© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 2. prosince 2014 ve věci č. 61960/08 – Emel Boyraz proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl poměrem šesti hlasů proti jednomu, že propuštěním stěžovatelky ze státní služby, kde zastávala pozici pracovníka ostrahy, z důvodu, že je žena, byl porušen článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy. Dále jednomyslně rozhodl, že délka řízení před správními soudy byla nepřiměřená a odůvodnění rozhodnutí nejvyššího správního soudu nedostatečné, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nikoli však v důsledku protichůdných rozhodnutí nejvyššího správního soudu v obdobných případech. Za nemajetkovou újmu bylo stěžovatelce přiznáno spravedlivé zadostiučinění ve výši 10 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka v roce 1999 úspěšně složila úřednickou zkoušku a následně jí bylo ze strany příslušného státního orgánu nabídnuto místo pracovníka ostrahy v pobočce státem provozované energetické společnosti. Společnost ji nejprve odmítla na tuto pozici jmenovat, protože nebyla mužem a nesplnila podmínku absolvování vojenské služby. V roce 2001 příslušný správní soud toto rozhodnutí zrušil a stěžovatelka poté na danou pozici nastoupila. V roce 2003 nejvyšší správní soud rozsudek nižšího soudu zrušil s poukazem na to, že vzhledem k povaze dané pracovní pozice není v rozporu se zákonem vyhradit ji pouze pro muže. V následujícím roce byla stěžovatelka ze své pozice propuštěna. Proti tomuto postupu se bránila před prvostupňovým soudem, který shledal, že výpověď byla zákonná. Toto rozhodnutí následně potvrdil také nejvyšší správní soud. Poslední stěžovatelčina žádost o nápravu byla odmítnuta v roce 2008. Mezitím nejvyšší správní soud ve sporu jiné ženy se stejnou státní společností rozhodl, že se požadavek absolvování vojenské služby vztahuje jen na muže.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy
Soud nejprve uvedl, že ačkoliv Úmluva neobsahuje právo být přijat do státní služby, v projednávané věci stěžovatelka brojila proti propuštění z této služby na základě pohlaví. Z ustálené judikatury Soudu vyplývá, že propuštění ze státní služby může představovat zásah do práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy (Oleksandr Volkov proti Ukrajině, č. 21722/11, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, § 165–167). Tak drastické opatření, jakým je propuštění ze zaměstnání výlučně na základě pohlaví, má dle Soudu negativní dopad na identitu a sebeúctu dané osoby, jakož i na její materiální situaci, psychické rozpoložení, vztahy s okolím a profesní budoucnost (Oleksandr Volkov, cit. výše, § 166). Článek 8 Úmluvy je tedy v projednávané věci použitelný.
Soud dále konstatoval, že v oblasti odlišného zacházení na základě pohlaví mají státy jen úzký prostor pro uvážení. Rozdíl v zacházení mezi muži a ženami nacházejícími se ve srovnatelném postavení proto musí být odůvodněn velmi závažnými důvody (Konstantin Markin proti Rusku, č. 30078/06, rozsudek velkého senátu ze dne 22. března 2012, § 127).
V projednávané věci Soud shledal, že zákaz výkonu státní služby na pozici pracovníka ostrahy ve vztahu k ženám nesledoval žádný legitimní cíl. Zdůraznil přitom, že vnitrostátní soudy ve věci stěžovatelky nijak nezdůvodnily, proč mohou dané pracovní místo zastávat jen muži. Toto pochybení je dle Soudu o to větší, že tři měsíce před posledním rozhodnutím ve věci vydalo plénum nejvyššího správního soudu rozsudek, v němž konstatovalo, že neexistuje překážka, aby na obdobnou pozici byla jmenována žena. Dle Soudu též samotná skutečnost, že předmětné zaměstnání zahrnovalo noční směny v odlehlých oblastech a případné použití zbraně a síly, neodůvodňuje závěr, že by ho mohli zastávat jen muži. Stěžovatelka navíc tyto práci již po dobu tří let vykonávala a neexistuje žádný náznak toho, že by své povinnosti nezvládala z důvodu svého pohlaví. Došlo proto k porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Na poli čl. 6 odst. 1 Úmluvy stěžovatelka namítala nepřiměřenou délku řízení před správními soudy, protichůdnost soudních rozhodnutí v obdobných věcech a nedostatek odpovědi na její argumentaci odlišnou judikaturou.
Řízení na dvou stupních soudní soustavy trvalo celkem osm let, z čehož sedm let a tři měsíce činila délka řízení před nejvyšším správním soudem. Soud v minulosti v obdobných případech již mnohokrát shledal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (Frydlender proti Francii, č. 30979/96, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2000) a ani v projednávané věci neshledal důvody pro opačný závěr. V tomto aspektu tedy došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Porušení práva na spravedlivé projednání věci stěžovatelka dále namítala v souvislosti s odlišným závěrem nejvyššího správního soudu v jiné skutkově obdobné věci. Jelikož nejednotnost v judikatuře nebyla dlouhodobá a hluboká a vnitrostátní právo zakotvovalo mechanismus, jehož účelem je odstranění vnitřních rozporů v judikatuře nejvyššího správního soudu, nedošlo v tomto ohledu k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Dle Soudu však naopak porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy došlo tím, že se nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s předchozím rozsudkem pléna téhož soudu, v němž byl vysloven opačný právní názor. Odvolací soud sice v zásadě může v odůvodnění odkázat na závěry nižšího soudu a ztotožnit se s nimi, jelikož však stěžovatelka na daný rozsudek výslovně upozorňovala a šlo o rozsudek pléna, měl senát nejvyššího správního soudu povinnost se s námitkou stěžovatelky vypořádat.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Spano připojil k rozsudku částečně nesouhlasné stanovisko, v němž zpochybnil použitelnost článku 8 Úmluvy na okolnosti projednávané věci. Z dosavadní judikatury Soudu dle něj vyplývá, že uvedené ustanovení se na propuštění ze státní služby vztahuje pouze v případě, že je prokázán konkrétní negativní dopad propuštění na osobní život daného zaměstnance, přičemž tuto námitku musí vznést a doložit důkazy sám stěžovatel a Soud se jí nemůže zabývat z vlastní iniciativy. Pokud tak Soud učiní, jak se stalo v projednávané věci, není jasné, jaký je v této oblasti rozdíl mezi článkem 8 ve spojení s článkem 14 na jedné straně a článkem 1 Protokolu č. 12 na straně druhé (který, jak soudce Spano připomněl, žalovaný stát zatím neratifikoval).
Full & Egal Universal Law Academy