© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. července 2016 ve věci č. 60281/11 – E. S. proti Rumunsku a Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl ve věci stížnosti matky, jejíž dítě bylo uneseno z Rumunska do Bulharska, že ve vztahu k Rumunsku došlo k porušení článku 8 Úmluvy z důvodu délky opatrovnického řízení (šesti hlasy proti jednomu), avšak ohledně stěžovatelčiny snahy o návrat dítěte do Rumunska nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy, jelikož příslušné orgány jí poskytly veškerou součinnost (jednomyslně). Ve vztahu k Bulharsku Soud jednomyslně rozhodl, že způsobem, jakým příslušné orgány reagovaly na stěžovatelčiny pokusy o sloučení rodiny a navrácení dítěte do Rumunska, došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka, rumunská státní příslušnice, porodila v roce 2004 ve Španělsku dítě. Otcem byl bulharský státní příslušník. V červnu 2008 matka vycestovala spolu s dítětem se souhlasem otce do Rumunska, a to na původně krátkou návštěvu babičky. Stěžovatelka pobývala s dítětem v Rumunsku až do září 2008, poté se vrátila do Španělska za prací a dítě zanechala v Rumunsku v péči babičky. V listopadu 2008 prarodiče dítěte z otcovy strany dítě navštívili v Rumunsku, odkud jej unesli do Bulharska, kde od té doby žije.
Stěžovatelka zahájila v červenci 2008 v Rumunsku řízení o svěření dítěte do péče. V lednu 2009 soud svěřil dítě do péče matky, avšak rozsudek byl v prosinci 2009 zrušen, jelikož otec nebyl řádně předvolán na jednání. V listopadu 2010 prvostupňový soud opět svěřil dítě do péče matky. V říjnu 2011 odvolací soud dítě přímo vyslechl (matka před výslechem odjela do Bulharska, aby dítěti zajistila cestovní pas); dítě uvedlo, že si přeje zůstat v Bulharsku. Následně soud vynesl rozsudek, kterým dítě svěřil do péče otce s tím, že dítě se adaptovalo v Bulharsku, kde již čtyři roky žilo. Dovolací soud rozsudek zrušil s odůvodněním, že odvolací soud nevzal v úvahu nejlepší zájem dítěte. Konečné a vykonatelné rozhodnutí, kterým bylo dítě svěřeno do péče matky, bylo vydáno v lednu 2012.
V červenci 2011 stěžovatelka žádala v Rumunsku o vydání předběžného opatření o svěření dítěte do své péče. Její žádost byla odmítnuta s tím, že dítě žije již více než tři roky v Bulharsku.
Stěžovatelka opakovaně zahajovala v Bulharsku řízení o uznání a výkon rozsudku o svěření dítěte do své péče. Navzdory uznání v květnu 2014 vůbec nedošlo k výkonu rozsudku, neboť se nejprve nepodařilo zjistit místo pobytu dítěte a posléze byl výkon pozastaven s tím, že otec v mezidobí zahájil v Bulharsku řízení o svěření dítěte do své péče, dítě se dobře adaptovalo v Bulharsku a změna prostředí by nebyla v jeho nejlepším zájmu.
V červenci 2011 stěžovatelka podala k rumunskému ministerstvu spravedlnosti žádost o navrácení dítěte. Rumunský ústřední orgán ji informoval, že žádost lze podat dle Haagské úmluvy nebo nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (nařízení Brusel II bis). V srpnu 2011 byla žádost předána bulharskému ústřednímu orgánu, který ji zamítl s tím, že Haagská úmluva vstoupila mezi danými státy v platnost až v červnu 2013. V říjnu 2013 rumunský ústřední orgán stěžovatelce doporučil obrátit se přímo na bulharské soudy na základě článku 29 Haagské úmluvy nebo na bulharské ministerstvo spravedlnosti na základě Evropské úmluvy o uznávání a výkonu rozhodnutí o výchově dětí a obnovení výchovy dětí ze dne 20. května 1980 (Lucemburská úmluva). V prosinci 2011 rumunský ústřední orgán předal bulharskému ústřednímu orgánu žádost stěžovatelky podanou na základě nařízení Brusel II bis. Žádost byla v únoru 2012 zamítnuta s odůvodněním, že nařízení není použitelné mimo rozsah Haagské úmluvy, která se na případ nevztahuje, jelikož dítě bylo uneseno v době před jejím vstupem v platnost pro oba státy.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že navzdory jejímu několikaletému úsilí nedošlo k opětovnému shledání s dcerou, jelikož různá řízení vedená před rumunskými a bulharskými státními orgány trvala nepřiměřeně dlouho a příslušné orgány nezajistily návrat dítěte do Rumunska.
Soud na úvod konstatoval, že v dané věci byl zásah do práv stěžovatelky způsoben jednáním prarodičů z otcovy strany, kteří dítě zadržovali v Bulharsku. V takovém případě má stát za účelem respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy určité pozitivní závazky. Jde především o povinnost zajistit přístup rodičů k opatřením, která jim umožní setkání s dětmi, a povinnost taková opatření přijmout (López Guió proti Slovensku, č. 10280/12, rozsudek ze dne 3. června 2014, § 85).
Pokud jde o posouzení naplnění pozitivních závazků státu, Soud odkázal na obecné zásady vytýčené ve věci M. a M. proti Chorvatsku (č. 10161/13, rozsudek ze dne 3. září 2015, § 176–181). Uvedl zejména, že stát má v případě mezinárodních únosů dětí umožnit opětovné sloučení rodiny. Neúčinné a především nepřiměřeně dlouho vedené opatrovnické řízení může vést k závěru o porušení pozitivních povinností státu. Současně poukázal na článek 12 Úmluvy o právech dítěte, který se použije i na řízení týkající se dětí dle článku 8 Úmluvy, kdy je třeba dát dětem, které jsou schopny formulovat svůj vlastní názor, možnost se vyjádřit. Pokud jde o vztah Úmluvy a Haagské úmluvy, rozsah přezkumu mezinárodních únosů dětí ze strany Soudu, nejlepší zájem dětí a procesní povinnosti států, Soud odkázal na věci X proti Lotyšsku (č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 93–102 a 107).
Ve vztahu k Rumunsku Soud zkoumal délku opatrovnického řízení a účinnost návratového řízení zahájeného na základě mezinárodních dohod. Uvedl, že opatrovnické řízení bylo zahájeno v červenci 2008 a skončilo v lednu 2012. Trvalo tedy tři a půl roku. Soud poznamenal, že z podstaty věci mají příslušné orgány postupovat v opatrovnických řízeních urychleně. Dle judikatury Soudu samotná délka tohoto řízení může vést k závěru o porušení pozitivních povinností dle článku 8 Úmluvy (Eberhard a M. proti Slovinsku, č. 8673/05 a 9733/05, rozsudek ze dne 1. prosince 2009, § 138–142). Podle Soudu nemohla složitost věci odůvodnit délku řízení a stěžovatelka k délce řízení výrazně nepřispěla, naopak se snažila zjistit místo pobytu otce, napomohla získání cestovního pasu pro dítě, aby mohl soud bez zbytečného odkladu dítě vyslechnout, a aktivně se účastnila řízení. Soud připustil, že první rozsudek bylo nutné zrušit, aby se otec mohl řízení zúčastnit, což řízení výrazně prodloužilo, avšak nejlepší zájem dítěte může převážit nad zájmy rodičů (mutatis mutandis, Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 134). Soud v této souvislosti poznamenal, že rumunské soudy se snažily zajistit procesní práva otce, avšak nijak neřešily otázku, že dítě bylo během řízení odloučeno od matky jako primárního pečovatele, a to z důvodu jeho únosu do Bulharska, o čemž je matka záhy informovala. Rumunské orgány se nadto ani nesnažily urychlit řízení, ačkoli konečné rozhodnutí ve věci by včas vyřešilo spor ohledně místa pobytu dítěte. Nadto, jelikož Haagská úmluva nebyla v rozhodné době použitelná, rychlé rozhodnutí o výchově dítěte by stěžovatelce umožnilo zahájit v Bulharsku vykonávací řízení dle Lucemburské úmluvy. Z důvodu délky řízení o výchově dítěte tedy došlo k porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
K návratovému řízení Soud uvedl, že stěžovatelka nevysvětlila, z jakého důvodu žádala navrácení dítěte z Bulharska až v červenci 2011, když k únosu došlo již v listopadu 2008. Článek 12 Haagské úmluvy vyžaduje, aby opuštění rodiče reagovali urychleně, aby k nařízení navrácení dítěte mohlo dojít do roka od únosu. Soud konstatoval, že poté, co byly kontaktovány, rumunské orgány reagovaly rychle, poskytly stěžovatelce veškerou součinnost a účinně komunikovaly s bulharskými orgány. Haagská úmluva však nebyla v rozhodné době v platnosti mezi dotčenými státy, stěžovatelka měla během opatrovnického řízení k dispozici rychlejší a účinnější prostředek k zajištění navrácení dítěte, žádost o vydání předběžného opatření, který podala, avšak až v červenci 2011, tj. více než tři roky po únosu dítěte. Soud měl rovněž za to, že rozhodnutí rumunských soudů neměnit během opatrovnického řízení zemi pobytu dítěte respektovalo nejlepší zájem dítěte. Rumunské orgány tak neprodleně poskytly stěžovatelce součinnost při jejích pokusech o navrácení dítěte a nedošlo tak k porušení článku 8 Úmluvy.
Ve vztahu k Bulharsku Soud uvedl, že stěžovatelka se opakovaně obracela na bulharské orgány za účelem sloučení rodiny. Jednak žádala uznání a výkon rozsudku o svěření dítěte do své péče, k čemuž mohlo dojít až od ledna 2012, kdy nabyl rozsudek vynesený rumunskými soudy právní moci. Dále stěžovatelka žádala v srpnu 2011 o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy, což ovšem nebylo možné, jelikož nebyla v platnosti, o čemž ji bulharské orgány informovaly. Konečně žádala o navrácení dítěte dle nařízení Brusel II bis, které, jak Soud konstatoval, bylo v dané době v Bulharsku přímo použitelné a jeho ustanovení měla přednost před jinými mezinárodními instrumenty upravujícími tutéž otázku. Zejména dle článků 11 až 21 nařízení mohla stěžovatelka žádat buď navrácení dítěte, nebo uznání a výkon konečného rozsudku o svěření dítěte do péče z ledna 2012.
Stran navrácení dítěte Soud poznamenal, že rumunské orgány měly primární pravomoc rozhodnout o takové žádosti, pokud by se nejednalo o výjimky stanovené v článku 10 nařízení Brusel II bis. Pokud by se na případ uplatnily tam uvedené výjimky, bulharské soudy by byly příslušné rozhodnout o žádosti o navrácení dítěte, a to ve lhůtě šesti týdnů. V únoru 2012 však bulharské orgány žádost podanou ve smyslu nařízení zamítly s tím, že nařízení není v Bulharsku použitelné a pouze doplňuje Haagskou úmluvu, která má přednost.
K uznání pravomocného rumunského rozsudku o svěření dítěte do péče stěžovatelky z ledna 2012 Soud poukázal na článek 21 nařízení Brusel II bis, podle něhož je rozsudek uznatelný bez dalšího. Bulharský soud však žádost stěžovatelky o uznání rozsudku posuzoval dle občanského soudního řádu, který nestanoví žádný časový limit pro vydání rozhodnutí.
Soud uvedl, že mu nepřísluší posuzovat, které z výše uvedených řízení měly bulharské orgány vést za účelem zajištění setkání stěžovatelky s dítětem v souladu s jejich pozitivními povinnostmi ve smyslu článku 8 Úmluvy (mutatis mutandis, R. S. proti Polsku, č. 63777/09, rozsudek ze dne 21. července 2015, § 69). Na žádosti stěžovatelky o navrácení dítěte a uznání a výkon rozsudku z ledna 2012 měly bulharské orgány reagovat urychleně, avšak k uznání rozsudku, které stěžovatelce umožnilo zahájit vykonávací řízení, došlo až v květnu 2014, tj. více než dva roky poté, co rozsudek o svěření dítěte do péče nabyl právní moci. S ohledem na skutečnost, že řízení se týkalo vztahu mezi rodičem a dítětem, kteří byli od sebe odloučeni několik let, byl Soud toho názoru, že bulharské orgány měly jednat s náležitou péčí, aby nedošlo k vyřešení věci v důsledku plynutí času. Jelikož tak nejednaly, došlo k porušení článku 8 Úmluvy. Soud podtrhl, že uvedený závěr nepředjímá případné rozhodnutí bulharských soudů o nejlepším zájmu dítěte s ohledem na dobu, která uplynula od přemístění dítěte do Bulharska (mutatis mutandis, Maire proti Portugalsku, č. 48206/99, rozsudek ze dne 26. června 2003, § 77). Soud zdůraznil, že vzhledem ke skutečnosti, že dítě ztratilo kontakt s matkou ve věku čtyř let a nepřetržitě žije v Bulharsku po dobu téměř osmi let, nelze rozsudek Soudu vykládat tak, že by bulharské orgány měly učinit kroky za účelem navrácení dítěte do Rumunska.
III.Oddělené stanovisko
K rozsudku připojil své částečně nesouhlasné stanovisko soudce Sajó, který měl za to, že délka opatrovnického řízení byla v souladu s Úmluvou, jelikož stěžovatelka k jeho délce přispěla a nadto bylo složité, jelikož dítě a otec žili v zahraničí. Dle jeho názoru navíc projednávaná věc není srovnatelná s věcí Eberhard a M. proti Slovinsku, cit. výše, na kterou Soud odkazoval.
Full & Egal Universal Law Academy