© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 28. října 2014 ve věci č. 49327/11 – Gough proti Spojenému království
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že opakované zadržení, trestní stíhání a odsouzení stěžovatele následované uložením celé řady trestů odnětí svobody za to, že se pohyboval na veřejnosti výlučně nahý, neporušilo jeho práva zaručená články 8 a 10 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatel zastává názor o neškodnosti lidské nahoty a toto přesvědčení projevuje tím, že se na veřejnosti pohybuje nahý. Jako zcela nahý např. podnikl dvě cesty napříč Spojeným královstvím. V rozmezí let 2003–2012 byl více než třicetkrát zadržen z důvodu své nahoty na veřejnosti. V souvisejících trestních řízeních byl mnohokrát odsouzen pro rušení veřejného pořádku a pohrdání soudem, neboť odmítal nosit šaty i v průběhu soudních řízení. Jednání stěžovatele i státních orgánů sledovalo stejnou šablonu: nahota na veřejnosti, zadržení, odsouzení, výkon trestu, propuštění. Po propuštění z vězení byl stěžovatel vždy znovu zadržen, jelikož i nadále odmítal nosit šaty. Dohromady tedy stěžovatel strávil v letech 2003 až 2012 více než 7 let ve výkonu trestu odnětí svobody. Většinu z této doby strávil v samovazbě, jelikož i ve věznici odmítal nosit oblečení.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel tvrdil, že represivní opatření (opakované zadržování, trestní stíhání a odsouzení následované uložením trestu odnětí svobody) vůči němu uplatněná v důsledku toho, že se soustavně pohyboval nahý na veřejnosti, porušila jeho právo na svobodu projevu.
Na úvod se Soud vypořádal s námitkou vlády o opožděnosti stížnosti, když konstatoval, že jednotlivá trestní řízení tvořila samostatné zásahy, a tudíž je nebylo možno posoudit jako „pokračující situaci“ (Chiragov a ostatní proti Arménii, č. 13216/05, rozhodnutí velkého senátu ze dne 14. prosince 2011, § 126). Zaměřil se proto na poslední odsouzení z roku 2011 a přihlédl ke skutečnosti, že zapadalo do kontextu všech předchozích incidentů, jež vykazovaly podobné, opakující se rysy. Právě opakující se povaha represivních opatření byla určující pro souhrnnou výši trestu odnětí svobody.
Soud následně s odkazem na svou ustálenou judikaturu konstatoval, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na obsah projevu, ale také na formu, v níž je projev vyjádřen (Jersild proti Dánsku, č. 15890/89, rozsudek velkého senátu ze dne 23. září 1994, § 31). Svoboda projevu zahrnuje mj. také právo jednotlivce vyjadřovat své názory způsobem, jakým se obléká nebo chová. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel rozhodl pohybovat na veřejnosti výhradně nahý, čímž chtěl vyjádřit svůj názor, že na nahém lidském těle není nic pohoršujícího, bylo toto jeho jednání formou projevu spadající do rámce článku 10 Úmluvy. Represivní opatření proti stěžovateli užitá v reakci na tyto projevy proto zasáhla do jeho práva na svobodu projevu.
Jelikož represivní opatření byla dle Soudu učiněna na základě zákona a sledovala legitimní cíl předcházení nepokojům a zločinnosti a v širším kontextu také zajištění úcty k právu, předmětem přezkumu zůstala otázka jejich nezbytnosti v demokratické společnosti. Soud připomněl, že státům je ponechán široký prostor pro uvážení v záležitostech týkajících se morálky, jelikož v této oblasti neexistuje jednotný evropský standard a vnitrostátní orgány jsou obecně v lepším postavení než mezinárodní soud k tomu, aby se vyjádřily jak ke konkrétnímu obsahu požadavků morálky, tak k nezbytnosti opatření přijatých za účelem naplnění těchto požadavků (Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, rozsudek ze dne 7. prosince 1976, § 48).
Za okolností projednávané věci Soud předně uznal, že otázka, do jaké míry a za jakých okolností je nahota na veřejnosti v moderní společnosti akceptovatelná, představuje záležitost veřejného významu. Pokud je úmyslem stěžovatele dosáhnout zvýšení tolerance nahoty na veřejnosti, je oprávněn iniciovat v tomto směru veřejnou debatu. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že zde vystupuje rovněž zájem na ochraně morálky a veřejného pořádku. V této souvislosti Soud poukázal na srovnávací průzkum provedený v některých členských státech Rady Evropy, z něhož vyplývá, že pokud jde o právní úpravu a postoj veřejných orgánů k nahotě na veřejnosti, nevládne v Evropě zdaleka jednota. Dle Soudu proto ve vztahu k regulaci nahoty na veřejnosti, na rozdíl od regulace pouhých vyjádření nebo argumentů na toto téma, náleží státům široký prostor pro uvážení.
Co se týče sankcí uložených stěžovateli, Soud podotkl, že tato opatření nebyla výsledkem paušálního zákazu nahoty na veřejnosti. Každé zadržení, odsouzení i na něj navazující potrestání bylo učiněno na základě pečlivě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu i trestní minulosti stěžovatele. Pokud se jedná o přísnost uložených trestů, Soud zdůraznil, že v návaznosti na své první přečiny byl stěžovatel vždy pouze zadržen a po propuštění bylo trestní řízení odloženo. Pokud již trestní řízení dospělo do stádia před soudem, soudy považovaly za dostatečné pouhé konstatování viny nad stěžovatelem a od uložení trestu upustily, případně stěžovateli ukládaly pouze krátké tresty odnětí svobody (v rozmezí 2 týdnů a 3 měsíců). Teprve poté, co byl stěžovatel mnohokrát odsouzen za tytéž přečiny, se soudy uchýlily k ukládání vyšších trestů odnětí svobody. Soud sice uznal, že v souhrnu byla represivní opatření státu proti stěžovateli nepochybně závažná (stěžovatel strávil více než 7 let ve vězení), ale nemohl pominout vlastní odpovědnost stěžovatele za svá odsouzení.
Soud rovněž zdůraznil, že při realizaci svobody projevu byl stěžovatel zároveň vázán obecnou povinností dodržovat zákony. Jestliže svým jednáním usiloval o společenskou či legislativní změnu, měl tento svůj cíl sledovat v mezích zákonů (Tănase proti Moldavsku, č. 7/08, rozsudek velkého senátu ze dne 27. dubna 2010, § 167), a to tím spíše, měl-li k dispozici celou řadu jiných prostředků, jak vyjádřit svůj názor a započít tak veřejnou debatu na dané téma. Soud dále dospěl k závěru, že stěžovatel byl také povinen prokázat toleranci a vnímavost k názorům ostatních členů společnosti, už proto, že se sám domáhal tolerance vlastního jednání. Této své povinnosti však nedostál, namísto toho bez jediné známky ohleduplnosti neústupně trval na svém právu vystupovat vždy a všude nahý, a to včetně soudních budov, společných prostor věznic nebo při cestování letadlem.
Projednávaný případ je dle Soudu znepokojivý především tím, že stěžovatel strávil značnou dobu ve vězení za přečin, který sám o sobě zpravidla není nikterak závažný. Jeho vlastní neústupnost jej však opakovaně a s vědomím právních následků vedla k porušování norem trestního práva. Stěžovatel si přitom uvědomoval, že jeho počínání je nejen v rozporu se standardy akceptovaného veřejného chování v jakékoliv moderní demokratické společnosti, ale že také může být znepokojivé a pohoršující pro jiné osoby pohybující se na veřejnosti. Soud zdůraznil, že článek 10 neumožňuje jednotlivcům, aby opakovaně vystavovali jiné osoby bez jejich souhlasu svému antisociálnímu počínání.
Na základě těchto úvah a s poukazem na široký prostor členských států pro uvážení při rozhodování o otázkách zachování morálky a veřejného pořádku dospěl Soud k závěru, že represivní opatření státních orgánů představovala přiměřenou odpověď na opakující se společensky škodlivé jednání stěžovatele. Nedošlo tudíž k porušení článku 10 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatel především namítal, že omezení týkající se osobního vystupování a prezentace jednotlivce na veřejnosti je součástí jeho osobní identity a autonomie, a proto represivní opatření vůči němu porušila jeho právo na ochranu soukromého života.
Soud připomněl, že článek 8 Úmluvy nemůže sloužit k ochraně každého myslitelného rozhodnutí jednotlivce stran jeho vystupování a prezentace na veřejnosti; v konkrétním případě musí předmětné rozhodnutí dosáhnout alespoň minimální úrovně závažnosti (mutatis mutandis Bayatyan proti Arménii, č. 23459/03, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 110). V tomto případě bylo podle názoru Soudu sporné, zda vůbec rozhodnutí stěžovatele pohybovat se na veřejnosti výhradně nahý dosáhlo této minimální úrovně závažnosti. Závěrem však Soud podotkl, že i za předpokladu použitelnosti článku 8 na projednávanou věc byl zásah do stěžovatelových práv na tomto poli odůvodněný, podobně jako zásah do jeho práv zaručených článkem 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy