© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 3. června 2014 ve věci č. 19072/08 – Habimi a ostatní proti Srbsku
Senát třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že způsob potlačení vzpoury ve vězení neporušil zákaz mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení obsažený v článku 3 Úmluvy. Vyšetřování hodnověrných tvrzení stěžovatelů o tom, že s nimi během této události bylo zacházeno v rozporu s článku 3 Úmluvy, však procesním požadavkům tohoto článku nedostálo. Stěžovatelům byla každému přiznána částka 3 000 eur jako náhrada nemajetkové újmy.
(i) Okolnosti případu
V listopadu 2006 propukly v srbských věznicích protesty, které se rozšířily i do věznice, v níž byli umístěni stěžovatelé. Vzpouru v této věznici potlačila zvláštní policejní jednotka, po jejímž zásahu si 79 vězňů vyžádalo lékařské ošetření. Dle tvrzení policie několik z nich kladlo aktivní odpor, řada z nich byla zraněna již v předchozích konfliktech mezi vězni samotnými nebo v důsledku chaosu vyvolaného vzpourou.
Bezprostředně po incidentu bylo zahájeno vyšetřování, které však ani po dvou letech nepřineslo žádné výsledky, byť se na něm podílel jak místní státní zástupce, tak vyšetřující soudce. Obvinění nepadlo ani vůči žádnému vězni.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že s nimi policie během operace špatně zacházela a že tato událost nebyla nikdy účinné vyšetřena.
a) K tvrzenému porušení procesní složky článku 3 Úmluvy
Dle judikatury Soudu jsou státy povinny účinně vyšetřit hodnověrná tvrzení jednotlivců o zacházení v rozporu s článku 3 Úmluvy. Vyšetřování musí být vedeno tak, aby umožnilo určit, zda použitá síla byla za daných okolností odůvodněná. Vyšetřování musí být důkladné a nezávislé, tedy vedené osobami bez institucionálních a hierarchických vazeb na podezřelé. Musí dále umožnit dostatečnou veřejnou kontrolu (Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000).
V projednávané věci dle Soudu vyšetřování požadavkům článku 3 Úmluvy nedostálo. Předně, vyšetřování nebylo nezávislé, jelikož bylo prováděno téměř výhradně policií s institucionálním napojením na strážníky podezřelé ze špatného zacházení se stěžovateli; oba sbory byly součástí ministerstva vnitra. Soud dále vyzdvihl, že vyšetřovatelé nezohlednili výpovědi stěžovatelů, zato přikládali zvláštní význam stanovisku velícího policisty o zákonnosti a přiměřenosti zásahu, jehož názor však zjevně nemůže být považován za nezávislý. Vězeňský personál, svědci ani policisté navrhovaní stěžovateli navíc nebyli vyšetřujícím soudcem nikdy vyslechnuti. Neproběhly ani pokusy o ztotožnění zasahujících policistů a stěžovatelé nedostali příležitost konfrontovat podezřelé. Soud též zdůraznil, že část stěžovatelů byla vyslechnuta na půdě věznice, kde mnozí vyjádřili obavu identifikovat podezřelé osoby, zatímco jiní své stížnosti stáhli, přičemž na tuto zjevnou známku zastrašování stěžovatelů ze strany státních orgánů vyšetřující soudce nijak nereagoval. Soud konečně uvedl, že bylo obzvláště nepřípadné neumožnit právnímu zástupci stěžovatelů přístup do zdravotnické dokumentace stěžovatelů, což od samého počátku znesnadnilo odůvodnění a prokazování jejich tvrzení.
Z výše uvedených důvodu Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy.
b) K tvrzenému porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy
Soud úvodem připomněl, že špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby se na něj vztahoval článek 3 Úmluvy. Posouzení intenzity zacházení je relativní a závisí na okolnostech případu jako doba trvání namítaného zacházení, jeho fyzické a psychické následky, případně pohlaví, věk a zdravotní stav domnělé oběti. Osoby zbavené svobody jsou ve zranitelném postavení a úřady mají povinnost chránit jejich fyzické bezpečí. Jakékoli užití síly vůči zadržené osobě, jež nebylo nezbytné na základě jejího vlastního předchozího chování, narušuje lidskou důstojnost a zásadně představuje porušení článku 3 Úmluvy. Použití síly může být vyžádané potřebou zajistit bezpečnost ve věznici, udržet zde pořádek nebo předejít trestné činnosti. Nikdy se k němu však nelze uchýlit v jiné než nevyhnutelné situaci a i tehdy pouze přiměřeným způsobem. Z judikatury Soudu dále vyplývá, že podezření ze špatného zacházení musí být zásadně podepřeno důkazy mimo důvodnou pochybnost, nicméně takový důkaz může být odvozen i ze spojení dostatečně silných, jasných a souhlasných indicií či obdobných skutkových domněnek. Pokud k namítaným událostem došlo za situace, kdy jsou o nich výhradně informováni představitelé státu, jak je tomu v případě újmy osob zbavených svobody, leží důkazní břemeno k předložení dostatečných a přesvědčivých vysvětlení na úřadech. Soud však není posouzením vnitrostátních orgánů vázán (Ribitsch proti Rakousku, č. 18896/91, rozsudek ze dne 4. prosince 1995).
V projednávané věci v průběhu vzpoury bylo téměř 600 vězňů ponecháno bez úředního dohledu až do doby jejího úplného potlačení. Za těchto okolností je zřejmé, že o událostech neměli představitelé státu výhradní informace a že podezření ze špatného zacházení by musela být prokázána mimo důvodnou pochybnost. I když většina stěžovatelů disponovala lékařským potvrzením o zraněních z relevantního období a prakticky všichni odkazovali na svědecké výpovědi, Soud nemohl mimo důvodnou pochybnost uzavřít, že se stěžovateli bylo špatně zacházeno ze strany státních orgánů. Některé skutečnosti naopak naznačovaly, že zranění mohla být způsobena také vyřizováním účtů mezi vězni nebo v důsledku paniky nastalé v průběhu vzpoury.
Soud proto uzavřel, že k porušení hmotněprávní složky článku 3 Úmluvy nedošlo.
Full & Egal Universal Law Academy