© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 11. prosince 2014 ve věci č. 22909/10 – Hromádka a Hromádková proti Rusku
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že ruské orgány v rozporu s článkem 8 Úmluvy od roku 2011 neučinily veškerá opatření, která od nich bylo možno rozumně očekávat, aby stěžovatelům umožnily udržovat a rozvíjet společný rodinný život. Současně konstatoval, že Rusko v rozhodné době nemělo nezbytnou právní úpravu zajišťující neprodlenou reakci na mezinárodní únos dítěte. Soud také rozhodl, že s ohledem na nejlepší zájem dítěte nepředstavovalo rozhodnutí ruských soudů neuznat rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z června 2011, jímž byla nezletilá svěřena do péče stěžovatele, porušení článku 8 Úmluvy.
1. Skutkové okolnosti
Stížnost podal k Soudu proti Rusku český občan Zdeněk Hromádka jménem svým a jménem své dcery Anny Valerie Hromádkové.
V roce 2005 se z manželství stěžovatele a ruské občanky narodila dcera, druhá stěžovatelka. V roce 2007 bylo v České republice zahájeno rozvodové řízení a řízení o úpravě poměrů nezletilé. Stěžovatel veden obavou o neoprávněné přemístění dcery do Ruska její matkou opakovaně, avšak neúspěšně žádal Obvodní soud pro Prahu 4, aby předběžným opatřením zakázal vycestování nezletilé. V dubnu 2008 matka bez vědomí stěžovatele odvezla dceru do Ruska, kde pro ni záhy získala ruské občanství. Matka s dcerou se z Ruska nevrátily.
Předběžným opatřením vydaným bezprostředně po odjezdu matky a nezletilé do Ruska byla nezletilá svěřena do péče stěžovatele a současně byl vydán zákaz vycestování matky s nezletilou. V červnu 2011 byla nezletilá rozsudkem obvodního soudu svěřena do péče stěžovatele. Rozsudek nabyl právní moci v únoru 2012; dosud nebyl vykonán.
Stěžovatel vedl v Rusku řízení o uznání a výkon rozsudku českého soudu z června 2011, kterým byla dcera svěřena do jeho péče. Jeho návrh byl zamítnut s poukazem na smlouvu mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a ruský občanský soudní řád s odůvodněním, že matka nebyla na ústní jednání před obvodním soudem řádně předvolána, jelikož byla o jednání telefonicky informována konzulem, což ruské právo nepřipouští. Žádosti o doručení předvolání prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti Ruské federace zůstaly bez odezvy.
Stěžovatel dceru zpočátku vídával v Rusku. Od vydání rozsudku obvodního soudu v červnu 2011 se však matka s dcerou skrývají.
V červnu 2012, bezprostředně po vydání souhlasu České republiky s přistoupením Ruska k Haagské úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, podal stěžovatel podle článku 21 této úmluvy návrh na zajištění účinného vykonávání práva styku s dcerou. Ruským orgánům se však nepodařilo matku s nezletilou vypátrat.
Stěžovatel se obracel na různé ruské a české orgány. Jeho záležitost byla předmětem řady mezistátních jednání, včetně jednání na úrovni předsedů vlád. Uvedené aktivity však nepřinesly žádný praktický výsledek.
2. Odůvodnění rozhodnutí Soudu
V řízení před Soudem Česká republika využila svého práva intervenovat podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatelé poukazovali na porušení článku 8 Úmluvy, tedy svého práva na respektování rodinného života.
A) K přijatelnosti
Soud zamítl námitku ruské vlády o neslučitelnosti stížnosti podané jménem nezletilé s Úmluvou ratione personae, když podotkl, že ve věcech týkajících se sporů mezi rodiči je hájení zájmů dítěte svěřeno tomu rodiči, který je oprávněn mít dítě ve své péči. Nezletilá sice žije od dubna 2008 s matkou v Rusku, nicméně v červnu 2011 byla svěřena do péče stěžovatele, který byl tudíž oprávněn jednat jménem své dcery.
B) K odůvodněnosti
Soud konstatoval, že nezletilá byla přemístěna do Ruska bez vědomí stěžovatele a od května 2011 s ní stěžovatel není v kontaktu.
Soud připustil, že Ruská federace přistoupila k Haagské úmluvě až v říjnu 2011 a České republika vyslovila s jejím přistoupením souhlas teprve v červnu 2012, přičemž obdobné případy, kdy je dítě s obvyklým bydlištěm v určitém státě jedním z rodičů přemístěno do jiného státu, jsou obvykle zkoumány z pohledu této úmluvy. Rusko je však vázáno článkem 8 Úmluvy, z něhož mu vyplývají pozitivní povinnosti. Proto Soud také dospěl k závěru, že pro účely přezkumu projednávané věci došlo k protiprávnímu přemístění nezletilé. Ruské orgány byly tudíž podle článku 8 Úmluvy povinny podniknout kroky k tomu, aby stěžovateli umožnily opětovné shledání s dcerou.
Dále Soud ve světle pozitivních povinností Ruska analyzoval tři aspekty projednávané věci.
Předně, předběžné opatření z dubna 2008, kterým byla dcera prozatímně svěřena do péče stěžovatele, nebylo vzhledem ke své předběžné povaze v Rusku vykonatelné. Stěžovatel neměl v mezidobí, tj. do vydání rozsudku ve věci samé, ani možnost nechat o úpravě styku s dcerou rozhodnout ruský soud. Právní úprava v Rusku tudíž neumožňovala neprodleně reagovat na mezinárodní únos dítěte a nedošlo k rozvíjení rodinného života stěžovatele a jeho dcery. Rusko tak nesplnilo svůj pozitivní závazek podle článku 8 Úmluvy.
Dále, pokud jde o rozsudek obvodního soudu z června 2011, kterým byla dcera pravomocně svěřena do péče stěžovatele, a návrh stěžovatele podaný k ruskému soudu o uznání a výkon tohoto rozsudku, Soud vyšel z toho, že stěžovatel sám připustil, že by výkon rozsudku po tak dlouhé době – poměřováno životem dítěte – mohl mít na jeho dceru škodlivý vliv a nebyl by v jejím nejlepším zájmu. Podotkl, že změna významných okolností, nebyla-li způsobena událostmi přičitatelnými státu, může výjimečně odůvodnit nevykonání pravomocného rozsudku o svěření dítěte do péče. Rozhodnutí, jímž byl návrh na uznání a výkon rozsudku zamítnut, tak nebylo v rozporu s článkem 8 Úmluvy.
Nakonec zbylo posoudit, zda po vydání rozsudku obvodního soudu učinily ruské orgány veškerá opatření, aby splnily své pozitivní závazky. Projevily určitou liknavost při zjišťování místa pobytu matky s dcerou. Ve výsledku zůstal návrh stěžovatele na zabezpečení účinného výkonu práva na styk s dcerou z června 2012, založený na článku 21 Haagské úmluvy, bez odpovědi. Soud dospěl k závěru, že ruské orgány nepřijaly veškerá opatření, která od nich bylo možno přiměřeně očekávat, aby stěžovatelům umožnily udržovat a rozvíjet společný rodinný život, což mělo za následek přerušení citových vazeb mezi stěžovatelem a nezletilou, a tedy i porušení jejich práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy