© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. listopadu 2019 ve věci č. 11608/15 – Herbai proti Maďarsku
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že soudy v řízení o určení neplatnosti výpovědi, kterou stěžovatel obdržel kvůli své publikační činnosti na internetu, nenastolily spravedlivou rovnováhu mezi jeho svobodou projevu na straně jedné a právem zaměstnavatele chránit své obchodní zájmy na straně druhé, čímž nedostály svým pozitivním závazkům vyplývajícím z článku 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel pracoval jako manažer lidských zdrojů v bance. Jeho náplní práce byly analýzy a výpočty mezd a nabírání zaměstnanců managementu. Účastnil se současně projektu reformy odměňování v rámci banky. Podle etického kodexu zaměstnavatele byl povinen zdržet se zveřejňování informací souvisejících s činností zaměstnavatele. V lednu 2011 stěžovatel založil společně s A. N. webovou stránku, jejímž účelem bylo sdílet znalosti a zkušenosti mezi manažery v oblasti lidských zdrojů. Stěžovatel na této stránce zveřejnil svou fotografii a uvedl, že pracuje v personálním oddělení velké maďarské banky. A. N. byla stejně jako stěžovatel autorkou článků zveřejňovaných na této webové stránce. Obsahem článku s názvem „Sladkých 16 %“ byla polemika stěžovatele o smyslu a účincích odměňování zaměstnanců formou odměn nad rámec pevné složky mzdy v kontextu jednotného zdanění mezd ve výši 16 %. Stěžovatel v článku výslovně zmínil „profesní snahy posledních let cílené na omezování odměn a reformování systému odměňování odpovědnějším způsobem“.
V reakci na zveřejnění tohoto článku obdržel výpověď pro porušení povinnosti mlčenlivosti. Zaměstnavatel tvrdil, že stěžovatelovo jednání bylo v rozporu s hospodářskými zájmy zaměstnavatele. Ze své pozice v bance totiž disponoval informacemi, jejichž zveřejnění mohlo tyto zájmy ohrozit. Stěžovatel se bránil žalobou na určení neplatnosti výpovědi. Soud prvního stupně však shledal, že popsaným chováním došlo k porušení vzájemné důvěry mezi stěžovatelem a zaměstnavatelem. V odvolacím řízení stěžovatel namítal, že nemůže nést odpovědnost za články, které publikovala A. N., že předmětné stránky nespravoval a že jeho cílem nebylo zveřejňovat obchodní tajemství zaměstnavatele, ale podnítit odbornou diskusi. Odvolací soud rozhodl ve prospěch stěžovatele. Na jednu stranu potvrdil argument zaměstnavatele, že není relevantní, zda byl stěžovatel přímo autorem jednotlivých článků, neboť na webové stránce vystupoval coby odborník. Na stranu druhou však rozhodl, že zveřejňované články se týkaly personalistiky obecně, a proto nemohly být nijak spojovány s činností zaměstnavatele. Nejvyšší soud ovšem k dovolání zaměstnavatele přisvědčil právnímu názoru prvoinstančního soudu. Konkrétně shledal, že obsah webových stránek vykazoval přílišnou shodu s pracovními úkoly stěžovatele, a lze proto usuzovat, že zamýšlel sdílet informace, které se dozvěděl při výkonu povolání. Takové jednání bylo přitom v rozporu s etickým kodexem banky. Ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta s tím, že popsané jednání nespadá pod svobodu projevu, neboť se netýká otázek veřejného zájmu, ale omezeného okruhu příslušníků dané profese.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že jeho výpověď ze zaměstnání kvůli zveřejnění článků na internetu představovala porušení jeho práva na svobodu projevu dle článku 10 Úmluvy.
a)K přijatelnosti
Vláda uvedla, že možnost podat ústavní stížnost představovala účinný nástroj ochrany práv stěžovatele, jelikož ústavní soud jeho námitky posoudil ve světle relevantní judikatury Soudu. Dle Soudu tak v podstatě vláda namítala, že stěžovatel ztratil postavení oběti ve smyslu článku 34 Úmluvy. S tím však nesouhlasil, jelikož ústavní stížnost byla zamítnuta, a tudíž se stěžovateli nedostalo uznání porušení jeho svobody projevu. Nadále si proto mohl nárokovat postavení oběti tvrzeného porušení Úmluvy. Stížnost tudíž není zjevně neopodstatněná.
b)K odůvodněnosti
Soud v řadě případů týkajících se svobody projevu veřejných zaměstnanců rozhodl, že článek 10 na pracoviště obecně dopadá (Kudeshkina proti Rusku, č. 29492/05, rozsudek ze dne 26. února 2009, § 85). Pod ochranu článku 10 Úmluvy spadají i projevy, jejichž podstatou je upozornění zaměstnance na protiprávní či škodlivé činnosti odehrávající se na pracovištích veřejného sektoru (Guja proti Moldavsku, č. 14277/04, rozsudek velkého senátu ze dne 12. února 2008, § 72). Také již dospěl k závěru, že komentáře, které zůstávají v mezí stěžovatelova veřejného zaměstnání a které byly učiněny na základě jeho úředních povinností, nezahrnují tvrzení nebo názory v kontextu veřejné diskuse a nevztahuje se na ně svoboda projevu (Harabin proti Slovensku, č. 58688/11, rozsudek ze dne 20. listopadu 2012, § 151–153).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jednalo o soukromoprávní spor, Soud jej posuzoval z hlediska pozitivních závazků státu (viz zejména Medžlis Islamske Zajednice Brčko a ostatní proti Bosně a Hercegovině, č. 17224/11, rozsudek velkého senátu ze dne 27. června 2017, § 75–77). Konkrétně zkoumal, zda se vnitrostátním soudům v kontextu pracovněprávních vztahů podařilo nastolit spravedlivou rovnováhu mezi svobodou projevu vyplývající z článku 10 Úmluvy a právem zaměstnavatele chránit své obchodní zájmy. Jde-li o omezení projevů komerční povahy, přísnost přezkumu ze strany Soudu může být nižší, jelikož státy v této oblasti požívají širokého prostoru pro uvážení (srov. Demuth proti Švýcarsku, č. 38743/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, § 41 a 42). Soud nicméně již dříve uznal, že pracovněprávní vztahy musí být založeny na vzájemné důvěře. Ačkoli to neznamená povinnost absolutní loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli, určité projevy, které mohou být za jiných okolností přípustné, nemusejí být legitimní v pracovních vztazích (Palomo Sánchez a ostatní proti Španělsku, č. 28955/06, rozsudek velkého senátu ze dne 12. září 2011, § 76).
V projednávané věci Soud posuzoval čtyři aspekty: povahu projevu, motivy autora, způsobenou škodu a závažnost sankce.
Z hlediska povahy projevu Soud uvedl, že ústavní soud nesprávně rozhodl, že projev určený odbornému publiku nepožívá ochrany v rámci svobody projevu. Projevy související s výkonem profese, i když jsou určeny jen omezenému okruhu osob, naopak dle Soudu této ochrany požívají, aniž by musely přímo přispívat k debatě o otázkách veřejného zájmu.
Soud dále připomněl, že projevy, které jsou motivované pocity křivdy, osobním antagonismem nebo získáním výhody, včetně peněžního prospěchu, nezasluhují zvláště vysokou míru ochrany (Kudeshkina proti Rusku, cit. výše, § 95). K motivům autora v projednávané věci Soud poznamenal, že ani vnitrostátní soudy neshledaly, že by stěžovatel jednal s cílem získat osobní prospěch nebo se pomstít zaměstnavateli. Otázky, které stěžovatel na webové stránce nastolil a diskutoval, se vztahovaly výlučně k jeho profesi a byly zveřejněny v úmyslu sdílet zkušenosti s kolegy.
Řízení před vnitrostátními soudy se týkalo primárně otázky, zda stěžovatel ve svých článcích sděloval informace, které se vztahovaly k interní politice jeho zaměstnavatele. Ústavní soud rozhodl, že samotné vystupování stěžovatele na internetu z pozice odborníka a autora příspěvků o lidských zdrojích bylo dostačující, aby tím zaměstnavatele vystavil hrozbě újmy. Soud nicméně shledal, že vnitrostátní soudy ani zaměstnavatel nevysvětlily, jak zmiňovaný projev ve formě odborných článků mohl poškodit nebo přímo poškodil zájmy zaměstnavatele.
Konečně k závažnosti sankce Soud uvedl, že propuštění ze zaměstnání má jednoznačně závažné důsledky, a to tím spíše, pokud se k němu přikročilo bez zvažování mírnějších opatření.
Podle Soudu vyvolává odůvodnění rozsudků vnitrostátních soudů dojem, že neprovedly dostatečné vyvažování relevantních zájmů stěžovatele a jeho zaměstnavatele, tedy svobody projevu na straně jedné a práva chránit své legitimní obchodní zájmy na straně druhé. Nedostály tak pozitivním závazkům žalovaného státu vyplývajícím z článku 10 Úmluvy, čímž došlo k porušení tohoto ustanovení.
Full & Egal Universal Law Academy