně vyrůstali s rodiči v Norsku. V roce 2011 bylo z podnětu zaměstnanců tamní mateřské školy, kterou oba chlapci navštěvovali, zahájeno řízení u orgánu sociálně-právní ochrany dětí (Barnevernet). Norské orgány měly podezření na pohlavní zneužívání dětí ze strany otce a závažné zanedbávání péče oběma rodiči, a proto děti umístily do pěstounské péče. Zpočátku se mohla matka s dětmi stýkat častěji, nicméně postupně byl kontakt omezován až na dvě hodiny dvakrát ročně pod dohledem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Děti byly umístěny do dvou pěstounských rodin. Okresní soud vynesl rozsudek o svěření dětí do péče pěstounů v červenci 2012. Rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen v březnu 2013. V roce 2014 matka podala návrh na vrácení dětí do péče. Okresní soud rozsudkem z června 2016 děti ponechal v péči pěstounů, matku zbavil rodičovských práv a zakázal jí kontakt s dětmi. Rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem v listopadu 2016. V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že matka děti neochránila před nežádoucím chováním otce, děti bila, způsobila, že se bály, a byla tudíž spoluzodpovědná za vzniklá utrpení a zanedbání péče. Současně byla matka norskými orgány kritizována za medializaci citlivých informací o dětech v rozporu s jejich nejlepším zájmem, mj. zveřejněním fotografií dětí, informací o zdravotním stavu staršího syna a pasáže ze znaleckého posudku ohledně sexuálního zneužívání dětí. Původní návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí na vydání souhlasu s osvojením mladšího syna pěstouny však soudy zamítly.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Předchozí stížnost matky na okolnosti odebrání dětí byla v roce 2014 prohlášena za nepřijatelnou.
Česká vláda vstoupila do řízení jako vedlejší účastník podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy. Některé další subjekty vstoupily do řízení podle čl. 36 odst. 2 Úmluvy.
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutím o pokračování pěstounské péče, zbavením rodičovské odpovědnosti a zamezením kontaktu s dětmi došlo k porušení práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Soud úvodem odkázal na svoji ustálenou judikaturu, která byla vyložena ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku (č. 372823/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 202–213). Následně byly obecné zásady zopakovány a aplikovány mj. ve věcech K. O. a V. M. proti Norsku (č. 64808/16, rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, § 59–60), A. S. proti Norsku (č. 60371/15, rozsudek ze dne 17. prosince 2019, § 59–61), Pedersen a ostatní proti Norsku (č. 39710/15, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 60–62), Hernehult proti Norsku (č. 14652/16, rozsudek ze dne 10. března 2020, § 61–63), M. L. proti Norsku (č. 64639/16, rozsudek ze dne 22. prosince 2020, § 77–81) a Abdi Ibrahim proti Norsku (č. 15379/16, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2021, § 145). Obecně platí, že náhradní péče je dočasným opatřením, které má být zrušeno, jakmile to okolnosti dovolí. Konečným cílem je sloučení rodiny (Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 207 a 208).
Soud předně poznamenal, že vnitrostátní řízení bylo komplexní a nevykazovalo žádné zásadní nedostatky. V řízení bylo slyšeno 18 svědků, oba rodiče mu byli osobně přítomni spolu s právními zástupci a vypovídali. Názor dětí byl náležitě zjištěn a rozsudek okresního soudu z června 2016 byl podrobně odůvodněn (a contrario Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 225).
Úkolem Soudu bylo určit, zda napadená opatření byla nezbytná, zda bylo předloženo odůvodnění dostatečné pro účely druhého odstavce článku 8 Úmluvy, zda opatření odpovídala naléhavé společenské potřebě a zda byla přiměřená ke sledovanému cíli. Soud dále uvedl, že předmětná vnitrostátní rozhodnutí je třeba hodnotit s ohledem na předchozí skutkové okolnosti projednávané věci (mutatis mutandis, Hernehult proti Norsku, cit. výše, § 64). Pozitivní povinnost státu usilovat o sloučení rodiny je třeba vyvažovat oproti povinnosti chránit nejlepší zájem dítěte (Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 205 a 208). Soud považoval za důležité zdůraznit okolnosti případu, které se odehrály mezi odebráním dětí v květnu 2011 a vynesením rozsudku okresního soudu v červenci 2012. V uvedeném období vnitrostátní orgány přezkoumávaly zanedbávání dětí a závažná nařčení z psychického a sexuálního zneužívání dětí oběma rodiči. Všechny aspekty případu pak byly znovu posouzeny okresním soudem v rozsudku z června 2016. Okresní soud vzal v úvahu rozvoj rodičovských schopností matky, znalecké posudky, zprávy od zástupců dětí, reakce dětí na kontakt s matkou, nepochopení matky pro odmítavý postoj staršího syna a slabou vazbu mladšího syna na matku. Rovněž zohlednil názory dětí a současně vzal v potaz další aspekty, jakými byly pozitivní vývoj dětí v pěstounské péči (zejména u mladšího syna by přemístění z pěstounské péče znamenalo ztrátu a prohloubení smutku), trauma staršího syna a fakt, že vnitrostátní orgány považovaly závažné zanedbávání péče o děti jejich rodiči za prokázané. Dle Soudu vnitrostátní orgány dostatečně odůvodnily nezbytnost pokračování pěstounské péče.
Pokud jde o zbavení matky rodičovské odpovědnosti, Soud dospěl k závěru, že bylo nezbytné, aby se zamezilo dalšímu mediálnímu šíření citlivých informací o dětech ze strany matky. Soud také uvedl, že na rozdíl od důsledků vnitrostátních rozhodnutí ve věci Strand Lobben a ostatní proti Norsku, která vedla k osvojení dítěte pěstouny, nejsou přezkoumávaná rozhodnutí trvalá a nezvratná, jelikož norské orgány si byly při rozhodování o osvojení mladšího dítěte jeho pěstouny vědomy, že by musely existovat obzvláště přesvědčivé důvody pro takový závažný zásah do rodičovských práv stěžovatelky.
Pokud jde o zamezení styku matky s dětmi, Soud vyzdvihl negativní reakce dětí na kontakt, mj. nekontrolované pocení, tělesný třas, fyzicky viditelné úzkosti, jakož i slovní reakci staršího syna na kontakt, kterou popsal jako „bolest v celém těle, zejména na hrudi a krku“. U staršího syna znalci shledali posttraumatickou stresovou poruchu a oba chlapci se naprosto jednoznačně vyjádřili proti návratu do péče matky. U mladšího syna se jednalo zejména o neklid, úzkostlivé stavy a problémy se spánkem. Soud proto odůvodnění okresního soudu považoval za dostatečné. Dále poznamenal, že děti se mezi sebou pravidelně vídají.
Podle Soudu je nutno rodinou situaci posoudit v celkovém kontextu a brát do jisté míry v potaz průběh předchozího řízení (Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 148). Soud se ve své předchozí judikatuře pozastavil nad malou četností stanovených kontaktů mezi rodiči a dětmi odebranými z jejich péče (tamtéž, § 221 a 225), nicméně v projednávané věci odebrání dětí z péče bylo založeno na zjištění závažného násilí a zneužívání rodiči. Odvolací soud nadto v rozsudku z března 2013 pečlivě přehodnotil četnost kontaktů, přičemž zohlednil nejen předpoklad dlouhodobé pěstounské péče, ale rovněž názory dětí a jejich reakce na kontakt s matkou. Nadto mají biologičtí rodiče dle norského práva možnost požadovat nové přezkoumání otázky stykových práv po uplynutí 12 měsíců. Podle Soudu vnitrostátní orgány vzaly dostatečně v potaz otázku zachování vazby mezi matkou a dětmi při vědomí nejlepšího zájmu dětí jako předního hlediska.
S ohledem na všechny okolnosti případu dle Soudu nedošlo k porušení práva na respektování rodinného života matky ve smyslu článku 8 Úmluvy.
V rozsahu, v němž byla stížnost podána matkou jménem nezletilých, Soud poznamenal, že obecně lze tvrdit, že nezletilí se mohou obrátit na Soud v zastoupení svých rodičů, kteří kritizují postup vnitrostátních orgánů. Základním kritériem posouzení je riziko, že některé zájmy dítěte uniknou pozornosti Soudu a dítěti bude v důsledku toho odepřena účinná ochrana práv zaručených Úmluvou, avšak v některých případech může Soud shledat střet zájmů (Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 157). Na rozdíl od případů, kde takový střet zájmů zjištěn nebyl (Pedersen a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 45), v projednávané věci Soud konstatoval závažné zanedbávání dětí v rodině. Na jedné straně byly děti odebrány z rodiny z obav, že matka děti před zanedbáváním neochránila, na druhé straně se matka dovolává práva, aby mohla zastupovat a chránit děti v řízení před Soudem z týchž důvodů. Mezi matkou a dětmi tak existoval střet zájmů (a contrario Strand Lobben a ostatní proti Norsku, cit. výše, § 158). Soud proto učinil závěr, že stížnost podaná matkou jménem dětí je neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy a že matka není oprávněna děti v řízení před Soudem zastupovat. Soud současně uvedl, že děti byly na vnitrostátní úrovni zastoupeny opatrovníkem, který byl s dětmi v kontaktu a předkládal důkazy v řízení.