© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 18. června 2013 ve věci č. 8029/07 – Gün a ostatní proti Turecku
Senát druhé sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že opatření přijatá tureckými orgány proti účastníkům demonstrace byla v rozporu s článkem 11 Úmluvy. S ohledem na konstatované porušení přiznal Soud každému ze stěžovatelů náhradu nemajetkové újmy ve výši 7 500 eur.
(i) Okolnosti případu
Dne 14. února 2005 informovalo ředitelství pro bezpečnost v Cizre podprefekta o tom, že následující den by se v Cizre měla konat při příležitosti výročí zatčení vůdce Kurdské strany pracujících (PKK), Abdullaha Öcalana, nezákonná demonstrace. Upozornilo rovněž, že v minulosti se podobných akcí účastnili provokatéři jednající ve prospěch teroristické organizace PKK a jejího vůdce. Ten stejný den podprefekt na základě článku 19 zákona č. 2911 omezil ve dnech mezi 14. a 20. únorem 2005 konání jakýchkoliv shromáždění a demonstrací. Navzdory této skutečnosti se dne 15. února zhruba stovka lidí shromáždila s cílem veřejně přednést prohlášení. Účastníci shromáždění byli třikrát vyzváni k tomu, aby se rozešli, prohlášení však přesto přednesli. Po tom, co se účastníci spontánně rozešli, přibližně desetičlenná skupinka demonstrantů pokračovala ve skandování protizákonných sloganů, zdržovala dopravu a házením kamenů zranila dva policisty. Stěžovatelé jakožto osoby označené za organizátory demonstrace byli následně odsouzeni k trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku a šesti měsíců a k pokutě ve výši 489 tureckých lir. Kasační soud po odvolání stěžovatelů sice pokutu snížil na 450 lir, trest odnětí svobody ale ponechal v původní délce.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud se nejdříve vyjádřil k použitelnosti článku 11, neboť vláda namítala, že Úmluva nechrání demonstrace, jejichž organizátoři a účastníci mají násilnické úmysly. Zdůraznil, že článek 11 Úmluvy skutečně chrání pouze právo na pokojné shromáždění (srov. např. Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku (č. 29221/95 a 29225/95, rozsudek ze dne 2. října 2001), v daném případě se ale o takové shromáždění jednalo. I když část demonstrantů přistoupila k násilí, stěžovatelé k takovému jednání ani k nepokojům nevyzývali. Ve vnitrostátním řízení se neobjevily žádné konkrétní důkazy ohledně násilnických úmyslů stěžovatelů.
Zásah do svobody shromažďování stěžovatelů měl spočívat v tom, že vůči nim byly v souvislosti s organizováním demonstrace uplatněny trestní sankce. Soud připomněl, že podobný zásah je přípustný pouze za předpokladu, že je v souladu se zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný v demokratické společnosti.
Při posouzení souladu se zákonem Soud vyjádřil své pochybnosti ohledně omezení všech demonstrací ze strany podprefekta, blíže se však touto otázkou pro nadbytečnost nezabýval (dospěl totiž k závěru o nenaplnění třetí podmínky). Legitimní cíl zásahu do práv stěžovatelů (ochrana veřejné bezpečnosti, předcházení zločinnosti) naopak dán byl.
Soud se tedy podrobněji vypořádal s otázkou nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti. Zdůraznil, že v den demonstrace, jako i před ní, mohly policejní a správní orgány přijmout všechna nezbytná opatření pro udržení bezpečnosti a ochranu veřejného pořádku. Navíc samotnému čtení prohlášení nijakým způsobem nezabránily. Soud tedy dovodil, že demonstrace byla mlčky povolena nebo alespoň nebyla fakticky zakázána a její účastníci měli mírumilovné úmysly. Stěžovatelé tak měli právo na pokojné shromáždění, které realizovali na předmětné demonstraci, přičemž byla prokázána i tolerance shromáždění ze strany státních orgánů. Na konci demonstrace se zhruba desítka osob uchýlila k výtržnostem (házení kamenů na policisty), stěžovatelé ale nebyli odsouzeni za účast na podněcování k takovému chování, nýbrž za organizaci demonstrace jako takové. Z důvodu ochrany veřejného pořádku a národní bezpečnosti je sice legitimní podmínit shromáždění povolením a regulovat pohyb účastníků pokojného shromáždění, v daném případě ale vláda předložila pouze obecné statistické údaje, na základě nichž Soud nemohl dospět k závěru, že by v daném případě hrozily výraznější potíže. Navíc, škody způsobené neidentifikovanou skupinou lidí po předmětné demonstraci neodůvodňují týdenní odklad všech demonstrací a shromáždění. Ze spisu dále vyplývá, že organizátoři měli úmysl zorganizovat výhradně pokojné shromáždění a zvláště pak Soud zdůraznil, že odsouzení stěžovatelů nepředcházelo žádné vyšetřování násilných činů spáchaných po demonstraci.
Soud také poukázal na tvrdost uloženého trestu, přičemž uvedl, že trest je nepřiměřený v případě, že pod hrozbou trestní sankce odrazuje člena spolku či politické strany od realizace práva na shromáždění zakotveného v článku 11 Úmluvy. Pokojné shromáždění by obecně nemělo podléhat hrozbě trestní sankce (Akgöl a Göl proti Turecku, č. 28495/06 a 28516/06, rozsudek z dne 17. května 2011, § 43), zejména trestu odnětí svobody. Soud konstatoval, že právo zorganizovat nebo se účastnit pokojného shromáždění má takový význam, že nemůže být limitováno, a to ani v případě, že se jedná o vůdce nebo členy legální politické strany, pokud nespáchali nějaký trestuhodný čin.
S ohledem na výše uvedené Soud neshledal zásah do práva na shromažďování nezbytným v demokratické společnosti. Nebyla totiž zachována spravedlivá rovnováha mezi veřejným zájmem v podobě ochrany bezpečnosti a právem stěžovatelů demonstrovat. Trest uložený stěžovatelům přitom nemůže být rozumně považován za odpovídající naléhavým společenským zájmům. Soud tedy dospěl tedy k závěru o porušení článku 11 Úmluvy.
(iii) Oddělená stanoviska
Soudkyně Keller zaujala k věci souhlasné stanovisko. Ztotožnila se s konstatováním zásahu do svobody shromaždování, nesouhlasila však s vyzněním § 83 rozsudku, konkrétně s doplněním již zavedeného principu, dle kterého by pokojná demonstrace neměla obecně podléhat trestním sankcím o dodatek „zejména odnětí svobody“.
Full & Egal Universal Law Academy