© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 16. září 2014 ve věci č. 29750/09 – Hassan proti Spojenému království
Velký senát soudu rozhodl třinácti hlasy proti čtyřem, že nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1, 2, 3 a 4 Úmluvy v souvislosti se zatčením a následným držením stěžovatelova bratra britskými a americkými vojsky v průběhu okupace Iráku v roce 2003. Soud zároveň jednomyslně rozhodl o nepřijatelnosti námitek na poli článků 2 a 3 Úmluvy vznášených pro nejasné okolnosti propuštění a následného úmrtí stěžovatelova bratra a pro špatné zacházení, které jim údajně předcházelo.
(i) Okolnosti případu
V průběhu vojenské akce proti režimu Saddáma Husajna byl v dubnu 2003 stěžovatelův bratr Tarek Hassan zadržen v jižním Iráku britskými vojsky, která hledala stěžovatele, funkcionáře vládní strany Baas. Tarek Hassan byl následně převezen na základnu Camp Bucca, která sloužila jako zajišťovací zařízení pro zajatce britských a amerických vojsk a byla pod kontrolou americké armády. Britská vojenská policie však odpovídala za dohled nad zajatci a vězni britských vojsk a nad zacházením ve smyslu třetí ženevské dohody. Britské jednotky byly rovněž odpovědné za návrat jimi zajištěných osob v případě propuštění.
Poté, co příslušné orgány vyhodnotily, že Tarek Hassan je civilista nepředstavující bezpečnostní riziko, byl určen k propuštění a do doby, než to bezpečnostní situace umožní, umístěn v civilní sekci základny. Žalovaná vláda předložila dokumenty, ve kterých bylo jeho propuštění zaznamenáno k prvním dnům května 2003. Při fyzické kontrole zadržovaných osob provedené v polovině května 2003 se Tarek Hassan již na základně prokazatelně nenacházel.
Tarek Hassan se již nicméně nikdy nespojil s rodinou a ta o jeho osudu neměla žádné informace až do 1. září 2003, kdy byla kontaktována po náhodném nalezení těla Tareka Hassana v severním Iráku. Podle stěžovatele měl Tarek Hassan v době nalezení několik střelných ran v hrudníku způsobených samopalem, ruce svázané plastovým páskem a v jeho kapse byl identifikační štítek vydaný orgány USA na základně Camp Bucca. Úmrtní list vydaný iráckými úřady stanovil jako datum smrti 1. září 2003, příčinu smrti ponechal bez určení.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
a) K tvrzenému porušení článku 5 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že zatčení a držení jeho bratra bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 a 4 Úmluvy.
Soud nejprve ve vztahu k výkonu jurisdikce podle článku 1 Úmluvy mimo území členského státu připomněl zásady formulované ve věci Al-Skeini proti Spojenému království (č. 55721/07, rozsudek velkého senátu ze dne 7. července 2011, § 130-142). Tarek Hasan se dle Soudu nacházel v jurisdikci Spojeného království proto, že byl ve fyzické moci a pod kontrolou britských vojáků, přestože se tak stalo ve fázi aktivních bojů mezinárodního ozbrojeného konfliktu. Svůj závěr Soud podepřel též odkazem na judikaturu Mezinárodního soudního dvora a podtrhl, že i v ozbrojených konfliktech se mezinárodní humanitární právo a právo lidských práv mohou použít souběžně. Soud současně odmítl tvrzení, že jurisdikci nad Tarekem Hassanem vykonávaly Spojené státy.
Na úvod věcného posouzení Soud konstatoval, že zadržení podle třetí a čtvrté ženevské dohody nespadá ani pod jednu z povolených výjimek ze zákazu omezení osobní svobody podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Při neexistenci další dohody států o výkladu článku 5 Úmluvy v mezinárodních ozbrojených konfliktech Soud vyšel z pravidel výkladu kodifikovaných v čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969 („Vídeňská úmluva“), podle nějž soustavná praxe států následující ratifikaci Úmluvy může být chápána nejen jako projev jejich dohody ohledně výkladu, ale i změny textu Úmluvy (Soering proti Spojenému království, č. 14038/88, rozsudek ze dne 7. července 1989, § 102-103; Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království, č. 61498/08, rozsudek ze dne 2. března 2010, § 120). Takovou relevantní praxí států je podle Soudu absence odstoupení od jejich závazků na poli článku 5 Úmluvy v případech zadržení osob podle třetí a čtvrté ženevské dohody. Jeví se rovněž, že praxe neodstoupení od závazků podle článku 15 Úmluvy kopíruje praxi států ve vztahu k článku 4 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, která pokračuje i poté, co Mezinárodní soudní dvůr v rozsudku Demokratická republika Kongo (DRC) proti Ugandě a ve stanoviscích ve věcech Právní důsledky stavby zdi na palestinských okupovaných územích a Zákonnosti hrozby nebo užití jaderných zbraní potvrdil, že mezinárodní právo lidských práv platí i v mezinárodních ozbrojených konfliktech.
S odkazem na čl. 31 odst. 3 písm. c) Vídeňské úmluvy Soud dále zdůraznil, že Úmluva musí být vykládána v souladu s dalšími pravidly mezinárodního práva, jehož je součástí, tedy i s mezinárodním humanitárním právem. Ženevské dohody byly sjednány souběžně s Úmluvou a jsou univerzálně platné, přičemž ustanovení třetí a čtvrté ženevské dohody byla formulována, aby chránila zajaté bojovníky a civilisty představující bezpečnostní riziko. Soud připomněl svůj dřívější závěr, že článek 2 Úmluvy je třeba v maximálním možném rozsahu vykládat ve světle obecných zásad mezinárodního práva, včetně mezinárodního práva humanitárního, jehož pravidla hrají nepostradatelnou úlohu při zmírňování nelidskosti ozbrojeného konfliktu (Varnava a ostatní proti Turecku, č. 16064/90 a další, rozsudek velkého senátu ze dne 18. září 2009). Tento závěr se podle Soudu uplatní i ve vztahu k článku 5 Úmluvy. Vzhledem k souběžné platnosti záruk mezinárodního práva lidských práv a mezinárodního humanitárního práva v ozbrojených konfliktech je potřeba pokusit se vykládat Úmluvu způsobem konzistentním s rámcem stanoveným Mezinárodním soudním dvorem.
Soud tak přijal argument vlády, že nedostatek formálního odstoupení podle článku 15 Úmluvy mu nebrání zohlednit při výkladu článku 5 Úmluvy kontext a ustanovení norem mezinárodního humanitárního práva. Ačkoli záruky vyplývající z Úmluvy zůstávají v platnosti i během mezinárodního ozbrojeného konfliktu, je třeba zákonné důvody omezení svobody formulované v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) Úmluvy přizpůsobit oprávnění brát válečné zajatce a zadržovat civilisty představující bezpečnostní riziko podle třetí a čtvrté ženevské dohody. Pouze v mezinárodním ozbrojeném konfliktu, kde právní normy umožňují braní zajatců, však může být článek 5 Úmluvy takto široce vykládán i bez odstoupení podle článku 15 Úmluvy. Aby omezení svobody bylo zákonné ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy, musí být zadržení v souladu s pravidly mezinárodního humanitárního práva a zejména se základním účelem čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jímž je ochrana jednotlivce proti svévoli (El-Masri proti Makedonii, č. 39630/09, rozsudek velkého senátu ze dne 13. prosince 2012, § 230; Saadi proti Spojenému království, č. 13229/03, rozsudek velkého senátu ze dne 29. ledna 2008, § 67-74). Dle názoru Soudu rovněž procesní záruky obsažené v čl. 5 odst. 2 a 4 Úmluvy musí být vykládány způsobem zohledňujícím kontext a relevantní pravidla mezinárodního humanitárního práva. Dále Soud dodal, že vzhledem k tomu, že Tarek Hassan nebyl zadržen podle čl. 5 odst. 1 písm. c), nebyl na projednávanou věc použitelný čl. 5 odst. 3 Úmluvy.
Nedostatek formálního odstoupení podle článku 15 Úmluvy však nemůže vést k tomu, že Soud bude automaticky předpokládat, že členský stát zamýšlí změnit své závazky vyplývající z Úmluvy. Při opomenutí odstoupení bude Soud ustanovení článku 5 Úmluvy vykládat a používat ve světle relevantních ustanovení mezinárodního humanitárního práva pouze tehdy, bude-li taková námitka vznesena.
Vzhledem k výše uvedeným zásadám a ke skutkovým okolnostem věci (Tarek Hassan byl v době zadržení ozbrojen, v jeho domě byly nalezeny další zbraně a dokumenty zpravodajského významu) Soud dospěl k závěru, že byly ženevské dohody v rozhodném období použitelné, přičemž zadržení Tareka Hassana proběhlo v souladu s těmito dohodami a nebylo svévolné. Trvalo navíc jen několik málo dnů a zadrženému byl zřejmý důvod zadržení z otázek, které mu byly během výslechů kladeny. K porušení čl. 5 odst. 1, 2 a 4 Úmluvy proto nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článků 2 a 3 Úmluvy
Soud připomněl, že závazek podle článku 2 ve spojení s článkem 1 Úmluvy ukládá státům povinnost účinného vyšetřování, pokud byl jednotlivec zabit v důsledku užití síly představiteli státu (Al-Skeini a ostatní proti Spojenému království, cit. výše, § 163), stejně jako závazek podle článku 3 Úmluvy v případech, kdy jednotlivec důvěryhodně tvrdí, že s ním ze strany představitelů státu bylo špatně zacházeno či existují jiné dostatečně jasné náznaky takového jednání (Labita proti Itálii, č. 26772/95, rozsudek velkého senátu ze dne 6. dubna 2000, § 131).
V projednávané věci však dle Soudu nic nenasvědčovalo tomu, že by Spojené království bylo odpovědné za tvrzené špatné zacházení s Tarekem Hassanem či za jeho smrt ani že k úmrtí došlo na území kontrolovaném Spojeným královstvím nebo v době, kdy byl v rukou britských orgánů, což by mohlo založit povinnost vést účinné vyšetřování. Tuto část stížnosti proto prohlásil za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
(iii) Oddělené stanovisko
Soudce Spano v částečném nesouhlasném stanovisku, k němuž se připojili soudci Nicolaou a Bianku a soudkyně Kalaydjieva, zdůraznil, že většina se svým závěrem o neporušení článku 5 Úmluvy pokusila sloučit pravidla mezinárodního práva, která jsou neslučitelná. Úmluva se použije stejně v době míru a války, jinak by možnost odstoupení od závazků podle článku 15 Úmluvy postrádala smysl. Jestliže tedy Spojené království považovalo za pravděpodobné, že bude nezbytné během irácké kampaně zadržovat válečné zajatce nebo civilisty představující bezpečnostní riziko ve smyslu třetí a čtvrté ženevské dohody, jediným zákonným nástrojem bylo odstoupení od závazků podle článku 15 Úmluvy, což však Spojené království neučinilo. Pravomoci omezit osobní svobodu podle třetí a čtvrté ženevské dohody, na něž se žalovaná vláda v případu Tareka Hassana spolehla, jsou v přímém rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy a Soud nemá žádný právní nástroj, aby tento konflikt vyřešil. Musí proto v duchu povinností uložených mu článkem 19 Úmluvy dát přednost Úmluvě. Pokusem smířit nesmiřitelné většina nerespektovala význam rozsahu a obsahu základního práva na svobodu podle Úmluvy, jak se odráží v jejím účelu a historickém původu v hrůzách druhé světové války.
Full & Egal Universal Law Academy