© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 11. prosince 2014 ve věci č. 43643/10 – Hanzelkovi proti České republice
Senát páté sekce Soudu dospěl pěti hlasy proti dvěma k závěru, že v důsledku výkonu předběžného opatření spočívajícího v nuceném návratu do porodnice, kterou pozdější stěžovatelé, matka s novorozencem, opustili krátce po porodu, došlo k porušení jejich práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále Soud shledal, že proti uvedenému zásahu ze strany státních orgánů neměli k dispozici účinný prostředek nápravy, a proto došlo také k porušení článku 13 Úmluvy. Stěžovatelům byla přiznána toliko náhrada nákladů řízení ve výši 3 tis. eur.
I.Skutkové okolnosti
První stěžovatelka porodila v říjnu 2007 v Nemocnici Hořovice syna, druhého stěžovatele. Jednalo se o porod bez komplikací a matka ani dítě neměli žádné zdravotní problémy. Několik hodin po porodu stěžovatelka se synem navzdory nesouhlasu lékařů opustila porodnici. Následně personál porodnice kontaktoval příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, který si od porodnice vyžádal lékařskou zprávu, podle níž vzhledem ke krátké době po narození je dítě, pakliže se ocitne mimo nemocniční péči, ohroženo na zdraví, eventuálně i na životě.
Na základě toho podal uvedený orgán k okresnímu soudu návrh na vydání předběžného opatření o předání dítěte do péče nemocnice, jemuž soud obratem vyhověl. V tentýž den, tedy stále v den narození dítěte, bylo předběžné opatření vykonáno a stěžovatelka byla spolu s dítětem převezena vozem rychlé záchranné služby za doprovodu policie zpět do nemocnice. Dítě nevykazovalo žádné zdravotní potíže. Stěžovatelé v nemocnici strávili další dva dny, aniž na nich byly vykonány jakékoliv zdravotní výkony, a posléze byli na základě negativního reverzu propuštěni domů.
Den po propuštění stěžovatelů z porodnice podal orgán sociálně-právní ochrany dětí návrh na zrušení předběžného opatření. Tomu prvoinstanční soud vyhověl s tím, že pominuly důvody, pro které bylo nařízeno, jelikož byl stěžovatel již propuštěn z nemocnice. Stěžovatelka podala proti předběžnému opatření odvolání, ve kterém tvrdila, že předmětným předběžným opatřením byla ve vztahu k ní a jejímu synovi porušena jejich práva na svobodu a respektování soukromého a rodinného života, a proto měla v úmyslu požadovat náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. Příslušný krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky jako bezpředmětné vzhledem k tomu, že bylo předběžné opatření již zrušeno. Následně stěžovatelé podali ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou, kromě jiného s tím, že nelze zrušit předběžné opatření, které neexistuje.
Stěžovatelka využila i linii řízení o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ministerstvo stěžovatelce v reakci na její žádost sdělilo, že je předčasná a je třeba vyčkat výsledku řízení o její ústavní stížnosti týkající se předmětného předběžného opatření. Obvodní soud pro Prahu 2 následnou žalobu stěžovatelky zamítl z důvodu promlčení nároku. Obiter dictum dodal, že i kdyby byla jeho úvaha o promlčení posouzena jako nesprávná, nic by to na výsledku dané věci nezměnilo, neboť předběžné opatření nebylo zrušeno pro nezákonnost, jak to vyžaduje ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., které je výrazem oprávnění státu stanovit meze své odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé poukazovali na porušení článku 8 Úmluvy, tedy svého práva na respektování soukromého a rodinného života v důsledku nuceného návratu do nemocnice na základě předběžného opatření soudu. Kromě toho namítali, že proti tomuto zásahu neměli k dispozici účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy.
a)K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Soud předně shledal, že rozhodnutí o umístění stěžovatele do nemocnice přes výslovný nesouhlas rodičů se dotýká jejich soukromého života, a spadá tak do působnosti článku 8 Úmluvy. Situace, kterou stěžovatelé napadali, také představovala zásah do jejich práva na respektování soukromého a rodinného života. Namítaný zásah státu byl nicméně v souladu se zákonem a sledoval legitimní cíl ochrany zdraví a práv a svobod jiných, a to ve vztahu k druhému stěžovateli.
Zbývalo posoudit, zda je předmětné opatření přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, resp. nezbytné v demokratické společnosti. Dle Soudu v případě natolik tvrdého opatření, jakým je okamžitý převoz novorozence do nemocnice proti vůli jeho matky, musí příslušné státní orgány předtím, než k tomuto kroku přistoupí, prokázat existenci skutečného a konkrétního nebezpečí hrozícího dítěti a pečlivě zkoumat, zda nelze zdraví dítěte ochránit prostřednictvím méně radikálních opatření.
V projednávané věci tyto podmínky dle Soudu splněny nebyly. Předběžné opatření okresního soudu je odůvodněno velmi stručně a pouze odkazuje na krátkou lékařskou zprávu, která nicméně neupřesňuje, v čem spočívá ohrožení zdraví dítěte. Z předběžného opatření tedy nevyplývá, že by se okresní soud snažil zjistit konkrétní okolnosti týkající se stěžovatelů, např. cestou lékařské prohlídky dítěte, ani to, že by se zabýval možností méně extrémního zásahu do jejich rodinného života. Okresní soud ani předem nezjistil názor rodičů. Soud se pozastavil také nad tím, že během výkonu předběžného opatření, konkrétně v okamžiku, kdy se do bydliště stěžovatelů dostavil soudní vykonavatel a sociální pracovnice v doprovodu policie a lékaře, který u dítěte nezjistil žádné problémy, nepřicházelo již přehodnocení situace v úvahu. Za této situace nelze dle Soudu namítaný postup státu považovat za nezbytný pro dosažení sledovaného legitimního cíle. Proto shledal porušení článku 8 Úmluvy.
b)K tvrzenému porušení článku 13 Úmluvy
Jelikož stěžovatelé neměli na vnitrostátní úrovni k dispozici žádný účinný prostředek nápravy, kterým by mohli uplatnit své námitky porušení Úmluvy, Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 13 Úmluvy. V této souvislosti odkázal na své závěry na poli přijatelnosti stížnosti, dle kterých při zohlednění konkrétních okolností případu nelze za takový prostředek nápravy považovat žalobu na ochranu osobnosti, návrh na zrušení předběžného opatření ani řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. K posledně zmíněnému mimo jiné uvedl, že i kdyby byla žaloba na náhradu nemajetkové újmy podána ve lhůtě, neměla by šanci na úspěch. Vnitrostátní soudy totiž konstatovaly, že nehledě na otázku promlčení by žalobě nebylo možné vyhovět, protože předběžné opatření nebylo zrušeno pro nezákonnost, jak to vyžaduje zákon č. 82/1998 Sb.
III.Oddělené stanovisko
Soudci Zupančič a Yudkivská k rozsudku připojili své nesouhlasné stanovisko. Byli toho názoru, že podstata rozsudku tkví v odborných lékařských úvahách, k nimž není Soud kvalifikován, a poukázali na odborné stanovisko Ministerstva zdravotnictví, které vypočítává neočekávané zdravotní komplikace, jež mohou nastat během prvních 72 hodin po porodu. Nesdíleli závěr, že bylo možné použít šetrnější opatření, než ke kterým se vnitrostátní orgány uchýlily, jelikož kupříkladu dílčí prohlídka lékařem by nebyla dostačující k úplnému vyloučení rizik, k nimž by mohlo během prvních 72 hodin dojít. Dále mimo jiné uvedli, že žena, pouze na základě toho, že je matkou novorozeného dítěte, nemá automaticky právo ohrozit zdraví novorozence.
Full & Egal Universal Law Academy