© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 4. března 2014 ve věci č. 36073/04 – Fazli Aslaner proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že tím, že členy velkého senátu Státní rady rozhodujícím ve věci stěžovatele byli i tři soudci, kteří v jeho věci rozhodovali dříve na úrovni sekce, přičemž jeden z těchto soudců jednání velkého senátu předsedal, došlo k porušení práva stěžovatele na nestranný soud ve smyslu článku 6 Úmluvy. Stěžovateli byla přiznána částka 6 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Ačkoliv stěžovatel uspěl v konkurzu na místo vedoucího soudní kanceláře speciálního soudu v Ankaře, jeho výsledné pořadí mu neumožnilo získat dané pracovní místo. Byl tak zařazen na rezervní seznam kandidátů. Po určité době stěžovatel požadoval své jmenování na stejnou pozici na jiném místě. Protože mu ministerstvo spravedlnosti nevyhovělo, obrátil se, úspěšně, na správní soud. Ministerstvo spravedlnosti nicméně proti rozhodnutí soudu podalo stížnost. Pětičlenná sekce Státní rady předmětné rozhodnutí soudu zrušila, jelikož zápis kandidáta na rezervní seznam ještě neopravňuje k přiznání pracovního místa. Sekce Státní rady pak odmítla po jisté době i navazující žádost stěžovatele o opravu svého rozhodnutí.
Jelikož si správní soud zachoval svůj právní názor, byla následná stížnost ministerstva předložena velkému senátu Státní rady, jež rozhodnutí správního soudu poměrem hlasů 22:9 zrušilo. Projednávání případu se přitom účastnili též tři soudci, kteří se podíleli na tvorbě rozhodnutí páté sekce, přičemž jedna z nich jednání velkého senátu předsedala. Ani následná žádost stěžovatele o opravu rozhodnutí nebyla úspěšná.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel především namítal nedostatek nestrannosti velkého senátu Státní rady rozhodujícího o druhé stížnosti ministerstva v důsledku účasti třech soudců, kteří rozhodovali i o první stížnosti ministerstva.
Soud na úvod poznamenal, že obavy stěžovatele ohledně nedostatku objektivní nestrannosti Státní rady se týkaly toho, že se tři soudci dříve podíleli na přezkoumání prvního podání stěžovatele. Při posouzení objektivní nestrannosti soudu se klade otázka, zda určité prokazatelné skutečnosti opravňují zpochybnění jeho nestrannosti (srov. Kyprianou proti Kypru, č. 73797/01, rozsudek ze dne 15. prosince 2005, § 108). Pohled zúčastněných stran je sice brán v potaz, ovšem není rozhodující. Určující prvek totiž spočívá v tom, zda obavy stěžovatelů mohou být považovány za objektivně odůvodněné. Prostý fakt, že soudce již před řízením přijal určitá rozhodnutí, nemůže sám o sobě odůvodnit pochybnosti o jeho nestrannosti; důležitá je totiž míra opatření přijatých soudcem před daným řízením.
Soud se v návaznosti na vymezené zásady zabýval otázkou, zda inkriminovaní tři soudci mohli při meritorním rozhodování ve věci stěžovatele objektivně působit jako předpojatí. Tak tomu bude zvláště tehdy, když postupně řešené otázky jsou analogické, či odchylka mezi nimi je minimální.
Soud upozornil na to, že v projednávané věci soudci stále přezkoumávali správnost rozhodnutí správního soudu, na němž tento setrvával. Předmětem řízení tak byla stále otázka, zda je státní správa vázána pořadím kandidátů vzešlým z konkurzu. Tři soudci se již účastnili předchozího zasedání, a proto byli již ve vztahu k předmětu řízení předpojatí. Tato skutečnost však ještě nestačí pro konstatování nestrannosti celého kolegiální rozhodovací formace.
Soud se proto zabýval otázkou počtu dotčených soudců v rámci celé rozhodovací formace a jejich rolí při tvorbě rozhodnutí. Připomněl přitom, že v minulosti již odmítl řadu obdobných stížností kvůli zanedbatelnému poměru těchto soudců (srov. např. Farragut Pallach proti Španělsku, č. 1182/03, rozhodnutí ze dne 28. února 2006 či OOO Vesti a Ukhov proti Rusku, č. 21724/03, rozsudek ze dne 30. května 2013). Na druhou stranu však v řadě případů shledal porušení práva na nestranný soud, a to z důvodu vysokého poměru těchto soudců v kombinaci s jejich rolí zpravodaje či předsedy v kolegiální rozhodovací formaci (srov. např. Cardona Serrat proti Španělsku, č. 38715/06, rozsudek ze dne 26. října 2010 či Olujić proti Chorvatsku, č. 22330/05, rozsudek ze dne 5. února 2009). V projednávané věci nicméně Soud dospěl k závěru, že počet či poměr soudců, který nebyl nikterak významný – 3 z 22, nebyl rozhodující, neboť dle Soudu neexistoval žádný vážný důvod, který by činil absolutně nutnou účast daných soudců na tvorbě rozhodnutí. Navíc jedna tato soudkyně řídila jednání ve věci, což je dle Soudu dodatečná okolnost, která narušuje zdání nestrannosti.
Jelikož obavy stěžovatele byly z těchto dvou důvodů objektivně ospravedlněné, došlo porušení článku 6 Úmluvy,
K porušení práva na nestranný soud dle Soudu naopak nedošlo tím, že někteří soudci, kteří na úrovni sekce rozhodovali o stěžovatelově žádosti o opravu rozhodnutí sekce, zároveň zasedali ve velkém senátu rozhodujícím o druhé stížnosti ministerstva, ani tím, že o žádosti stěžovatele o opravu rozhodnutí velkého senátu rozhodovali i někteří soudci, kteří se podíleli na meritorním rozhodnutí velkého senátu. V projednávané věci totiž při rozhodování o opravě rozhodnutí nebylo přezkoumáváno meritum věci, ale toliko podmínky přijatelnosti žádosti o opravu. Oboje rozhodování se tedy týkalo odlišných otázek a o dotčených soudcích tak nemohlo být objektivně řečeno, že již před rozhodováním měli na věc utvořený názor.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudci Raimondi, Karakaş a soudkyně Keller nesouhlasili s názorem většiny především ve dvou ohledech. Zaprvé se podle nich projednávaná věc nízkým poměrem soudců ve velkém senátu blížila spíše těm případům, které Soud v minulosti odmítl pro nenaplnění objektivního důvodu zpochybňujícího nestrannost soudu. Zadruhé, předsedkyně velkého senátu měla za úkol toliko řídit jednání a vystupovala tak pouze jako první mezi rovnými. Disentující soudci svou kritiku zaměřili na názor většiny, který podle nich obsahuje nové, velice obtížně splnitelné kritérium posuzování objektivní nestrannosti, tj. (ne)existenci vážného důvodu, který činí absolutně nutnou účast soudců na tvorbě rozhodnutí. Podle tohoto kritéria by ostatně neobstál rozhodovací proces samotného Soudu. V případě Státní rady navíc podle disentujících soudců jde o nejvyšší soud ve věcech správního práva, a proto není nijak překvapující, že se všichni soudci účastní rozhodování velkého senátu. Výsledek rozhodovacího procesu navíc ukázal, že by absence tří soudců na rozhodnutí nic nezměnila.
Full & Egal Universal Law Academy