© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. července 2018 ve věci č. 16112/15 – Fröhlich proti Německu
Senát páté sekce soudu jednomyslně odmítl námitku stěžovatele, domnělého biologického otce dítěte, k němuž neměl žádnou rodinnou vazbu, že rozhodnutí, jímž mu byl s dítěte odepřen kontakt, představovalo porušení jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy. Soud dále shledal, že stejným rozhodnutím soudu, kterým mu bylo rovněž odepřeno právo na informace o osobních poměrech dítěte, nedošlo k porušení jeho práv chráněných tímto ustanovením.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2004 měl stěžovatel poměr s paní X, která se svým manželem vychovávala šest dětí. Na počátku roku 2006 paní X otěhotněla, o čemž informovala stěžovatele, a na podzim téhož roku porodila dceru. Krátce poté vztah stěžovatele a paní X skončil. Paní X a její manžel, který byl právním otcem dítěte, následně odmítali snahy stěžovatele o kontakt s dítětem, rozporovali, že by mohl být jeho biologickým otcem, přitom však odmítli dát v zahájeném soudním řízení souhlas k určení otcovství. Odvolací soud dospěl k závěru, že určení otcovství stěžovatele by mohlo vést k rozpadu manželství paní X a jejího manžela, tím také k rozkladu celé jejich rodiny, a není tudíž v nejlepším zájmu dítěte, které do té doby vyrůstalo v dobře fungujícím rodinném prostředí. S ohledem na vyhrocené vztahy mezi paní X a jejím manželem na straně jedné a stěžovatelem na straně druhé by v nejlepším zájmu dítěte nebyly ani jeho kontakty se stěžovatelem. Konečně nárok stěžovatele na poskytování informací o dítěti je podmíněn tím, že bude uznán jeho biologickým otcem.
Během řízení před ústavním soudem nabyla účinnosti novela občanského zákona zakotvující právo biologického otce na kontakt s dítětem a poskytování informací o dítěti, pokud je výkon těchto práv v souladu s nejlepším zájmem dítěte, i za situace, kdy biologický otec nemá k dítěti žádnou sociální či rodinnou vazbu. Stěžovatel na dotaz ústavního soudu, zda nechce ústavní stížnost stáhnout a požádat o obnovu řízení, konstatoval, že odvolací soud v jeho případě dospěl k závěru, že kontakt s dítětem ani právo na informace nejsou v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Uvedl proto, že jeho postavení se tak nezměnilo. Ústavní stížnost stěžovatele byla následně odmítnuta.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy z důvodu odepření kontaktu s dítětem
Stěžovatel namítal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů odepřít mu kontakt s dítětem, jehož byl patrně biologickým otcem, což byla skutečnost, kterou soudy neobjasnily, představovalo porušení jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy
Podle Soudu toto odepření představovalo zásah do stěžovatelova práva na respektování soukromého života (Anayo proti Německu, č. 20578/07, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 58; Schneider proti Německu, č. 17080/07, rozsudek ze dne 15. září 2011, § 90), který měl základ v právním řádu a jehož cílem bylo chránit práva dítěte. Při posuzování nezbytnosti zásahu dále podotkl, že článek 8 lze vykládat tak, že státům ukládá povinnost zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo jeho biologickému otci umožněno se s dítětem stýkat. Toto posouzení přitom v sobě může zahrnovat i otázku určení biologického otcovství (Schneider proti Německu, cit. výše, § 103).
Soud připomněl, že členským státům náleží v otázce určení právního statusu dítěte široký prostor pro uvážení, avšak tento prostor je užší v záležitostech kontaktu s dítětem a práva na informace (A. I. proti Polsku, č. 28609/08, rozsudek ze dne 18. února 2014, § 68). Prostor pro uvážení státu je nicméně široký ve všech případech, kdy je třeba, aby stát hledal rovnováhu mezi soupeřícími soukromými a veřejnými zájmy nebo právy chráněnými Úmluvou (S. H. a ostatní proti Rakousku, č. 57813/00, rozsudek velkého senátu ze dne 3. listopadu 2011, § 94). Soud podotkl, že odvolací soud uvedl dostatečné důvody pro své zamítavé rozhodnutí, když shledal, že kontakt dítěte se stěžovatelem by mohl s ohledem na intenzivní konflikt mezi stěžovatelem a rodiči dítěte ohrozit zájmy a rozvoj dítěte. Při hodnocení řízení před odvolacím soudem Soud poznamenal, že v řízení, kterého se stěžovatel osobně účastnil, bylo provedeno podrobné dokazování. K podání výpovědi byli kromě stěžovatele předvoláni i paní X a jejím manžel, právní otec dítěte, a diskrétním způsobem při zatajení pravé podstaty sporu bylo vyslechnuto i dítě samotné, jemuž bylo 6 let. Odvolací soud vzal v úvahu komplexní rodinnou situaci a opřel se i o rozsáhlé písemné stanovisko, které soudu předložil opatrovník ustanovený dítěti pro toto řízení, zkušený psycholog. Nelze tak říci, že by odvolací soud toliko odkázal na obecně používané argumenty hovořící pro zachování sociální rodiny. Soud připustil, že vnitrostátní soudy nepřistoupily k určení otcovství, avšak podotkl, že v souladu s předchozí judikaturou mohou soudy od určení otcovství upustit v těch případech, kdy nejsou splněny další podmínky (Schneider proti Německu, cit. výše, § 103).
Podle Soudu vnitrostátní soudy tudíž poskytly pro své rozhodnutí neumožnit stěžovateli kontakt s dítětem dostatečné důvody a současně stěžovateli zajistily odpovídající ochranu jeho zájmů. Dospěl tak k závěru, že námitka stěžovatele byla zjevně neopodstatněná.
B.K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy z důvodu odepření přístupu k informacím o dítěti
Stěžovatel dále namítal, že rozhodnutí vnitrostátních soudů, kterým mu bylo zamezeno v přístupu k informacím o osobních poměrech dítěte, představovalo porušení jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy.
Soud předeslal, že stěžovatelem napadané rozhodnutí představovalo zásah do jeho práv chráněných článkem 8, neboť i plánovaný rodinný život spadá do působnosti tohoto ustanovení (Schneider proti Německu, cit výše, § 79–90). Soud dále odkázal na zásady, které použil již při posuzování možného porušení článku 8 Úmluvy pro odepření kontaktu stěžovatele s dítětem, a připomněl, že vnitrostátní orgány mají při svém rozhodování o srovnatelných záležitostech přímý kontakt s dotčenými osobami, a není tak úlohou Soudu jejich rozhodnutí nahrazovat (Anayo proti Německu, cit. výše, § 66). Nadto Soud dodal, že existující rodinné vazby mezi manžely a jejich dětmi si zasluhují v systému Úmluvy ochranu (Anayo proti Německu, cit. výše, § 70).
Soud si povšiml, že v době rozhodování odvolacího soudu německé právo nestanovilo možnost přezkumu otázky, zda jakýkoli vztah mezi dítětem a domnělým biologickým otcem, ať už formou kontaktu či sdělování informací o dítěti, může být v nejlepším zájmu dítěte. Odvolací soud však neopřel rozhodnutí o odepření k přístupu k informacím toliko o absenci právního základu, ale vzal v úvahu, že již posouzení předběžné otázky spočívající v určení otcovství stěžovatele nebylo v nejlepším zájmu dítěte. Odvolací soud přitom zohlednil, že možný závěr testu otcovství ve prospěch stěžovatele by mohl mít za následek ztrátu důvěry mezi manžely a vyústit v rozpad rodiny, a rozhodl po důkladné analýze začlenění dítěte do rodiny, otcovské role manžela paní X a manželských problémů dotčeného páru v minulosti, jež souvisely se stěžovatelem. Odvolací soud si byl vědom rovněž důležitosti, na níž otázka otcovství může pro dítě nabýt v budoucnosti, ale prozatím podle něj není v nejlepším zájmu dítěte být s ní konfrontováno. Poté, co rovněž ověřil spravedlivost rozhodovacího procesu, Soud tedy konstatoval, že odvolací soud rozhodl v nejlepším zájmu dítěte a pro odepření kontaktu a práva na informace uvedl relevantní a dostatečné důvody. Podle Soudu lze za konkrétních okolností projednávané věci akceptovat jeho argumentaci založenou na negativních důsledcích, které by pro dítě mohlo mít určení otcovství, jež bylo nezbytným předpokladem k tomu, aby bylo stěžovateli přiznáno právo být informován o dítěti.
S ohledem na výše uvedené úvahy vnitrostátních soudů, zásadu subsidiarity a prostor pro uvážení, který státu v těchto otázkách přísluší, lze konstatovat, že vnitrostátní soudy své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a poskytly dostatečnou ochranu právům stěžovatele. K porušení článku 8 Úmluvy proto nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy