© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 25. října 2018 ve věci č. 38450/12 – E. S. proti Rakousku
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že odsouzením stěžovatelky za hanobení proroka Mohameda, kterého opakovaně v rámci veřejně přístupných seminářů označila za pedofila, nedošlo k porušení její svobody projevu dle článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka organizovala pro veřejnost pod označením „Základní informace o islámu“ několik seminářů v rámci institutu jedné z rakouských politických stran. Semináře byly volně přístupné veřejnosti, kterou k účasti vybízela rozsáhlá inzerce. Jednoho z nich se v utajení zúčastnil i novinář týdeníku N., který posléze prostřednictvím listu upozornil orgány činné v trestním řízení na některé výroky o islámu, které v rámci semináře zazněly. Stěžovatelka v podstatě označila proroka Mohameda za pedofila, jelikož uzavřel sňatek s šestiletou dívkou, s níž měl mít ve věku devíti let i pohlavní styk. Tímto jednáním se měla stěžovatelka dopustit opakovaného spáchání trestného činu hanobení náboženské věrouky, které bylo způsobilé vyvolat důvodné rozhořčení u vyznavačů islámu. Stěžovatelka byla nakonec shledána vinnou a odsouzena k peněžitému trestu v celkové výši 480 eur a úhradě nákladů řízení. Peněžitý trest mohl být v případě nezaplacení přeměněn na trest odnětí svobody v délce 60 dnů.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka tvrdila, že odsouzením za výroky o proroku Mohamedovi došlo k porušení její svobody projevu dle článku 10 Úmluvy.
Účastníci řízení se shodli, že odsouzením stěžovatelky došlo k zásahu do zmíněné svobody. Jakýkoli zásah do svobody projevu představuje porušení článku 10 Úmluvy, ledaže byl stanoven zákonem, sledoval alespoň jeden z legitimních cílů, které jsou vypočteny ve druhém odstavci daného ustanovení, a byl-li zároveň k dosažení vytyčeného cíle nezbytný v demokratické společnosti. O zákonnosti zásahu nebylo sporu, neboť byl založen na příslušném ustanovení trestního zákoníku. Stejně tak se Soud ztotožnil s názorem vlády, že zásah sledoval legitimní cíl spočívající v udržování náboženského smíru, tedy ochraně veřejného pořádku a práv a svobod jiných. Zbývalo tudíž posoudit jeho nezbytnost v demokratické společnosti.
a)Obecné zásady
Svoboda projevu patří k základním pilířům demokratické společnosti. Chrání nejen informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímány či považovány za neškodné, ale i ty, které zraňují, šokují anebo znepokojují. Pro omezení politických projevů, které přispívají k diskusi o věcech veřejného zájmu, poskytuje Úmluva jen značně úzký prostor (Baka proti Maďarsku, č. 20261/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2016, § 159). Soud připomněl, že jednotlivci, kteří se rozhodnou projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení navenek, nemohou v demokratické společnosti očekávat, že budou chráněni před jakoukoli kritikou. Naopak musí tolerovat, že i jejich víra a věrouka mohou být jinými osobami kritizovány anebo popírány (Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, č. 13470/87, rozsudek ze dne 20. září 1994, § 47).
Výkon svobody projevu však s sebou nese také určité povinnosti a odpovědnost. To konkrétně znamená, že kritizující osoba se musí v největší možné míře vyhnout projevům, které jsou vůči náboženství bezdůvodně urážlivé a rouhavé (Sekmadienis Ltd. proti Litvě, č. 69317/14, rozsudek ze dne 30. ledna 2018, § 74). Projevy, které překračují meze pouhého kritického odmítnutí náboženského přesvědčení druhých a podněcují k náboženské nesnášenlivosti, mohou vnitrostátní orgány oprávněně vyhodnotit jako neslučitelné s článkem 9 Úmluvy, který ostatním zaručuje svobodu jejich náboženského vyznání a přesvědčení. Vnitrostátní orgány musí totiž dostát pozitivní povinnosti plynoucí z daného ustanovení, aby zajistily náboženský smír mezi vyznavači různých náboženství, včetně bezvěrců. Prohlášení, která tuto rovnováhu narušují, proto mohou podléhat přiměřeným omezením (Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, cit. výše, § 47). Projevy, které šíří, podněcují nebo ospravedlňují nenávist založenou na netoleranci, mj. k určitým náboženským skupinám, nepožívají ochrany článku 10 Úmluvy vůbec.
Při určování, jaká opatření byla v demokratické společnosti nezbytná, mají vnitrostátní orgány prostor pro uvážení. Při střetu svobody projevu a náboženských svobod je třeba usilovat o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi nimi. V rámci tohoto posuzování je třeba rozlišovat mezi tím, zda byl sporný výrok skutkovým tvrzením nebo spíše hodnotícím soudem. I toto zhodnocení spadá především do prostoru pro uvážení vnitrostátních orgánů, zejména soudů. Soud jej však může přehodnotit. Rozdíl mezi těmito pojmy spočívá v tom, že u hodnotících soudů lze stěží dokazovat jejich pravdivost. Při zkoumání, zda bylo opatření přiměřené, však musí být přihlédnuto i k tomu, zda posuzovaný výrok byl opřen o dostatečný skutkový základ. Kromě toho musí být vzata v úvahu také povaha a závažnost sankce, která byla stěžovateli uložena. Pokud vnitrostátní soudy při hledání spravedlivé rovnováhy přihlížely ke kritériím, jež plynou z judikatury Soudu, a založily svá rozhodnutí na dostatečných a relevantních důvodech, musely by existovat zvláště pádné důvody, aby Soud jejich závěry přehodnocoval (Von Hannover proti Německu (č. 2), č. 40660/08 a 60641/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 107).
b)Použití těchto zásad na projednávanou věc
Soud úvodem vyzdvihl, že účinky téhož výroku se mohou lišit stát od státu a dle okolností, za nichž byl pronesen. Rakouské soudy jsou schopny posoudit lépe než mezinárodní soud, zda byly výroky stěžovatelky způsobilé narušit náboženský smír, a proto požívaly širokého prostoru pro uvážení, zda a jaká opatření přijmout.
Soud souhlasil s jejich konstatováním, že sporné výroky byly učiněny na veřejnosti. Semináře byly otevřeny všem zájemcům a hojně propagovány rozdáváním letáků, ale i na internetu. Jejich název nadto mohl vyvolávat dojem, že obsahem seminářů budou objektivní informace o islámu. Stěžovatelka tudíž nemohla očekávat, že budou v místnosti pouze osoby, které sdílí její názory, nýbrž i jednotlivci, které mohou předmětné výroky pobouřit a urážet. I to jsou však vyznavači různých náboženství povinni snášet, ledaže – a to bylo klíčové posoudit – by výroky podněcovaly k násilí, nenávisti nebo náboženské nesnášenlivosti. Ostatně sám rakouský trestní zákoník připouštěl postih pouze takových projevů. Vnitrostátní soudy pečlivě odůvodnily, proč měly za to, že stěžovatelčiny výroky mohly vyvolat opodstatněné rozhořčení, a tudíž narušit náboženský smír.
Stěžovatelka si musela být coby odbornice na islámskou nauku vědoma, že její tvrzení jsou přinejmenším zčásti založena na nepravdivých skutečnostech. Nepokusila se o dané otázce vyjádřit v historických souvislostech a informovat o ní vyváženě a objektivně. Jejím cílem bylo naopak poškodit proroka Mohameda a doložit, že není osobou, která by zasluhovala morální uznání a náboženskou úctu. Takto neobjektivní hodnocení přitom nemohlo jakkoli přispět k diskusi ve veřejném zájmu. Soud souhlasil s vnitrostátními soudy, že stěžovatelčiny výroky lze považovat za hodnotící soudy, pro které neexistuje dostatečný skutkový základ. Přitom platí, že projevy, které jsou založeny na zjevně nepravdivých skutečnostech, nepožívají ochrany článku 10 Úmluvy (Medžlis Islamske Zajednice Brčko a ostatní proti Bosně a Hercegovině, č. 17224/11, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 117). Navíc nebyl dle Soudu nerozumný ani závěr vnitrostátních soudů, že předmětné výroky svou povahou a obsahem podněcovaly k náboženské netoleranci.
Pokud jde o sankci, která byla stěžovatelce uložena, Soud považoval peněžitý trest ve výši 480 eur spolu s povinností uhradit náklady řízení za přiměřený, a to i vzhledem k tomu, že se stěžovatelka daného jednání dopustila opakovaně.
Vnitrostátní soudy tudíž pečlivě vyvažovaly obě vzájemně protichůdná práva a svá rozhodnutí opřely o relevantní a dostatečné důvody. Soud proto s přihlédnutím ke všem zmíněným okolnostem učinil závěr, že soudy nevybočily z mezí širokého prostoru pro uvážení, který jim přináležel. K porušení článku 10 Úmluvy tedy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy