© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 8. listopadu 2018 ve věci č. 18096/12 a 23 dalších – Hôpital local Saint-Pierre d’Oléron a ostatní proti Francii
Senát páté sekce jednomyslně rozhodl, že upřesněním smyslu zákonného ustanovení parlamentem v průběhu probíhajících sporů o jeho výklad nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, že nejvyšší soud ve spojení s písemným návrhem svého soudce zpravodaje dostatečně odůvodnil svá rozhodnutí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a že vnitrostátní soudy přesvědčivě vyložily rozdíly mezi různými subjekty pro účely daňového zvýhodnění, čímž nedošlo k diskriminaci zakázané článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelkami v celkem 24 stížnostech jsou různé organizace provozující zařízení pro pobyt závislých starších osob, nemocnice s takovými zařízeními a domov pro zdravotně postižené. Na základě příslušného ustanovení zákoníku sociálního zabezpečení neúspěšně požádaly o vrácení zaměstnavatelské složky pojistného odvedeného za své zaměstnance. Osvobození bylo vázáno na podmínku, že takoví zaměstnanci pracují „u“ starších nebo zdravotně postižených osob. Když se stěžovatelky obrátily na správní soudy, ty v prvním (až na jednu výjimku) a druhém stupni rozhodly, že se vrácení vztahuje jen na takové zaměstnance, kteří pracují v soukromém obydlí klienta, a nikoli v kolektivním zařízení.
První stěžovatelka podala dovolání. Než o něm bylo rozhodnuto, zákonodárce v prosinci 2010 dotčené ustanovení upřesnil, když slovo „u“ nahradil slovy „v soukromém obydlí“. Ústavní soud v rámci předběžné abstraktní kontroly ústavnosti novely v souladu s předchozí parlamentní rozpravou konstatoval, že sporné osvobození má za cíl podpořit ponechání závislých osob v jejich vlastním prostředí a že vazba osvobození na soukromé obydlí klienta je v přímém vztahu k cíli tohoto ustanovení, a proto neporušuje zásadu rovnosti před zákonem.
Soudce zpravodaj nejvyššího soudu v písemném vyjádření navrhl odmítnout dovolání první stěžovatelky pro nedostatek vážných důvodů v něm uvedených s tím, že výklad nižších soudů byl v souladu s původním záměrem zákonodárce, který pojem obydlí upřesnil výkladovou novelou. Nejvyšší soud toto dovolání v září 2011 zamítl, a to s odvoláním na původní znění zákoníku, které vyložil v neprospěch stěžovatelky.
U druhé stěžovatelky soudce zpravodaj nejvyššího soudu v písemném vyjádření navrhl odmítnutí dovolání pro nedostatek vážných důvodů s odkazem na rozsudek nejvyššího soudu vydaný v případu první stěžovatelky. Tentokrát nejvyšší soud návrhu soudce zpravodaje vyhověl a dovolání v únoru 2012 odmítl.
Ostatní stěžovatelky se na nejvyšší soud buď neobrátily, nebo byla jejich dovolání zamítnuta, případně odmítnuta.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stížnosti spojené ke společnému projednání obsahovaly celkem tři hlavní námitky týkající se zásahu zákonodárce do probíhajícího řízení, odůvodnění rozhodnutí nejvyššího soudu a údajné diskriminace v užívání majetkových práv.
A.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy kvůli zásahu zákonodárce
Podle stěžovatelek představovala novela porušení rovnosti zbraní, neboť stát zasáhl do probíhajícího sporu, jehož byl sám účastníkem. Ačkoli se některé stěžovatelky neobrátily na nejvyšší soud, nepovažoval Soud za daných okolností, kdy by jejich dovolání zjevně neměla naději na úspěch, jejich stížnosti za nepřijatelné pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
a)Obecné zásady
Soud připomněl, že zákonodárce sice může v občanskoprávní oblasti se zpětnou účinností upravovat nároky vyplývající z platných zákonů, ale zásada právního státu a pojem spravedlivého procesu brání tomu, aby s výjimkou naléhavých důvodů v obecném zájmu zákonodárce do výkonu soudnictví zasahoval s cílem ovlivnit výsledek soudního sporu (Řecké rafinerie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, č. 13427/87, rozsudek ze dne 9. prosince 1994, § 49; Zielinski, Pradal & Gonzalez a další proti Francii, č. 24846/94 a další, rozsudek ze dne 28. října 1999, § 57). Požadavek rovnosti zbraní znamená povinnost poskytnout každé straně rozumnou možnost předložit svoji věc za podmínek, které ji nedávají do zjevně nevýhodného postavení vůči protistraně (Dombo Beheer B. V. proti Nizozemsku, č. 14448/88, rozsudek ze dne 27. října 1993, § 33; Řecké rafinerie Stran a Stratis Andreadis proti Řecku, cit. výše, § 46).
b)Jejich použití v projednávané věci
Soud musí ověřit, zda vydání novely zákoníku sociálního zabezpečení v prosinci 2010 porušilo spravedlivost řízení a rovnost zbraní tím, že změnilo výsledek probíhajícího řízení. Novela po vydání několika rozsudků soudů prvního a druhého stupně směřovala k vyjasnění určitého pojmu s cílem předcházet sporům. Až na jednu výjimku v prvním stupni žádné stěžovatelce soudy do té doby nevyhověly.
Otázka je, zda stěžovatelky mohly přesvědčivě obhajovat, že také ony jsou osvobozeny od placení pojistného. Parlamentní rozprava spolu s historií sporného ustanovení ukazuje, že parlament neusiloval o rozhodnutí sporu mezi státem a stěžovatelkami, ale s cílem sporům předcházet o nápravu technického nedostatku ve znění zákona cestou upřesnění původního záměru zákonodárce, který ostatně připomněl i ústavní soud. Stěžovatelky tudíž nemohly očekávat, že budou moci využít mechanismu od počátku určeného k tomu, aby starší osoby zůstaly ve svém domácím prostředí. Cílem zásahu zákonodárce bylo vyjasnit znění zákona a potvrdit původní záměr parlamentu. Stěžovatelky se tudíž nemohou v rámci řízení dovolávat technicky nedokonalého „nároku“, aniž by v zájmu respektování spravedlivosti řízení zákonodárce nemohl upřesnit tento nárok a jeho meze (obdobně OGIS-Institut Stanislas, OGEC Saint-Pie X a Blanche de Castille a další proti Francii, č. 42219/98 a 45463/00, rozsudek ze dne 27. května 2004, § 69). Parlamentní rozprava poukazovala na pokusy stěžovatelek zkreslit ducha zákona a ty naproti tomu nemohly vyloučit zásah zákonodárce s cílem upřesnit podmínky pro vrácení sporného pojistného (obdobně National & Provincial Building Society, Leeds Permanent Building Society a Yorkshire Building Society proti Spojenému království, č. 21319/93 a další, rozsudek ze dne 23. října 1997, § 109).
Podle Soudu byl tudíž zásah zákonodárce předvídatelný a odpovídal naléhavému důvodu v obecném zájmu. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy proto nedošlo.
B.K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy kvůli odůvodnění rozsudků nejvyššího soudu
U dvou stížností stěžovatelé poukazují na nedostatečné odůvodnění rozsudků nejvyššího soudu.
a)Obecné zásady
Soud již mnohokrát rozhodl, že předběžné posouzení přípustnosti dovolání není samo o sobě v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zejména s povinností z něj plynoucí, aby soud odůvodnil své rozhodnutí (Viard proti Francii, č. 71658/10, rozsudek ze dne 9. ledna 2014, § 31). V rámci takového řízení obdrží účastníci řízení před jednáním kopii návrhu soudce zpravodaje na odmítnutí dovolání, který ozřejmuje, proč důvody uvedené v dovolání nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku; tím je vyhověno povinnosti poskytnout odůvodnění (Magnin proti Francii, č. 26219/08, rozhodnutí ze dne 10. května 2012).
Právo na spravedlivý proces může být účinné jen tehdy, pokud jsou návrhy, argumenty a důkazy předložené účastníky řízení skutečně „projednány“ soudem, který ovšem může posoudit jejich relevanci (Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, rozsudek ze dne 19. dubna 1994, § 59). Povinnost soudů vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy však neznamená nutnost podrobné odpovědi na každý argument. Rozsah této povinnosti závisí na povaze rozhodnutí, rozdílech mezi právními řády smluvních států, jejich zvyklostech, prezentaci a sepisování rozsudků. Porušení této povinnosti lze posoudit jen se zřetelem k okolnostem případu (Tourisme d’affaires proti Francii, č. 17814/10, rozhodnutí ze dne 16. února 2012, § 26).
b)Jejich použití v projednávané věci
U první z dotčených stížností nebylo postupováno podle návrhu soudce zpravodaje na odmítnutí dovolání s odkazem na spornou novelu. Tím dal nejvyšší soud jasně najevo, že nehodlá rozhodnout na základě novelizovaného znění, a ve svém rozsudku ze září 2011 vyložil v neprospěch stěžovatelky původní znění zákoníku.
U druhé z dotčených stížností bylo v dovolání navrhováno vyložit původní znění zákoníku. V tomto případě však nejvyšší soud ve svém rozsudku z února 2012 návrhu soudce zpravodaje vyhověl s odvoláním na rozsudek ze září 2011, v němž právě vyložil původní znění zákoníku, a nepoužil jeho novelu.
Z toho vyplývá, že stěžovatelkám, které se ve svůj prospěch domáhaly výkladu původního znění zákoníku, nejvyšší soud na jejich námitky jasně a negativně odpověděl. Jelikož současně nenamítají, že by jejich právní zástupci nebyli seznámeni s návrhy soudce zpravodaje na odmítnutí dovolání pro nedostatek vážných důvodů, nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
C.K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1
Stěžovatelky se dovolávají rozdílného zacházení ve srovnání s jinými organizacemi, založeného na pojmu „obydlí“. Soud s výjimkou jediné stížnosti tuto námitku odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, protože ji dotyčné stěžovatelky nevznesly před nejvyšším soudem.
a)Obecné zásady
Soud připomněl svoji judikaturu ohledně článku 14 Úmluvy, tedy doplňkovou povahu v něm obsaženého zákazu diskriminace, který se uplatní jen při užívání práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími protokoly. Je třeba, aby námitka porušení článku 14 spadala pod rozsah jiného ustanovení, které zakotvuje práva a svobody. U námitky porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 1 Protokolu č. 1 tím, že byl stěžovatel zbaven majetkové hodnoty z diskriminačního důvodu podle článku 14, je třeba posoudit, zda by dotyčný bez takového diskriminačního důvodu měl k této majetkové hodnotě právo, jehož se lze domáhat před vnitrostátními soudy (Fabris proti Francii, cit. výše, § 52). Rozdílné zacházení může být problematické pouze tehdy, pokud se osoby podrobené odlišnému zacházení nacházejí v daném kontextu ve srovnatelných situacích, přičemž rysy odlišných situací a jejich srovnatelnost je třeba posoudit podle dotčené oblasti a účelu opatření, které odlišnost vyvolává (Fábián proti Maďarsku, č. 78117/13, rozsudek velkého senátu ze dne 5. září 2017, § 121). Taková odlišnost je diskriminační, pokud postrádá objektivní a rozumné odůvodnění, tedy pokud nesleduje legitimní cíl nebo mezi použitými prostředky a takovým cílem není rozumný vztah přiměřenosti. Státy požívají určitého prostoru pro uvážení při určení, zda a v jaké míře odlišnosti v jinak obdobných situacích odůvodňují rozdíly v zacházení; tento prostor je obvykle široký, jde-li o přijímání obecných opatření v hospodářské nebo sociální oblasti (Stec a ostatní proti Spojenému království, č. 65731/01 a 65900/01, rozsudek velkého senátu ze dne 12. dubna 2006, § 51–52).
b)Jejich použití v projednávané věci
I kdyby byly splněny předpoklady použitelnosti článku 14 Úmluvy, musí být podle Soudu námitka odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Soudy prvního a druhého stupně totiž jasně vysvětlily rozdíly mezi různými druhy zařízení pro účely použití sporného ustanovení zákoníku sociálního zabezpečení, a to s poukazem na to, zda sledují cíl udržet ubytovanou osobu v jejím obydlí, či nikoli. Jelikož stěžovatelka navíc dostatečně nevysvětlila, proč se nachází v obdobné nebo srovnatelné situaci jako zařízení osvobozené od placení zaměstnavatelské složky pojistného, učinil Soud závěr, že o takovou situaci v projednávané věci nejde.
Full & Egal Universal Law Academy