© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 28. března 2017 ve věci č. 78103/14 – Fernandes de Oliveira proti Portugalsku
Čtvrtý senát Soudu jednomyslně rozhodl, že tím, že nemocnice nezabránila, aby duševně nemocný syn stěžovatelky z nemocnice utekl a spáchal sebevraždu, ačkoli v krátké době před tím se již o sebevraždu pokusil, byl porušen článek 2 Úmluvy. Následnými průtahy a nepřiměřenou délkou soudního řízení, v němž stěžovatelka žádala o odškodnění za úmrtí, došlo k porušení článku 2 Úmluvy i v jeho procesní části.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelčin syn, A. J., narozený roku 1964 trpěl duševní poruchou a závislostí na drogách a alkoholu. Od roku 1984 byl několikrát hospitalizován. Během posledních dvou pobytů v nemocnici mohl strávit několik víkendů s rodinou. Současně však několikrát bez dovolení opustil prostory nemocnice. Dne 1. dubna 2000 dobrovolně nastoupil do nemocnice poté, co se pokusil spáchat sebevraždu. Dne 25. dubna 2000 strávil velikonoce doma s rodinou, ačkoli to lékař nedoporučil. Během tohoto víkendu se opil natolik, že s ním stěžovatelka musela navštívit pohotovost. Následně byl poslán zpět do nemocnice. Dne 26. dubna 2000 byl celý den pod lékařským dohledem, po medikaci se jeho stav zlepšil. Dne 27. dubna 2000 byl podle nemocničního personálu A. J. klidný, naposledy byla jeho přítomnost zaznamenána při podávání svačiny kolem čtvrté hodiny odpoledne. Kolem sedmé hodiny se A. J. nedostavil k večeři, proto byla hlavní sestra informována o jeho nepřítomnosti. Nemocniční personál bez úspěchu prohledal nemocniční prostory. Kolem osmé hodiny večerní nemocnice informovala stěžovatelku o nepřítomnosti jejího syna. V témže čase nahlásila zmizení i policii. Následně bylo zjištěno, že zhruba v půl šesté spáchal sebevraždu skokem pod vlak nedaleko nemocnice.
Stěžovatelka podala žalobu na náhradu majetkové i nemajetkové újmy, v níž tvrdila, že personál nemocnice postupoval nedbale, neboť její syn měl být vzhledem k předchozímu pokusu o sebevraždu i s ohledem na tendence k útěku pod přísnějším dohledem a mělo mu být zabráněno v opuštění nemocnice. Vnitrostátní soudy stěžovatelčinu žalobu zamítly, neboť nemocnici neshledaly odpovědnou za smrt syna stěžovatelky. Soudní řízení trvalo od roku 2003 do roku 2014.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 2 Úmluvy nezajistily ochranu života jejího syna. Současně namítala, že s ohledem na průtahy v soudním řízení o odškodnění za jeho úmrtí došlo k porušení procesní složky článku 2 Úmluvy.
Soud úvodem připomněl, že článek 2 Úmluvy nebrání pouze úmyslnému usmrcení, ale zavazuje státy také k tomu, aby podnikly vhodné kroky k ochraně životů osob v jejich jurisdikci (L. C. B. proti Spojenému království, č. 23413/94, rozsudek ze dne 9. června 1998, § 36). Státy proto mj. musí přijmout odpovídající právní úpravu, která zaváže nemocnice k přijetí vhodných opatření k ochraně života a zdraví jejich pacientů. Musí též zajistit účinný soudní přezkum případů úmrtí v nemocničních zařízeních (Calvelli a Cigli proti Itálii, č. 32967/96, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, § 49). V případě duševních onemocnění musí být věnována pozornost mimořádné zranitelnosti pacientů (Keenan proti Spojenému království, č. 27229/95, rozsudek ze dne 3. dubna 2001, § 99). Článek 2 Úmluvy může za určitých okolností ukládat pozitivní povinnost státu přijmout preventivní opatření za účelem ochrany jednotlivce, a to i před sebou samým (Renolde proti Francii, č. 5608/05, rozsudek ze dne 16. října 2008, § 83). Tuto povinnost má však stát jen tehdy, když příslušné orgány vědí nebo mají vědět, že je dotyčná osoba v bezprostředním ohrožení života či zdraví. V této situaci jsou povinny přijmout opatření, která od nich mohou být rozumně očekávána, aby hrozící nebezpečí odvrátily. Tato povinnost však nesmí na stát klást nepřiměřené břemeno (Tanribilir proti Turecku, č. 21422/93, rozsudek ze dne 16. listopadu 2000, §70–71). V procesní složce článku 2 Úmluvy mají státy povinnost nastavit justiční systém tak, aby řádně prošetřil příčiny úmrtí a odpovědnost zdravotníků, což zahrnuje i prošetření bez zbytečných průtahů (Šilih proti Slovinsku, č. 71463/01, rozsudek velkého senátu ze dne 9. dubna 2009, § 155 a 195).
Ve vztahu k projednávané věci Soud uvedl, že vzhledem ke zdravotnické dokumentaci A. J. a zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že se A. J. pokusil o sebevraždu i o tři týdny dříve před svým úmrtím, měl zdravotnický personál důvod očekávat, že se o totéž pokusí znovu. Navíc, A. J. již dříve při několika příležitostech utekl z nemocnice, bylo proto namístě očekávat, že tak učiní i v budoucnu a že to s ohledem na jeho diagnózu může mít fatální důsledky.
Soud si je vědom trendu, dle kterého je třeba osobám s duševním postižením za účelem jejich začlenění do společnosti dát nejvyšší možnou úroveň svobody (ošetření v rámci režimu „otevřených dveří“). Ani tento žádoucí přístup však nemůže ze států sejmout jejich povinnost přijmout preventivní opatření za účelem ochrany jednotlivce, a to i před sebou samým, zvláště pokud lze předpokládat, že dotyčná osoba může spáchat sebevraždu. Je proto nezbytné najít správnou hranici mezi povinností vyplývající z článku 2 Úmluvy a vhodnou lékařskou péčí, i v rámci režimu „otevřených dveří“.
Při hledání této rovnováhy a při přijímání odpovídajících opatření přitom nezáleží na tom, zda je dotyčná osoba hospitalizována dobrovolně či nedobrovolně. Pakliže by tomu tak nebylo, byly by dobrovolně hospitalizované osoby zbaveny ochrany článku 2 Úmluvy.
V projednávané věci byl A. J. stejně jako ostatní pacienti kontrolován pouze v čase jídla a v čase podávání léků. Jeho nepřítomnost byla zjištěna až po jeho úmrtí, veškeré mechanismy aktivované pro jeho nalezení tedy byly neúčinné. S ohledem na jeho nedávný pokus o sebevraždu a jeho sklony k útěkům (a contrario, Hiller proti Rakousku (č. 1967/14, rozsudek ze dne 22. listopadu 2016) měla nemocnice přijmout další opatření, aby stěžovateli zabránila v útěku, a též ho častěji kontrolovat. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení článku 2 v jeho hmotněprávní části.
Ve vztahu k procesní části článku 2 Úmluvy Soud konstatoval, že řízení před vnitrostátními soudy bylo zahájeno v březnu 2003 a konečné rozhodnutí bylo vydáno v květnu 2014; řízení před dvěma instancemi tak trvalo více než jedenáct let a dva měsíce a v jeho průběhu nastalo několik období nečinnosti. Vnitrostátní orgány současně neuvedly žádný přesvědčivý důvod, který by délku řízení ospravedlnil. Rychlá reakce příslušných orgánů na obdobné případy je přitom klíčová k tomu, aby bylo do budoucna předejito obdobným případům a byla tak zajištěna bezpečnost pacientů. Soud proto uzavřel, že došlo k porušení článku 2 Úmluvy i v jeho procesní části.
Full & Egal Universal Law Academy