© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 26. června 2018 ve věci č. 50376/09 – Gîrleanu proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že uložením pokuty investigativnímu novináři za opatření utajovaných informací došlo k porušení jeho svobody projevu dle článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl regionálním dopisovatelem celostátního deníku. Jeho články pokrývaly různé oblasti, včetně pátrání v aktivitách ozbrojených složek a policie. V roce 2005 od kolegy novináře získal CD s kopiemi utajených dokumentů rumunské armády s tajnými informacemi, jako byly například operační příkazy nebo vojenské mapy. Tyto informace unikly v roce 2004 z rumunské vojenské jednotky v Afghánistánu.
Stěžovatel obsah projednával s kolegy novináři, příslušníky ozbrojených sil a několika dalšími lidmi. Poté, co média v roce 2006 začala rozsáhle o úniku informovat, rumunské státní zastupitelství zahájilo vyšetřování, mimo jiné také proti stěžovateli. Bylo vydáno povolení k odposlechu i prohledání stěžovatelova domu, při němž mu byl zabaven pevný disk počítače a stěžovatel byl vzat do vazby, z níž byl druhý den propuštěn.
V roce 2007 byly dotčené informace odtajněny. Státní zastupitelství následně vyhodnotilo, že protiprávní čin spáchaný stěžovatelem nedosáhl dostatečné intenzity k tomu, aby jej potrestal podle trestního práva, a uložil mu správní pokutu ve výši 240 eur; dále měl stěžovatel zaplatit přibližně 600 eur za náklady soudního řízení. Státní zastupitelství dospělo k závěru, že cílem stěžovatelových kroků při opatření utajovaných informací nebylo sloužit veřejnému zájmu, ale zviditelnit se jakožto investigativní novinář. Stěžovatel se proti rozhodnutí neúspěšně bránil u nadřízeného státního zastupitelství i soudů.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že rozhodnutí vnitrostátních orgánů, jímž byl postižen za novinářskou investigativní práci o tématu, které se týkalo veřejného zájmu, porušilo jeho právo na svobodu projevu podle článku 10 Úmluvy.
Soud nejprve připomněl, že tisk má významnou úlohu „hlídacího psa“ při poskytování informací o záležitostech veřejného zájmu (např. Magyar Helsinki Bizottság proti Maďarsku, č. 18030/11, rozsudek velkého senátu ze dne 8. listopadu 2016, § 167) a že shromažďování informací je nezbytným přípravným krokem novináře, které je chráněno svobodou tisku (Dammann proti Švýcarsku, č. 77551/01, rozsudek ze dne 25. dubna 2006, § 52).
Při posouzení použitelnosti článku 10 a existence zásahu Soud podotknul, že v případech týkajících se novinářského shromažďování a zpřístupňování utajených informací nebo informací o národní bezpečnosti již dříve opakovaně shledal, že se jedná o zásah do práv chráněných článkem 10 Úmluvy (Fressoz a Roire proti Francii, č. 29183/95, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999, § 41). Soud dospěl k obdobnému závěru také tehdy, kdy se jednalo o přípravné novinářské práce před zveřejněním (Dammann proti Švýcarsku, cit. výše, § 28). Proto Soud učinil závěr, že v projednávané věci je článek 10 Úmluvy použitelný a sankce uložené stěžovateli představují zásah do jeho práva na svobodu projevu.
Soud dále konstatoval, že zásah byl „stanoven zákonem“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy a sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně národní bezpečnosti, konkrétně nezveřejnění důvěrných vojenských informací.
Ohledně nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti Soud připomněl, že svoboda projevu se nevztahuje pouze na informace a myšlenky, které jsou přijímány příznivě nebo jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, nýbrž i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují, neboť to vyžaduje pluralismus, tolerance a otevřenost, bez nichž nemůže žádná demokratická společnost existovat (Bédat proti Švýcarsku, č. 56925/08, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2016, § 48). Co se týká míry ochrany, čl. 10 odst. 2 Úmluvy skýtá pouze úzký prostor pro omezení svobody projevu v oblastech politického projevu a záležitostí veřejného zájmu. Ochrana podle článku 10 Úmluvy však předpokládá, že novináři jednají v dobré víře, aby přinášeli přesné a spolehlivé informace v souladu se zásadami odpovědné žurnalistiky. Toto pojetí chrání v některých případech také protiprávní jednání novináře, zejména pokud jednal mj. zodpovědně (Pentikäinen proti Finsku, č. 11882/10, rozsudek velkého senátu ze dne 20. října 2015, § 90).
K posouzení, zda bylo v projednávané věci namítané opatření nezbytné, Soud vycházel z dříve vytýčených kritérií, kterými jsou dotčené zájmy, chování stěžovatele, přezkum opatření vnitrostátními soudy a přiměřenost uložené sankce (Stoll proti Švýcarsku, č. 69698/01, rozsudek velkého senátu ze dne 10. prosince 2007, § 112).
Ve vztahu ke kritériu dotčeného zájmu Soud shledal, že dokumenty, které měl stěžovatel k dispozici, i skutečnost, že unikly z rumunské armády, měly potenciál vyvolávat otázky veřejného zájmu. Zopakoval, že zveřejňování dokumentů je pravidlem a utajení výjimkou. Stěžovatelovo jednání navíc nemohlo v rozhodné době způsobit „značnou újmu“ národní bezpečnosti (Hadjianastassiou proti Řecku, č. 12945/87, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 45 in fine); ostatně i vnitrostátní orgány samy poukázaly na zastaralost předmětných informací a skutečnost, že jejich zveřejnění nemělo potenciál ohrozit národní bezpečnost.
K druhému posuzovanému kritériu Soud nejprve poznamenal, že stěžovatel nebyl členem ozbrojených sil, na něž se vztahují konkrétní „povinnosti“ a „odpovědnost“ (Hadjianastassiou proti Řecku, cit. výše, § 46). Stěžovatel též nezískal dotčené informace protiprávními prostředky a ani vyšetřování neprokázalo, že by se aktivně snažil takové informace získat. Stěžovatel navíc informace ihned po obdržení projednal s institucí dotčenou únikem, jež se nesnažila dokumenty získat zpět a stěžovatele nevarovala před nebezpečími, které by mohlo jejich zveřejnění způsobit. Novinářská práce stěžovatele spolu s jeho kolegy vedla k diskusím v médiích a v parlamentu a k vnitřním šetřením ministerstva obrany.
Soud dále vyzdvihl, že vnitrostátní soudy žádný z výše uvedených aspektů jednání stěžovatele nezohlednily. Omezily se pouze na konstatování, že novináři nemají právo zveřejňovat utajené vojenské informace a že stěžovatel je vinen za sdílení informací, které mohou ohrozit vojenské struktury, aniž by zkoumaly skutečnou možnost takového ohrožení. Nezvážily ani, zda zájem na dalším utajení dotčených dokumentů převažuje nad zájmem veřejnosti být informován o úniku informací, případně také o skutečném obsahu dokumentů (a contrario, Stoll proti Švýcarsku, cit. výše, § 138).
Soud konečně připomněl, že ač by ve věcech národní bezpečnosti měla být úvaha o použití trestněprávních sankcí ponechána vnitrostátním orgánům (Hadjianastassiou proti Řecku, cit. výše, § 47), projednávaná věc se liší tím, že stěžovatel je investigativním novinářem, a nikoli členem vojenské jednotky, který by předával utajené vojenské informace cizím státním příslušníkům nebo společnostem (Pasko proti Rusku, č. 69519/01, rozsudek ze dne 22. října 2009, § 13). Přestože se pokuta uložená stěžovateli zdá být nízká, samotné odsouzení může být někdy důležitější než výše uložené částky (Dammann proti Švýcarsku, cit. výše, § 57). Navíc, trest byl stěžovateli uložen před zveřejněním dotčených utajených informací s cílem zabránit mu v jejich zveřejnění. Soud závěrem poznamenal, že po zrušení označení dotčených dokumentů za „utajené“ a zjištění státního zástupce, že dokumenty jsou zastaralé a pravděpodobně nemohou ohrozit národní bezpečnost, mělo být potrestání stěžovatele důkladněji zváženo.
S ohledem na výše uvedené Soud rozhodl, že namítaná opatření nebyla přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, čímž došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy