© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 2. října 2014 ve věci č. 15319/09 – Hansen proti Norsku
Senát první sekce Soudu rozhodl poměrem šesti hlasů proti jednomu, že v důsledku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu o odmítnutí přijmout odvolání k věcnému přezkumu byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
(i) Okolnosti případu
V roce 1995 stěžovatel s manželkou uzavřeli dohodu o podílovém spoluvlastnictví nemovitosti, podle níž každý z nich vlastnil 50 % této nemovitosti, a to bez ohledu na dřívější manželskou smlouvu, ze které vyplývalo, že daná nemovitost patří pouze manželce. Po jejich rozvodu městský soud v roce 2001 konstatoval platnost manželské smlouvy a neplatnost dohody o spoluvlastnictví; stěžovatel se proti tomuto rozsudku neodvolal a rozsudek posléze nabyl právní moci. V roce 2005 bývalá manželka stěžovatele nemovitost prodala.
V roce 2007 stěžovatel zahájil před městským soudem občanskoprávní řízení proti kupujícímu, v němž tvrdil, že je vlastníkem 50 % předmětné nemovitosti; argumentoval zejména tím, že se rozsudek z roku 2001 vztahuje pouze na právní vztahy mezi ním a jeho bývalou manželkou, nikoli na další subjekty. Městský soud rozhodl v neprospěch stěžovatele s poukazem na to, že v důsledku rozsudku z roku 2001 mu nesvědčí právní titul k nemovitosti. Stěžovatel se proti rozsudku odvolal k vrchnímu soudu. Namítal, že městský soud nepochopil jeho argumenty a že zkrátil celkovou dobu trvání jednání z původně plánovaných tří dnů na pět hodin. Vrchní soud upozornil stěžovatele, že pravděpodobně odmítne přijmout jeho odvolání, a poskytl mu lhůtu k vyjádření. Stěžovatel žádal, aby jeho odvolání bylo připuštěno k přezkumu nebo aby vrchní soud zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k novému projednání. Vrchní soud následně jednomyslným rozhodnutím odmítl odvolání stěžovatele přijmout s odůvodněním, že má za zjevné, že odvolání nebude úspěšné. Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu u nejvyššího soudu, přičemž zejména namítal, že odmítnutí jeho odvolání postrádalo odůvodnění. Nejvyšší soud s poukazem na to, že jeho pravomoc je omezena na přezkum řízení před vrchním soudem, jednomyslně konstatoval, že dovolání by zjevně nemělo úspěch, a tudíž je odmítl.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Soud předně připomněl, že ačkoliv článek 6 Úmluvy nezavazuje státy zřizovat odvolací či kasační soudy a nezaručuje právo na odvolání v občanskoprávních věcech, stát, který se rozhodne takové soudy vytvořit, je povinen zabezpečit, že účastníci řízení se budou moci před těmito soudy těšit základním zárukám obsaženým v článku 6 (Delcourt proti Belgii, č. 2689/65, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, § 25). Podle zásady řádného výkonu soudnictví mají rozsudky soudů přiměřeně stanovit důvody, na nichž jsou založeny. Přestože čl. 6 odst. 1 ukládá soudům povinnost odůvodňovat svá rozhodnutí, nelze ho chápat tak, že by vyžadoval podrobnou odpověď na každý argument (Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, rozsudek ze dne 19. dubna 1994, § 61). Při zamítnutí odvolání se tedy odvolací soud může v zásadě ztotožnit s odůvodněním rozhodnutí soudu nižší instance (Helle proti Finsku, č. 20772/92, rozsudek ze dne 19. prosince 1997, § 59–60). Soud nižší instance však musí uvést takové odůvodnění, které umožní účastníkům řízení účinně využít své právo na odvolání (Hadjianastassiou proti Řecku, č. 12945/87, rozsudek ze dne 16. prosince 1992, § 33; Sanchez Cardenas proti Norsku, č. 12148/03, rozsudek ze dne 4. října 2007, § 49). Při posouzení, zda byl v projednávané věci naplněn požadavek spravedlivosti ve smyslu článku 6, je nezbytné vzít v potaz povahu řízení o daném opravném prostředku a jeho význam v kontextu celého řízení, jakož i rozsah pravomocí vrchního soudu a způsob, jakým byly zájmy stěžovatele v konkrétním řízení před vrchním soudem prezentovány a chráněny (Monnell a Morris proti Spojenému království, č. 9562/81 a 9818/82, rozsudek ze dne 2. března 1987, § 56).
Ve vztahu k projednávané věci se Soud nejprve zabýval otázkou, zda lze říci, že vrchní soud odmítnutí stěžovatelova odvolání odůvodnil nedostatečně. Jeho odůvodnění spočívalo v parafrázování obsahu příslušného ustanovení občanského soudního řádu, které upravuje tzv. filtrační mechanismus v odvolacím řízení a bylo zavedeno v roce 2005 v zájmu procesní ekonomie. Z důvodové zprávy vyplývá, že ačkoliv je právo na meritorní odvolací přezkum považováno za důležitou záruku, neomezené a široké právo v tomto směru by mohlo být v právním státě kontraproduktivní. Úkolem vrchního soudu v odvolacím řízení nebylo posoudit případ znovu, ale přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo předmětem odvolání. Po posouzení merita věci mohl vrchní soud odmítnout připustit odvolání, pokud zjistil, že „zjevně“ nemělo naději na úspěch. Postačovalo, že vrchní soud považoval výsledek řízení za udržitelný, třebaže na základě jiného odůvodnění. V této souvislosti Soud připomněl, že odvolací soud není povinen uvést podrobné odůvodnění pouze tehdy, pokud uplatňuje specifické právní ustanovení k tomu, aby odmítl odvolání týkající se právního posouzení věci z důvodu, že nemá naději na úspěch [Gorou proti Řecku (č. 2), č. 12686/03, rozsudek velkého senátu ze dne 20. března 2009 § 41].
Pravomoc vrchního soudu však v projednávané věci nebyla omezena na otázky právní a procesní, ale vztahovala se rovněž na otázky skutkové. Stěžovatel se odvolal k vrchnímu soudu proti způsobu, jakým městský soud přezkoumal jeho právní tvrzení, a proti náhlému výraznému zkrácení délky jednání. Soud nebyl přesvědčen o tom, že za daných okolností se vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval podstatou problému, o kterém měl rozhodnout (mutatis mutandis Helle proti Finsku, č. 20772/92, cit. výše, § 60), způsobem, který přiměřeně odrážel jeho roli v dané procesní fázi jakožto soudu odvolacího, jemuž byla svěřena plná pravomoc, a že jednal s patřičným ohledem na zájmy stěžovatele (Monnell a Morris proti Spojenému království, cit. výše, § 56).
Vrchní soud navíc při odmítnutí připuštění stěžovatelova odvolání nejednal jako soud poslední instance, protože řízení před ním se mohlo stát předmětem dovolání k nejvyššímu soudu. Ačkoli nejvyšší soud nebyl oprávněn posuzovat věcnou stránku stěžovatelova odvolání nebo rozhodnutí, kterým vrchní soud odmítl připustit toto odvolání (srov. Hadjianastassiou proti Řecku, cit. výše, § 33), jeho přezkum zahrnoval otázky použití práva a posouzení důkazů vrchním soudem v míře, v níž se vztahovalo k otázkám procesním. Rovněž mohl přezkoumat, zda v řízení před vrchním soudem, posuzovaném jako celek, bylo z pohledu zásady spravedlivého projednání věci odůvodněné, aby vrchní soud odmítl připustit odvolání. Tento přezkum zahrnoval otázku, zda bylo možné rozhodnout zjednodušeným postupem jen na základě spisu. Ačkoli by přezkum ze strany nejvyššího soudu býval byl založen na stejných podkladech jako přezkum ze strany vrchního soudu, Soud není přesvědčen o tom, že odůvodnění, s nímž vrchní soud odmítl připustit odvolání, umožňovalo stěžovateli účinně vykonat jeho právo domáhat se u nejvyššího soudu nápravy procesního postupu vrchního soudu (Hadjianastassiou proti Řecku, cit. výše, § 33). Došlo proto k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Møse zaujal k rozsudku nesouhlasné stanovisko. Podstatou věci dle něj bylo, do jaké míry je odvolací soud povinen odůvodňovat rozhodnutí o odmítnutí přijmout odvolání, a zda se může omezit na obecnou formulaci, že věc nemá naději na úspěch. Soudce se neztotožnil s názorem většiny, že v projednávané věci nepostačovalo stručné odůvodnění. Řízením zahájeným v roce 2007 totiž stěžovatel fakticky znovu brojil proti pravomocnému rozsudku z roku 2001, přičemž jeho podání postrádalo jakoukoliv právní oporu a nelze se zbavit dojmu, že bylo zjevně neopodstatněné. Soudce Møse tudíž neshledal nespravedlivost v tom, že řízení bylo zastaveno v počáteční fázi.
Full & Egal Universal Law Academy