© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 1. dubna 2014 ve věci č. 10662/06 – Enache proti Rumunsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že neuspokojivé podmínky (zejména nedostatek prostoru v cele, umístění do samovazby, absence aktivit mimo celu, špatné hygienické podmínky, automatické přikládání pout) ve věznici ve svém souhrnu překročily míru strádání, která je nevyhnutelně spojená s pobytem ve věznici, a došlo proto k porušení článku 3 Úmluvy. Soud dále dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 34 Úmluvy porušily povinnost nezasahovat do práva stěžovatele obrátit se na Soud s individuální stížností. Soud přiznal stěžovateli přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 24 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl pro trestný čin vraždy odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí. V období od prosince 1997 do června 2008 byl umístěn (s výjimkou krátkých období) ve věznici Craiova, poté byl přemístěn do věznice Poarta Albă. Od září 2010 byl umístěn ve věznici Giurgiu.
Ve vztahu k věznici Craiova stěžovatel poukazoval především na nedostatek prostoru v cele. Většina podlahové plochy (z celkových 9,03 m2) byla zabrána nepotřebným nábytkem (celkem tři patrové postele, dvě křesla a stůl). Jeho žádostem, aby část nepotřebného nábytku byla odstraněna, věznice nevyhověla. Stěžovatel měl být po celou dobu pobytu umístěn na cele sám a neměl mu být umožněn kontakt s ostatními odsouzenými. Pocit izolace byl ještě prohlouben absencí jakýchkoliv aktivit mimo celu (s výjimkou vzdělávacích aktivit v roce 2002 a 2003). Stěžovatel dále uváděl, že mu v této věznici nebyla zajištěna dostatečná dodávka studené a teplé vody. Koupání v tekoucí teplé vodě bylo odsouzeným zajištěno ve společných sprchách jednou týdně a pouze po dobu jedné hodiny, což s ohledem na celkový počet odsouzených nebyla adekvátní doba k zajištění náležitých hygienických podmínek. Podle stěžovatele bylo vytápění cely zajištěno pouze po dobu jedné až dvou hodin, v důsledku čehož v zimním období stěžovatel trpěl chladem. Vězeňská strava měla být poskytována v nedostatečném množství a ve velmi špatné kvalitě, proto stěžovatel údajně po většinu času trpěl hladem. Do cely stěžovatele nepronikal dostatek denního světla a umělé osvětlení bylo k dispozici pouze večer. Před každým vyvedením z cely měla být stěžovateli přikládána pouta.
Ve věznici Giurgiu byl stěžovatel umístěn na cele o podlahové ploše 10,24 m2, velmi malé okénko cely zakrývaly kovové mříže a drátěná síť. Opouštět celu mu bylo umožněno pouze po dobu 3 hodin denně. Nedaleko cely byla skládka, odkud se šířil oknem do cely silný zápach. Kdykoliv stěžovatel něco potřeboval, musel klepat na dveře od cely, aby přilákal pozornost dozorců. Za to měl být stěžovatel obvykle trestán příslušníky zvláštní zásahové jednotky s maskami na obličejích.
Stěžovatel dále uvedl, že věznice odmítaly zajistit, aby jeho korespondence byla doručována Soudu. Stěžovatel uvedl, že dva dopisy Soudu (ze září a listopadu 2010) mu byly předány se značným zpožděním a byly již otevřené. Úřady měly na stěžovatele rovněž naléhat, aby na své stížnosti k Soudu dále netrval. V této souvislosti jej měl ředitel věznice za přítomnosti dalších tří maskovaných mužů v únoru 2011 přinutit, aby podepsal prohlášení odpovídajícího obsahu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Před Soudem stěžovatel namítal, že s ohledem na materiální podmínky ve věznicích byl průběhu výkonu trestu odnětí svobody vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy. Dále tvrdil, že mu v rozporu s článkem 34 Úmluvy orgány vězeňské služby bránily při uplatňování jeho práva obrátit se na Soud se stížností na porušení práv přiznaných Úmluvou.
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud úvodem připomněl, že článek 3 Úmluvy smluvním státům ukládá zajistit, aby osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody netrpěly a nestrádaly nad míru, která je nevyhnutelně spojená s pobytem ve věznici a byla jim, s přihlédnutím k praktickým požadavkům výkonu trestu, zajištěna zdravotní péče a příznivé životní podmínky (Valašinas proti Litvě, č. 44558/98, rozsudek ze dne 24. července 2011, § 102). Podmínky v místě zbavení svobody musí být posuzovány v jejich souhrnu, přičemž v úvahu musí být vzata i specifická tvrzení stěžovatele. Soud při posouzení souladu podmínek zbavení svobody s článkem 3 Úmluvy zohledňuje kromě přeplněnosti cely zejména nedostatečné vybavení cel nábytkem, hygienické zázemí (např. nedostatečný počet toalet; umyvadla na celách s pouze tekoucí studenou vodou, kterými má naplňována široká škála potřeb; omezený přístup ke sprchám s tekoucí teplou vodou; zamoření věznice šváby a jinými parazity), či špatnou kvalitu jídla (Iacov Stanciu proti Rumunsku, č. 35972/05, rozsudek ze dne 24. července 2012, § 175).
V projednávané věci Soud předně uvedl, že je otázkou, zda dosahuje akceptovatelného standardu, pakliže měl stěžovatel ve věznici Craiova, ve které strávil 10 let a 7 měsíců, k dispozici osobní prostor (po odečtení plochy zabrané nábytkem) o rozměru pouze 4,47 m2. Jako žádoucí rozměr cely pro jednu osobu přitom Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (CPT) doporučuje minimálně 7 m2.
V souvislosti s námitkami stěžovatele týkajícími se materiálních a hygienických podmínek ve věznici Soud uvedl, že přestože vnitrostátní orgány tato tvrzení zpochybňují, stěžovatelovu verzi podporuje zpráva CPT z návštěvy věznice Craiova v roce 2006. Soud proto dospěl k závěru, že hygienické podmínky ve věznici nebyly na uspokojivé úrovni a stěžovateli nebyly zajištěny náležité podmínky pro zajištění osobní hygieny.
Ve vztahu k zvláštním pravidlům zacházení s nebezpečnými vězni Soud konstatoval, že přestože zákaz jejich kontaktů s dalšími vězni z bezpečnostních, disciplinárních nebo ochranných důvodů může být ospravedlnitelný, umístění do samovazby (byť pouze částečné a relativní) nemůže být nařízeno na neurčitou dobu. Soud též připomněl, že u nebezpečných vězňů by měly být zvažovány i jiné alternativy, pokud trest odnětí svobody nemohou vykonávat ve standardním vězeňském režimu (Piechowicz proti Polsku, č. 20071/07, rozsudek ze dne 17. dubna 2012, § 164). K umístění do samovazby by mělo být přistupováno pouze ve výjimečných případech a poté, co již byla uplatněna veškerá bezpečnostní opatření ve smyslu bodu 53.1 Evropských vězeňských pravidel [Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů Rady Evropy].
Ve vztahu k projednávané věci Soud poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl jako nebezpečný odsouzený izolován od ostatních vězňů. Přestože měl podle vnitrostátních orgánů stěžovatel sdílet svojí celu s dalšími vězni, kromě jednoho případu vnitrostátní orgány neuvedly žádné další informace, které by toto tvrzení dokládaly. Soud rovněž poukázal na výhrady CPT stran automatického zařazení vězňů do kategorie nebezpečných vězňů a přísných bezpečnostních opatření z toho vyplývajících. Soud rovněž konstatoval, že stěžovatel neměl s výjimkou vzdělávacích aktivit v letech 2002-2003 zajištěny žádné aktivity mimo celu (kromě vycházek).
Pokud jde o přikládání pout odsouzeným, Soud odkázal na svou předchozí judikaturu, podle níž může být použití tohoto omezovacího prostředku za určitých okolností (např. při eskortě odsouzeného mimo věznici) ospravedlněno výší uloženého trestu, trestní minulostí a předchozím agresivním chováním dotyčného (Garriguenc proti Francii, č. 21148/02, rozhodnutí ze dne 15. listopadu 2007, a Paradysz proti Francii, č. 17020/05, rozsudek ze dne 29. října 2009, § 95). Automatické přikládání pout odsouzenému po dobu 13 let při každém vyvedení z cely je však ponižujícím zacházením, pokud pro tento postup vnitrostátní orgány nemají dostatečné odůvodnění (Kashavelov proti Bulharsku, č. 891/05, rozsudek ze dne 20. ledna 2011, § 39-40).
V projednávané věci Soud uvedl, že si je vědom, že vnitrostátní orgány musí při jednání s osobami, které byly odsouzeny za násilné trestné činy, postupovat obezřetně. S pravidelným poutáním stěžovatele však bylo započato již před 14 lety. S výjimkou jednoho incidentu, kdy se stěžovatel pokusil o útěk, nebyly vnitrostátními orgány zaznamenány další podobné incidenty, ani neměly žádné indicie o tom, že by k takovému jednání ze strany stěžovatele mohlo dojít. Soud se proto ztotožnil s názorem CPT, že v bezpečném prostředí nelze automatické přikládání pout odsouzeným považovat za odůvodněné.
Soud proto uzavřel, že podmínky zbavení svobody stěžovatele ve svém souhrnu překročily míru strádání, která je nevyhnutelně s pobytem ve věznici spjata, a dosáhly tak minimální úrovně závažnosti, při němž dojde k porušení článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 34 Úmluvy
Soud nejprve připomněl, že právo obracet se na Soud s individuální stížností je právem procesní povahy. Z toho důvodu není třeba se zabývat otázkou přijatelnosti ve smyslu Úmluvy. Aby bylo zajištěno účinné fungování systému individuálních stížností, musí mít stěžovatelé (či potencionální stěžovatelé) možnost se Soudem svobodně komunikovat, bez toho, aby byli vystaveni jakékoliv formě nátlaku ze strany vnitrostátních orgánů ke zpětvzetí či úpravě stížností. V tomto smyslu „nátlak“ zahrnuje nejen přímé donucování a flagrantní případy zastrašování, ale i jiné nepřímé úkony nebo kontakty, jejichž účelem je odvrátit stěžovatele od využívání práva podat stížnost podle Úmluvy. Otázka, zda kontakty mezi vnitrostátními orgány a stěžovatelem dosáhly úrovně praktik nepřijatelných z hlediska článku 34 Úmluvy, musí být posouzena s ohledem na specifické okolnosti případu. V tomto ohledu musí být pozornost věnována i případné zranitelnosti stěžovatele, a to zvláště za situace, kdy se stěžovatel nachází ve věznici a možnosti jeho kontaktu s rodinou a vnějším světem jsou omezené.
V projednávané věci Soud uvedl, že stěžovateli poté, co nereagoval na dopisy zaslané v září a listopadu 2010, odeslal doporučeně další dva dopisy. Jelikož doručenky nebyly zjevně podepsány stěžovatelem, Soud požádal o vyjádření žalovanou vládu. V únoru 2011 vláda Soudu sdělila, že stěžovatel dopisy Soudu obdržel a stěžovatelovo mlčení zjevně znamená, že netrvá na své stížnosti. V této souvislosti žalovaná vláda Soudu zaslala prohlášení stěžovatele z února 2011, ve kterém výše uvedené potvrdil. Soud konstatoval, že z vyjádření vlády nebylo možné dovodit datum, kdy měl stěžovatel dopisy Soudu obdržet, nadto z vnitrostátních předpisů nevyplývalo, že by doručenku mohl za vězně podepsat kdokoliv jiný. Stěžovatel nadto v květnu 2011 informoval Soud, že jeho prohlášení z února 2011 bylo vynucené a potvrdil, že na své stížnosti dále trvá. Žalovaná vláda však dále trvala na tom, že stěžovatel předmětné prohlášení podepsal zcela dobrovolně. Soud dospěl nicméně k závěru, že chování žalované vlády, s přihlédnutím k obtížím při doručování dopisů Soudu stěžovateli, nerespektovalo povinnost nezasahovat do práva stěžovatele obrátit se na Soud s individuální stížností. Došlo proto k porušení článku 34 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy