© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. října 2019 ve věci č. 4633/15 – G. B. a ostatní proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně shledal, že zajištěním matky s třemi malými dětmi došlo k porušení článku 3 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Dále konstatoval, že v rozporu s článkem 13 Úmluvy stěžovatelé neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, jímž mohli dosáhnout zlepšení špatných materiálních podmínek v zajištění. Konečně Soud rozhodl, že soudy nepřezkoumaly zajištění stěžovatelů ani důkladně, ani rychle, čímž došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
První stěžovatelka (matka) a druhý, třetí a čtvrtý stěžovatel (nezletilé děti ve věku 1, 2 a 6 let) jsou občany Ruské federace, kteří z důvodu tvrzeného pronásledování v zemi původu utekli do zahraničí. V říjnu 2014 vstoupili na území Turecka, kde byli po několika dnech zadrženi při údajném pokusu o nelegální překročení turecko-syrských státních hranic. Státní orgány nařídily správní vyhoštění první stěžovatelky a rovněž její zajištění; nezletilí stěžovatelé byli po celou dobu zajištěni společně se svou matkou, byť k tomu po většinu času neexistoval žádný právní titul. První tři měsíce zajištění strávili stěžovatelé v detenčním centru v Kumkapi, následující téměř tři týdny v detenčním centru Gaziantep. V únoru 2015 byli propuštěni.
V průběhu zajištění stěžovatelé opakovaně namítali, že jsou omezováni na svobodě nezákonně a bez legitimního důvodu, poukazovali na to, že v detenčních centrech panují podmínky zcela nevhodné pro děti a neslučitelné se zákazem špatného zacházení, a žádali o propuštění na svobodu. Stěžovatelé se svých práv domáhali před správními soudy a ústavním soudem, avšak jejich snaha přinesla ovoce až po několika měsících zajištění. Zpočátku totiž bylo o jejich žalobách a stížnostech rozhodováno jen formálně, bez přihlédnutí k jejich argumentům a k podmínkám, v nichž se nacházeli. Až po několika měsících soudy na základě nezměněných skutkových okolností a právních argumentů rozhodly, že stěžovatelé jsou omezováni na svobodě protiprávně. Konečně, ač správní soud nařídil propuštění stěžovatelů již počátkem února 2015, k jejich propuštění došlo až o pět dnů později.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
a)Zajišťovací zařízení v Kumkapi
Soud připomněl, že ve vztahu k tomuto zařízení v minulosti opakovaně shledal porušení článku 3 z důvodu přeplněnosti a nemožnosti pobývat ve venkovních prostorách (např. Musaev proti Turecku, č. 72754/11, rozsudek ze dne 21. října 2014). Ačkoli se tyto rozsudky týkaly období let 2011 a 2012, návštěvy turecké národní lidskoprávní instituce a Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání („CPT“) z let 2014 a 2015 dokládají, že se situace v zařízení nijak nezměnila a problémy, na něž upozornily předchozí návštěvy a rozsudky, nebyly vyřešeny. Tuto skutečnost uznal i turecký ústavní soud. Žalovaná vláda nepředložila žádné důkazy, které by tato zjištění zpochybnily.
Soud proto považoval za prokázaná tvrzení stěžovatelů o přeplněnosti zařízení, jen velmi vzácné možnosti pobývat venku, neustálému vystavení pasivnímu kouření, nedostupnosti vhodné stravy pro děti a absenci úprav zařízení pro potřeby dětí. Tyto okolnosti spolu s dlouhým trváním zajištění (tři měsíce) jsou dle Soudu více než dostačující pro závěr o porušení článku 3 Úmluvy. Jsou navíc v naprostém rozporu s široce mezinárodně uznávanými zásadami ochrany dětí.
Závěr o porušení článku 3 Úmluvy dle Soudu nemůže zvrátit ani skutečnost, že Turecko čelilo a čelí mimořádně velkým obtížím při zvládání ohromného počtu migrantů a žadatelů o azyl. Ani takové obtíže však stát nemohou zprostit závazků, které pro něj plynou z absolutního charakteru zákazu špatného zacházení (srov. Khlaifia a ostatní proti Itálii, č. 16483/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 184).
b)Zajišťovací zařízení v Gaziantep
Ve vztahu k tomuto zařízení neexistovaly žádné zprávy nezávislých vnitrostátních či mezinárodních orgánů. Žalovaná vláda však ani ve vztahu k tomuto zařízení nepředložila důkazy, kterými by vyvrátila tvrzení stěžovatelů. Soud proto konstatoval, že vzhledem k tomu, že i velmi krátké zajištění dětí v nevyhovujících podmínkách je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, došlo k porušení tohoto ustanovení i ve vztahu k pobytu stěžovatelů v tomto zařízení.
B.K tvrzenému porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy
Stěžovatelé dále namítali, že neměli k dispozici účinný prostředek nápravy namítaného porušení článku 3 Úmluvy z důvodu podmínek panujících v detenčních centrech.
Soud připomněl, že ve věci Z. K. a ostatní proti Turecku (č. 60831/15, rozhodnutí ze dne 7. listopadu 2017) dospěl k závěru, že ústavní stížnost může přinést účinnou nápravu námitek špatných podmínek v zařízeních pro zajištění cizinců. V obecné rovině prostředek nápravy tvrzených špatných podmínek v místě zbavení svobody musí v případě, kdy je stěžovatel ještě zbaven svobody, nabízet možnost zlepšení podmínek; možnost přiznat odškodnění postačí jen v situacích, kdy byl prostředek nápravy podán až po propuštění na svobodu. Ústavní soud může nařídit předběžné opatření, hrozí-li stěžovateli bezprostředně nenapravitelná újma, a jeho rozhodnutí jsou závazná.
V projednávané věci se stěžovatelé obrátili na ústavní soud v době, kdy byli zajištěni. Ústavní soud jejich návrhu na vydání předběžného opatření nevyhověl, jelikož měl za to, že stěžovatelům nehrozí bezprostřední a vážné nebezpečí pro jejich životy či fyzickou nebo psychickou integritu. Negativní rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření dle Soudu samo o sobě nezpochybňuje celkovou účinnost ústavní stížnosti.
Zajištění dětí, i když jsou doprovázeny rodiči, v nevyhovujících podmínkách je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, třebaže trvá jen velmi krátkou dobu (např. A. B. a ostatní proti Francii, č. 11593/12, rozsudek ze dne 12. července 2016). Ústavní soud však po celou dobu trvání zajištění stěžovatelů o jejich ústavní stížnosti nerozhodl. Nakonec je navíc s odkazem na skutečnost, že již byli propuštěni, odkázal na řízení o odškodnění, ačkoli ústavní stížnost podali ještě v době zajištění a domáhali se zlepšení podmínek. Ústavní stížnost tedy v projednávané věci nevedla k urychlenému ukončení porušení článku 3 Úmluvy. Došlo proto k porušení článku 13 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Nezletilí stěžovatelé namítali, že byli zbaveni osobní svobody v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy, neboť nejprve byli zajištěni, aniž o tom příslušné orgány formálně rozhodly, a následně byli pět dní zajištěni navzdory tomu, že bylo nařízeno jejich propuštění na svobodu.
Soud konstatoval, že absence rozhodnutí o zajištění dětí v prvních třech měsících jeho trvání byla v rozporu s vnitrostátním právem, čímž došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Dle Soudu tedy nebylo nutné se zabývat dalšími aspekty jejich zajištění. Soud přesto zdůraznil, že zajištění malých dětí v nevyhovujících podmínkách může samo o sobě znamenat porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy, ať již děti byly s rodiči, či nikoli (např. Muskhadzhiyeva a ostatní proti Belgii, č. 41442/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2010, § 74). Řada mezinárodních orgánů navíc vyzývá státy k úplnému ukončení zajištění dětí v kontextu migrace. Dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy může být dítě zajištěno až jako poslední opatření, když bylo ověřeno, že žádné opatření, které znamená menší omezení svobody, nemůže být použito (např. A. B. a ostatní proti Francii, cit. výše, § 123).
Ve vztahu k pětidennímu prodlení při propuštění stěžovatelů na svobodu po rozhodnutí správního soudu Soud uvedl, že je nepředstavitelné, aby v právním státě byl jednotlivec zbaven svobody, ačkoli soud nařídil jeho propuštění (např. Assanidze proti Gruzii, č. 71503/01, rozsudek velkého senátu ze dne 8. dubna 2004, § 173). Administrativní formality při realizaci propuštění nemohou přesáhnout několik málo hodin (např. Ruslan Yakovenko proti Ukrajině, č. 5425/11, rozsudek ze dne 4. dubna 2015, § 68 a 69). Postup vnitrostátních orgánů v projednávané věci byl tedy dle Soudu svévolný a došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
D.K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy
Stěžovatelé konečně namítali, že neměli k dispozici účinný a rychlý soudní přezkum svého zajištění.
Soud připomněl, že smyslem čl. 5 odst. 4 Úmluvy je poskytnout osobám, jež jsou omezeny na svobodě, právo na urychlený soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí o zbavení svobody. Tyto osoby musejí mít k dispozici ještě v průběhu zajištění prostředek nápravy, jenž může vést k jejich propuštění na svobodu, je-li k tomu dán důvod (Abdolkhani a Karimnia proti Turecku, č. 30471/08, rozsudek ze dne 22. září 2009). Soud dále vyzdvihl, že v mezinárodním právu existuje široká shoda proti zajištění dětí v rámci kontroly migrace, a to v souladu s nejlepším zájmem dítěte [např. společný obecný komentář Výboru OSN pro práva dětí a Výboru OSN pro práva migrujících pracovníků ze dne 16. listopadu 2017, rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 2020 (2014), pozice komisaře Rady Evropy pro lidská práva č. (2010)6, posudek Meziamerického soudu pro lidská práva č. OC-21/14]. Pokud je dítě přesto zajištěno, je od soudů vyžadováno, aby postupovaly obzvláště rychle a pečlivě. Navíc, vývoj mezinárodního práva požadující, aby byly použity alternativy k zajištění, se netýká jen nezletilých bez doprovodu, ale i dětí s rodiči. Také Soud konstatoval, že nejlepší zájem dítěte neznamená pouze to, že rodina má zůstat pohromadě, ale také že vnitrostátní orgány musejí přijmout veškerá nezbytná opatření, aby v maximální míře omezily zajištění rodin s dětmi (Popov proti Francii, č. 39472/07 a 39474/07, rozsudek ze dne 19. ledna 2012, § 147).
V projednávané věci byli nezletilí stěžovatelé po dobu svého zajištění bez rozhodnutí příslušného orgánu zcela bez soudní ochrany. Došlo proto k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Ve vztahu k první stěžovatelce Soud shledal, že vnitrostátní soudy svévolně přehlížely její námitky i konkrétní skutkové okolnosti případu a jejich rozhodnutí byla odůvodněna pouze krátkým a stereotypním odkazem na zákonná ustanovení, na něž se odvolaly správní orgány. I ve vztahu k první stěžovatelce proto došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Konečně, ve vztahu k řízení před ústavním soudem Soud konstatoval, že ústavní soud rozhodl až dlouhou dobu po propuštění stěžovatelů na svobodu. Po dobu 50 dnů, které uplynuly mezi podáním ústavní stížnosti a propuštěním na svobodu ústavní soud neučinil žádný úkon. Věc stěžovatelů přitom nebyla nijak složitá. Ústavní soud navíc nejen nerozhodl rychle, ale ani věcně, jelikož toliko stěžovatele odkázal na žalobu na náhradu škody. I jeho postupem tedy došlo k porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy