Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 15. ledna 2019 ve věci č. 1128/16 – Gjini proti Srbsku
Senát třetí sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy, jelikož orgány vězeňské služby nezajistily ochranu a bezpečné prostředí stěžovateli, který byl ve vazbě podroben špatnému zacházení ze strany svých spoluvězňů. Soud též jednomyslně rozhodl, že došlo k porušení článku 3 v jeho procesní části, jelikož vnitrostátní orgány násilí proti stěžovateli nevyšetřily.
I.Skutkové okolnosti
V srpnu roku 2008 byl stěžovatel, chorvatský občan albánského původu, zatčen srbskou policií z důvodu podezření, že se pokusil zaplatit mýtné padělanou desetieurovou bankovkou. Následně byl vzat do vazby, odkud byl propuštěn po 31 dnech, jelikož se zkoumaná bankovka ukázala být pravá. V cele byli spolu se stěžovatelem další čtyři vězni, kteří ho měli nutit opakovaně umývat podlahu, měli ho kopat a bít, nutit v noci zpívat národní písně nebo po celou noc stát ve studené vodě, následkem čehož měl na chodidlech otevřené rány. Stěžovatel byl přesvědčen, že byl znásilněn, protože jednoho dne mu spoluvězni podali vodu, po níž ztratil vědomí. Po probuzení zjistil, že má oholené vlasy a obočí, což je ve věznici označení pro toho, kdo byl znásilněn. Za několik dní jej navštívil jeho právní zástupce, který si všiml změn v jeho chování a neprodleně požádal orgány vězeňské služby o přemístění stěžovatele do jiné cely. Po přemístění již k dalším skutkům násilí nedocházelo. Zdravotní stav stěžovatele v průběhu a na konci uvěznění nedokumentovala žádná lékařská zpráva.
Stěžovatel podal občanskoprávní žalobu proti Srbské republice, v níž požadoval odškodnění za své zadržení a za fyzickou i psychickou újmu, kterou utrpěl v důsledku špatného zacházení ve vazbě. Z provedených znaleckých posudků vyplynulo, že stěžovatel utrpěl určitou fyzickou bolest a celkovou ztrátu 10 % své „životní aktivity“ a že je stále ve stavu duševní úzkosti. Vnitrostátní soudy stěžovateli přiznaly odškodnění za zadržení a psychickou újmu, avšak nikoliv za fyzickou újmu, protože nedodal lékařskou zprávu, která by tvrzená zranění dokumentovala. Stěžovatel se dále obrátil na ústavní soud, prezidenta republiky, ministerstvo spravedlnosti a na ombudsmana, avšak bez úspěchu.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části
Stěžovatel předně namítal, že stát nedostál svému závazku plynoucímu z článku 3 zajistit jeho ochranu, když nepřijal žádná opatření poté, co se stal obětí špatného zacházení ze strany spoluvězňů.
a) Obecné zásady
Soud připomněl, že tvrzené porušení článku 3 musí být podpořeno odpovídajícími důkazy (např. Matko proti Slovinsku, č. 43393/98, rozsudek ze dne 2. listopadu 2006, § 100). Úroveň přesvědčení při hodnocení důkazů musí být „mimo rozumnou pochybnost“. Ačkoliv bývá špatné zacházení dokládáno lékařským osvědčením, rozhodnutí vnitrostátních soudů, které stvrzuje prožité utrpení osoby, je silnou podporou pro její tvrzení, že byla podrobena špatnému zacházení.
Soud zdůraznil, že je obzvláště důležité zajistit záruky plynoucí z článku 3 Úmluvy vůči osobám, které jsou zbaveny svobody. Ve spojení s článkem 1 Úmluvy jsou státy povinny přijmout taková opatření, jimiž zajistí ochranu jednotlivcům v jejich jurisdikci před mučením a nelidským či ponižujícím zacházením, a to včetně špatného zacházení působeného jinými jednotlivci. Stát není tohoto závazku zbaven ani v případě, že není přímo zapojen do skutků násilí, na něž se pro jejich závažnost vztahuje článek 3 Úmluvy (Premininy proti Rusku, č. 44973/04, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 71). Závazek však nelze vykládat tak, že by pro vnitrostátní orgány představoval nepřiměřené břemeno, a sice že jsou povinny zajistit, že mezi jednotlivci nebude docházet k nelidskému a ponižujícímu zacházení (Premininy proti Rusku, cit. výše, § 73). Znamená však, že stát má povinnost zajistit účinnou ochranu osobám v rámci své jurisdikce, včetně přijetí rozumných kroků pro zabránění špatnému zacházení, o nichž vnitrostátní orgány věděly či měly vědět (O’Keeffe proti Irsku, č. 35810/09, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2011, § 144). Stát je povinen zajistit, že osoby omezené na svobodě a nacházející se pod kontrolou vnitrostátních orgánů jsou drženy v takových podmínkách, které jsou v souladu s lidskou důstojností, jakož – v kontextu uvěznění – i jejich zdraví a blaho. Dále je povinen zajistit, aby způsob a metody použité při výkonu daného opatření těmto osobám nepřivodily větší míru tísně či strádání, než jaká je nezbytně spojena s omezením osobní svobody (Rodić a ostatní proti Bosně a Hercegovině, č. 22893/05, rozsudek ze dne 27. května 2008, § 67).
b) Použití obecných zásad na skutkové okolnosti projednávané věci
Ve vztahu k projednávané věci Soud odkázal na zjištění vnitrostátních soudů, že stěžovatel ztratil 10 % své životní aktivity následkem utrpení, kterému byl ve vazbě podroben. Vnitrostátní soudy též potvrdily příčinnou souvislost mezi jeho utrpením a událostmi ve vazbě, a přiznaly mu odškodnění (celkem 2 350 eur). Soud proto na základě těchto zjištění konstatoval, že se stěžovatel stal obětí událostí, jež vážně poškodily jeho zdraví. Uzavřel tedy, že stěžovatel byl podroben špatnému zacházení ze strany spoluvězňů a že toto špatné zacházení dosáhlo takové závažnosti, na něž se vztahuje článek 3 Úmluvy.
Co se týče odpovědnosti státu za události ve věci stěžovatele, Soud poznamenal, že na případy násilí mezi vězni v konkrétní věznici, do níž byl stěžovatel umístěn, opakovaně upozorňoval Evropský výbor pro prevenci mučení a nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání („CPT“) ve svých zprávách, a to jako na vážný problém v době před i po uvěznění stěžovatele. Ze strany příslušných orgánů však nedošlo k přijetí žádných nápravných opatření. CPT také vytýkal zdravotnickému personálu, že nedostatečným způsobem zaznamenával zranění utrpěná následkem násilí mezi vězni. Soud dále uvedl, že pracovníci vězeňské služby si museli povšimnout stěžovatelových poranění na kůži, jeho oholených vlasů a obočí. V noci museli též slyšet jeho křik a zpěv.
Soud s ohledem na výše uvedené shledal, že orgány vězeňské služby selhaly, když nezaznamenaly popsané projevy násilí nebo na ně nereagovaly, jakož i v nezajištění bezpečného prostředí pro stěžovatele. Selhaly též v tom, že násilí, jemuž byl vystaven, neodhalily, nezabránily mu a ani nevyvinuly úsilí k dohledu nad ním. Došlo tak k porušení článku 3 Úmluvy v jeho hmotněprávní části.
B. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části
Stěžovatel dále namítal, že stát porušil jeho práva plynoucí z článku 3, když nezahájil v jeho věci účinné vyšetřování.
a) Obecné zásady
Soud úvodem připomněl, že státy jsou zavázány, aby do svých právních řádů přijaly trestněprávní ustanovení a tomu odpovídající vynucovací mechanismus, vedoucí k praktické a účinné ochraně práv zaručených článkem 3 Úmluvy [(M. S. proti Chorvatsku (č. 2), č. 75450/12, rozsudek ze dne 19. února 2015, § 74], aby na základě stížnosti s hájitelným tvrzením o špatném zacházení proběhlo účinné vyšetřování. To platí, i pokud se zacházení měly dopustit soukromé osoby. Účinné vyšetřování má být provedeno i v případě, že nebyla podána výslovná stížnost, jestliže existují dostatečně jasné náznaky, že došlo ke špatnému zacházení (Členové Gldanské kongregace Svědků Jehovových a ostatní proti Gruzii, č. 71156/01, rozsudek ze dne 3. května 2007, § 97). Povinnost učinit formální podání nemůže lpět výlučně na stěžovateli, jakmile byly vnitrostátní orgány na tvrzené špatné zacházení již upozorněny, neboť jsou to právě ony, kdo jsou povinny reagovat (Gongadze proti Ukrajině, č. 34056/02, rozsudek ze dne 8. listopadu 2005, § 175).
b) Použití obecných zásad na skutkové okolnosti projednávané věci
Soud přisvědčil, že stěžovatel ohledně špatného zacházení utrpěného ve vazbě nepodal trestní oznámení policejnímu orgánu ani státnímu zastupitelství, ani nevznesl stížnost k orgánům vězeňské služby. Nicméně na základě stížnosti svého právního zástupce byl přemístěn do jiné cely. Po propuštění podal občanskoprávní žalobu a stěžoval si vytrvale u řady dalších vnitrostátních orgánů.
Dle Soudu je nesporné, že ve věci stěžovatele nikdy neproběhlo žádné vyšetřování. Zabýval se tedy otázkou, zda nepodání trestního oznámení stěžovatelem zabránilo vnitrostátním orgánům provést vyšetřování, nebo zda je této obecné povinnosti zbavilo (Tahirova proti Ázerbájdžánu, č. 47137/07, rozsudek ze dne 3. října 2013. § 54). Soud konstatoval, že vnitrostátní orgány věděly nebo měly vědět o špatném zacházení, jemuž byl stěžovatel podroben, a to jak v čase jeho pobytu ve vazbě, tak na základě následně podaných stížností. Nebyla tak přítomna žádná formální či faktická překážka, která by bránila provedení vyšetřování. Soud proto uzavřel, že nepodání trestního oznámení nebránilo státnímu zástupci v zahájení vyšetřování, ani jiným orgánům v informování státního zástupce o tvrzeném špatném zacházení.
S ohledem na absenci účinného vyšetřování dospěl Soud k závěru, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní části.
III.Oddělená stanoviska
Soudci Vilanova a Serghides v částečně nesouhlasném stanovisku většině vytkli, že se blíže nezabývala tvrzenými skutky špatného zacházení a necharakterizovala jejich povahu, a to i s ohledem na možný diskriminační motiv. Závažnost utrpení a pravděpodobnost znásilnění stěžovatele, pro které soudci spatřují předložené důkazy jako dostatečné, mělo být většinou posouzeno jako mučení. Přestože stěžovatel nedoložil lékařské osvědčení, které by potvrdilo jeho znásilnění, tato skutečnost nemůže automaticky vést ke zpochybnění takového obvinění. Soudci vyjádřili přesvědčení, že důkazní břemeno ohledně tvrzeného znásilnění by nemělo zůstat výlučně na stěžovateli, zvláště když nebylo provedeno vyšetřování, k němuž byly vnitrostátní orgány dle Úmluvy povinny. Vězeňská služba měla též povinnost zabránit etnickému napětí a skutkům špatného zacházení mezi vězni z důvodu jejich národnosti, na něž upozorňoval CPT.
Dle soudců nedojde k patřičnému naplnění práv zaručených článkem 3 v souladu s jeho zněním a účelem, jestliže nebude zjištěna pravá povaha tvrzených skutků a jestliže tyto nebudou označeny jako mučení nebo nelidské či ponižující zacházení. Neprovedení této analýzy může mít za následek též to, že nebude přiznáno ani dostatečné spravedlivé zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu.
Full & Egal Universal Law Academy