© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 17. září 2013 ve věci č. 59601/09 – Eşim proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy z hlediska práva na přístup k soudu. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 eur.
(i) Okolnosti případu
V září 1990 vypuknul konflikt mezi bezpečnostními silami, jichž byl stěžovatel příslušníkem, a skupinou teroristů, při němž byl stěžovatel těžce zraněn. V dubnu 1992 byl pro trvalé následky propuštěn z armády a obdržel invalidní důchod. V následujících letech trpěl bolestmi hlavy a nespavostí. V roce 2004 byl ve stěžovatelově hlavě objeven kovový předmět. V roce 2007 bylo zjištěno, že v hlavě stěžovatele je střela, jejíž vynětí by však podle doktorů mohlo ohrozit stěžovatelův život. V září 2007 stěžovatel požádal ministerstvo obrany o náhradu za nově zjištěné poškození a tvrdil, že v důsledku lékařského zanedbání utrpěl finanční újmu, neboť k nově zjištěné skutečnosti nemohlo být při stanovení jeho invalidního důchodu přihlédnuto. Jelikož jeho žádost o poskytnutí náhrady byla odmítnuta, podal k Nejvyššímu vojenskému správnímu soudu samostatné žaloby o náhradu majetkové škody a o náhradu nemajetkové újmy. V lednu a únoru 2009 Nejvyšší vojenský správní soud obě žaloby odmítl jako podané opožděně. K důvodům uvedl, že bez ohledu na skutečnost, že až do roku 2007 o střele ve své hlavě stěžovatel nevěděl, své nároky měl dle příslušné právní úpravy uplatnit ve lhůtě pěti let od incidentu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že odmítnutím žaloby jako opožděně podané byl zbaven práva na spravedlivý proces a účinný přístup k soudu. Tvrdil, že ustanovení o pětileté lhůtě k uplatnění nároku bylo Nejvyšším vojenským správním soudem aplikováno způsobem, který ho zbavil práva podat žalobu dříve, než se dozvěděl o skutečnostech významných pro její podání.
Soud připomněl, že právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy musí být vykládáno ve světle zásady právního státu, který vyžaduje existenci účinného právního nástroje k prosazení civilních nároků (viz Běleš a ostatní proti České republice, č. 47273, rozsudek ze dne 12. listopadu 2002, § 49). V tomto smyslu citovaný článek Úmluvy zaručuje „právo na soud“, jehož jedním z aspektů je právo na přístup k soudu, tj. právo zahájit řízení před soudy v civilních věcech [viz Golder proti Spojenému království, č. 4451/70, rozsudek ze dne 21. února 1975, § 36, a Princ Hans-Adam II Lichtenštejnský (Prince Hans-Adam II of Lichtenstein) proti Německu, č. 42527/98, rozsudek velkého senátu ze dne 12. června 2001, § 43]. Právo na soud není absolutní a již ze své podstaty je předmětem omezení a regulace státem, který má jistou míru uvážení, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti (viz García Manibardo proti Španělsku, č. 38695/97, rozsudek ze dne 15. 2. 2000, § 36). Taková omezení nicméně nesmí ztížit přístup osoby do takové míry, že je dotčena samotná podstata tohoto práva. Omezení nebudou slučitelná s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebudou-li sledovat legitimní cíl nebo nebude-li existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným cílem (viz Guérin proti Francii, č. 25201/94, rozsudek velkého senátu ze dne 29. července 1998).
Soud poznamenal, že jádrem projednávaného případu bylo odůvodnění rozhodnutí vnitrostátního soudu, dle něhož pětiletá lhůta byla počítána již od data, kdy byl stěžovatel zraněn, přičemž bylo mezi stranami nesporné, že střela ve stěžovatelově hlavě v době jeho zranění nebyla zjištěna a byla objevena až později, kdy začal trpět bolestmi hlavy.
Soud byl toho názoru, že od stěžovatele nebylo možné rozumně očekávat, že podá žalobu ve lhůtě pěti let od zranění, neboť bylo nesporné, že v září 1995 o střele ve své hlavě nevěděl.
Soud proto shrnul, že striktním výkladem lhůty pro uplatnění nároku Nejvyšší vojenský správní soud zabránil meritornímu posouzení věci, na stěžovatele uvalil nepřiměřené břemeno, čímž zasáhl samou podstatu jeho práva na přístup k soudu. Soud proto shledal, že došlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy