© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. ledna 2016 ve věci č. 74568/12 – Frumkin proti Rusku
Třetí senát Soudu jednomyslně rozhodl, že vnitrostátní orgány selhaly ve své povinnosti zajistit pokojný průběh shromáždění a bezpečnost jeho účastníků zejména tím, že nebyly schopny náležitě komunikovat s organizátory shromáždění, což nakonec vedlo k jeho rozpuštění. Nadto vnitrostátní orgány porušily právo stěžovatele na shromažďování, svobodu a spravedlivý proces, když jej neoprávněně zatkly, zadržely a potrestaly pro přestupek. Z uvedených důvodů došlo k porušení článků 11, 5 a 6 Úmluvy. Soud stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 25 000 eur.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel se v květnu 2012 účastnil ohlášeného shromáždění na náměstí Bolotnaya v Moskvě, jehož účelem byl protest proti průběhu voleb do Státní dumy v roce 2011 a prezidentských voleb v roce 2012.
Během pokojného pochodu účastníci narazili na policejní kordon na mostě bránící vstupu do parku, který měl být dle očekávání demonstrantů součástí prostoru vyhrazeného pro jejich shromáždění. Policie navzdory očekáváním vyhradila pouze prostor nábřeží na opačném konci náměstí, než kde stálo pódium postavené organizátory. Vůdci pochodu si proto před kordonem po neúspěšných snahách o vyjednávání na protest posedali, následováni dalšími asi 20–50 lidmi. Asi po hodině došlo mezi účastníky shromáždění a policejním kordonem k drobným roztržkám.
Krátce poté bylo na pokyn policie na pódiu vyhlášeno ukončení demonstrace, což většina demonstrantů před kordonem neslyšela. Následně začala policie demonstranty rozhánět, přičemž některé aktivisty včetně vůdců pochodu zatkla. V tu chvíli byl zatčen i stěžovatel, který se pohyboval v prostoru u pódia. Zadržený byl po dobu 36 hodin. Následně byl odsouzen k 15 dnům zbavení svobody pro přestupek narušování dopravního provozu a neuposlechnutí pokynu policie.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy
Stěžovatel namítal porušení svého práva na pokojné shromažďování ve dvou rovinách.
V prvé řadě stěžovatel spatřoval porušení článku 11 Úmluvy v tvrzeném nedodržení povinnosti státu zajistit pokojný průběh shromáždění, protože přijatá policejní opatření způsobila dle jeho názoru konfrontaci mezi policií a účastníky shromáždění a policie následně konfrontaci použila jako záminku pro předčasné ukončení a rozpuštění demonstrace. Stěžovatel tvrdil, že úmyslem policie bylo od počátku potlačení shromáždění ve snaze odradit občany od protestů a politického disentu.
Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou zdůraznil, že smluvní státy se musí vyvarovat neodůvodněných nepřímých omezení práva na pokojné shromažďování a mají přitom povinnost přijmout přiměřená opatření k zajištění pokojného průběhu povolených demonstrací a ochrany všech účastníků, včetně preventivních bezpečnostních opatření, mezi něž patří např. zabezpečení přítomnosti zdravotnické služby a regulace dopravy (Oya Ataman proti Turecku, č. 74552/01, rozsudek ze dne 5. prosince 2006, § 36 a 39). Záruky článku 11 Úmluvy se ovšem nevztahují na shromáždění, kde organizátoři a účastníci podněcují k násilí nebo jinak popírají základy demokratické společnosti (Sergey Kuznetsov proti Rusku, č. 10877/04, rozsudek ze dne 23. října 2008, § 45).
V projednávané věci Soud shledal, že strany se shodují v popisu časového sledu událostí, nikoli ovšem v tom, zda byl v povolení ke shromáždění vymezený prostor dodatečně změněn, zda chování policie způsobilo počátek konfrontací a zda míra nepokojů odůvodňovala ukončení akce a její rozpuštění policií.
Policejní orgány zdůvodňovaly zvýšenou ostražitost obavou, že opoziční aktivisté chystají lidové povstání a chtějí začít veřejnými shromážděními a vytvářením táborů na náměstích, přičemž jsou inspirováni hnutím „Occupy“ a protestem na ukrajinském „Majdanu“. Soud k tomu zdůraznil, že článek 11 Úmluvy sice nezaručuje právo postavit na libovolném místě tábor, jeho dočasné vztyčení ovšem za určitých okolností může představovat formu politického projevu, jehož omezení musí splňovat podmínky stanovené čl. 10 odst. 2 Úmluvy. V této souvislosti Soud připomněl již dříve formulovaný vztah článků 10 a 11 Úmluvy ve smyslu lex generalis – lex specialis (Ezelin proti Francii, č. 11800/85, rozsudek ze dne 26. dubna 1991, § 35 a 37). Touto optikou následně Soud přiměřenost přijatých policejních opatření jako odpovědi na nastalou hrozbu poměřoval.
Soud předně uvedl, že i když se policie rozhodla uzavřít park, zbývající vyhrazený prostor byl dostatečně velký na to, aby se tam vešli všichni účastníci shromáždění. Organizátoři shromážděni však byli dle svého vyjádření náhlou změnou překvapeni, což údajně vedlo k nedorozuměním a nepokojům, včetně protestu vsedě ze strany některých účastníků. V souvislosti s řešením otázky, zda měl policejní kordon demonstranty do parku pustit či nikoli, bylo dle Soudu ovšem stěžejní, ať již se policie rozhodla jakkoli, aby navázala s vůdci sedících protestantů spojení a komunikovala s nimi vzniklou situaci otevřeně, jasně a ihned. Kontroverze ohledně umístění kordonu přitom mohla být dle názoru Soudu rozumně vyřešena, kdyby příslušní policejní vyjednavači byli připraveni přistoupit k organizátorům shromáždění a situaci s nimi diskutovat. Soud proto konstatoval, že nevytvoření odpovědného komunikačního kanálu s organizátory před konáním shromáždění bylo ze strany policie vzhledem k důkladnosti nadstandardní bezpečnostní přípravy na tuto akci zásadním opomenutím. Policie navíc ani nebyla schopna reagovat na nastalou situaci konstruktivním způsobem.
Vnitrostátní orgány dle Soudu nevyvinuly dostatečnou snahu o komunikaci s organizátory shromáždění, aby zmírnily napětí způsobené nejasnostmi ohledně povoleného místa demonstrace. Jelikož neučinily snadné a zjevné kroky při prvních náznacích konfliktu, umožnily tím jeho eskalaci, což nakonec vedlo k rozpuštění do té doby pokojného shromáždění. Soud proto uzavřel, že vnitrostátní orgány nesplnily ani minimální požadavky pro komunikaci s organizátory shromáždění, a nedostály tak svému pozitivnímu závazku zajistit pokojný průběh shromáždění, předcházet nepokojům a zajistit bezpečnost, čímž došlo k porušení článku 11 Úmluvy.
Stěžovatel v druhé řadě namítal porušení článku 11 Úmluvy také v souvislosti se svým zatčením, zadržením a následným správním potrestáním, neboť celé řízení bylo dle jeho názoru svévolné a zbytečné.
Soud zdůraznil, že jednotlivec nepřestane požívat ochrany svého práva na pokojné shromažďování jen z důvodu ojedinělého páchání násilí či jiných protiprávních činů ze strany dalších účastníků shromáždění, pokud se tento jednotlivec sám chová nezávadně (Primov a ostatní proti Rusku, č. 17391/06, rozsudek ze dne 12. června 2014, § 155). Opatření podniknutá po ukončení shromáždění v zásadě také spadají pod článek 11 Úmluvy, pokud existuje spojitost mezi stěžovatelovým výkonem práva na pokojné shromažďování a opatřeními realizovanými proti němu (Ezelin proti Francii, cit. výše, § 41). Znamená to, že jakékoli zásahy proti stěžovateli v projednávané věci, podniknuté po oficiálním ukončení shromáždění, musely splnit podmínku zákonnosti, sledovat legitimní cíl a být v demokratické společnosti nezbytné ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy.
Při posouzení konkrétní situace stěžovatele hodnotil Soud obecně bezpečnostní situaci na náměstí Bolotnaya. Lokální střety se odehrávaly na mostě, zatímco zbytek demonstrace probíhal v klidu. Skutkové okolnosti, které Soud považoval za prokázané, jej proto nepřesvědčily o nevyhnutelnosti ukončení setkání z bezpečnostních důvodů. Soud přitom upozornil, že stěžovatel se v době zatčení nacházel na nábřeží u pódia, tj. v oblasti za kordonem, a jeho chování bylo podle všech zdrojů výhradně pokojné. Stěžovatel ani nebyl sankcionován za porušení pravidel veřejného shromažďování či protest proti ukončení shromáždění. Byl obviněn a potrestán za narušování dopravního provozu a neuposlechnutí výzvy policie, aby svého jednání zanechal.
V tomto kontextu považoval Soud přísnost přijatých opatření za naprosto nedůvodnou. Pohnutky, které vedly stěžovatele k pohybu po komunikaci, zůstaly vnitrostátními soudy neobjasněny, stejně jako existence skutečného provozu na komunikaci v daném momentě. I kdyby stěžovatelovo zadržení a přestupkové řízení byla v souladu s vnitrostátním právem a sledovala jeden z legitimních cílů ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy, byla hrubě nepřiměřená.
Zatčením, zadržením a správním potrestáním stěžovatele proto také došlo k porušení článku 11 Úmluvy. Nadto Soud zdůraznil, že tento postup vnitrostátních orgánů má za následek odrazování stěžovatele i ostatních od aktivní účasti na politické opozici.
B.K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy
Stěžovatel dále namítal, že byl zbaven svobody svévolně a protizákonně.
Soud připomněl, že stěžovatel byl zatčen za pohyb po komunikaci a narušování dopravního provozu, ačkoli zůstalo nejasné, zda tak činil v době, kdy byla doprava kvůli demonstraci zastavena, nebo později, a zda vůbec v danou chvíli na komunikaci skutečný provoz byl. I kdyby přitom reálná situace odůvodňovala zatčení stěžovatele, neexistuje dle Soudu žádné vysvětlení, natož ospravedlnění jeho dalšího zadržení.
Dle vlády bylo účelem tohoto opatření předvedení před příslušný orgán pro podezření ze spáchání přestupku ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Soud však upozornil, že doba správního zadržení zásadně nemá podle vnitrostátního práva překročit tři hodiny, což je odůvodněný požadavek časového prostoru pro vyhotovení oficiálního záznamu. Po vyhotovení záznamu tedy stěžovatel mohl být propuštěn. K jeho zadržení po dobu 36 hodin neexistovaly žádné konkrétní důvody, proto jej Soud shledal neoprávněným a svévolným a konstatoval také porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy
Stěžovatel konečně namítal porušení práva na spravedlivý proces ve správním řízení.
Soud předně konstatoval, že vzhledem k závažnosti a čistě represivnímu účelu sankce má řízení proti stěžovateli – byť se dle vnitrostátního práva formálně jedná o přestupek – trestněprávní povahu ve smyslu článku 6 Úmluvy (Malofeyeva proti Rusku, č. 36673/04, rozsudek ze dne 30. května 2013, § 99–101).
Soud dále shledal, že odsouzení stěžovatele se zakládalo výhradně na dokumentech vyhotovených příslušníky policie, kteří v dané věci aktivně vystupovali. Tyto dokumenty byly navíc vyplněny povrchně a obecně, aniž by odrážely konkrétní situaci stěžovatele. V řízení tak byly připuštěny pouze důkazy svědčící v neprospěch stěžovatele, ačkoli stěžovatel navrhoval řadu důkazů na svou obhajobu.
Soud v této souvislosti konstatoval, že za dané situace bylo povinností vnitrostátních soudů vyčerpat všechny rozumné možnosti přezkumu usvědčujících důkazů pocházejících od policie (Kasparov a ostatní proti Rusku, č. 21613/07, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 64). Vnitrostátní soudy navíc nezkoumaly ani zákonnost policejního příkazu, který měl stěžovatel údajně neuposlechnout. Potrestaly tedy stěžovatele za jednání chráněné Úmluvou, aniž by od policie žádaly, aby odůvodnila zásah do stěžovatelova práva na svobodu shromažďování. Tím došlo dle Soudu mj. také k porušení zásad trestního procesu, konkrétně zásady in dubio pro reo (Melich a Beck proti České republice, č. 35450/04, rozsudek ze dne 24. července 2008, § 49).
Soud s ohledem na uvedené uzavřel, že správní řízení jako celek porušilo právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu 6 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy