© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 9. února 2017 ve věci č. 65546/09 – Heldenburgovi proti České republice
Senát první sekce Soudu vydal rozsudek o spravedlivém zadostiučinění, ve kterém pěti hlasy proti dvěma přiznal stěžovatelům náhradu majetkové škody ve výši 4 339 eur. Na nákladech řízení Soud stěžovatelům přiznal částku 2 774 eur. Současně jednomyslně zamítl námitku vlády týkající se zneužití práva podat stížnost.
I.Skutkové okolnosti
Tento rozsudek navazuje na rozsudek vynesený dne 3. července 2014 ve věcech R & L, s. r. o. a ostatní proti České republice, ve kterém Soud dospěl k závěru, že regulací nájemného bez právního základu v letech 2002 až 2006 došlo k porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1, přičemž posouzení otázky spravedlivého zadostiučinění odložil.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
A.K předběžné námitce vlády
Po předložení stanoviska stěžovatelů ve věci spravedlivého zadostiučinění vláda namítala, že stěžovatelé porušili pravidlo důvěrnosti jednání o smírném urovnání, neboť se v dokumentech předložených Soudu v rámci řízení o spravedlivém zadostiučinění negativně vyjadřovali k jednáním o smírném urovnání. Dále vláda namítala, že stěžovatelé podali k Ministerstvu spravedlnosti žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., ve které řešili otázku smírného urovnání. Konečně vláda podotýkala, že neinformovali Soud o svém návrhu na povolení obnovy řízení podaném v březnu 2015 k Ústavnímu soudu, ve kterém se nadto rovněž negativně vyjadřovali k postoji vlády v rámci jednání o smírném urovnání.
Soud na úvod konstatoval, že jednání mezi účastníky řízení o otázce spravedlivého zadostiučinění poté, co byla tato otázka odložena rozsudkem ve věci samé, se považuje za jednání o smírném urovnání ve smyslu článku 39 Úmluvy, i pokud se jich Soud sám aktivně neúčastnil (viz Fabris proti Francii, č. 16574/08, rozsudek ze dne 28. června 2013, § 7). Soud dále zdůraznil, že má širokou diskreční pravomoc při posuzování možných důvodů pro zastavení řízení o stížnosti (vyškrtnutí stížnosti ze seznamu projednávaných věcí) na základě ustanovení čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Soud musí dle uvedeného ustanovení ověřit, zda okolnosti vedou k závěru, že z jakéhokoliv jiného důvodu již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti. Soud zopakoval, že pravidlo důvěrnosti je absolutní a neumožňuje individuálně posoudit, kolik informací bylo poskytnuto (viz Abbasov a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 36609/08, rozhodnutí ze dne 28. května 2013, § 28). Úmyslné porušení pravidla důvěrnosti může být za určitých okolností považováno za zneužití práva podat stížnost, což má za následek odmítnutí stížnosti (její prohlášení za nepřijatelnou) podle čl. 35 odst. 3 Úmluvy (srov. Mandil proti Francii, č. 67037/09, rozhodnutí ze dne 13. prosince 2011).
Soud připomněl, že pravidlo důvěrnosti slouží k ochraně účastníků řízení i Soudu před pokusy vyvíjet na ně politický či jiný nátlak (viz Abbasov a ostatní proti Ázerbájdžánu, cit. výše). Jeho účelem je tedy usnadnit smírné urovnání skrze záruku, že informace poskytnuté v průběhu jednání nebudou odhaleny a zveřejněny. Ustanovení čl. 62 odst. 2 in fine jednacího řádu Soudu zároveň chrání Soud a jeho vlastní nestrannost, neboť zajišťuje, že pokud budou jednání o smírném urovnání neúspěšná, jejich obsah nebude mít vliv na výsledek sporného řízení.
Ve vztahu k projednávané věci Soud konstatoval, že dopisy a podání, na něž vláda poukazuje, nečetl velký počet osob a informace z jednání o smírném urovnání nebyly poskytnuty médiím ani jinak zveřejněny. Soud danou věc odlišil od věci Hadrabová a ostatní proti České republice (č. 42165/02, rozhodnutí ze dne 25. září 2007), ve které stěžovatelé hovořili o návrhu kanceláře Soudu ve vnitrostátním řízení, aby získali odškodnění. Naproti tomu ačkoli právní zástupce stěžovatelů v projednávané věci informoval tentýž orgán (Ministerstvo spravedlnosti), učinil tak ve zcela jiném právním kontextu, což dle názoru Soudu nemohlo být na překážku smírnému urovnání. Pokud jde o podání k Ústavnímu soudu, stěžovatelé neuvedli žádné konkrétní informace z jednání ani navrženou částku odškodnění; k návrhu nepřipojili žádnou korespondenci s Ministerstvem spravedlnosti.
Dopisy adresované Soudu dále byly dle jeho názoru zaslány s úmyslem informovat Soud o průběhu jednání a za účelem dosažení smírného urovnání. Soud poznamenal, že účastníci řízení byli ostatně vyzváni ve výroku rozsudku ve věci samé, aby Soud seznámili s případně uzavřenou dohodou. Soud dospěl k závěru, že rovněž vzhledem ke skutečnosti, že dopisy si nemohl přečíst nijak velký počet lidí, na rozdíl od situace, kdy by příslušné informace byly poskytnuty médiím, chování stěžovatelů nebylo zneužitím práva podat stížnost. Soud dodal, že neinformování o podání k Ústavnímu soudu bylo procesní chybou ve smyslu čl. 47 odst. 7 jednacího řádu Soudu, avšak nelze se s jistotou domnívat, že stěžovatelé měli v úmyslu uvést Soud v omyl (a contrario, Gross proti Švýcarsku, č. 67810/10, rozsudek velkého senátu ze dne 30. září 2014, § 28).
B.Ke spravedlivému zadostiučinění
Stěžovatelé se domáhali spravedlivého zadostiučinění za majetkovou škodu ve výši 118 880 Kč (4 339 eur). Dále požadovali náhradu nákladů řízení v celkové výši 184 013 Kč (6 721 eur).
Soud poznamenal, že stěžovatelům vznikla majetková škoda, a mají proto nárok na náhradu za omezení práva užívat svůj majetek za podmínek zaručených článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě (viz § 104 rozsudku ve věci samé), neboť v období od července 2003 do prosince 2004 nemohli ze svého bytu vybírat přiměřeně vysoké nájemné. Soud zopakoval, že státy jsou oprávněny při přijímání právních předpisů v oblasti bydlení stanovit s ohledem na sociální spravedlnost regulované nájemné, které je nižší než tržní nájemné.
V projednávané věci stěžovatelé tvrdili, že jim vznikla majetková škoda odpovídající rozdílu mezi nájemným, které vybrali, a „obvyklým“ nájemným v dané lokalitě za uvedené období, včetně úroku z prodlení. Oproti tomu vláda vzala v potaz nájemné, které stěžovatelé mohli z předmětného bytu vybírat podle zákona č. 107/2006 Sb. ke dni 1. ledna 2007 a pro výpočet náhrady použila zákonné referenční kritérium, jako kdyby bylo účinné od 1. ledna 2002.
Podle Soudu je při určení výše zadostiučinění se zřetelem k charakteru porušení konstatovanému v rozsudku ve věci samé třeba vzít v úvahu, jakým způsobem Ústavní soud ve své judikatuře formuloval povinnost vnitrostátních soudů rozhodovat o zvýšení nájemného v období právního vakua, a to rovněž s ohledem na legitimní očekávání stěžovatelů. Soud dospěl k závěru, že určení výše náhrady by se mělo mimo jiné zakládat na rozdílu mezi nájemným v podmínkách volného trhu a nájemným, na něž měli stěžovatelé právo podle vnitrostátní právní úpravy prohlášené Soudem za nezákonnou (viz, mutatis mutandis, Statileo proti Chorvatsku, č. 12027/10, rozsudek ze dne 10. července 2014, § 157). Soud proto považoval za vhodné odečíst částku regulovaného nájemného, na něž měli stěžovatelé nárok v období, za které má být přiznána náhrada.
Soud zohlednil poskytnuté informace o tržním nájemném ve srovnatelných bytech v příslušném období a o regulovaném nájemném, za které mohli stěžovatelé v tomtéž období svůj byt pronajímat, a se zřetelem k charakteru porušení konstatovanému v rozsudku ve věci samé považoval za přiměřené přiznat stěžovatelům jako náhradu majetkové škody částku 118 800 Kč (4 339 eur). Současně zamítl návrh stěžovatelů na přiznání úroku z prodlení jako neodůvodněný.
Pokud jde o náhradu nákladů řízení, Soud konstatoval, že stěžovatelé své nároky doložili pouze v částce 75 959,80 Kč (2 774 eur), a tuto jim přiznal.
III.Oddělená stanoviska
Soudce Spano se ve svém souhlasném stanovisku zabýval otázkou, na základě kterého ustanovení by Soud měl rozhodnout o zamítnutí námitky vlády. Dle jeho názoru je správný odkaz na čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, nikoli na čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Uvedl, že pravidlo důvěrnosti řízení o smírném urovnání musí být důrazné. Odmítnutí stížnosti z uvedeného důvodu má však pro stěžovatele drastické následky – ztrácí možnost přiznání nároku na spravedlivé zadostiučinění. Základem posouzení je otázka, zda tvrzené porušení důvěrnosti je úmyslné nebo omluvitelné, přičemž takový standard nabízí ustanovení čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy, nikoli vágní a pružné ustanovení čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy o zastavení řízení.
Soudkyně Koskelo ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku vyslovila názor, že v případech zjevného porušení čl. 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu nelze postupovat podle čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a je vhodnější situaci řešit na základě čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy, dle kterého má Soud možnost zvážit, zda porušení za daných okolností odůvodňuje zastavení řízení. Dále hovoří o „vnitřním“ (ochrana objektivity Soudu) a „vnějším“ (neposkytnutí informací třetím osobám a médiím) aspektu zásady důvěrnosti dle čl. 62 odst. 2 jednacího řádu Soudu. Není spokojena s odůvodněním většiny za situace, kdy výzva Soudu k seznámení s případně uzavřenou dohodou se týkala jen informací o případné skutečně dosažené dohodě mezi účastníky řízení, nikoli informací o průběhu jednání. Stěžovatelé však jednali v dobré víře, a zastavení řízení by tudíž pro ně bylo nepřiměřené tvrdé. Pokud jde o otázku výše náhrady majetkové škody, Soud dle jejího názoru přiznal nadměrnou náhradu, přičemž přiznání náhrady dle článku 41 Úmluvy má mít kompenzační, nikoli sankční účel. Nadto, Úmluva ani vnitrostátní právo neposkytují oporu pro závěr, že by výchozím bodem měla být úroveň tržního nájemného. Vládou nabízená varianta je nedostatečná. Za situace, kdy nejsou k dispozici údaje umožňující přesněji odhadnout skutečnou škodu, je třeba se vyvarovat přiznání nadměrné nebo naopak nedostatečné náhrady. Stěžovatelům by přiznala částku 2 500 eur.
Soudce Eicke ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku považuje za správné, že závěry rozsudku se opírají v části týkající se porušení důvěrnosti jednání o smírném urovnání o čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Sdílí názor soudkyně Koskelo o vnitřním a vnějším aspektu zásady důvěrnosti a domnívá se, že sdělení obsahu jednání o smírném urovnání vnitrostátnímu orgánu v rámci pokusů dosáhnout nápravy na vnitrostátní úrovni nemůže být porušením pravidel důvěrnosti. Konečně se připojil k oddělenému stanovisku soudkyně Koskelo v otázce určení výše náhrady majetkové škody.
Full & Egal Universal Law Academy