© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 6. listopadu 2014 ve věci č. 67522/09 – Ereren proti Německu
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že namítaná délka vazby v trestním řízení, ačkoliv byla značně dlouhá (5 let a 8 měsíců), může být stále považována za přiměřenou a k porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy nedošlo.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je osoba bez státní příslušnosti. V roce 2007 byl v Německu zatčen. Původně byl vzat do vazby pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu držení padělaných dokladů. Po převzetí věci státním zástupcem soud tento důvod vazby zrušil a stěžovatele vzal do vazby pro podezření z členství v zahraniční teroristické skupině. Vazba byla opakovaně prodlužována, přičemž odvolání stěžovatele byla vždy zamítnuta. V roce 2008 vydal soud nové rozhodnutí o vazbě stěžovatele, tentokrát pro jeho podezření z vedoucí úlohy v teroristické skupině, při spáchání dvou vražd a šesti pokusů o vraždu a organizování dalších teroristických útoků.
V roce 2008 podal státní zástupce rozsáhlou obžalobu čítající přes 300 stran. První trestní řízení trvalo od listopadu 2008 do září 2011 a po celou dobu jeho trvání byl stěžovatel držen ve vazbě na základě důvodného podezření ze spáchání trestného činu a závažnosti hrozícího trestu. Vazba byla dále odůvodněna nebezpečím, že stěžovatel uprchne, jelikož neměl v Německu povolený pobyt ani žádné sociální vazby, nebo že bude na svobodě mařit vyšetřování. Riziko útěku bylo zvýšeno informací od zpravodajské služby, že teroristická skupina chystá vyvezení stěžovatele ze země, jakmile by byl propuštěn, a má k dispozici prostředky pro jeho uskutečnění.
V souvislosti s mezinárodním přesahem vyšetřovaného činu bylo třeba spolupracovat s Tureckem, kam se soud čtyřikrát vydal, vyžádat si právní pomoc tureckých orgánů a získat a přeložit svědectví tureckých svědků. V roce 2011 byl stěžovatel odsouzen na doživotí za nařízení vraždy dvou policistů na základě svědectví nepřímého svědka S. G., jelikož svědectví hlavního přímého svědka G. G. soud nemohl použít, protože bylo získáno tureckými soudy na základě mučení a nepřípustného nátlaku a svědek jej německému soudu nepotvrdil. Odvolací soud rozhodnutí zrušil a vrátil věc k projednání jinému senátu pro nesprávné vyhodnocení klíčových důkazů. Stěžovatelovo setrvání ve vazbě bylo potvrzeno a bylo nařízeno její prodloužení.
V únoru 2014 na základě další stížnosti na dobu trvání vazby soud vazbu zrušil a stěžovatele propustil z důvodu, že další prodloužení vazby by nesplnilo podmínku přiměřenosti. Soud navíc nemohl určit, kdy bude moci znovu vyslechnout klíčového svědka S. G., jelikož Turecko stále neodpovědělo na dožádání o výslechu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že délka vazby porušila jeho právo na svobodu a že soud nepostupoval dostatečně rychle, aby zajistil jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. V roce 2009 se uskutečnilo pouze 19 z plánovaných 54 jednání a později byla frekvence soudních slyšení ještě nižší. Stěžovatel připustil, že kvůli silnému mezinárodnímu přesahu při vyšetřování činu spáchaného v zahraničí nebylo vždy možné řízení urychlit, avšak tento faktor nemohl převážit nad ochranou jeho osobní svobody.
Soud připomněl, že osoba odsouzená soudem prvního stupně nemůže být považována za zadrženou za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy (Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. října 2000, §104). Proto se Soud zabýval pouze dobou vazby mezi dubnem 2007, kdy byl stěžovatel vzat do vazby, a zářím 2011, kdy byl vynesen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, a listopadem 2012, kdy byl tento rozsudek zrušen, až únorem 2014, kdy byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Celková posuzovaná doba vazby tak dosáhla pěti let a osmi měsíců.
Soud připomněl zásadu, že doba vazby nesmí být posuzována in abstracto, ale je nutné ji vždy posoudit na základě konkrétních okolností daného případu. Pokračování vazby může být v daném případě ospravedlněno pouze na základě existence opravdového veřejného zájmu, který i přes presumpci neviny převáží nad právem na osobní svobodu (W. proti Švýcarsku, č. 14379/88, rozsudek ze dne 26. ledna 1993, § 30). Povinnost přezkoumat všechny konkrétní okolnosti při posuzování důvodnosti trvání vazby leží primárně na vnitrostátních soudech. Trvání důvodného podezření, že daná osoba spáchala trestný čin, je nezbytnou podmínkou zákonnosti prodlužení vazby, avšak po uplynutí určité doby již samo o sobě nepostačuje. Soud musí potom ověřit, zda jsou další důvody uváděné vnitrostátními orgány relevantní, dostatečné a nadále opravňují zbavení svobody. Soud dále posuzuje, zda příslušné soudní orgány vedly řízení se „zvláštní péčí“, tedy zda po dobu, kdy byl obviněný ve vazbě, nedocházelo k neakceptovatelným průtahům (Dzelili proti Německu, č. 65745/01, rozsudek ze dne 10. listopadu 2005).
V projednávané věci vnitrostátní soudy uvedly tři hlavní důvody založené na získaných důkazech – trvající důvodné podezření ze spáchání trestných činů stěžovatelem, závažnost těchto trestných činů a riziko útěku, pokud by byl stěžovatel propuštěn na svobodu. Od května 2010 byl stěžovatel ve vazbě již jen s odvoláním na podezření z nařízení vraždy dvou policistů v Turecku. Soud připomněl, že existence důvodného podezření předpokládá existenci skutečností nebo informací způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že daná osoba mohla spáchat trestný čin (Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000). V projednávané věci bylo obvinění z nařízení vražd založena především na základě výpovědi svědka S. G., kterému jiný svědek G. G. sdělil informaci o stěžovatelově teroristickém činu. Jednalo se tedy o nepřímého svědka a důkaz z doslechu, jehož spolehlivost byla navíc sporná, jelikož S. G. spolupracoval s vyšetřovateli, aby pro sebe získal nižší trest. Soud zdůraznil, že riziko, které hrozí při obvinění a zatčení na základě nepodloženého tvrzení osoby, která má na vyšetřování svůj vlastní zájem, nesmí být podceněno (Labita proti Itálii, cit. výše). Takové obvinění musí být spolehlivě potvrzeno dalšími důkazy, aby mohlo ospravedlnit vazbu. V projednávané věci bylo svědectví S. G. potvrzeno listinnými důkazy a dalšími svědectvími o vedoucí úloze stěžovatele v teroristické skupině. Podle Soudu zde tedy přetrvávalo důvodné podezření, které ospravedlňovalo další trvání vazby stěžovatele.
Soud dále uznal, že trvalo i nebezpečí stěžovatelova útěku , jelikož v Německu neměl ani trvalý pobyt, ani sociální vazby. Spolu s úmyslem teroristické skupiny vyvézt stěžovatele po propuštění ze země tak byly dány relevantní a dostatečné důvody pro pokračující vazbu.
Na závěr se Soud ověřil, zda příslušné orgány postupovaly v řízení s náležitou péčí. Projednávaný případ se týkal závažného zločinu na mezinárodní úrovni a shromáždění veškerých důkazů a podkladů bylo časově náročné, což stěžovatel nezpochybnil. Soud připustil, že v řízeních s mezinárodním prvkem jsou z důvodu náročnosti mezinárodní spolupráce určitá zdržení možná, avšak příslušné orgány jsou povinny aktivně se snažit o urychlení řízení. V projednávané věci vnitrostátní soudy čtyřikrát vyjely do Turecka, aby zajistily vyřízení svých žádostí o právní pomoc. Soud proto neshledal žádné období nečinnosti v řízení; soudy naopak vyvinuly požadovanou náležitou péči. Stěžovatel navíc sám přispěl k délce řízení požadavkem na opakované provedení důkazů před odvolacím soudem, na což měl právo, avšak prodloužení doby řízení, které v důsledku nastalo, nemůže být přičítáno k tíži státu. Zrušení prvostupňového rozhodnutí odvolacím soudem nebylo odůvodněno závažnými procesními chybami odhalujícími nedostatek náležité péče, nýbrž rozdíly v posouzení důkazů. Každé prodloužení vazby navíc podléhalo přísnému a pečlivému přezkumu jeho důvodů na základě všech dostupných důkazů a okolností. Stěžovatel byl v únoru 2014 z vazby propuštěn, jelikož nebylo v moci soudu urychlit získání důkazu z Turecka, a další prodloužení vazby proto již považoval za nepřiměřené.
Na základě výše uvedených okolností Soud uzavřel, že délka vazby stěžovatele sice byla značná, avšak stále ještě přiměřená, a k porušení čl. 5 odst. 3 Úmluvy tedy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy