© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. listopadu 2013 ve věci č. 7345/12 – Glien proti Německu
Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že zabezpečovací detence stěžovatele ve vězení, přesahující původně přípustnou délku 10 let, je v rozporu s čl. 5 odst. 1 (právo na svobodu a osobní bezpečnost) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy (uložení trestu jen na základě zákona). Soud stěžovateli přiznal 3 000 eur jako přiměřené zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel byl v roce 1984 shledán vinným ze spáchání trestného činu sexuálního obtěžování dětí a rozšiřování pornografických materiálů a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 10 měsíců. V roce 1997 byl opět odsouzen za sexuální obtěžování dětí k čtyřletému odnětí svobody a zároveň byla nařízena jeho zabezpečovací detence, do níž nastoupil po vykonání trestu odnětí svobody. V době nařízení mohla zabezpečovací detence trvat maximálně deset let. O své okamžité propuštění z pravidelně prodlužované detence požádal stěžovatel v roce 2011 poté, co podmínky jejího nařízení zpřísnil Spolkový ústavní soud v návaznosti na rozsudek Soudu ve věci M. proti Německu (č. 19359/04, rozsudek ze dne 17. prosince 2009).
Vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že přísnější standardy nastavené Spolkovým ústavním soudem byly v případě stěžovatele dodrženy. Opřely se mj. o stanovisko znalců dokládající, že stěžovatel je nebezpečný psychopat trpící pedofilií, není schopen posoudit trestnost svého jednání a postrádá motivaci k dlouhodobé terapii, kterou odmítá. Z toho důvodu hrozí, že by při propuštění opět páchal stejnou trestnou činnost. Do roku 2013 byl stěžovatel držen ve zvláštním křídle Vězení Diez. V návaznosti na rozsudek Spolkového ústavního soudu, který nařídil odlišení zabezpečovací detence a výkonu trestu odnětí svobody, byl přesunut do nově vybudovaných prostor, lépe uzpůsobených pro potřeby chovanců.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jemu nařízená zabezpečovací detence svou nepřiměřenou délkou, a to zejména v části, která přesahuje deset let umožněných legislativou v době jeho pravomocného odsouzení, porušila jeho právo na svobodu ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
Soud pro posouzení stěžovatelovy námitky považoval za klíčové dva aspekty: nakolik stěžovatel naplňoval rysy „osoby duševně nemocné“ dle čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy a zda místo a podmínky zabezpečovací detence odpovídaly důvodům zbavení svobody.
Soud si všimnul, že vnitrostátní justice prohlásila stěžovatele za trpícího duševní poruchou, vnímala ho jako psychopata; na základě znalecké zprávy však jeho stav nevyhodnotila jako patologický, vylučující jeho trestnou odpovědnost. Soud se nakonec zdržel definitivního závěru, zda stěžovatel splňoval charakteristiku osoby duševně nemocné danou svou aktuální judikaturou. Pokud měl ale přistoupit na tvrzení vlády, že stěžovatel trpěl skutečnou psychickou poruchou, musela by dosahovat intenzity vyžadující zbavení svobody, aby byla v souladu s článkem 5 Úmluvy. V této souvislosti Soud připomněl, že podle nových kritérií stanovených Spolkovým ústavním soudem mohl být stěžovatel zařazen do výkonu zabezpečovací detence jen na tak dlouho dobu, dokud přetrvávala jeho porucha, doprovázená rizikem opětovného dopouštění se sexuálního obtěžování dětí v případě propuštění na svobodu. V projednávané věci vnitrostátní soudy bez výjimky shledaly, že existuje velké riziko, že se stěžovatel v případě propuštění na svobodu dopustí z důvodu svého duševního stavu dalšího závažného sexuálního zneužívání dětí.
Pokud se jedná o posouzení volby instituce pro zabezpečovací detenci, Soud připomenul, že držení osoby duševně nemocné proběhne v souladu s Úmluvou, pouze pokud bude vykonáno v nemocnici, klinice nebo v jiné odpovídající instituci. Soud si povšimnul, že pokusy o motivaci stěžovatele k terapii selhávaly, v této souvislosti však konstatoval, že ani neochota osob zbavených svobody z důvodu duševního zdraví nezbavuje úřady povinnosti pracovat s nimi v prostředí vhodném pro jejich onemocnění. Soud si je vědom, že proměna systému zabezpečovací detence vyžaduje delší dobu a že německé úřady podnikly řadu opatření, aby odlišily vězeňské prostory od prostor chovanců, jak nařídil Spolkový ústavní soud nejpozději do května 2013. Poukázal však na alternativy vhodnější pro stěžovatele vzhledem k jeho stavu, které se mu na vnitrostátní úrovni nabízely už v průběhu řízení (zejména přemístění do psychiatrické léčebny), ale nebyly využity. Uzavřel proto, že stěžovatelovu zabezpečovací detenci ve Vězení Diez nebylo možné považovat za zákonné držení osoby duševně nemocné v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. e) Úmluvy. Jelikož zároveň stěžovatelovo držení v zabezpečovací detenci po uplynutí 10 let, které byly v době uložení trestu maximálně přípustnou dobou, nebylo možné odůvodnit ani čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. M. proti Německu, cit. výše), Soud konstatoval, že v projednávané věci došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 7 Úmluvy
Aby mohl Soud vyhodnotit, nakolik stěžovatelova detence představovala zpětné uložení trestu, soustředil se na pojmový rozdíl mezi trestem a zabezpečovací detencí. Vzhledem k tomu, že zabezpečovací detence byla stěžovateli nařízena v souvislosti s jeho trestním odsouzením (na rozdíl od léčebné detence), zahrnovala zbavení svobody, byla vykonávána ve vězení a byla nařízena soudem, jenž rozhoduje o trestu, Soud dospěl k závěru, že se stěžovatel nachází ve srovnatelné situaci jako v případě M. proti Německu (cit. výše). Jelikož vůči stěžovateli nebyla přijímána žádná zvláštní opatření za účelem snížení rizika, které představoval pro společnost, nelze dle Soudu souhlasit s žalovanou vládou, že zabezpečovací detence sledovala výlučně preventivní cíle a nikoli i potrestání. Zabezpečovací detence byla stěžovateli nařízena v roce 1997, od té doby byla prodlužována a dle aktuální právní úpravy už ani neměla stanovenu horní časovou hranici. Z toho důvodu patřila k jedněm z nejpřísnějších opatření, jež mohla být v Německu nařízena. Dle Soudu se tedy jednalo o trest ve smyslu článku 7 Úmluvy. Soud závěrem konstatoval, že i přes aktuální snahy vlády o reformu systému zabezpečovací detence došlo ve stěžovatelově případě k porušení článku 7 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy