© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. ledna 2018 ve věci č. 18597/13 – GRA Stiftung gegen Rassismus und Antisemitismus proti Švýcarsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že se vnitrostátním soudům nepodařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatelské nevládní organizace na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy a právem B. K., jehož proslov na téma zákazu stavby minaretů stěžovatelka označila za projev verbálního rasismu, na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Rozhodnutím soudů, aby stěžovatelka svůj komentář z internetu odstranila a nahradila zněním rozsudku, tak došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelka je nevládní organizací, jejímž hlavním posláním je podpora tolerance a odsuzování všech forem rasově motivované diskriminace. V listopadu 2009 uspořádala mládežnická organizace Švýcarské lidové strany (Junge Schweizerische Volkspartei – dále také „JSVP“) demonstraci na podporu lidového hlasování o zákazu stavby muslimských minaretů. Následně tato politická strana uveřejnila na svých internetových stránkách reportáž z demonstrace, v níž bylo mj. uvedeno: „Ve svém projevu... B. K., předseda místní odnože JSVP, zdůraznil, že je čas zastavit expanzi islámu. Touto demonstrací chtěla Mladá švýcarská lidová strana přijmout výjimečné opatření v těchto mimořádných časech. Švýcarská kultura, která je založena na křesťanství a jeho hodnotách, nemůže být nahrazena jinými kulturami, dodal B. K. Symbolické gesto, jakým je zákaz minaretů, by tudíž bylo výrazem odhodlání zachovat si vlastní národní identitu.“ V reakci na to stěžovatelka tento článek uveřejnila na svých internetových stránkách a doplnila k němu poznámku, že jde o projev verbálního rasismu.
V listopadu 2009 byla v referendu skutečně přijata změna ústavy zakazující stavbu minaretů na území Švýcarska. V srpnu 2010 podal B. K. proti stěžovatelce žalobu s tím, že označením jeho proslovu za „verbální rasismus“ došlo k porušení jeho práva na ochranu osobnosti. Okresní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že článek se týkal politické diskuse o záležitosti veřejného významu. Vrchní soud však jeho rozhodnutí zrušil a změnil. V odůvodnění svého rozhodnutí naznal, že výrok stěžovatelky byl hodnotovým soudem, který však postrádal pravdivý základ, protože projev B. K. nebyl co do svého obsahu a podstaty rasistický. Stěžovatelce proto uložil povinnost, aby příslušný článek odstranila ze svých webových stránek a nahradila ho tímto rozsudkem. Stěžovatelka se obrátila na Federální nejvyšší soud, který však její dovolání zamítl.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že rozhodnutí vnitrostátních soudů porušilo její právo na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.
Soud nejprve zamítl námitku žalované vlády, dle níž stěžovatelka nevyčerpala všechny vnitrostátní prostředky nápravy, jelikož v řízení před dovolacím soudem výslovně netvrdila, že by došlo k porušení jejího práva na svobodu projevu. Podle Soudu není nezbytné, aby byla námitka na vnitrostátní úrovni uplatněna s výslovným odkazem na konkrétní právo či ustanovení Úmluvy. Zásada subsidiarity však vyžaduje, aby byla daná námitka vznesena co do své podstaty (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 39). Soud konstatoval, že z obsahu dovolání bylo zřejmé, že se stěžovatelka, byť nepřímo, dovolává porušení svého práva na svobodu projevu.
Na poli odůvodněnosti stížnosti Soud nejprve podotkl, že mezi stranami není sporu o tom, že uložením povinnosti odstranit předmětný článek a uveřejnit rozsudek soudu došlo k zásahu do práva stěžovatelky na svobodu projevu. Zásah do tohoto práva je přitom přípustný pouze tehdy, pokud je stanoven zákonem, sleduje jeden z legitimních cílů vyjmenovaných v čl. 10 odst. 2 Úmluvy a je nezbytný v demokratické společnosti.
Ohledně zákonnosti zásahu stěžovatelka tvrdila, že článek 28 občanského zákoníku byl formulován příliš vágně, a proto nebyl předvídatelný. Soud poukázal na svou ustálenou judikaturu, dle níž lze za „zákon“ ve smyslu Úmluvy považovat pouze takovou normu, která je formulována natolik jasně, aby jí mohli dotčení jednotlivci – v případě potřeby s využitím právní pomoci – přizpůsobit své chování. Současně je však zjevné, že právní normy musejí nevyhnutelně obsahovat pojmy, které jsou více či méně neurčité, aby se jejich výklad a používání mohly přizpůsobit měnícím se společenským podmínkám (Karácsony a ostatní proti Maďarsku, č. 42461/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. května 2016, § 124). Soud nezjistil žádný faktor, který by zakládal nejednoznačnost výkladu předmětného ustanovení, které bylo součástí právního řádu od roku 1985 a k němuž existovala bohatá judikatura soudů.
V dalším kroku Soud konstatoval, že zásah sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně práv a svobod jiných, konkrétně dobré pověsti.
Konečně Soud zkoumal, zda bylo napadené opatření nezbytné v demokratické společnosti. Nejprve připomněl relevantní základní zásady. Svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo považovány za neškodné či bezvýznamné, nýbrž i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují, neboť to vyžaduje pluralismus, tolerance a otevřenost, bez nichž nemůže žádná demokratická společnost existovat (Handyside proti Spojenému království, č. 5493/72, rozsudek pléna ze dne 7. prosince 1976, § 49). Dále připomněl, že slovo „nezbytný“ vyžaduje existenci naléhavé společenské potřeby. Při určování existence této potřeby požívají smluvní státy určitého prostoru pro uvážení. Ten však podléhá evropskému dohledu. Při výkonu této dohledové pravomoci by Soud neměl zpravidla nahrazovat závěry vnitrostátních soudů. Jeho úkolem je toliko přezkoumat, zda opřely zásah do práva na svobodu projevu o „relevantní a dostatečné“ důvody. V tomto ohledu se Soud musí ubezpečit, že vnitrostátní soudy vzaly v potaz standardy a zásady plynoucí z článku 10 Úmluvy.
Soud dále vyzdvihl, že článek 8 Úmluvy chrání právo jednotlivce na ochranu jeho pověsti. Pokud dochází ke kolizi práva na svobodu projevu a práva na respektování soukromého života, Soud musí zkoumat, zda se vnitrostátním orgánům podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi nimi (Axel Springer AG proti Německu, č. 39954/08, rozsudek velkého senátu ze dne 7. února 2012, § 84). Tato práva jsou přitom v rovnocenném postavení a mají v zásadě stejnou váhu. Provedl-li stát jejich vyvažování v souladu s judikaturou Soudu, musely by existovat velmi přesvědčivé důvody k tomu, aby Soud nahradil jejich úvahy svými vlastními (Axel Springer AG proti Německu, cit. výše, § 88). Soud konečně připomněl, že při hledání spravedlivé rovnováhy mezi těmito dvěma právy jsou dle ustálené judikatury relevantní zejména tato kritéria: (i) zda zkoumaný výrok přispíval k diskusi ve veřejném zájmu; (ii) do jaké míry je veřejně známa dotčená osoba a jaké bylo její předchozí chování; (iii) jaký byl obsah, forma a důsledky uveřejnění napadeného výroku; a (iv) jak přísná sankce byla uložena.
Soud dále přistoupil k použití těchto kritérií na okolnosti projednávané věci.
Předně předeslal, že v kontextu lidového hlasování o ústavním zákazu stavby minaretů lze mít za to, že předmětný výrok přispíval k diskusi o věcech veřejného zájmu.
U druhého kritéria Soud připomněl, že je důležité rozlišovat mezi veřejně známými osobnostmi (např. politiky) a jinými, neznámými osobami, neboť první kategorie požívá nižší míry ochrany soukromého života (Petrenco proti Moldavsku, č. 20928/05, rozsudek ze dne 30. března 2010, § 55). Pro veřejně známé osobnosti jsou meze přípustné veřejné kritiky širší, neboť se jí vědomě vystavily, pročež musejí prokázat obzvlášť vysokou míru tolerance a odolnosti vůči takové kritice (Ayhan Erdoğan proti Turecku, č. 39656/03, rozsudek ze dne 13. ledna 2009, § 25). V tomto ohledu se tak Soud neztotožnil s názorem vnitrostátních soudů, že B. K. byl začínajícím politikem, a proto ve svých 21 letech nemohl být osobou, která by požívala snížené míry ochrany svého soukromí. Soud vyzdvihl, že byl zvolen předsedou místní pobočky mládežnické organizace jedné z hlavních politických sil. Jeho projev byl nadto výsostně politické povahy, a proto je na něho třeba pohlížet jako na veřejně činnou osobu, která požívá nižší ochrany svého soukromí.
Stran třetího kritéria Soud uvedl, že stěžovatelčino hodnocení projevu B. K. jako „verbálního rasismu“ bylo hodnotovým soudem, a nikoliv skutkovým tvrzením. Soud tudíž podle dosavadní judikatury zkoumal, zda měl tento hodnotový soud dostatečný skutkový základ. Zohlednil zejména, že B. K. ve svém projevu pronesl několik kontroverzních výroků a že mnoho nevládních a mezinárodních organizací označilo tón veřejného diskurzu, který provázel lidové hlasování o zákazu staveb minaretů, za rasistický, xenofobní anebo diskriminační. Soud proto dospěl k závěru, že uvedený výrok stěžovatelky měl dostatečný skutkový základ. Dále Soud zohlednil skutečnost, že mohl mít jen stěží nějaké škodlivé důsledky pro soukromý nebo profesní život B. K.
Stran čtvrtého kritéria Soud shledal, že uložená sankce – povinnost odstranit předmětný článek, uveřejnit rozsudek a nahradit protistraně náklady soudního řízení – sice nebyla zvlášť přísná, avšak přesto mohla mít odrazující účinek na výkon svobody projevu. Byla proto způsobilá stěžovatelku, ale i jiné osoby, které plní úlohu „hlídacího psa demokracie“, odradit od kritizování výroků politiků.
S ohledem na shora uvedené Soud rozhodl, že vnitrostátní soudy překročily prostor pro uvážení, kterým v dané věci disponovaly, jelikož nevzaly v dostatečné míře v potaz zásady plynoucí z relevantní judikatury Soudu, což vedlo k tomu, že nebyla nastolena spravedlivá rovnováha mezi právem stěžovatelky na svobodu projevu na straně jedné a právem B. K. na ochranu jeho osobnostních práv na straně druhé. K porušení článku 10 Úmluvy tedy došlo.
Full & Egal Universal Law Academy