© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. května 2013 ve věci č. 3564/11 – Eremia proti Moldavsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy ve vztahu k první stěžovatelce a k porušení článku 8 Úmluvy ve vztahu ke druhé a třetí stěžovatelce, neboť je státní orgány nedokázaly účinně ochránit před domácím násilím ze strany manžela resp. otce. Nečinnost státních orgánů byla podle Soudu současně v rozporu s článkem 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, neboť se v ní odrážel diskriminační stereotypní náhled na ženy v Moldavsku.
(i) Okolnosti případu
První stěžovatelka, provdaná za policejního důstojníka, byla obětí domácího násilí; někdy ji manžel A. napadal i v přítomnosti jejích dvou dcer (druhé a třetí stěžovatelky). První stěžovatelka proto požádala o rozvod, v důsledku toho se však násilné chování manžela ještě zhoršilo. V srpnu 2010 policii ohlásila, že ji téhož dne A. udeřil do hlavy, za což byla následně v září 2010 A. uložena pokuta. Ministerstvem vnitra byl později také formálně varován, aby násilné chování ukončil. Počátkem listopadu 2010 se A. vrátil domů opilý a první stěžovatelku opět napadnul, což první stěžovatelka následující den nahlásila státnímu zástupci. Později v listopadu 2010 byla však opět, před zraky druhé a třetí stěžovatelky, dvakrát napadena, přičemž podruhé ji A. dusil tak intenzivně, že na jeden a půl dne ztratila hlas. Požádala proto o vydání ochranného příkazu. Obvodní soud žádosti vyhověl a mj. A. uložil, aby se po 90 dní zdržoval mimo domov. V průběhu prosince 2010 a ledna 2011 však A. zákaz porušil a vůči první stěžovatelce se dopustil dalšího násilného jednání. Zákaz porušil opakovaně, a v jednom případě vyhrožoval první stěžovatelce smrtí. Stěžovatelka žádala o rozvod, přičemž s ohledem na násilí A. se následně domáhala urychlení předmětného řízení. Žádost o urychlení řízení předseda příslušného soudu zamítnul, přičemž na stížnost proti tomuto jeho rozhodnutí již nebylo reagováno. V prosinci 2010 stěžovatelky žádaly zahájení trestního stíhání proti A. Státní zástupce, který šetřil trestnou činnost A., nicméně nakonec vyšetřování podmíněně odložil s tím, že A. se dopustil méně závažné trestné činnosti, nebyl závislý na alkoholu či na drogách, živil tři nezletilé děti, byl uznáván v práci a ve společnosti a nepředstavoval pro společnost nebezpečí. Stěžovatelky se proti rozhodnutí ještě neúspěšně odvolaly k nadřízenému státnímu zástupci.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Soud předně připomenul, že aby určité zacházení mohlo být považováno za zakázané ve smyslu článku 3 Úmluvy, musí dosáhnout minimálního stupně závažnosti. Ačkoliv první stěžovatelka v projednávané věci nebyla zpočátku schopna svá tvrzení o tom, že byla podrobena zakázanému zacházení, doložit lékařskými důkazy, obvodní soud danou situaci posoudil za dostatečně vážnou pro to, aby nařídil ochranný příkaz. Strach z dalších útoků navíc působily první stěžovatelce nepochybně utrpení a úzkost dosahující závažnosti nelidského zacházení ve smyslu článku 3 Úmluvy a dané ustanovení proto bylo podle Soudu pro daný případ použitelné.
Pozitivní závazky vyplývající z článku 3 Úmluvy potom vyžadují, aby státní orgány před zakázaným zacházením první stěžovatelku chránily a přijaly opatření potřebná k předcházení takovému zacházení. Připomněl rovněž pozitivní závazek státu oznámení zakázaného zacházení účinně vyšetřit. V případech spadajících pod ustanovení článku 3 Úmluvy Soud při posuzování účinnosti vyšetřování zkoumá i rychlost, s jakou příslušné orgány na taková oznámení reagovaly. Pozornost tak zejména věnoval okamžiku zahájení šetření, průtahům a celkové době přípravného řízení (Stoica proti Rumunsku, č. 42722/02, rozsudek ze dne 4. března 2008, § 67). Zmíněné pozitivní závazky státu nakonec podle Soudu předpokládají rovněž vytvoření a naplňování adekvátního legislativního rámce k předcházení násilí ze strany jednotlivců (viz např. M. C. proti Bulharsku, č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 150 a 152).
Podle Soudu v Moldavsku vyžadovaný legislativní rámec existuje, neboť vnitrostátní právo zakotvuje trestní sankce ukládané za násilí vůči členům rodiny, stejně jako opatření za účelem ochrany obětí domácího násilí a sankce za nerespektování soudních rozhodnutí.
V projednávané věci potom příslušné orgány věděly o násilí, jehož se A. dopouštěl, jakož i nebezpečí, že první stěžovatelka bude násilí nadále vystavena, přičemž první stěžovatelka byla v obzvláště zranitelné pozici, neboť se A., policistovi vycvičenému k překonání odporu, nemohla bránit a k násilí docházelo v soukromí domova, bez možnosti dovolat se pomoci. Podle Soudu bylo proto riziko ve vztahu k fyzické a psychické integritě bezprostřední a tak závažné, že bylo nutné, aby orgány jednaly urychleně. Zatímco však různá opatření byla přijata, ukázala se být neúčinná. Nečinnost státních orgánů v návaznosti na porušování ochranného příkazu ze strany A navíc umožnila návrat A. do domu rodiny a s ním související útok vůči první stěžovatelce. Ani po tomto incidentu žádná opatření k zajištění bezpečnost stěžovatelky nebyla přijata. Za znepokojující Soud považoval také to, že agresor byl policista a vykonával tedy profesi, jejíž náplní je ochrana práv jiných, prevence kriminality a ochrana veřejného pořádku. Vzhledem k tomu, že agresor pracoval pro stát, měly navíc orgány mnohem větší možnost ovlivnit jeho chování, než kdyby se jednalo o soukromou osobu. Za nejasné Soud nakonec považoval, jak mohl státní zástupce dospět k názoru o tom, že A. nepředstavoval nebezpečí pro společnost, když opakovaně první stěžovatelku napadal a nerespektoval ochranný příkaz vydaný soudem. V důsledku odložení trestního stíhání tak mohl mít A. následně pocit, že je chráněn před trestní odpovědností, namísto toho, aby byl od pokračování v trestné činnosti odrazen. Vzhledem k nedostatečnému postupu orgánů, které i když věděly o násilí, jež mohlo v budoucnu pokračovat, nezajistily ochranu první stěžovatelky a potrestání agresora, Soud konstatoval, že stát nesplnil své pozitivní závazky vyplývající z článku 3 Úmluvy a k porušení daného ustanovení Úmluvy proto došlo.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Také ve vztahu k druhé a třetí stěžovatelce bylo namítáno porušení článku 3 Úmluvy, Soud se však jejich námitky rozhodl posoudit z pohledu článku 8 Úmluvy. Podstatou tohoto ustanovení je obecně chránit jednotlivce před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci; s touto povinností jsou nicméně spjaty též pozitivní závazky, mezi něž patří i povinnost přijímat opatření v oblasti vztahů mezi jednotlivci. Zejména v případě dětí a jiných zranitelných osob se je potom třeba přijmout opatření zajišťujících účinnou ochranu.
V projednávané věci jednání A., který se před zraky druhé a třetí stěžovatelky dopouštěl opakovaně násilí vůči první stěžovatelce v jejich společném domově, nepochybně představovalo zásah do práva druhé a třetí stěžovatelky na respektování soukromého života a obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Podle Soudu státní orgány již koncem prosince 2010 věděly nejen o tom, že A. porušoval příslušný ochranný příkaz a že vyhrožoval a první stěžovatelce, ale i o dopadech, které takové jednání mělo na druhou a třetí stěžovatelku. Dostatečná opatření k tomu, aby opakování takového jednání zabránily, nicméně nepřijaly a nejednaly tak v souladu s jejich pozitivními závazky vyplývajícími z článku 8 Úmluvy a k porušení předmětného ustanovení Úmluvy proto došlo.
c) K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatelky nakonec shodně namítaly, že selhání státních orgánů v rámci ochrany před domácím násilím bylo založeno na předsudcích týkajících se rodinné role žen v Moldavsku. Soud odkázal na své závěry učiněné výše a připomněl, že státní orgány si násilí, kterému byla první stěžovatelka opakovaně vystavena, byly dobře vědomy. S ohledem na opakované násilí první stěžovatelka opakovaně neúspěšně žádala o urychlení rozvodu. Ze strany policie potom na ní byl potom údajně vyvíjen nátlak, aby vzala zpět své trestní oznámení vůči A. Odložením trestního stíhání byl nakonec A. ochráněn před veškerou trestní odpovědností za své násilné jednání. Ze strany státních orgánů tedy podle Soudu nedošlo k prostému selhání a nečinnosti ale jejich postup byl odrazem diskriminačního postoje vůči stěžovatelce z důvodu pohlaví. Své závěry Soud opřel mj. také o zjištění zvláštního zpravodaje OSN, který konstatoval, že moldavské orgány si plně neuvědomují závažnost a rozsah problému domácího násilí na ženách v Moldavsku. Ve vztahu k první stěžovatelce proto k porušení článku 14 ve spojení s článkem 3 Úmluvy došlo.
Full & Egal Universal Law Academy