© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. února 2015 ve věci č. 53649/09 – Ernst August von Hannover proti Německu
Senát páté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že rozhodnutím nepřiznat stěžovateli finanční náhradu za užití jeho křestních jmen v reklamě na tabákové výrobky bez jeho souhlasu nedošlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je známý především jako manžel monacké princezny Caroline von Hannover. V letech 1998 a 2000 se zapletl do dvou násilných potyček na veřejnosti – jednou uhodil deštníkem kameramana, podruhé byl odsouzen za napadení ředitele nočního klubu. Tyto stěžovatelovy incidenty neušly pozornosti médií.
V březnu 2000 zahájila společnost British American Tobacco GmbH kampaň, která po deset dní v časopisech a na plakátech autobusových zastávek a dalších frekventovaných místech zobrazovala pomačkanou krabičku cigaret Lucky Strike s nápisem „Byl to Ernst? Nebo August?“. Kampaň měla dosah okolo 3 milionů lidí. Stěžovatel po společnosti žádal zastavení kampaně a zaplacení 250 000 eur jako náhradu škody. Zatímco soudy nižšího stupně stěžovateli určitou kompenzaci přiznaly a nařídily zákaz dalšího šíření reklamy, Spolkový soudní dvůr měl za to, že nedošlo k zásahu do ústavně chráněných osobnostních práv stěžovatele, nýbrž pouze do majetkové roviny práva na ochranu osobnosti, která je chráněna běžným zákonem. Spolkový soudní dvůr tudíž při poměřování konkurenčních zájmů upřednostnil svobodu projevu, která je ústavně chráněným právem, před přiznáním finanční náhrady stěžovateli na základě běžného zákona.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že rozhodnutím Spolkového soudního dvora, kterým mu nebyla přiznána náhrada za užívání jeho křestních jmen bez jeho souhlasu, došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života.
Soud nejprve připomněl, že šíření informace, která obsahuje celé jméno osoby, je zpravidla zásahem do práva na respektování soukromého života této osoby. Užití pouze křestního jména však také může představovat zásah, zejména pokud je křestní jméno uvedeno v souvislostech, na jejichž základě lze osobu identifikovat, jak tomu bylo v projednávané věci. Soud dále uvedl, že otázky z pohledu článku 8 Úmluvy může vyvolat i spojování jména osoby s komerčním produktem bez jejího souhlasu, zvlášť pokud se nejedná o produkt, který by byl společensky všeobecně akceptovaný.
Soud především posuzoval, zda byla nastolena spravedlivá rovnováha mezi právem na respektování soukromého života a svobodou projevu, která chrání i obchodní sdělení, dle kritérií zakotvených v jeho judikatuře [Axel Springer AS proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 88-95; a Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 108-113]. Těmito kritérii jsou posouzení, zda se jedná o příspěvek k debatě obecného zájmu; míra známosti dotčené osoby; předmět reportáže; předchozí chování dotčené osoby; a obsah, forma a dopad publikace.
Co se týče prvního kritéria, Soud uznal, že satirický způsob, kterým reklama poukazuje na potyčky stěžovatele, je uměleckým projevem a společenským komentářem, který alespoň v určité míře přispívá k debatě obecného zájmu. Stěžovatel je dle Soudu veřejně známá osoba, která nemůže spoléhat na ochranu práva na respektování soukromého života ve stejné míře jako osoby veřejnosti neznámé (Axel Springer AS proti Německu, cit. výše, § 91). Předmětem reklamy byly potyčky stěžovatele, které vedly k jeho odsouzení v trestním řízení a o kterých média již dříve veřejnost informovala. Dotčená kampaň pouze připomněla existenci těchto událostí, aniž by uváděla podrobnosti ze soukromého života stěžovatele. Ohledně předchozího chování stěžovatele Soud uvedl, že vzhledem k jeho veřejné známosti a potyčkám na veřejnosti mohl stěžovatel legitimně očekávat, že jeho soukromý život bude účinně chráněn, jen do určité míry. Soud vzal dále v úvahu, že reklama stěžovatele neurážela ani neponižovala ani nenaznačovala, že by se stěžovatel s výrobkem ztotožňoval.
Soud připomněl, že jeho úkolem není provádět abstraktní přezkum vnitrostátního práva a shledal, že spolkový soud vzal v úvahu všechna zmíněná kritéria – především satirický charakter kampaně, veřejnou známost stěžovatele a skutečnost, že pro něj reklama nebyla skutečně ponižující –, když se rozhodl upřednostnit svobodu projevu před přiznáním finanční náhrady stěžovateli v situaci, kdy se stěžovatel u prvoinstančního soudu domohl zákazu dalšího šíření reklamy. Vzhledem k této skutečnosti a s ohledem na prostor pro uvážení vnitrostátních soudů k porušení článku 8 Úmluvy dle Soudu nedošlo.
III.Oddělené stanovisko
Soudce Zupančič byl naopak toho názoru, že z hlediska mezinárodního práva nelze majetkové aspekty práva na ochranu osobnosti automaticky podřadit svobodě projevu. Majetkové aspekty a osobnostní práva v pravém slova smyslu totiž podle něj nelze oddělit. Soudce zdůraznil, že křestní jména stěžovatele byla bez jeho souhlasu užívána k čistě komerčním účelům v souvislosti s propagací tabákového výrobku. Spolkový soudní dvůr dle něho zašel příliš daleko, když uvedl, že „stěžovatel si svou konfliktní povahou tuto vtipnou negativní reklamu zasloužil“, a že jde „jen“ o reklamu na cigarety, která není urážlivá.
Full & Egal Universal Law Academy