© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 20. října 2015 ve věci č. 40378/10 – Fazia Ali proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že správní rozhodnutí ve věci nároku stěžovatelky na sociální bydlení bylo předmětem dostatečného soudního přezkumu, čímž byly naplněny požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo stěžovatelky na spravedlivý proces proto nebylo porušeno.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka, jakožto osoba bez domova, spadala podle zákona o bydlení do kategorie osob s přednostní potřebou bydlení. V říjnu 2006 podala Radě města Birminghamu (dále jen „Rada“) žádost o pomoc se zajištěním bydlení. V listopadu 2006 Rada uznala svou povinnost vyplývající z výše uvedeného zákona poskytnout stěžovatelce bydlení. Následně stěžovatelce nabídla byt, který však stěžovatelka odmítla s tím, že není spokojená s lokalitou. Později stěžovatelka z důvodu stavu společných prostor odmítla i druhou nabídku. V březnu 2007 jí Rada dopisem oznámila, že z důvodu odmítnutí nabídek je Rada v souladu se zákonem o bydlení zbavena své povinnosti zajistit stěžovatelce bydlení.
Stěžovatelka nejprve marně žádala o přezkum rozhodnutí nadřízený správní orgán, přezkumného úředníka pro věci bezdomovectví. Stěžovatelka se následně obrátila na soud, který byl však podle zákona o bydlení příslušný posoudit pouze právní stránku věci. Jelikož stěžovatelce nevyhověl, podala další opravné prostředky, v nichž mimo jiné namítala, že přezkum prvostupňového správního rozhodnutí neodpovídal požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť přezkumného úředníka nelze považovat za nezávislý a nestranný soud, přičemž sporná otázka se týkala posouzení skutkového stavu věci – konkrétně, zda jí byla písemně doručena druhá nabídka bydlení –, k čemuž však nebyly soudy v rámci přezkumu správního rozhodnutí příslušné. Odvolací i nejvyšší soud nicméně s odkazem na judikaturu Sněmovny lordů shodně dospěly k názoru, že ačkoli přezkumný úředník sám jako zaměstnanec Rady nemůže být hodnocen jako nezávislý, soudní přezkum rozhodnutí přezkumného úředníka pro věci bezdomovectví podmínky čl. 6 odst. 1 Úmluvy splňuje.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Soud se nejprve zabýval otázkou použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy zda byl výsledek předmětného řízení přímo určující pro stěžovatelčino právo, které je občanským právem ve smyslu daného ustanovení. Podotkl, že podle vnitrostátního práva měla stěžovatelka soudně vynutitelný nárok na poskytnutí bydlení, ačkoli toto právo mohlo za určitých okolností zaniknout. Výsledek předmětného řízení pak byl přímo určující pro toto stěžovatelčino právo. Z ustálené judikatury Soudu přitom vyplývá, že spory týkající se sociálních dávek (včetně dávek na bydlení) spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Přestože poskytnutí ubytování představuje věcnou dávku (benefit in kind), Soud nepovažoval za důvodné rozlišovat mezi právem na poskytnutí ubytování a právem na poskytnutí sociální dávky ve formě příspěvku na bydlení (srov. Tsfayo proti Spojenému království, č. 60860/00, rozsudek ze dne 14. listopadu 2006, § 40). Ačkoli Rada disponovala při posuzování žádostí o bydlení uvážením, meze tohoto uvážení byly zákonem jasně definovány. Dle Soudu tedy sporné právo na přidělení bydlení bylo podobné spíše právu na přiznání sociální dávky než právu na poskytnutí sociální služby, u nichž mají příslušné orgány větší prostor pro uvážení a mohou zohlednit též dostupnost finančních prostředků na poskytnutí služby. Soud proto shledal, že v projednávané věci jde o občanské právo a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný.
B.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že její žádost o poskytnutí bydlení nebyla projednána před nezávislým a nestranným soudem, který by měl úplnou jurisdikci, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soud předeslal, že o nedostatku nezávislosti přezkumného úředníka pro věci bezdomovectví není sporu. Vykazuje-li nicméně řízení před správním orgánem z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy určité nedostatky, tyto lze podle ustálené judikatury zhojit následným úplným soudním přezkumem. Pojem „úplný přezkum“ však není vykládán doslova a Soud se v zásadě spokojí, bude-li přezkum dostatečný (sufficient review). Je třeba též přihlédnout ke specifičnosti řízení ve správním soudnictví, v rámci něhož může být skutkový přezkum v zásadě omezený a odvolací soudní orgán se může zaměřit spíše na přezkum předchozího řízení než na přijímání skutkových závěrů. Z článku 6 Úmluvy tak nevyplývá právo na přístup k soudu, který může nahradit názor správního orgánu svým vlastním názorem; v této souvislosti Soud zdůrazňuje, že musí být respektována rozhodnutí správních orgánů založená na vhodnosti (expediency), která jsou mnohdy přijímána ve specializovaných oblastech práva, jakými jsou např. územní plánování, ochrana životního prostředí či regulace lovu (např. Bryan proti Spojenému království, č. 19178/91, rozsudek ze dne 22. listopadu 1995, § 47). Při posuzování dostatečnosti soudního přezkumu je podle Soudu nutno posoudit (i) pravomoci příslušného soudního orgánu, (ii) oblast, jíž se rozhodnutí správního orgánu týká, a to zejména z pohledu, zda obsahuje posouzení otázek vyžadujících zvláštní odborné znalosti, (iii) míru správního uvážení, kterou v dané věci příslušné správní orgány mají, (iv) způsob, jakým bylo rozhodnutí přijato, zejména z pohledu záruk, které měli účastníci správního řízení k dispozici, a (v) obsah sporu včetně rozsahu soudní žaloby (tamtéž, § 44). Soud proto musí přezkoumat právní zakotvení soudního přezkumu jako celek, včetně procesních záruk, které účastníci řízení mají k dispozici, a ověřit, zda byly skutkové okolnosti v řízení jako celku náležitě přezkoumány.
Ve vztahu k projednávané věci Soud předně konstatoval, že pro závěr prvostupňového orgánu o tom, že předmětný dopis s (druhou) nabídkou bydlení stěžovatelka obdržela, existoval dostatečný skutkový základ. V každém případě se stěžovatelka nestala obětí nespravedlnosti, neboť bylo zřejmé, že o druhé nabídce věděla, nabízenou nemovitost si byla osobně prohlédnout a odmítla ji z důvodů nesouvisejících s otázkou doručení zmíněné písemnosti. V jednání před přezkumným úředníkem přitom disponovala dostatečnými zárukami, neboť se jednalo o nadřízeného pracovníka, který se na prvostupňovém rozhodnutí nepodílel a který měl povinnost poučit stěžovatelku o jejím právu obrátit se na soud. Jeho rozhodnutí v neprospěch stěžovatelky muselo být odůvodněné a stěžovatelka měla v řízení právo na zastoupení a možnost činit podání, jimiž se musel přezkumný úředník zabývat. Soud sice neměl úplnou pravomoc přezkoumat všechny skutkové otázky ve vztahu k rozhodnutí přezkumného úředníka, v řízení před soudem byl však do jisté míry možný přezkum jak skutkových závěrů, tak procesních aspektů jeho rozhodnutí. Stěžovatelka zejména mohla namítat, že úředník zohlednil irelevantní skutečnosti, že se dopustil zásadního skutkové nesprávnosti, že Rada neprověřila věc dostatečně, aby mohla přijmout zákonné rozhodnutí, že přijala rozhodnutí, které by žádná rozumně jednající rada nemohla učinit, či že jednala v rozporu s přirozenou spravedlností.
Soud nakonec zkoumal, zda zákonná úprava jako celek poskytovala řádný přezkum skutkových otázek. Zopakoval, že ve vztahu ke správním rozhodnutím závisí tato otázka mj. na povaze občanského práva nebo závazku a cíli, ke kterému směřuje předmětná vnitrostátní právní úprava. V projednávané věci se jednalo o poskytování bydlení osobám bez domova, tedy o jeden z prvků sociálního zabezpečení, který pokrývá množství menších řízení a jehož cílem je zajistit pomoc osobám v nouzi; to vše přitom hospodárným a spravedlivým způsobem. Vzhledem k právům a povinnostem vyplývajícím z rozhodnutí o tomto typu sociálního zabezpečení a v situaci, kdy již byly skutkové otázky řádně posouzeny v řízení před správními orgány, nemůže být dle Soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládán tak, že vyžaduje soudní přezkum, který by zahrnoval i opětovný výslech svědků. Opačný závěr by podle Soudu měl velký dopad na zákonný rámec i výkon soudnictví obecně.
S ohledem na výše uvedené Soud dospěl k závěru, že právní rámec rozhodování o povinnosti poskytnout stěžovatelce bydlení poskytoval dostatečný soudní přezkum. Požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy byly v tomto ohledu naplněny.
Full & Egal Universal Law Academy