© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 16. května 2019 ve věci č. 66554/14 – Halabi proti Francii
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že vstupem úředníků stavebního úřadu do obydlí stěžovatele bez jeho svolení či případně soudního povolení a bez účinné následné soudní kontroly došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel je britským občanem, který žije v Londýně. Zároveň uvádí, že je obyvatelem bytového komplexu ve Francii, který vlastní akciová společnost I. V roce 2006 tato společnost získala dvě stavební povolení pro stavbu rodinného domu, skleníku a venkovního schodiště a započala stavební práce.
V roce 2009 bytový komplex zkontrolovali úředníci z odboru územního plánování města. Vypracovali přitom zprávu včetně fotodokumentace, podle níž nebyl respektován rozsah prací schválený ve stavebních povoleních: namísto skleníku a venkovního schodiště vznikla tělocvična, sauna a masážní prostory a namísto technické místnosti dva byty.
Kontrola proběhla bez předchozího souhlasu majitelů bytového komplexu a v jejich nepřítomnosti. Vstup nebyl uzamčen a zaměstnanci stavební společnosti pracující v areálu proti vstupu úředníků do objektů nic nenamítali. Na základě výsledků kontroly pak úřad zahájil předběžné vyšetřování, které vedlo k další kontrole v prosinci 2010, při níž bylo shledáno porušení stavebních povolení. Stěžovatel byl v těchto rozhodnutích veden jako „obyvatel objektu“. Rozporoval výsledky prvotního vyšetřování s ohledem na to, že vstup úředníků do budov bez jeho souhlasu a přítomnosti představoval zásah do jeho obydlí.
V roce 2017 byla námitka odmítnuta a stěžovatel i společnost I. byli shledáni vinnými z bránění v přístupu do areálu při druhé kontrolní prohlídce a za provedení stavebních prací, které neodpovídaly schválenému rozsahu. Zároveň jim byla uložena pokuta v řádu tisíců eur a bylo jim nařízeno, aby budovy do šesti měsíců uvedli do souladu s povolenými plány. Společnost I. následně dodatečně obdržela stavební povolení pro dotčené objekty.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
a)K přijatelnosti
Vláda namítala, že článek 8 Úmluvy se neuplatní v případech, kdy dotčená místa nelze považovat za „domov“ stěžovatele ve smyslu Úmluvy, protože takové označení vyžaduje existenci dostatečných a trvalých vazeb stěžovatele k danému místu (Buckley proti Spojenému království, č. 20348/92, rozsudek ze dne 25. září 1996, § 52–54; Winterstein a ostatní proti Francii, č. 27013/07, rozsudek ze dne 17. října 2013, § 141).
Soud připomněl, že „domov“ v pojetí Úmluvy je autonomním pojmem, nezávisejícím na kvalifikaci dle vnitrostátního práva. Klíčové jsou konkrétní skutkové okolnosti, především existence dostatečných a souvislých vazeb k tomuto místu (Prokopovich proti Rusku, č. 58255/00, rozsudek ze dne 18. listopadu 2004, § 36). Za „domov“ tak někdy lze označit i rekreační sídlo (Demades proti Turecku, č. 16219/90, rozsudek ze dne 31. července 2003, § 31–34), zvláště jde-li o zařízené a vybavené obydlí užívané jako prázdninová rezidence (Demades proti Turecku, cit. výše).
Podle stěžovatele mu francouzská nemovitost sloužila jako místo k rodinné rekreaci a obchodním pobytům. Právně sice patřila společnosti I., avšak dle stěžovatele bylo veškeré jeho rodinné jmění vedeno na obchodní společnosti. Stěžovatele následně za obyvatele předmětné nemovitosti označily vnitrostátní soudy. Dle Soudu pro tento závěr svědčí mj. i italská kupole nad schodištěm, sloužící jako památka na zesnulého syna stěžovatele, nebo předměty každodenní hygieny, které se v nemovitosti nacházely a prokazovaly stěžovatelovo silné propojení s místem. Soud proto učinil závěr, že se jednalo o „domov“ ve smyslu článku 8 Úmluvy.
b)K odůvodněnosti
Při posouzení, zda vstupem úředníků do nemovitosti stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na respektování obydlí, Soud připomněl, že právo nerušeně užívat obydlí zahrnuje také ochranu před vstupem nepovolané osoby do domu (Giacomelli proti Itálii, č. 59909/00, rozsudek ze dne 2. listopadu 2006, § 76). Vnitrostátní soudy shledaly, že úředníci vůči stěžovateli nepoužili takové donucení, které by znamenalo narušení jeho domovní svobody. Soud připustil, že je namístě odlišovat vstup pracovníků stavebního úřadu od kontrol vedoucích k zabavení předmětů či dokumentů, prováděných například celní správou, úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, za účelem vyšetření podvodu nebo zajištění daní (Funke, Crémieux a Miailhe proti Francii, č. 11471/85, rozsudek ze dne 25. února 1993). Posléze jmenované kontroly totiž více narušují domovní svobodu a soukromý život, protože odhalují o dotčené osobě více informací (mutatis mutandis, Uzun proti Německu, č. 35623/05, rozsudek ze dne 2. září 2010, § 52). Soud nicméně shledal, že i vstup úředních osob bez svolení stěžovatele do jeho obydlí a pořizování fotografií v něm představovaly zásah do jeho práv chráněných článkem 8 Úmluvy.
Soud dále připomněl, že obdobný zásah musí mít základ ve vnitrostátním právu, přičemž příslušná právní úprava musí být dostatečně přístupná a předvídatelná a v souladu se zásadou právního státu (Matheron proti Francii, č. 57752/00, rozsudek ze dne 29. března 2005, § 29). V projednávané věci Soud shledal, že o existenci a přístupnosti příslušného zákona nepanují pochybnosti. Ohledně zásady právního státu však pochybnosti panují, jelikož příslušné zákonné ustanovení definuje podmínky, za nichž mohou úředníci vstoupit do obydlí, jen velmi obecně, aniž by stanovilo záruky vztahující se k tomuto oprávnění. Jelikož však stěžovatel zákonnou úpravu jako takovou nenapadal, Soud nepovažoval za nezbytné, a to rovněž s ohledem na své další závěry, o splnění podmínky zákonnosti zásahu rozhodnout.
Zásah podle Soudu sledoval legitimní cíl, jelikož se snažil o předcházení trestným činům, ochranu zdraví a ochranu práv a svobod druhých.
K posouzení nezbytnosti v demokratické společnosti Soud nejprve uvedl, že návštěva úředníků se ukázala jako opodstatněná vzhledem k tomu, že k porušením pravidel územního plánování došlo a stěžovatel za ně byl následně odsouzen. Zásah do užívání domova stěžovatele byl navíc omezený vzhledem k nízké výši pokuty a dodatečnému vydání stavebního povolení pro dotčené budovy.
Jde-li o domovní prohlídky, Soud již dříve upozornil, že pokud se vnitrostátní orgány chtějí uchýlit k opatřování důkazů o trestných činech tímto způsobem, právní předpisy musí zajistit dostatečné záruky proti zneužití (Société Canal Plus a ostatní proti Francii, č. 29408/08, rozsudek 21. prosince 2010, § 54). Soud musí být dvojnásob ostražitý, je-li prohlídka provedena bez soudního příkazu. Ochrana jednotlivců před svévolným zásahem orgánů veřejné moci totiž vyžaduje dostatečný právní rámec i přísná omezení takových pravomocí (Camenzind proti Švýcarsku, č. 21353/93, rozsudek ze dne 16. prosince 1997, § 45).
Francouzský stavební zákon úředníkům umožňoval kontrolovat probíhající i dokončené stavby do tří let od dokončení, ověřovat informace nebo získat technickou dokumentaci budov. Tyto prohlídky jsou ve srovnání se zásahy orgánů, které mají povoleno zabavovat dokumenty či předměty, jistě méně závažné. Zásady, které Soud definoval pro druhý zmíněný typ prohlídek, tedy nelze použít bez dalšího na prohlídky toho druhu, jako byla prohlídka v projednávané věci. Jsou nicméně zdrojem inspirace, a je tedy nutné ověřit, zda stěžovatel měl k dispozici dostatečné a účinné záruky proti svévoli.
Soud v této souvislosti poukázal, že kontroly obydlí mohly být prováděny kdykoliv, bez přítomnosti policie, předchozího souhlasu obyvatele či soudního povolení. Zákon sice zakazuje pověřeným osobám vstup do obydlí, pokud s tím dotčená osoba vyslovila nesouhlas, avšak povinnost získat souhlas obyvatele obydlí nebyla ve stavebním zákoně zakotvena. V projednávané věci si ostatně úředníci souhlas neopatřili. Daná povinnost by navíc byla čistě teoretická vzhledem k tomu, že zákon na jiném místě stanovil, že odmítnutí vstupu úředníkům do obydlí samo o sobě představuje trestný čin. Riziko ztráty důkazů je přitom v oblasti územního plánování velmi omezené, a nemůže tedy ospravedlnit zásah do obydlí bez souhlasu jeho obyvatel nebo bez předchozího soudního povolení.
Chybějící soudní povolení prohlídky může být zhojeno jen následným soudním přezkumem zákonnosti a nezbytnosti vstupu do obydlí za podmínky, že je tento přezkum účinný (Gutsanovi proti Bulharsku, č. 34529/10, rozsudek ze dne 15. října 2013, § 220–222). V projednávané věci byl však následný soudní přezkum zcela neúčinný, jelikož soudy dospěly k závěru, že domovní svoboda stěžovatele vůbec nebyla narušena z důvodu absence donucení.
Soud proto rozhodl, že dotčenou kontrolu obydlí stěžovatele provedenou bez jeho souhlasu i bez soudního povolení a bez účinného následného soudního přezkumu nelze označit za přiměřenou sledovaným legitimním cílům, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy