Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. března 2021 ve věci č. 36328/13 – Hassine proti Rumunsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 1 Protokolu č. 7 Úmluvy, když přezkum rozhodnutí o uložení správního vyhoštění kvůli ohrožení národní bezpečnosti provedený nezávislým soudním orgánem sám o sobě nepostačoval k vyvážení existujících omezení procesních práv stěžovatele z důvodu ochrany utajovaných informací, kvůli čemuž se mu nedostalo informací o podstatě ohrožení ani průběhu soudního řízení.
I. Skutkové okolnosti
Stěžovatel, tuniský občan, po několik let oprávněně pobýval v Rumunsku společně s manželkou a dítětem. V roce 2012 státní zastupitelství navrhlo soudu, aby stěžovatele prohlásil za nežádoucí osobu a uložil mu správní vyhoštění kvůli ohrožení národní bezpečnosti. Podrobnosti měla obsahovat přiložená zpráva zpravodajské služby v režimu utajení. Stěžovatel byl bez sdělení bližších informací předvolán, aby se dostavil k soudnímu jednání; on však zaslal žádost o odročení kvůli nemožnosti si včas zajistit právní pomoc. Tato žádost byla zamítnuta a jednání se uskutečnilo ještě týž den bez jeho přítomnosti. Z rozsudku vyplynulo, že hrozba souvisela s podezřením z terorismu, proti čemuž se stěžovatel odvolal, neboť se mu nedostalo sdělení podstaty podezření a nemohl se ani seznámit s utajovanými podklady. Při odvolacím řízení byl již zastoupen advokátem, ani ten se však bez patřičného osvědčení nemohl seznámit s utajovanými podklady. Odvolací soud posléze vyhoštění potvrdil. Uvedl, že z důvodu ochrany národní bezpečnosti nemohla soudní rozhodnutí obsahovat bližší informace.
II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě
Dle stěžovatele vnitrostátní řízení neskýtalo dostatečné procesní záruky, aby se mohl účinně bránit obvinění, že ohrožuje národní bezpečnost, když se on ani jeho zástupce nemohli seznámit s podklady.
Soud předně shledal, že dotčená vnitrostátní právní úprava situace, kdy je cizinec považován za nežádoucí osobu kvůli ohrožení národní bezpečnosti, jednak neumožňovala uvést v rozhodnutích soudů údaje, informace a úvahy, na jejichž základě je takový závěr učiněn, jednak bránila osobě, která není držitelem patřičného osvědčení, v přístupu do spisu k utajovaným podkladům. Tím dochází k podstatným omezením procesních práv dle článku 1 Protokolu č. 7.
Soud proto musel zkoumat, zda byla omezení nezbytná a vyvážena kompenzačními opatřeními, potažmo ve světle řízení jako celku posoudit dopad na konkrétní situaci stěžovatele, u kterého došlo k oddělení od členů jeho rodiny (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, č. 80982/12, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2020, § 129, § 133, § 145–157). Jelikož vnitrostátní soudy nemohly kvůli právní úpravě individuálně zkoumat nezbytnost omezení procesních práv stěžovatele, Soud přistoupil k přísnému posouzení, zda kompenzační opatření byla s to účinně vyvážit tato omezení.
Předně stran sdělení relevantních a konkrétních informací stěžovateli v průběhu soudního řízení Soud zjistil, že dokument přiložený k předvolání k soudnímu jednání obsahoval pouze odkaz na čísla ustanovení právních předpisů bez vymezení vytýkaného jednání. Rozsudek prvoinstančního soudu posléze citoval část příslušného ustanovení, čímž ohraničil právní rámec, který byl použit na daný skutkový stav a který se týkal terorismu a jeho podpory. Žádné další informace neobdržel ani zástupce stěžovatele v odvolacím řízení. Soud proto konstatoval, že stěžovatel měl k dispozici obecné údaje ohledně právní klasifikace bez uvedení, v čem má konkrétně spočívat ohrožení národní bezpečnosti. To však z hlediska výkonu procesních práv není postačující (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 168 a 170).
Dále Soud naznal, že po zamítnutí žádosti o odročení se prvoinstanční soud rozhodl v řízení pokračovat a jednání uskutečnil s časovým odstupem pouze několika málo hodin, přestože stěžovatel žil v obci, která byla od soudu vzdálená. Stěžovatel proto nebyl jednání přítomen a nemohl využít ani procesní oprávnění, která se pojí se soudním řízením v prvním stupni. Stěžovateli se tak nedostalo informací o průběhu soudního řízení a zároveň si nemohl včas obstarat advokáta, který by disponoval patřičným osvědčením. Pro účely odvolacího řízení sice byl již zastoupen, jednalo se však o advokáta bez patřičného osvědčení. Soud zde odmítl argumentaci vlády, že právní zástupce stěžovatele mu měl pomoci najít jinou osobu s potřebným osvědčením; nebylo totiž zřejmé, jak by měl stěžovatel postupovat, aby si takovou osobu našel včas, tím spíše, že jejich počet byl velmi omezený (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 185 a § 186).
Rovněž se Soud neztotožnil s argumentací, že advokát stěžovatele mohl v rámci odvolacího řízení požádat o odročení jednání, aby si v mezičase obstaral potřebné osvědčení, neboť délka vyřízení osvědčení překračovala dobu řízení, ve kterém může být cizinec prohlášen za nežádoucí osobu, potažmo mu být uděleno vyhoštění. Na tomto závěru nezměnilo nic ani doložení příkladů z judikatury vnitrostátních soudů (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 189–190). Soud totiž za relevantní považoval toliko skutečnost, že advokát stěžovatele v rámci řízení neměl přístup k utajovaným podkladům ve spise.
Konečně vzal Soud v úvahu, že dle vnitrostátního práva o označení cizince za nežádoucí osobu muselo být rozhodnuto v soudním řízení, přičemž příslušné k vydání takového rozhodnutí byly v rámci justiční hierarchie soudy vyššího stupně, což zaručovalo jejich nezávislost, jak požaduje judikatura Soudu. To jsou významné záruky, které musí být zohledněny při posuzování faktorů, které mohly zmírnit důsledky omezení procesních práv (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 193). Na druhou stranu musel Soud přihlédnout i k tomu, že vzhledem ke kusým a obecným informacím, které měl stěžovatel k dispozici v soudním řízení, mohl na svou obranu uvádět toliko domněnky, aniž by mohl konkrétně rozporovat to či ono jednání, kterým měl ohrožovat národní bezpečnost. Stěžovatel pouze uvedl, že proti němu nebyla vznesena trestní obvinění. Za dané situace měl být proto rozsah soudního přezkumu o to více důsledný (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 194).
Vzhledem k výše uvedenému Soud konstatoval, že byť vnitrostátní soudy měly k dispozici utajovaný podklad, na kterém založily svá rozhodnutí, tato obsahovala pouze obecná vypořádání stěžovatelových námitek, že se nedopustil jednání k újmě národní bezpečnosti. Nic však nesvědčí tom, že by vnitrostátní soudy přistoupily k ověření důvěryhodnosti a pravdivosti informací poskytnutých státním zastupitelství (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 198–199). Jakkoli Soud připustil, že provedení nezávislého soudního přezkumu bylo důležitou zárukou vyvažující omezení procesních práv stěžovatele, tato záruka zde sama o sobě nepostačovala k překonání přijatých omezení, pokud se povaha a stupeň kontroly vykonávané nezávislými orgány nijak neprojevili, a to ani stručně, v odůvodnění rozhodnutí přijatých těmito orgány (Muhammad a Muhammad proti Rumunsku, cit. výše, § 202).
S ohledem na rozsah omezení procesních práv stěžovatele, jakož i kompenzující opatření, a i přes prostor pro uvážení, kterým členské státy disponují, Soud shledal, že tato omezení v neprospěch stěžovatele nebyla ve vnitrostátním řízení dostatečně vyvážena k zachování podstaty práv uvedených v čl. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy. Konstatoval proto porušení tohoto ustanovení.
Full & Egal Universal Law Academy