© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. prosince 2017 ve věci č. 57792/15 – Hamidović proti Bosně a Hercegovině
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že potrestáním stěžovatele za to, že před podáním svědecké výpovědi na výzvu soudu odmítl sejmout svou muslimskou pokrývku hlavy, státní orgány nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi právem stěžovatele projevovat své náboženské vyznání a zájmem státu na ochraně práv a svobod druhých, čímž došlo k porušení článku 9 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel byl předvolán k soudu za účelem podání svědecké výpovědi v trestní věci, která se týkala teroristického útoku na americké velvyslanectví v Sarajevu. V této souvislosti byly obžalovány tři osoby, které se stejně jako stěžovatel hlásily k radikální salafistické odnoži islámu. Stěžovatel se k soudu dostavil, ale na výzvu soudce odmítl sundat muslimskou pokrývku hlavy. Stěžovatel byl poučen o tom, že neuposlechnutí výzvy lze hodnotit jako pohrdání soudem, za což mu hrozí pokuta až do výše 10 000 konvertibilních marek, načež mu byl poskytnut dodatečný čas ke zvážení, jak se zachová. Jelikož stěžovatel odmítl s tím, že mu nošení pokrývky hlavy ukládá náboženská věrouka, byla mu pokuta skutečně uložena. Odvolací soud výši pokuty snížil, když nepovažoval za přiměřené, aby byla uložena v maximální přípustné výši. Vzhledem k tomu, že stěžovatel pokutu nezaplatil, byla v souladu se zákonem přeměněna na trest odnětí svobody v trvání třiceti dnů.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 9 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že trest, který mu byl uložen v důsledku toho, že si v soudní síni na hlavě ponechal muslimskou pokrývku hlavy, představoval nezákonný a nepřiměřený zásah do jeho práva projevovat své náboženské vyznání zaručené článkem 9, neboť nosit takovou pokrývku hlavy je jeho náboženskou povinností.
a)K zákonnosti
Soud nejprve připomněl, že z druhého odstavce článku 9 vyplývá nejen povinnost, aby k omezení práva zaručeného Úmluvou došlo na základě zákona, ale i požadavek určité kvality takového zákona, který musí být přístupný a předvídatelný (İzzettin Doğan a ostatní proti Turecku, č. 62649/10, rozsudek velkého senátu ze dne 26. dubna 2016, § 99).
V projednávané věci žádný zákon nošení pokrývky hlavy v soudní síni výslovně nezakazoval. Bylo však pravomocí soudce vést řízení tak, aby nic nenarušovalo jeho pokojný průběh. Stěžovatel tak sice byl potrestán na základě poměrně neurčitého ustanovení, nicméně dle Soudu pravidlo, jehož účelem je zajištění řádného průběhu soudního řízení, z povahy věci musí být formulováno široce. Navíc, ústavní soud tuto otázku důkladně posoudil, přičemž přihlédl zejména k tomu, že stěžovatel byl předsedou senátu o daném pravidle a následcích jeho porušení poučen. K zásahu do stěžovatelova práva tedy došlo na základě zákona.
b)K legitimnímu cíli
Soud ve své judikatuře již zdůraznil, že výčet výjimek v čl. 9 odst. 2 Úmluvy umožňujících omezení svobody projevu náboženského vyznání je taxativní a jejich výklad restriktivní (S. A. S. proti Francii, č. 43835/11, rozsudek velkého senátu ze dne 1. července 2014, § 113). Vláda uvedla, že k omezení došlo za účelem ochrany práv a svobod druhých a zajištění vážnosti a nestrannosti soudnictví, přičemž se rovněž odvolala na princip sekularismu. Soud konstatoval, že druhý z uvedených cílů není v čl. 9 odst. 2 výslovně uveden, a dále připomněl, že již dříve shledal, že sekularismus považuje za vyznání, které je článkem 9 rovněž chráněné, a že dodržování sekulárních a demokratických hodnot lze podřadit pod legitimní cíl „ochrany práv a svobod druhých“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 (Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 99). Namítaný zásah tudíž sledoval legitimní cíl spočívající v ochraně práv a svobod druhých.
c)K nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti
Soud úvodem připomněl, že obecné zásady týkající se článku 9 byly nedávno shrnuty v rozsudku S. A. S. proti Francii (cit. výše, § 124–131). Soud zdůraznil, že příslušné ustanovení Úmluvy neposkytuje ochranu jakémukoli jednání motivovanému či inspirovanému náboženstvím (tamtéž, § 113), a připomněl subsidiární povahu mechanismu Úmluvy, jakož i skutečnost, že vnitrostátní orgány, zejména soudy, jsou v lepším postavení než mezinárodní soud, aby posoudily místní potřeby a podmínky (tamtéž, § 129). Státy přitom v daném ohledu požívají určitého prostoru pro uvážení.
Soud dále konstatoval, že projednávanou věc je třeba odlišit od případů, které se týkaly nošení náboženských symbolů na pracovišti (Dahlab proti Švýcarsku, č. 42393/98, rozhodnutí ze dne 15. února 2001; Kurtulmuş proti Turecku, č. 65500/01, rozhodnutí ze dne 24. ledna 2006; Eweida a ostatní proti Spojenému království, č. 48420/10, rozsudek ze dne 27. května 2013; Ebrahimian proti Francii, č. 64846/11, rozsudek ze dne 26. února 2016), neboť stěžovatel byl před soudem v postavení svědka. Soukromé osoby nemají v demokratické společnosti povinnost mlčenlivosti, nestrannosti a neutrality, včetně povinnosti zdržet se nošení náboženských symbolů a oděvů po dobu, kdy vykonávají úřední pravomoci, jaké Soud ve výše uvedených případech dovodil ve vztahu k zaměstnancům veřejného sektoru.
Soud též připomněl, že článek 9 Úmluvy nezaručuje jednotlivci právo za všech okolností na veřejnosti jednat tak, jak požaduje jeho náboženství či vyznání (S. A. S. proti Fracnii, cit, výše, § 125). Mohou proto nastat případy, kdy bude odůvodněné po svědkovi požadovat, aby sňal náboženský symbol. Svoboda projevovat náboženské vyznání je však základním právem, a to nejen proto, že zdravá demokratická společnost musí tolerovat a podporovat pluralismus a odlišnost, ale též kvůli důležitosti, kterou možnost projevovat své náboženské vyznání má pro člověka, pro něhož je náboženství klíčovou složkou jeho života. Pluralismus a tolerance jsou puncem demokratické společnosti. Ačkoli zájmy jednotlivce musí v demokratické společnosti čas od času ustoupit zájmům celku, demokracie neznamená, že názor většiny musí vždy převážit. Úlohou státních orgánů není snižovat napětí tím, že potlačí pluralismus, ale zajistit, že se různé skupiny budou navzájem tolerovat.
V projednávané věci bylo stěžovatelovo přesvědčení, že musí nosit pokrývku hlavy za všech okolností, opravdové a stěžovatel nijak nezamýšlel soudem pohrdat, způsobit nepokoj či přimět ostatní, aby zavrhli demokratické hodnoty. Stěžovatel měl v úmyslu svědčit, když se na předvolání k soudu dostavil, povstal, aby mu projevil patřičnou úctu, a choval se k soudu zdvořile. Jeho potrestání za to, že pouze odmítl sejmout svou muslimskou pokrývku hlavy, proto nebylo přiměřené, a tedy ani nezbytné v demokratické společnosti. Došlo proto k porušení článku 9 Úmluvy.
III.Oddělená stanoviska
Soudce De Gaetano měl za to, že se posouzení Soudu mělo zastavit již u otázky zákonnosti zásahu, neboť příslušné ustanovení vnitrostátního trestního řádu zmocňovalo soudce pouze k udílení pokynů nezbytných k udržení pořádku v soudní síni a zajištění hladkého průběhu řízení. Z hlediska stěžovatele proto bylo nepředvídatelné, že bude uplatněno na jeho situaci.
Soudce Bošnjak souhlasil, že došlo k porušení článku 9, ale z důvodu, že neexistovalo na vnitrostátní úrovni žádné obecné pravidlo, které by nošení náboženských symbolů v soudní síni zakazovalo, a rovněž s přihlédnutím k tomu, že soudce nikterak nevysvětlil, jak konkrétně stěžovatelovo chování ohrožovalo práva, kvůli jejichž ochraně byl stěžovatel potrestán.
Soudce Ranzoni nesouhlasil s tím, že v daném případě došlo k porušení článku 9 Úmluvy, když podtrhl, že Soud by měl být k přehodnocování závěrů vnitrostátních soudů spíše zdrženlivý. Aby Soud mohl nahradit rozhodnutí vnitrostátního soudu vlastním rozhodnutím, musel by mít pro takový postup důležité důvody, které ale v tomto případě chyběly: vnitrostátní soudy, kterým náleží široký prostor pro uvážení, zohlednily při svém rozhodování zvláštní vnitrostátní souvislosti, vzaly v úvahu judikaturu Soudu a dodržely přiměřenou rovnováhu mezi stěžovatelovým právem na svobodu náboženského vyznání a zájmem státu na ochraně práv a svobod druhých.
Full & Egal Universal Law Academy