© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. dubna 2013 ve věci č. 40908/05 – Fazliyski proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle článku 6 Úmluvy, jelikož soud odmítl přezkoumat posouzení stěžovatelovy psychické způsobilosti pro práci a jeho rozhodnutí navíc nebylo veřejně vyhlášeno. Soud přiznal stěžovateli odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 1 500 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel pracoval jako inspektor Národního bezpečnostního ředitelství Ministerstva vnitra, tj. pro zpravodajskou službu. Mimo to podnikal v chovu ryb. V této souvislosti měl podle vnitřního vyšetřování při řešení pracovních sporů svým zaměstnancům vyhrožovat svou pozicí u zpravodajské služby, což se však nepodařilo prokázat. Po neprůkazném vyšetřování nařídil ředitel Národního bezpečnostního ředitelství stěžovateli podrobit se psychologickému vyšetření v Psychologickém institutu ministerstva. Výsledek psychologického posouzení zněl, že stěžovatel není psychicky způsobilý pracovat pro Ministerstvo vnitra. Posouzení bylo zařazeno mezi utajované informace a stěžovatel nebyl oprávněn se s ním seznámit. Podle zákona o Ministerstvu vnitra z roku 1997 byl výsledek posouzení důvodem, pro který musel být stěžovatel propuštěn ze služeb ministerstva, což se následně stalo.
Stěžovatel s důvodem propuštění, resp. s výsledkem psychologického posouzení nesouhlasil a obrátil se na Nejvyšší správní soud s žalobou proti rozhodnutí o propuštění. Tříčlenný senát Nejvyššího správního soudu žalobu v říjnu 2004 zamítl s argumentací, že rozhodnutí o propuštění jako důsledek psychologického posouzení bylo zákonné, přičemž samotné psychologické posouzení není oprávněn přezkoumat. Stěžovatel se odvolal. Jeho odvolání přezkoumal jiný, pětičlenný senát Nejvyššího správního soudu, který jej v květnu 2005 též zamítl. Protože řízení se týkala utajovaných informací, byla soudní řízení vedena jako utajovaná, rozhodnutí nebyla veřejně vyhlášena a stěžovateli nebylo povoleno pořídit si jejich kopii. V srpnu 2006 předseda Nejvyššího správního soudu klasifikaci jednání před soudem a vydaných rozhodnutí jako utajovaných informací zrušil s tím, že tato klasifikace byla chybná.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Před Soudem stěžovatel poukazoval na to, že Nejvyšší správní soud odmítl přezkoumat platnost posouzení jeho psychické způsobilosti k práci a že rozhodnutí soudu nebyla vyhlášena veřejně.
a) K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Soud se nejprve zabýval aplikovatelností článku 6 odst. 1 Úmluvy v dané věci. Připomněl rozsudek Vilho Eskelinen a ostatní proti Finsku (č. 63235/00, rozsudek velkého senátu ze dne 17. dubna 2007, § 62), ve kterém nastavil nově kritéria pro použitelnost článku 6 odst. 1 Úmluvy ve sporech týkající se pracovního poměru státních zaměstnanců. Nově tak platí, že článek 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný ve své občanskoprávní části na všechny pracovní spory státních zaměstnanců, ledaže jsou splněny dvě následující kumulativní podmínky: právní řád dotčeného státu výslovně vylučuje přístup k soudu u příslušných pozic či kategorií zaměstnanců a toto vyloučení spočívá na objektivních důvodech spojených se zájmem státu.
Protože bulharské právo výslovně umožňuje soudní přezkum rozhodnutí o propuštění ze služeb Ministerstva vnitra, dopadá na daný případ článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Ve věci samé Soud konstatoval, že s ohledem na zákonnou úpravu nemělo Ministerstvo vnitra při propuštění stěžovatele žádnou diskreční pravomoc a bylo vázáno výsledkem psychologického posouzení. Skutečnost, že k psychologickému posouzení byl příslušný Psychologický institut ministerstva, neshledal Soud závadnou, konstatoval však, že řízení před institutem nemohlo naplnit požadavky článku 6 Úmluvy – nejednalo se totiž o nezávislý orgán, jelikož byl podřízen ministerstvu a výsledek posouzení nebyl stěžovateli ani oznámen. Stěžovatel se nedomohl přezkumu psychologického posouzení ani u Nejvyššího správního soudu, který stejně jako ministr vnitra, prohlásil, že je jím vázaný. Soud proto uzavřel, že v tomto ohledu došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
K námitce absence veřejného vyhlášení rozsudků Nejvyššího správního soudu Soud zopakoval, že veřejný charakter soudního řízení chrání strany sporu před tajným výkonem spravedlnosti bez veřejného dohledu. Zprůhlednění výkonu spravedlnosti jeho zpřístupněním veřejnosti přispívá k dosažení cíle článku 6 odst. 1 Úmluvy, tj. ke spravedlivému procesu. Jde o jeden ze základních principů demokratické společnosti, který se vztahuje jak k veřejnému projednání, tak k veřejnému vyhlášení rozhodnutí. Veřejné vyhlášení rozhodnutí je přitom samostatný požadavek, proto nelze zohlednit, že v daném případě se stěžovatel mohl seznámit s rozhodnutím v kanceláři soudu a že tak mohl využít práva se odvolat. Podstatné z hlediska článku 6 odst. 1 je, zda rozhodnutí bylo nějakým způsobem zpřístupněno veřejnosti.
V projednávaném případě jako důsledek ochrany utajovaných skutečností nebyla rozhodnutí veřejně vyhlášena. Veřejnost nemohla získat přístup ani k soudnímu spisu, stěžovateli byly odepřeny i kopie rozhodnutí. Rozhodnutí byla odtajněna až po roce a třech měsících, protože jejich zařazení mezi utajované skutečnosti bylo chybné. Pro takový přístup chybělo Soudu jakékoli přesvědčivé odůvodnění. I ve věcech týkajících se např. vyhoštění z důvodu národní bezpečnosti již Soud rozhodl, že úplné utajení soudního rozhodnutí před veřejností nemůže být považováno za oprávněné. Soud dále poukázal, že i v nesporných záležitostech národní bezpečnosti, např. v souvislosti s terorismem, se některé státy rozhodly utajit pouze ty části soudních rozhodnutí, jejichž zveřejnění by mohlo ohrozit národní zájmy či bezpečnost jiných osob. To dokládá, že existují techniky umožňující legitimní ochranu bezpečnostních zájmů, aniž by byly potlačeny základní procesní záruky, jako je veřejnost soudních rozhodnutí (viz Raza proti Bulharsku, č. 31465/08, rozsudek ze dne 11. února 2010, § 53). I v této části proto Soud proto dospěl k závěru, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy