© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. ledna 2014 ve věci č. 43611/11 – F. G. proti Švédsku
Senát páté sekce Soudu poměrem čtyř hlasů ku třem rozhodl, že realizací vyhoštění stěžovatele, neúspěšného žadatele o azyl, do Íránu by nedošlo k porušení článků 2 a 3 Úmluvy, i když stěžovatel ve Švédsku konvertoval ke křesťanství.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel, íránský občan, požádal v listopadu 2009 ve Švédsku o udělení azylu a pobytu. Před správním orgánem (Migration Board) především uvedl, že byl činný v opozičním hnutí a byl opakovaně zadržen. Dále podotkl, že byl předveden před íránský Revoluční soud (Revolutionary Court), který ho propustil za podmínek přislíbení spolupráce se státními orgány a špehování svých přátel. Stěžovatel nadto ujistil Revoluční soud i o tom, že se již dále nebude účastnit opozičních akcí a bude reagovat na soudní předvolání. V mezidobí byly prohledány jeho podnikatelské prostory, kde se dle jeho tvrzení nacházely politicky citlivé materiály, přičemž jeho pas a některé další dokumenty zmizely. Následně byl znovu předvolán před Revoluční soud, rozhodl se však namísto toho uprchnout. Po přicestování do Švédska konvertoval ke křesťanství. Z těchto důvodů, jak uvedl, by mu hrozilo pronásledování, pokud by se vrátil do Íránu, přičemž předložil mimo jiné předvolání od Revolučního soudu, že se má dostavit do jisté teheránské věznice (Evin prison).
Jeho azylové žádosti správní orgán nevyhověl. Opoziční činnost stěžovatele totiž nenasvědčovala nebezpečí z pronásledování nebo špatného zacházení po návratu do Íránu. Nebylo ani patrné, že by orgány veřejné moci o stěžovatele v souvislosti s jeho opoziční činností projevovaly zájem. Tvrzení stěžovatele byla navíc v některých aspektech nekonzistentní. Co se týče jeho konverze ke křesťanství, správní orgán mimo jiné uvedl, že stěžovatel nepředložil osvědčení o křtu a nebyl zpočátku ochoten uvést náboženské vyznání jako důvod k udělení azylu. Obdobně i Migrační soud (Migration Court) naznal, že stěžovateli není třeba ochranu poskytnout. Stěžovatel totiž dle soudu zveličoval důležitost svých politických aktivit a jejich možné následky. Tvrzení stěžovatele ohledně jeho politických aktivit považoval Migrační soud za vágní a nedostatečně přesná. Ani stěžovatelem předložené osvědčení o křtu soud nepřesvědčilo o nutnosti udělení mezinárodní ochrany.
Později stěžovatel žádal správní orgán a potažmo i Migrační soud o pozastavení výkonu vyhoštění, a to pro nově nastalé okolnosti. Stěžovatel konkrétně mimo jiné uvedl, že za konverzi od Islámu k jinému náboženství se v Íránu ukládá trest smrti. Správní orgán a posléze i Migrační soud shledaly, že se o novou skutečnost nejedná.
V říjnu 2011 vydal Soud předběžné opatření zamezující realizaci vyhoštění stěžovatele zpět do Íránu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy
Soud zkoumal namítané porušení článků 2 a 3 Úmluvy společně. Nejprve zopakoval základní zásady posuzování stížnosti v případech vyhoštění. Mimo jiné uvedl, že vzhledem ke specifické situaci, ve které se žadatelé o azyl nacházejí, je často nezbytné postupovat podle zásady „v pochybnostech ve prospěch“ stěžovatele, pokud jde o posouzení důvěryhodnosti tvrzení stěžovatele a podpůrných materiálů, které předloží. Nicméně za situace, kdy existují silné důvody pochybovat o pravosti materiálů předložených žadatelem o azyl, musí dotyčný poskytnout uspokojivé vysvětlení údajných nesrovnalostí (Collins a Akaziebie proti Švédsku, č. 23944/05, rozhodnutí ze dne 8. března 2007). V zásadě platí, že stěžovatel musí předložit důkazy, které prokazují existenci závažných důvodů domnívat se, že pokud bude namítané opatření provedeno (tj. bude-li realizováno vyhoštění stěžovatele), byl by vystaven reálnému nebezpečí zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy. Pokud je takový důkaz stěžovatelem předložen, je na vládě, aby veškeré pochybnosti rozptýlila (NA. proti Spojenému království, č. 25904/07, rozsudek ze dne 17. července 2008, § 111).
Ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu Soud na úvod uvedl, že azylová žádost stěžovatele byla důkladně přezkoumána vnitrostátními orgány. Nezdá se, že by řízení skýtalo jakékoliv vady či že by se vyznačovalo nedostatkem účinných záruk k ochraně stěžovatele proti svévolnému refoulement. Soud se proto dále zaměřil na zkoumání, zda by informace jemu dostupné mohly vést k odchýlení se od závěrů vnitrostátních orgánů.
Pokud jde o politické aktivity stěžovatele v Íránu, Soud shledal, že byly pouze okrajového charakteru. Soud se ztotožnil s názorem Migračního soudu, že tvrzení stěžovatele ohledně jeho politických aktivit jsou vágní a nedostatečně přesná. Navíc stěžovatel kromě svých tvrzení nepředložil nic, čím by své konkrétní politické aktivity prokázal. Soud dále označil za pozoruhodné, že by íránské státní orgány politické aktivity stěžovatele tolerovaly a, ač si jich byly vědomy, nijak proti nim aktivně nezasáhly. Soud také poznamenal, že stěžovatel již od roku 2009 nebyl předvolán před Revoluční soud, jeho rodina nebyla pronásledována pro jeho politické aktivity, a stěžovatel navíc ve své politické činnosti po přicestování do Švédska již nepokračoval.
Co se týče konverze stěžovatele ke křesťanství, Soud podotkl, že stěžovatel měl možnost uvést své náboženské vyznání jako důvod pro udělení azylu, ale rozhodl se tak neudělat. Tento postoj stěžovatele se změnil až ve chvíli, kdy byl příkaz k jeho vyhoštění vykonatelným. Vzhledem k tomu, že konvertoval ke křesťanství až po příchodu do Švédska a svou novou víru považoval za soukromou věc, nic dle názoru Soudu nenasvědčuje tomu, že by íránské státní orgány měly povědomí o jeho konverzi, a tudíž mu nebezpečí špatného zacházení pro jeho náboženské vyznání nehrozí.
Soud z výše uvedených důvodů uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by čelil reálnému nebezpečí zacházení v rozporu s články 2 nebo 3 Úmluvy. K jejich porušení by proto vyhoštěním stěžovatele nedošlo.
(iii) Společné nesouhlasné stanovisko soudce Zupančiče, soudkyně Power-Forde a soudce Lemmense
Disentující soudci ve dvou aspektech kritizovali rozhodnutí většiny ohledně otázky konverze stěžovatele ke křesťanství. Zaprvé, na vnitrostátní úrovni ani před Soudem nebylo důkladně posouzeno riziko, které hrozí stěžovateli z důvodu konverze ke křesťanství. Zadruhé, pokud z rozhodnutí Soudu implicitně vyplývá, že jakémukoliv takovému riziku, pokud existuje, by bylo možné předejít tím, že by stěžovatel tajil své náboženské vyznání, je takový požadavek zcela nepřiměřený, přičemž v judikatuře Soudu nelze nalézt žádný základ pro takové východisko.
Disentující soudci nejprve odkázali na nevládními organizacemi a nezávislými lidskoprávními orgány prokázanou skutečnost, že konverze ke křesťanství je v Íránu spojena se závažným porušováním základních lidských práv. To ostatně nepopírala ani žalovaná vláda, když mimo jiné potvrdila, že konverze od islámu ke křesťanství je v Íránu nezákonná a lze za ni uložit trest smrti.
V případě stěžovatele však i přes existenci řady zpráv a případů potvrzujících výše uvedené nedošlo k žádnému přezkumu, zda by stěžovatel takovému riziku mohl při návratu čelit. Na vnitrostátní úrovni k takovému přezkumu nedošlo ani přesto, že v řízení před Migračním soudem stěžovatel předložil osvědčení o křtu (z doby před podáním azylové žádosti) a smysluplně vysvětlil, proč se ve své azylové žádosti zpočátku nechtěl o svém náboženském vyznání zmiňovat (tj. proto, aby nezlehčoval vážnost své víry). Disentující soudci uvedli, že takový nedostatek pečlivého posouzení vážného a potenciálně života ohrožujícího nebezpečí je v rozporu s předchozí judikaturou Soudu v dané oblasti, dle které mají vnitrostátní orgány „smysluplně posoudit námitky stěžovatele“ (Z.N.S. proti Turecku, č. 21896/08, rozsudek ze dne 19. ledna 2010).
K druhému kritizovanému aspektu disentující soudci mimo jiné uvedli, že implicitní potvrzení požadavku, aby stěžovatel tajil své náboženské vyznání, považují za nebezpečné. Odkázali přitom na nedávný rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Spolková republika Německo proti Y (C-71/11) a Z (C-99/11), ve kterém Soudní dvůr tuto argumentační linii jednoznačně odmítl. Disentující soudci uzavřeli, že stejně by měl postupovat i Soud při zkoumání možného porušení článku 3 Úmluvy. Není totiž možné, aby státní orgány požadovaly po stěžovateli, aby se zdržel uplatňování základního práva na svobodu náboženského vyznání a svědomí a tím předešel zacházení v rozporu s článkem 3 Úmluvy.
Věc byla na žádost stěžovatele postoupena velkému senátu.
Full & Egal Universal Law Academy