© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 7. února 2013 ve věci č. 16574/08 - Fabris proti Francii
Velký senát jednomyslně rozhodl, že v souvislosti s odmítnutím dědických nároků stěžovatele byl porušen zákaz diskriminace (článek 14 Úmluvy) při výkonu práva na pokojné užívání majetku (článek 1 Protokolu č. 1). Rozhodnutí o spravedlivém zadostiučinění Soud odložil a dal stranám lhůtu tří měsíců na dosažení dohody.[1]
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel vzešel z mimomanželského poměru. Jeho matka byla v době početí vdaná a již měla dvě děti, mezi které v r. 1970 ona a její manžel dohodou inter vivos rozdělili svůj majetek. V r. 1983 soud rozhodl o filiaci stěžovatele a jeho matky (jeho otec jej uznal při narození). Následně na to se stěžovatel pokusil napadnout dohodu o rozdělení majetku z r. 1970, avšak byl poučen, že jedinou možností je podat žalobu na zrušení dohody ve lhůtě do pěti let od zůstavitelovy smrti. Po úmrtí stěžovatelovy matky v r. 1994 správce pozůstalosti stěžovatele informoval, že jako „dítě nevěry“ má nárok pouze na polovinu podílu náležejícího zákonnému potomkovi, přičemž stěžovatelovi nevlastní sourozenci byli ochotní vyplatit mu navíc každý určitou sumu v hotovosti. Stěžovatel v r. 1998 zahájil řízení o zrušení dohody z r. 1970, ve kterém nárokoval rovný díl matčiny pozůstalosti.
V návaznosti na rozsudek ve věci Mazurek proti Francii (č. 34406/97, rozsudek ze dne 1. února 2000) Francie v roce 2001 přijala novou právní úpravu garantující „dětem nevěry“ stejná dědická práva jako zákonným potomkům. Přechodná ustanovení nového zákona vztáhla jeho účinnost na dědická řízení, která byla zahájená před dnem jeho vyhlášení a která doposud nevedla k rozdělení dědictví. Stěžovatel se ve svém závěrečném podání před vnitrostátním soudem v únoru 2003 odvolal na nový zákon s tím, že tento zrušil přechodné ustanovení starého zákona o filiaci z r. 1972, které vylučovalo uplatnění dědických práv podle toho zákona na úkor darů inter vivos uskutečněných před jeho účinností.
Soud prvního stupně vyhověl stěžovatelově žalobě a s odkazem na judikaturu Soudu ve věcech Marckx proti Belgii (č. 6833/74, rozsudek ze dne 13. června 1979), Mazurek (cit. výše), Inze proti Rakousku (č. 8695/79, rozsudek ze dne 28. října 1987) a Vermeire proti Belgii (č. 12849/87, rozsudek ze dne 29. listopadu 1991) shledal, že tento paragraf zákona z r. 1972 představoval porušení článků 8 a 14 Úmluvy, jakož i zákon z r. 2001, a že stěžovatel měl stejná dědická práva jako jeho nevlastní sourozenci, neboť k rozdělení pozůstalosti stěžovatelovy matky v době vyhlášení zákona doposud nedošlo a nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce by zákonem z r. 2001 zamýšlel zachovat ustanovení duchem a účelem odporující tomuto zákonu. Odvolací soud rozsudek prvního stupně zrušil a konstatoval přednost dohody inter vivos v zájmu právní jistoty a pokojných rodinných vztahů. Kasační soud odvolací rozsudek potvrdil, přičemž ale jako právní důvod uvedl, že zákon z r. 2001 se na stěžovatele nevztahoval, neboť v jeho případě došlo k rozdělení pozůstalosti okamžikem smrti zůstavitelky, tj. v r. 1994 a před datem vyhlášení zákona z r. 2001.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Při prvním posouzení Soud zasedající ve formaci senátu (rozsudek ze dne 21. července 2011) konstatoval, že stížnost spadá do rámce článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, a je tedy způsobilá být předmětem posouzení na poli článku 14 Úmluvy. Shledal nicméně, že, na rozdíl od případu Mazurek nebo Merger a Cros proti Francii (č. 68864/01, rozsudek ze dne 22. prosince 2004) omezení stěžovatele bylo přiměřené sledovanému cíli, kterým byly právní jistota a dlouhodobá práva zákonných potomků, a k porušení Úmluvy nedošlo.
Velký senát shledal, že článek 1 Protokolu č. 1 i článek 14 jsou na stížnost aplikovatelné, jelikož ačkoli Úmluva nezaručuje právo nabýt majetek, jediným důvodem nemožnosti napadnout uvedenou dohodu o rozdělení majetku byl status stěžovatele coby „dítěte nevěry“, přičemž bez tohoto postavení by podle vnitrostátního práva mohl legitimně očekávat získání majetkového práva (srov. Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozhodnutí velkého senátu ze dne 6. července 2005, § 55).
Soud dále odmítl argument žalované vlády, že k rozdělení majetku došlo již uzavřením dohody inter vivos, a konstatoval, že pro účely dědického řízení dohoda nabyla účinku rozdělení pozůstalosti teprve okamžikem smrti zůstavitelky v r. 1994, kdy už stěžovatelovo příbuzenství bylo určeno. Soud v té souvislosti připomněl obecné principy aplikace článku 14 ve vztahu k postavení dětí narozených v a mimo manželství, přičemž zdůraznil, že rozlišování na bázi narození je neslučitelné s Úmluvou s výjimkou velmi závažných okolností (srov. Inze proti Rakousku, cit. výše).
Soud akceptoval, že ochrana již nabytých práv přispívá k právní jistotě a vyloučení stěžovatele z možnosti dědit rovným cílem sledovalo legitimní cíl ochrany dědických práv stěžovatelových nevlastních sourozenců. Konstatoval nicméně, že ani legitimní očekávání zůstavitelů a jejich rodin nemohou převážit nad zásadou rovnosti potomků. Stěžovatel měl zákonnou lhůtu pěti let od úmrtí matky a v době vyhlášení zákona z r. 2001 dědické řízení stále probíhalo. Nevlastní sourozenci stěžovatele tak mohli a měli vědět, že jejich práva jsou napadnutelná. Soud navíc poukázal na skutečnost, že pokud by žaloba na zrušení dohody inter vivos byla podána jiným zákonným potomkem, narozeným po jejím uzavření nebo záměrně z dědictví vyloučeným, vnitrostátní soudy by ji neodmítly. Ochrana práv plynoucích z dohody inter vivos tak nebyla uplatnitelná za všech okolností. Rozhodnutí vnitrostátních soudů aplikovat v r. 2007, tj. dlouho rozsudcích Marckx a Mazurek, zásadu ochrany právní jistoty rozdílně v závislosti na postavení dítěte jako zákonného či z mimomanželského poměru tedy dle Soudu bylo nesprávné, přičemž Kasační soud se hlavní námitkou stěžovatele na poli diskriminace vůbec nezabýval.
Ve světle výše uvedeného Soud uzavřel, že prostředky uplatněné vnitrostátními orgány v případě stěžovatele nebyly přiměřené sledovanému cíli a neexistovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišné zacházení. Došlo proto k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1.
Na závěr Soud konstatoval, že navzdory deklaratorní povaze jeho rozsudků, která ponechává členským státům volbu prostředků prý výkon rozsudků, z povinnosti členských států zamezit budoucím podobným porušením Úmluvy vyplývá povinnost vnitrostátních soudů zajistit, v souladu s jejich ústavním pořádkem a s ohledem na zásadu právní jistoty, plný účinek ustanovení Úmluvy tak, jak jsou vykládána Soudem. To se však v projednávaném případě, kdy vnitrostátní soudy nesprávně aplikovaly závěry Soudu, k nimž dospěl ve shora citované věci Mazurek, nestalo.
(iii) Separátní stanoviska
Soudci Popovič a Gyulumyan v souhlasném stanovisku rozvinuli závěry Soudu ohledně implementační povinnosti státu. Podle nich je povinností vnitrostátních soudců zajistit plný účinek Úmluvy tím, že ji nadřadí jakýmkoli neslučitelným ustanovením vnitrostátního práva a budou ji aplikovat přednostně, neboť Úmluva je integrální součástí právního řádu členských států. Právě princip právní jistoty měl proto soudce vést k tomu, aby naplnili Úmluvu i při absenci příslušné legislativní reformy.
Podle souhlasného stanoviska soudce Pinto de Albuquerque došlo k porušení článku 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1, avšak z jiného důvodu. Případ Fabris podle soudce vznesl kromě otázky rovnosti dvě další otázky klíčového významu pro systém ochrany lidských práv v Evropě. Těmi jsou retroaktivní účinek rozsudků Soudu a pravomoc Soudu dohlížet na výkon rozsudků vnitrostátními orgány. Podle soudce rozsudky Soudu, formálně zavazující pouze zúčastněné strany, mají ve skutečnosti přímý účinek erga omnes, vyplývající z ustanovení článku 46 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Úmluvy, což opakovaně potvrdila i judikatura Soudu a žádá si to účel Úmluvy. Členské státy nezúčastněné na konkrétním sporu by se ignorováním výkladu Úmluvy podávaného Soudem zpronevěřily vlastním závazkům ve vztahu k Úmluvě a jejich plnění v dobré víře. Proaktivní přístup ze strany států vyplývá rovněž z principu subsidiarity, který vyžaduje, aby státy přijaly veškerá opatření potřebná k nápravě a předcházení porušení Úmluvy. Přecházení judikatury Soudu by tak bylo v rozporu s povinností účinně, bez otálení a preventivním způsobem zajistit každému práva a svobody vyplývající z Úmluvy. Vyvrcholením tohoto vývoje je uznání Úmluvy jakožto „ústavního nástroje evropského veřejného pořádku“ a Soudu coby „ústavního soudu Evropy“. Vnitrostátní orgány všech úrovní jsou proto přímo vázány rozsudky Soudu a veškeré zákony a politické koncepce by měly být formulovány a naplňovány způsobem umožňujícím plný účinek Úmluvy.
Ve vztahu ke druhému bodu soudce Pinto de Albuquerque poukázal na vývoj v přístupu Soudu k udílení pokynů k výkonu rozsudků a konstatoval, že rozsudky již nemají čistě deklaratorní povahu, nýbrž předepisují státům, jak mají při výkonu rozsudků postupovat. Bylo by proti účelu ochrany práv a svobod, pokud by konečné rozhodnutí o výkonu rozsudků bylo na jejich primárních adresátech, tj. žalovaných vládách, zatímco rozsudky Soudu by se staly pouhým provizorním stanoviskem ke sporu, které k účinnosti potřebuje politické schválení. K zajištění opravdové nezávislosti soudní moci a užitečného, nikoli zdánlivého účinku práv a svobod obsažených v Úmluvě je nezbytné, aby Soud měl implicitní pravomoc dohlížet nad výkonem rozsudků a v případě potřeby oponovat souvisejícímu rozhodnutí Výboru ministrů. Tato implicitní pravomoc vyplývá z povinnosti Soudu zajistit ze strany členských států dodržování jejich závazků na poli Úmluvy a jeho pravomoci rozhodnout o jakékoli otázce týkající se aplikace Úmluvy podle článku 19 ve spojení s článkem 32. V té souvislosti soudce ocenil Protokol č. 14 jako krok správným směrem, který nicméně nesvěřil kontrolní pravomoc Soudu plně, když podmínil možnost interpretace vlastních rozsudků Soudem a možnost vyslovit nesplnění rozsudku ze strany dotčeného státu žádostí Výboru ministrů, tudíž členských států. V případě selhání tohoto kontrolního mechanismu jediným účinným prostředkem k nápravě nesprávné interpretace nebo nevykonání rozsudku zůstává pro poškozenou stranu přístup k Soudu samotnému, což Soud jasně potvrdil v případech Verein gegen Tierfabriken Schweiz (č. 2) proti Švýcarsku (č. 32772/02, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2009) a Emre (č. 2) proti Švýcarsku (č. 5056/10, rozsudek ze dne 11. října 2011). Soud dohledem nad výkonem rozsudků v souladu s článkem 46 nese konečnou odpovědnost za dlouhodobou účinnost celého systému ochrany lidských práv v Evropě a výkon této pravomoci převažuje nad opačnými rozhodnutími Výboru ministrů. Jestliže Soud není vázán rozhodnutím Výboru ukončit vykonávací řízení, a fortiori mu nemůže být zamezeno přezkoumávat otázku výkonu svých rozsudků z důvodu litis pendens.
V daném případě mohl stěžovatel legitimně očekávat, od okamžiku určení příbuzenství v r. 1983 do dne matčiny smrti v r. 1994, že bude zahrnut mezi dědice své matky. V den matčiny smrti se stěžovatelovo legitimní očekávání transformovalo do práva na vyhrazenou část její pozůstalosti. Ačkoli účinkem dohody inter vivos byl převod vlastnictví, to nepředstavovalo rozdělení pozůstalosti pro dědické účely až do okamžiku matčiny smrti, kdy stěžovatelovo příbuzenství již bylo určeno a dalo mu pro okamžik vypořádání pozůstalosti dědické právo spadající do rámce článku 1 Protokolu č. 1. Ve světle rozsudku ve věci Mazurek přechodné ustanovení zákona z r. 2001, které z rovného zacházení vylučovalo pozůstalostní řízení otevřená před datem vyhlášení zákona, nemůže obstát, neboť stále rozlišuje mezi dětmi narozenými v manželství a mimo ně, a je tak v rozporu se závěry uvedeného rozsudku. Soud se proto měl vymezit vůči rezolucím Výboru ministrů, které schválily výkon rozsudku Mazurek. Vnitrostátní soudy pak měly rozsudek Mazurek aplikovat retroaktivně i na vypořádání pozůstalosti stěžovatelovy matky, neboť řízení v době právní moci tohoto rozsudku ještě nebylo skončeno a soudy jej tudíž měly uplatnit přednostně před přechodnými ustanoveními zákona z r. 2001 a zákona z r. 1972 a následně uznat stěžovatelovo dědické právo.
Podle soudce rozsudek ve věci Fabris potvrdil ústavní sílu rozsudků Soudu a pravomoc Soudu ověřit dodržování jimi uložených závazků ze strany dotčeného členského státu. Zdůraznil, že z požadavku souladu s vnitrostátním ústavním pořádkem obsaženého v § 75 rozsudku nevyplývá oprávnění států hodnotit, které rozsudky jsou v souladu s jejich ústavou, stejně jako odkaz na zásadu právní jistoty nedovoluje státům rušit, omezovat či odkládat účinek rozsudků Soudu podle jejich potřeby. Právní jistotou zde je podle soudce právě povinnost vnitrostátních soudů striktně a bez prostoru k uvážení plnit rozsudky Soudu. S ohledem na výše uvedené Francie nedostatečně implementovala rozsudek ve věci Mazurek a tím porušila článek 14 ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1.
[1] Dne 28. června 2013 vydal velký senát Soudu rozsudek, kterým schválil smírné urovnání uzavřené mezi vládou a stěžovatelem, v němž se vláda zavázala stěžovateli zaplatit celkovou částku cca 165 tis. eur.
Full & Egal Universal Law Academy