© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 15. ledna 2013 ve věcech č. 48420/10, 59842/10, 51671/10 a 36516/10 – Eweida a ostatní proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl pěti hlasy ku dvěma k závěru, že v souvislosti s různými opatřeními, která zaměstnavatelé přijali vůči stěžovatelům, došlo k porušení článku 9 Úmluvy (svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání) ve věci paní Eweidy; jednomyslně, že nedošlo k porušení článku 9 Úmluvy, ať již samostatně nebo ve spojení s článkem 14 Úmluvy (zákaz diskriminace), ve věci paní Chaplin a pana McFarlana; pěti hlasy ku dvěma, že nedošlo k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článku 9 Úmluvy ve věci paní Ladele.
(i) Okolnosti případu
Všichni čtyři stěžovatelé byli praktikující křesťané. Paní Eweida, zaměstnankyně British Airwyas (BA), a paní Chaplin, pracující jako geriatrická sestra, si stěžovaly, že jim jejich zaměstnavatelé zakázali, aby v pracovní době viditelně nosily na krku křesťanské křížky. Paní Ladele, která je matrikářkou, a pan McFarlane, vztahový poradce, si stěžovali na propuštění z důvodu, že odmítli provádět některé své povinnosti, o nichž se domnívali, že vyjadřují podporu homosexualitě.
Chaplin a Eweida
Obě stěžovatelky tvrdily, že viditelné nošení křížku je důležitou součástí jejich víry.
Paní Eweida pracovala od roku 1999 na částečný úvazek jako člen personálu BA a její povinností bylo nosit uniformu. Předpisy BA pro nošení uniforem (uniform code) požadovaly, aby ženy nosily košile s límečkem a kravatou a žádné viditelné šperky. Jakýkoliv předmět, který zaměstnanci nosili z náboženských důvodů, musel být skryt uniformou a pokud to nebylo možné, museli požádat o souhlas. Do května 2006 paní Eweida nosila na krku malý stříbrný křížek na řetízku, který byl skryt pod uniformou. Jako znamení věrnosti víře se jej rozhodla nosit otevřeně. V září 2006 byla poslána domů bez vyplacení mzdy z důvodu nesouhlasu s pravidly pro nošení uniforem. V říjnu 2006 jí byla nabídnuta administrativní práce bez povinnosti nosit uniformu nebo být v kontaktu se zákazníky, což odmítla. Nakonec se vrátila do práce v únoru 2007, kdy se politika společnosti změnila a umožnila nosit náboženské a charitativní symboly jako křížek či Davidovu hvězdu.
Paní Chaplin pracovala jako geriatrická sestra zaměstnaná National Health Service (NHS) od dubna 1989 do července 2010. V červnu 2007, kdy byly v nemocnici zavedeny nové uniformy, požádal nadřízený paní Chaplin, aby odstranila křížek s řetízkem, který nosila na krku. Paní Chaplin se pokusila znovu získat souhlas, aby mohla nosit křížek, což bylo odmítnuto z důvodu, že by mohla způsobit zranění pacienta, pokud by např. křížek strhl nebo křížek přišel do kontaktu s otevřenou ranou. V listopadu 2009 byla převedena na dočasné neošetřovatelské místo, které bylo zrušeno v červenci 2010.
Obě stěžovatelky podaly žaloby k pracovnímu soudu a stěžovaly si zejména na diskriminaci z náboženských důvodů. Pracovní soud odmítl žalobu paní Eweidy s tím, že viditelné nošení křížku nebylo požadavkem křesťanské víry, ale osobní volbou stěžovatelky, a že nesplnila stanovené požadavky pro nošení uniforem. Bylo odmítnuto její odvolání a rovněž dovolání. Rovněž žaloba paní Chaplinové byla odmítnuta v květnu 2010 s tím, že její místo v nemocnici bylo spojeno s dodržováním zdravotních a bezpečnostních předpisů a neexistuje žádný důkaz, že kdokoli jiný než stěžovatelka byl jakkoliv znevýhodněn.
Ladele a McFarlane
Jak paní Ladele, tak pan McFarlane byli křesťané, kteří se domnívali, že homosexuální vztahy jsou v rozporu s božím zákonem a že je neslučitelné s jejich vírou tolerovat homosexualitu. Paní Ladele byla v letech 1992 až 2009 zaměstnána jako matrikářka městské rady v Islingtonu, jednom z londýnských obvodů. Když ve Velké Británii vstoupil v platnost zákon o občanském partnerství z roku 2005, byla stěžovatelka svým zaměstnavatelem informována, že napříště bude požadováno, aby se úředně účastnila civilních partnerských obřadů mezi homosexuálními páry. Když paní Ladele odmítla podepsat změněnou smlouvu, bylo proti ní v květnu 2007 zahájeno disciplinární řízení, které bylo zakončeno tím, že již nadále nebyla účast na těchto obřadech zahrnuta do jejích povinností. Protože porušila politiku „rovnosti v různosti“ zastávanou městskou radou v Islingtonu, byla její smlouva ukončena.
Pan McFarlane pracoval od května 2003 do března 2008 v národní organizaci Relate jako poradce. V roce 2007 začal vykonávat praxi psychosexuální terapie, která se zabývala konkrétními sexuálními dysfunkcemi a otázkou celkového zlepšování vztahů. Na konci roku 2007 nadřízený pana McFarlana a další terapeuti vyslovili obavu, že existuje konflikt mezi jeho náboženským přesvědčením a jeho prací pro páry stejného pohlaví. V lednu 2008 bylo zahájeno disciplinární řízení. V březnu 2008 byl pan McFarlane propuštěn za hrubé porušení pracovní kázně z důvodu, že ačkoliv prohlásil, že souhlasí s politikou rovných příležitostí společnosti Relate, ve skutečnosti tento záměr nerealizoval.
Oba stěžovatelé zahájili řízení před pracovním soudem z důvodu náboženské diskriminace a tvrdili, že byli nespravedlivě a protiprávně propuštěni. Odvolání u obou žalob bylo odmítnuto z důvodu, že jejich zaměstnavatelé byli nejen oprávněni požadovat, aby prováděli své povinnosti, ale také aby přizpůsobili své názory základním vyhlášeným principům, které byly navíc požadovány zákonem, zejména podle předpisů o rovnosti (sexuální orientace) z roku 2007. Pan McFarlane se nakonec v březnu 2010 neodvolal proti rozhodnutí odvolacího pracovního soudu, protože nebyla žádná realistická vyhlídka na úspěch ve věci.
Všichni čtyři stěžovatelé tvrdili, že vnitrostátní právo selhalo v ochraně jejich práva projevovat svou víru. Paní Eweida, paní Chaplin a pan McFarlane se odvolávali na článek 14 Úmluvy (zákaz diskriminace), zatímco paní Ladele si stěžovala na základě článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 9 Úmluvy. Soud souhlasil s předložením písemných vyjádření třetích stran v řízení, jimiž byla celá řada organizací. Veřejné slyšení se uskutečnilo v budově Soudu ve Štrasburku dne 4. září 2012.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud v rozhodnutí zdůraznil důležitost svobody vyznání jako podstatné součásti identity věřících a jednoho ze základů pluralistické demokratické společnosti. Svoboda vyznání podle článku 9 Úmluvy zahrnuje svobodu vyjadřovat náboženské přesvědčení rovněž na pracovišti. Pokud však dodržování náboženských pravidel porušuje práva jiných osob, mohou být uložena určitá omezení. Je na orgánech členských států, aby rozhodly, co je nezbytné. Úkolem Soudu je posoudit, zda opatření přijatá na národní úrovni byla oprávněná, a dosahují spravedlivé rovnováhy mezi různými soupeřícími právy a zájmy.
Paní Eweida a paní Chaplin
Soud zvažoval, zda došlo k zásahu do práv obou žen projevovat své náboženství v tom, že nemohly nosit viditelně v práci své křížky. Pokud šlo o paní Eweidu, pracovala pro soukromou společnost, a zásah tedy nemohl být přisouzen státu. Proto Soud musel zvážit, zda právo svobodně projevovat své náboženství bylo dostatečně chráněno ve vnitrostátním právním řádu. Obecně ve srovnání s velkým počtem smluvních států Úmluvy Velká Británie neměla právní ustanovení konkrétně upravující nošení náboženských oděvů a symbolů na pracovišti. Bylo však jasné, že legitimnost pravidel pro nošení uniforem BA a přiměřenost opatření musí být detailně prošetřena vnitrostátními soudy. Proto nedostatek výslovné ochrany v právu Velké Británie v této oblasti neznamenal sám o sobě, že bylo porušeno právo paní Eweidy svobodně projevovat své náboženství. Nicméně Soud uzavřel její případ tak, že nebyla dodržena spravedlivá rovnováha, kdy na jedné straně vah bylo její přání projevovat své náboženské přesvědčení, zatímco na druhé straně bylo přání jejího zaměstnavatele prezentovat určitý obraz společnosti (bez ohledu na legitimnost tohoto cíle). Ve skutečnosti jiným zaměstnancům BA bylo již dříve dovoleno nosit náboženské oděvy, jako je turban a hidžáb, aniž by to mělo jakýkoliv negativní vliv na hodnocení nebo mediální obraz BA. Navíc skutečnost, že společnost změnila předpisy pro nošení uniforem a povolila viditelné nošení náboženských symbolických šperků, prokázala, že dřívější zákaz pro ni neměl klíčový význam. Vnitrostátní orgány proto selhaly při ochraně práva paní Eweidy projevovat své náboženství, což bylo shledáno jako porušení článku 9 Úmluvy. Soud neshledal nezbytným prověřit samostatně její stížnost podle článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 9 Úmluvy.
Na druhé straně důvod pro požadavek odstranění křížku ve vztahu k paní Chaplin, totiž ochrana zdraví a bezpečnosti na nemocničním oddělení, měla mnohem větší význam. Navíc vedení nemocnice je lépe vybaveno činit rozhodnutí o ochraně zdraví a bezpečnosti než soud, případně mezinárodní soud, který nemá přímé důkazy. Soud proto uzavřel, že požadavek ve vztahu k paní Chaplin, aby odstranila křížek, nebyl nepřiměřený, a zásah do její svobody projevovat náboženství byl nezbytný v demokratické společnosti. Nedošlo tedy k porušení článku 9 Úmluvy ve vztahu k paní Chaplin. Rovněž zde Soud neshledal žádný důvod pro konstatování porušení článku 14 Úmluvy.
Paní Ladele a pan McFarlane
Soud uvážil, že nejdůležitější faktor, který musí být brán v úvahu, je ten, že politika podpory rovných příležitostí, na jejímž základě zaměstnavatelé stěžovatelů vyžadovali po zaměstnancích, aby jednali způsobem, který nebyl diskriminační vůči ostatním, sledoval legitimní cíl zajišťování práv jiných jako např. párů stejného pohlaví, chráněných rovněž podle Úmluvy. V řadě předcházejících případů Soud zopakoval, že ospravedlnění rozdílů v zacházení založených na sexuální orientaci vyžaduje zvlášť závažné důvody (srov. např. Smith a Grady proti Spojenému království, č. 33985/96, rozsudek ze dne 27. září 1999) a že páry stejného pohlaví jsou v podobné situaci ve vztahu k párům odlišného pohlaví, pokud se jedná o potřebu právního uznání a ochrany jejich vztahu (srov. Schalk a Kopf proti Rakousku, č. 30141/04, rozsudek ze dne 24. června 2010).
V případě paní Ladele Soud konstatoval, že důsledky namítaného opatření byly pro ni velmi závažné, jelikož nakonec přišla o zaměstnání. Zároveň není možné mít za to, že se při nástupu do zaměstnání vzdala svého práva projevovat náboženské vyznání odmítnutím provádět obřady párů osob stejného pohlaví, jelikož v danou dobu takové obřady nemohly být prováděny. Na druhou stranu však vnitrostátní orgány postupovaly s cílem ochránit práva jiných osob, která byla též chráněna Úmluvou (viz výše), a v takovém případě požívají širokého prostoru pro vlastní uvážení (srov. Evans proti Spojenému královtsví, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007). Soud při zvážení okolností případu stěžovatelky uzavřel, že britské orgány nepřekročily svůj prostor pro uvážení, a k porušení článku 14 ve spojení s článkem 9 Úmluvy proto nedošlo.
Z obdobných důvodů pak ke stejnému závěru Soud dospěl i ve vztahu ke čtvrtému stěžovateli.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudci Bratza, Björgvinsson, De Gaetano a Vučinić vyjádřili částečně odlišná stanoviska.
Full & Egal Universal Law Academy