CASE OF HROMADKA AND HROMADKOVA v. RUSSIA - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti Č eské republiky, . [Př eklad již zveř ejně ný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti Č eské republiky.] Povolení k opě tnému zveř ejně ní tohoto př ekladu bylo udě leno Ministerstvem spravedlnosti Č eské republiky pouze pro úč ely zař azení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PRVNÍ SEKCE

VĚC HROMÁDKA A HROMÁDKOVÁ proti RUSKU

(stížnost č. 22909/10)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

11. prosince 2014

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Hromádka a Hromádková proti Rusku,

Evropský soud pro lidská práva (první sekce), zasedající v senátu ve složení

Isabelle Berro-Lefèvre, předsedkyně,

Julia Laffranque,

Paulo Pinto de Albuquerque,

Linos-Alexandre Sicilianos,

Erik Møse,

Ksenija Turković,

Dmitry Dedov, soudci,

a Søren Nielsen, tajemník sekce,

po poradě konané dne 18. listopadu 2014,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1.  Řízení bylo zahájeno stížností (č. 22909/10) směřující proti Ruské federaci, kterou dne 31. března 2010 podal k Soudu občan České republiky Zdeněk Hromádka („stěžovatel“) jménem svým a jménem své dcery Anny Valerie Hromádkové („stěžovatelka“), která má české a ruské občanství, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2.  Stěžovatele zastupuje J. Kirjušin, advokát působící v Moskvě. Ruskou vládu („vláda“) zastupuje G. Maťuškin, zmocněnec Ruské federace pro zastupování před Evropským soudem pro lidská práva.

3.  Stěžovatelé zejména tvrdí, že neuznáním a nevykonáním pravomocného rozsudku českého soudu, jímž byla stěžovateli svěřena do péče jeho dcera, stěžovatelka, kterou její matka O. H. protiprávně odvezla z České republiky, a dále tím, že oběma stěžovatelům nebyl v Rusku umožněn vzájemný styk, ruské orgány porušily právo stěžovatelů na respektování jejich rodinného života zaručené článkem 8 Úmluvy.

4.  Dne 7. září 2012 bylo rozhodnuto o přednostním projednání stížnosti (článek 41 jednacího řádu Soudu) a dne 5. listopadu 2012 byla stížnost oznámena ruské vládě.

5.  Dne 19. prosince 2013 vláda České republiky prohlásila, že využije svého práva vstoupit do řízení podle čl. 36 odst. 1 Úmluvy a podle článku 44 jednacího řádu Soudu.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

6.  Stěžovatel se narodil v roce 1970 a žije v Praze v České republice. Stěžovatelka se narodila v roce 2005. V současné době žije v Rusku se svojí matkou O. H.

7.  Dne 5. června 2003 stěžovatel uzavřel manželství s ruskou občankou O. H. Oba manželé se rozhodli, že budou žít v Praze.

8.  Dne 28. ledna 2005 se jim narodila dcera, stěžovatelka.

9.  V roce 2007 se stěžovatel a O. H. rozhodli, že se rozejdou.

10.  Dne 1. listopadu 2007 podala O. H. v České republice návrh na rozvod manželství. O. H. i stěžovatel navrhovali, aby dítě bylo svěřeno do péče jim.

11.  V dubnu 2008 O. H. získala pro stěžovatelku bez vědomí stěžovatele jednoměsíční ruské vízum a dne 17. dubna 2008 se stěžovatelkou odcestovala do Ruska (Vologdské oblasti). Po uplynutí platnosti víza dne 12. května 2008 O. H. nepřivezla stěžovatelku zpět do České republiky. Namísto toho pro ni získala od ruské Federální migrační služby dne 20. května 2008 povolení k dočasnému pobytu a dne 27. května 2008 i ruské občanství. Blíže neurčeného dne O. H. společně se stěžovatelkou odcestovala do Sankt Petěrburgu.

12.  Dne 7. července 2009 O. H. požádala Pohraniční službu Federální bezpečnostní služby (Пограничное управление Федеральной службы безопасности Российской Федерации по городу Санкт-Петербургу и Ленинградской области), aby byla stěžovatelce omezena možnost vycestovat mimo Rusko.

13.  Počínaje dnem 10. července 2009 byla stěžovatelce omezena možnost cestování do zahraničí.

14.  Stěžovatel se ode dne 29. května 2011 se stěžovatelkou nestýká, neboť O. H. mu brání se s ní setkat i telefonicky hovořit. Ruské orgány od té doby nebyly schopny zjistit, kde se O. H. a stěžovatelka zdržují.

A.Řízení vedená v České republice

1.Předběžné opatření o odevzdání dítěte do dočasné péče stěžovatele

15.  Předběžným opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. dubna 2008 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2008 bylo rozhodnuto, že stěžovatelka má být pro dobu do rozvodu manželství odevzdána do péče stěžovatele. Městský soud v Praze tak O. H. nařídil, aby dítě odevzdala stěžovateli, a zakázal jí opustit s dítětem Českou republiku a zůstat s nezletilou mimo území České republiky. Předběžné opatření nabylo právní moci dne 8. srpna 2008.

2.Rozsudek ve věci samé,[1] jímž bylo dítě svěřeno do péče stěžovatele

16.  Dne 2. června 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek ve věci samé, jímž byla stěžovatelka svěřena do péče stěžovatele. O. H. byla uložena povinnost přispívat stěžovateli na výživu (nezletilé) částkou 5 000 Kč (zhruba 200 €) měsíčně. Soud uvedl následující:

„Otec má [dceru] velmi rád; jeho osobnost je dle odborníků lépe vybavena emočně i duševně než osobnost matky, má i lepší ovládací schopnosti, lépe zvládá zátěž, nepodléhá [stresu tak,] že by poškozoval vztah mezi matkou a nezletilou, případně nezletilou proti matce jiným způsobem popuzoval. Bylo zjištěno, že je v zájmu nezletilé, aby byla ve faktické péči otce, který se [jeví] jako vhodnější vychovatel, když bylo zároveň zjištěno, že odloučením od otce je nezletilá psychicky poškozována. Bylo nesporně prokázáno, že otec na rozdíl od matky poslední 3 roky s orgánem péče o dítě spolupracuje, opatrovník měl tedy možnost reálně zkoumat podmínky otce i jeho poměry, ... co se týče bytových podmínek otce, bylo zjištěno, že je schopen nezletilé zajistit řádné bydlení... Otec je finančně velice solidně zajištěn, což mu umožňuje poskytnout nezletilé materiální i nemateriální statky, potřebné pro zdraví, duševní, kulturní, případně i sportovní vývoj. Nezletilá navíc v blízké budoucnosti nastoupí do základní školy a otec je schopen, díky svému vzdělání a nespornému zájmu o nezletilou, jí poskytnout se školní docházkou vše potřebné... Nelze opomenout ani skutečnost, že otec, přestože mu byl a do jisté míry stále je znesnadňován styk s nezletilou, poskytuje jí k rukám matky výživné a dále nezletilé přispívá na její výživu na zřízený účet u peněžního ústavu a má-li možnost se s nezletilou vidět, nad rámec běžného výživného jí poskytuje dárky.

Matka byla naopak hodnocena jako nevyvážená, autoritativní, k otci nepřátelská, disponovaná k impulzivní agresivitě a zkratkovitému jednání. Matka nezletilou při výkonu své rodičovské zodpovědnosti poškozuje, zneužívá své rodičovské zodpovědnosti prokazatelně minimálně od listopadu roku 2007,... Jedná tedy jednak protiprávně, jednak v nezájmu dítěte a jednak i v rozporu s nařízením soudu. Matka setrvale vědomě a účelově postupuje při výkonu své rodičovské zodpovědnosti v přímém protikladu k odbornému doporučení a svým zákonným povinnostem, kdy zcela zabránila otci v kontaktu s dítětem, zpočátku bez důvodu, poté pod vymyšleným důvodem, aby nakonec v dubnu roku 2008 odvezla dceru bez vědomí otce, soudu, či kolizního opatrovníka do zahraničí – Ruské federace, kde dceru dosud zadržuje. Matka současně neplní nařízení soudu, dle kterého měla dceru odevzdat otci do jeho péče, odevzdat otci cestovní pas nezletilé a nezdržovat se s nezletilou mimo území ČR, kdy toto nařízení jí bylo prokazatelně doručeno, jednak prostřednictvím právní zástupkyně matky v ČR a matce i osobně, v řízení před soudy v Petrohradě i v Moskvě. Matka dále odmítá udělit a neuděluje otci pozvání k návštěvě Ruska, otec je nucen si složitě vyřizovat vstupní víza pro vstup na území Ruska, a pokud se otci přesto podaří vstupní víza získat a do Ruska vycestovat, matka mnohdy dítě skrývá na neznámém místě a odmítá s otcem komunikovat, neumožňuje ani telefonický kontakt otce s dítětem, a pokud přesto ano, pak účelově v daném okamžiku otcem manipuluje psychikou dítěte i situacím. Soud má tedy za to, že matka svévolně v rozporu se zákonem a právním řádem ČR zasahuje [... do rodinného života nezletilé], do práva znát svého otce a do jejího práva na péči otce. Zasahuje i do jejího osobního práva svobody pohybu a pobytu a práva svobodného vstupu na území své vlasti, tj. České republiky. Tímto vším matka porušuje práva státem garantovaná v rámci Úmluv lidskoprávních, včetně Úmluvy o právech dítěte. Matka taktéž bez souhlasu nebo povědomí otce, soudu nebo kolizního opatrovníka v rozporu s právem ČR požádala ruské správní orgány o udělení občanství Ruské federace nezletilé, české občance, na jehož základě bylo nezletilé občanství Ruské federace v nezvyklé krátké, tedy rekordní době, a to 5 dnů od požádání, uděleno.

...

Ohledně návrhu otce na zbavení rodičovské zodpovědnosti matky soud rozhodl tak, že jej zamítl [... jelikož se jedná o nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi, kdy zanedbávání povinností musí dosáhnout tak značného stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte]. Soud dospěl k závěru, že pokud by matka byla zbavena své rodičovské zodpovědnosti, bylo by to v příkrém tvrzení otce, který sám v rámci závěrečné řeči uvedl, že jeho přáním je, aby nezletilá měla rodiče oba.

...“[2]

17.  Jednání proběhlo bez účasti O. H. Obvodní soud zjistil, že dne 10. května 2011 T., konzul Generálního konzulátu České republiky, telefonicky sdělil O. H. místo a termín jednání u Obvodního soudu pro Prahu 4, a to dne 2. června 2011 ve 13.00 hod., avšak O. H. na toto nijak neodpověděla a zavěsila. Když se konzul pokoušel opětovně telefonovat, nikdo telefon nezvedal. Později byl telefon již vypnut. Mezinárodní odbor civilní Ministerstva spravedlnosti České republiky neobdržel od ruských orgánů informaci, zda bylo vyhověno žádosti z října 2010, aby bylo O. H. doručeno předvolání k soudu. Obvodní soud tedy měl za to, že předvolání bylo O. H. řádně doručeno, a přesto se k jednání nedostavila bez vážného důvodu. Jednání se tedy konalo v její nepřítomnosti.

18.  Dne 10. února 2012 nabyl předmětný rozsudek právní moci.

19.  Rozsudek nebyl dosud vykonán.

B.Řízení vedená v Rusku

1.Řízení týkající se rozhodnutí ruské Federální migrační služby
ze dne 20. května 2008

20.  Stěžovatel napadl rozhodnutí ruské Federální migrační služby ze dne 20. května 2008, jímž bylo stěžovatelce uděleno povolení k dočasnému pobytu (viz § 11 výše).

21.  Dne 13. února 2009 Městský soud ve Vologdě žalobu stěžovatele zamítl. Konstatoval, že povolení k dočasnému pobytu bylo stěžovatelce vydáno v souladu se zákonem a v příslušném řízení nebylo zapotřebí stěžovatelova souhlasu.

22.  Dne 24. dubna 2009 Oblastní soud ve Vologdě výše uvedený rozsudek potvrdil v odvolacím řízení.

2.Řízení týkající se rozhodnutí ruské Federální migrační služby
ze dne 27. května 2008

23.  Stěžovatel napadl rozhodnutí ruské Federální migrační služby ze dne 27. května 2008, jímž bylo stěžovatelce uděleno ruské občanství (viz § 11 výše).

24.  Dne 6. července 2009 Městský soud ve Vologdě žalobu podanou stěžovatelem zamítl. Rozhodl, že udělení ruského občanství stěžovatelce proběhlo v souladu s postupem stanoveným ruským právem a nebylo k němu zapotřebí souhlasu stěžovatele, neboť stěžovatelčina matka O. H. měla ruské občanství a stěžovatelka, která získala v Rusku povolení k do­časnému pobytu, byla v době, kdy příslušné orgány vydaly předmětné rozhodnutí, považována za osobu s trvalým bydlištěm na území Ruska. Soud prohlásil, že ruská ústava připouští dvojí občanství a že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o zamezení vzniku dvojího státního občanství ze dne 6. června 1980, na niž se stěžovatel odvolával, pozbyla dne 5. července 2006 účinnosti. Soud dále konstatoval, že postup Federální migrační služby nevykazuje žádné známky trestné činnosti.

25.  Ústní jednání ve věci dne 6. července 2009 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele. Jeho žádost o odročení jednání (z důvodu účasti na jiném soudním jednání v Sankt Petěrburgu) byla zamítnuta. Stěžovatel byl nicméně zastoupen advokátem.

26.  Dne 9. října 2009 Oblastní soud ve Vologdě potvrdil rozsudek v odvolacím řízení.

3.Řízení o návrhu stěžovatele na uznání a výkon předběžného opatření
ze dne 21. července 2008

27.  Dne 12. března 2009 podal stěžovatel k Městskému soudu v Sankt Petěrburgu návrh na formální uznání předběžného opatření Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2008, jímž mu stěžovatelka byla pro dobu do rozvodu dočasně svěřena do péče (viz § 15 výše).

28.  Pravomocným rozhodnutím ze dne 15. prosince 2009 však Nejvyšší soud Ruska tento návrh zamítl. Prohlásil, že smlouva ze dne 12. srpna 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci se nevztahuje na předběžná opatření.

4.Řízení o právu stěžovatele na osobní styk s dcerou

29.  Jelikož O. H. bránila stěžovateli v kontaktu se stěžovatelkou, dne 20. dubna 2009 stěžovatel zahájil u ruského soudu řízení, v němž se domáhal úpravy podmínek styku se stěžovatelkou v Rusku.

30.  Pravomocným rozhodnutím ze dne 18. května 2010 Městský soud v Sankt Petěrburgu výše uvedené řízení zastavil. Dospěl k závěru, že podle smlouvy ze dne 12. srpna 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci musí být soudní řízení před vnitrostátními soudy jedné ze smluvních stran zastaveno, jestliže totéž řízení mezi týmiž účastníky již probíhá u vnitrostátních soudů druhé smluvní strany.

5.  Řízení týkající se omezení možnosti stěžovatelky vycestovat mimo území Ruska

31.  Dne 23. září 2010 stěžovatel zahájil proti O. H. řízení, v němž se domáhal zrušení zákazu vycestovat z Ruska uloženého stěžovatelce (viz § 13 výše).

32.  Pravomocným rozhodnutím ze dne 18. dubna 2011 Městský soud v Sankt Petěrburgu jeho žalobu zamítl. Prohlásil, žaloba stěžovatele v podstatě směřuje ke stanovení podmínek jeho styku se stěžovatelkou, což je rozhodnutí, k němuž jsou příslušné české soudy. Rozhodl proto, že až do pravomocného rozhodnutí českých soudů musejí o těchto otázkách rozhodovat stěžovatel a O. H. po vzájemné dohodě. Zároveň zdůraznil, že stěžovatel má právo na osobní styk se stěžovatelkou na území Ruské federace a že O. H. nemá právo mu v tom­to styku bránit.

6.Řízení o návrhu stěžovatele na uznání a výkon rozsudku ve věci samé
o svěření do péče

33.  Dne 29. června 2012 podal stěžovatel k Městskému soudu v Sankt Petěrburgu návrh na uznání a výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011 (viz § 16 výše).

34.  Dne 9. října 2012 Městský soud v Sankt Petěrburgu s odkazem na článek 60 smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a § 409-12 ruského občanského soudního řádu návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že O. H. nebyla na ústní jednání dne 2. června 2011 řádně předvolána, a byla tak zbavena možnosti účastnit se řízení. Příslušná část usnesení zní:

„Jak vyplývá z obsahu spisu, [O. H.] se nezúčastnila řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4, ve kterém byl vydán rozsudek, jehož výkon [stěžovatel] navrhuje.

Tuto skutečnost potvrzuje i text rozsudku samotného. Z rozsudku vyplývá, že [O. H.] se nedostavila na jednání [k soudu] [dne 2. června 2011], ačkoli byla o [místě a čase] jednání ústně vyrozuměna. [Obvodní soud pro Prahu 4] měl za prokázané, že [O. H.] byla o jednání ústně informována konzulem.

Z návrhu [stěžovatele] a textu výše uvedeného rozsudku zároveň vyplývá, že [O. H.] v roce 2008 společně s dítětem opustila území České republiky [a] trvale pobývá na území Ruské federace.

S ohledem na [skutečnost], že O. H. v době vydání rozsudku pobývala na území Ruské federace, její předvolání mělo být provedeno podle článku 9 smlouvy, který stanoví, že doručení písemnosti [musí být] prokázáno potvrzením podepsaným příjemcem a opatřeným otiskem úředního razítka, datem a podpisem doručujícího orgánu nebo potvrzením vydaným tímto orgánem, kterým se prokáže způsob, místo a čas doručení.

[Stěžovatel] žádné takové [potvrzení] nepředložil. Z obsahu výše citovaného rozsudku vyplývá, že žádost o doručení písemností [O. H.] byla adresována Ministerstvu spravedlnosti Ruské federace a zůstala bez odpovědi.

Podle § 411 občanského soudního řádu Ruské federace současně platí, že k návrhu na výkon rozsudku cizího soudu musí být připojen dokument prokazující, že účastník, proti kterému byl rozsudek vydán a který se řízení nezúčastnil, byl řádně vyrozuměn o čase a místě jednání. Totéž pravidlo je obsaženo v článku 55 smlouvy.

Z výše uvedených právních předpisů vyplývá, že vyrozumění [O. H.] o čase a místě jednání mělo být doloženo písemným potvrzením podepsaným [O. H.] [a] opatřené otiskem razítka [příslušného orgánu], který předvolání doručil.

[Stěžovatel] však žádný takový doklad nepředložil.

...

Jak bylo uvedeno výše, v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 se uvádí, že [O. H.] byla vyrozuměna ústně konzulem.

...

Argument [stěžovatele], že ústní předvolání [O. H.] konzulem bylo v souladu s § 51 občanského soudního řádu České republiky, není důkazem o tom, že [O. H.] byla řádně předvolána...

Výše uvedená mezinárodní smlouva neupravuje možnost předvolání prostřednictvím konzula. Podle článku 10 smlouvy jsou smluvní strany oprávněny doručovat písemnosti prostřednictvím konzulárních úřadů pouze vlastním občanům. Vzhledem k tomu, že [O. H.] není občankou České republiky, pouze měla povolení k trvalému pobytu na jejím území, [soudní předvolání] jí nebylo doručeno...

S ohledem na výše uvedené soud dochází k závěru, že [O. H.] byla odepřena možnost zúčastnit se řízení, neboť nebyla řádně vyrozuměna o místě a čase jednání...“

35.  Rozsudek ze dne 9. října 2012 byl vydán v nepřítomnosti O. H. Soudní předvolání byla opakovaně zaslána na adresu pobytu O. H. v Sankt Petěrburgu a na adresu v Ňuksenici ve Vologdské oblasti, kterou soudu poskytl stěžovatel. Zásilky se však po uplynutí úložní doby vracely jako nevyzvednuté. Byly rovněž učiněny pokusy předvolat O. H. prostřednictvím místního policejního inspektora, avšak bezvýsledně. Soud byl proto přesvědčen, že učinil dostatečná a vyčerpávající opatření k tomu, aby O. H. předvolal, a zajistil tak její přítomnost u jednání, že jmenovaná zneužila svého práva a že je možné o návrhu stěžovatele rozhodnout v její nepřítomnosti.

36.  Dne 3. prosince 2012 Městský soud v Sankt Petěrburgu v odvolacím řízení potvrdil rozsudek ze dne 9. října 2012.

37.  Dne 16. září 2013 bylo zamítnuto „kasační odvolání“ podané stěžovatelem proti rozsudku ze dne 9. října 2012 a rozhodnutí o odvolání ze dne 3. prosince 2012.

C.Různé aktivity ruských orgánů podniknuté v souvislosti s projednávanou věcí

1.Činnost opatrovnického a poručnického orgánu

38.  V únoru 2009 požádal stěžovatel opatrovnický a poručnický orgán pro Sankt Petěrburg, městskou část Porochovyje (орган опеки и попечительства местной адми­нис­трации внутригородского муниципального образования г. Санкт-Петербурга муници­пальный округ Пороховые), aby mu umožnil styk se stěžovatelkou.

39.  V březnu 2009 stěžovatel podal svoji žádost znovu.

40.  Ve dnech 12. března a 29. září 2009 zástupci opatrovnického a poručnického orgánu doprovázeli stěžovatele při návštěvě dítěte.

41.  Mezitím dne 8. července 2009 opatrovnický a poručnický orgán posoudil životní podmínky O. H. v Sankt Petěrburgu. Bylo konstatováno, že byt je ve velmi dobrém stavu, veškerý nábytek a vybavení domácnosti jsou nové a dívka má vlastní pokoj, který je prostorný, uklizený a útulný.

42.  Od roku 2010 do července 2011 stěžovatel opatrovnický a poručnický orgán o zprostředkování návštěv stěžovatelky nežádal.

43.  V únoru 2012 stěžovatel znovu požádal opatrovnický a poručnický orgán, aby mu zprostředkoval další návštěvu, která se měla uskutečnit v březnu 2012. Odvolával se přitom na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011. Jeho žádost však byla zamítnuta s tím, že neexistuje žádný rozsudek ruského soudu, který by opatrovnickému a poručnickému orgánu ukládal umožnit stěžovateli návštěvy stěžovatelky.

2.Činnost úřadů veřejného ochránce práv dětí

a)V Sankt Petěrburgu

44.  Stěžovatel se více než dvanáckrát obrátil na veřejnou ochránkyni práv dětí v Sankt Petěrburgu se žádostí o pomoc při navázání kontaktu s dcerou a zajištění vízové podpory.

45.  Na základě těchto žádostí se veřejná ochránkyně práv nejprve snažila stěžovatele a O. H. vzájemně usmířit. Stěžovatel při svém pobytu v Rusku ve dnech 23. září až 4. října 2010 bydlel v bytě O. H. a měl možnost být s dcerou v kontaktu. Avšak později došlo mezi stěžovatelem a O. H. ke konfliktu. O. H. tvrdila, že stěžovatel se k dítěti choval krutě a že kontakty mezi stěžovatelem a dítětem v zájmu dítěte přeruší. Veřejná ochránkyně práv vysvětlila O. H. příslušná ustanovení rodinného zákoníku upravující právo rodiče, který žije odloučeně, na osobní styk s dítětem. O. H. však prohlásila, že celou situaci považuje za čistě soukromou, rodinnou záležitost. Podle jejího názoru byla široká medializace případu, kterou vyvolal stěžovatel, a skutečnost, že se v případu angažovala řada oficiálních orgánů, v roz­poru se zásadou ochrany soukromého a rodinného života. Dále uvedla, že dítě nechce se stěžovatelem komunikovat. V květnu 2011 ztratila veřejná ochránkyně práv dětí v Sankt Petěrburgu s O. H. kontakt. Informace o stěžovatelce byly zveřejněny na webových stránkách veřejné ochránkyně () v sekci „zmizelé děti“.

46.  Pokud jde o otázku vízové podpory pro stěžovatele, veřejná ochránkyně práv se obrátila na pobočku ruského Ministerstva zahraničních věcí v Sankt Petěrburgu. Ta jí sdělila, že stěžovatel může požádat orgány sociální a zdravotní péče o pozvání, které je zapotřebí pro získání ruského víza.

47.  V dopisu ze dne 23. srpna 2013 stěžovatel vyjádřil veřejné ochránkyni práv dětí v Sankt Petěrburgu svoji vděčnost za její aktivní účast při ochraně práv stěžovatelky.

b)Ve Vologdské oblasti

48.  Dne 24. října 2012 stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv dětí ve Vologdské oblasti o pomoc při navázání komunikace se svojí dcerou.

49.  Dne 21. listopadu 2012 veřejná ochránkyně práv navštívila město Ňuksenica, kde měla údajně žít O. H. Informace o pobytu O. H. a stěžovatelky v Ňuksenici se však nepotvrdila, o čemž byl stěžovatel informován.

50.  Dne 7. prosince 2012 požádal stěžovatel veřejnou ochránkyni práv dětí ve Vologdské oblasti, aby prošetřila činnost komise pro záležitosti nezletilých Ňuksenského okresu, neboť komise podle jeho názoru nepostupovala ve věci obnovení jeho kontaktů s dcerou svědomitě.

51.  Dne 29. prosince 2012 byl stěžovatel informován, že jeho žádost nespadá do pravomoci veřejné ochránkyně a že se může obrátit na prokuraturu nebo soud.

52.  Dne 11. dubna 2013 stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv dětí ve Vologdské oblasti o pomoc při zjištění místa pobytu své dcery.

53.  Dne 29. dubna 2013 bylo stěžovateli sděleno, že dítě nenavštěvuje žádnou školu v Ňuksenském okrese ani tam nežije.

c)Veřejný ochránce práv dětí při prezidentovi Ruské federace

54.  Ve dnech 25. listopadu 2009 a 29. července 2010 požádalo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky veřejného ochránce práv dětí při prezidentovi Ruské federace o pomoc při ochraně práva stěžovatelky na styk s oběma rodiči. Vzhledem k tomu, že O. H. v té době žila s dítětem v Sankt Petěrburgu, žádosti byly postoupeny veřejné ochránkyni práv dětí v Sankt Petěrburgu.

55.  Ve dnech 21. března 2011 a 28. listopadu 2011 se veřejný ochránce práv dětí při prezidentovi Ruské federace sešel a jednal s mimořádným a zplnomocněným velvyslancem České republiky v Ruské federaci a aktivně o problému korespondoval s českým velvyslanectvím. Byl udržován pravidelný kontakt s ruským Ministerstvem zahraničních věcí a s poruč­nickým a opatrovnickým orgánem pro Sankt Petěrburg, městskou část Porochovyje.

56.  Mezitím se stěžovatel ve dnech 25. července 2011 a 3. září 2012 sám obrátil na veřejného ochránce práv dětí při prezidentovi Ruské federace. Se stěžovatelem byl udržován pravidelný kontakt prostřednictvím telefonu a e-mailu.

57.  Výsledkem aktivit veřejného ochránce práv dětí při prezidentovi Ruské federace a veřejných ochránkyní práv dětí v Sankt Petěrburgu a ve Vologdské oblasti byla odpověď zaslaná stěžovateli dne 28. února 2013. Stěžovatel v ní byl informován o tom, jaké má v dané situaci k dispozici právní prostředky na ochranu svého práva na styk s dcerou. Zejména mu bylo sděleno, že může u ruských soudů podat občanskoprávní žalobu na určení práva na osobní styk (иск об определении порядка общения с дочерью). Toto doporučení bylo stěžovateli dáno s ohledem na jeho opakované ujištění, že již neusiluje o výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011, neboť chápe, že po tak dlouhé době – poměřováno životem dítěte – by výkon rozsudku mohl jeho dceři uškodit a nebyl by v jejím nejlepším zájmu. Stěžovatel také opakovaně prohlásil, že si přeje navázat a udržovat s dcerou pravidelný styk a být informován o jejím životě. Výše uvedený právní prostředek však nevyužil.

3.Činnost prokuratury a policie

58.  Dne 2. listopadu 2011 podal stěžovatel na Prokuratuře Krasnogvardějského rajónu Sankt Petěrburgu oznámení o tom, že mu O. H. odmítá umožnit styk s dcerou, stěžovatelkou.

59.  Místní policejní inspektor navštívil adresu pobytu O. H. zapsanou v evidenci obyvatel Sankt Petěrburgu, avšak zjistil, že na této adrese nebydlí. Sousedé neměli o pobytu O. H. žádné informace. Předvolání, jímž byla O. H. vyzvána, aby se dostavila na místní policejní stanici, se vrátilo po skončení úložní doby jako nevyžádané.

60.  Dne 22. prosince 2011 stěžovatel požádal policii, aby po O. H. vyhlásila pátrání, neboť od 30. května 2011 o ní a o stěžovatelce nebyly žádné zprávy. Spis byl postoupen oddělení vyšetřování Krasnogvardějského rajónu (следственный отдел по Красногвар­дей­скому главному следственному управлению Следственного комитета Российской Федерации по Санкт-Петербургу).

61.  Vyšetřovateli oddělení vyšetřování Krasnogvardějského rajónu se podařilo zastihnout na mobilním telefonu matku O. H., G. K., která uvedla, že je s O. H. v pravidelném kontaktu, ale odmítla prozradit, kde se zdržuje.

62.  Dne 11. ledna 2012 obdržel vyšetřovatel od O. H. faxem zprávu, v níž jmenovaná potvrdila, že žije se stěžovatelkou v místě svého trvalého pobytu, ale odmítla jakýkoli kontakt se stěžovatelem.

63.  Téhož dne vyšetřovatel odmítl zahájit trestní stíhání ve věci zmizení O. H. a stěžovatelky.

64.  Dne 22. března 2012 inspektor místní policie pro mladistvé navštívil byt na adrese trvalého pobytu O. H. v Sankt Petěrburgu, ale nikdo mu neotevřel. Soused, pan Š., uvedl, že v bytě O. H. již od června 2011 nikdo nebydlí.

65.  Dne 26. března 2012 zástupce prokurátora Krasnogvardějského rajónu zrušil usnesení ze dne 11. ledna 2012 a vrátil spis vyšetřovateli s pokynem, aby provedl další šetření ke zjištění místa pobytu O. H. a stěžovatelky.

66.  Ve dnech 3. dubna 2012 a 26. května 2013 vyšetřovatel znovu odmítl zahájit trestní stíhání ve věci zmizení O. H. a stěžovatelky. Tato rozhodnutí byla následně zrušena zástupcem prokurátora Krasnogvardějského rajónu a bylo nařízeno provést další šetření.

67.  Dalším šetřením bylo zjištěno, že O. H. si nepřebírá poštovní zásilky. Dále bylo prokázáno, že stěžovatelka od 6. června 2011 nechodí do mateřské školy a zdravotnické zařízení navštívila naposledy ve dnech 22. června a 6. září 2011.

68.  Podle informací poskytnutých komisí pro záležitosti nezletilých Krasnogvardějekého rajónu (комиссия по делам несовершеннолетних и защите их прав при админис­трации Красногвардейского района) O. H. od konce května 2011 ukrývala stěžovatelku před jejím otcem, stěžovatelem, neotvírala dveře a nereagovala na předvolání k soudu.

69.  Prokuratura Krasnogvardějského rajónu zkoumala možnost zahájit proti O. H. správní řízení podle § 5.35 odst. 2 zákona o přestupcích. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo zjistit místo pobytu O. H., však nebylo možno jí doručit předvolání, vyslechnout ji ani jí doručit rozhodnutí o přestupku.

70.  Orgány činné v trestním řízení provedly šetření také v místě předpokládaného pobytu O. H. v Ňuksenici ve Vologdské oblasti. Bylo zjištěno, že O. H. a stěžovatelka zde nežijí.

71.  Dne 21. prosince 2012 vyslechl ňuksenský okresní prokurátor matku O. H., G. K. Ta uvedla, že O. H. bydlela a pracovala v Ňuksenici od června do srpna 2012, avšak její další pobyt jí není znám. G. K. dále vypověděla, že stěžovatel O. H. finančně nepodporuje, že v létě 2012 přijel do Ňuksenici a zaslal O. H. do místa jejího bydliště v Sankt Petěrburgu 4 000 rublů, ačkoli věděl, že O. H. v té době žila a pracovala v Ňuksenici.

72.  Bylo zjištěno, že stěžovatelka byla v roce 2012 zapsána k externí výuce do první třídy ve škole č. 277 v Kirovském rajónu v Sankt Petěrburgu v rámci programu dálkové výuky. O. H. při podpisu smlouvy se školou uvedla adresu v Sankt Petěrburgu.

73.  Ve dnech 31. ledna a 13. května 2013 inspektor místní policie znovu navštívil výše uvedenou adresu v Sankt Petěrburgu, avšak bezvýsledně.

74.  V srpnu 2013 se O. H. přihlásila na webovou stránku školy, což naznačovalo, že dítě zahájilo učební program pro druhou třídu.

75.  Místo pobytu O. H. a  stěžovatelky zůstává do dnešního dne neznámé.

4.Spolupráce mezi ruským Ministerstvem spravedlnosti a českými orgány

76.  Dne 30. prosince 2008 obdrželo ruské Ministerstvo spravedlnosti dožádání Obvodního soudu pro Prahu 4 o zjištění životních poměrů O. H. a provedení některých dalších procesních úkonů.

77.  Ve dnech 26. a 27. ledna 2009 byla dožádání v souladu se smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci postoupena Ředitelství Ministerstva spravedlnosti pro Severozápadní federální okruh (Управление Министерства юстиции Российской Федерации по Северо-Западному федеральному округу).

78.  Ve dnech 16. března a 30. dubna 2009 byly Ředitelství Ministerstva spravedlnosti pro Severozápadní federální okruh zaslány urgence.

79.  Podle ředitelství bylo provedení dožádaných úkonů komplikované, neboť soud neudal správnou adresu O. H.

80.  Dne 31. července 2009 ruské Ministerstvo spravedlnosti předalo Ministerstvu spravedlnosti České republiky dokumenty o provedení úkonů dožádaných Obvodním soudem pro Prahu 4.

81.  Ve dnech 29. října 2010 a 12. listopadu 2010 obdrželo ruské Ministerstvo spravedlnosti od Ministerstva spravedlnosti České republiky další dožádání Obvodního soudu pro Prahu 4 o provedení některých procesních úkonů vůči O. H. a žádost o doručení soudních písemností O. H.

82.  Ve dnech 11. a 23. listopadu 2010 byla dožádání a žádost o doručení postoupena Ředitelství pro Severozápadní federální okruh.

83.  Dne 12. května 2011 ruské Ministerstvo spravedlnosti vyrozumělo Ministerstvo spravedlnosti České republiky o tom, že dožádání Obvodního soudu pro Prahu 4 není možno vyřídit.

84.  Po obdržení sdělení Velvyslanectví České republiky, které mu bylo postoupeno ruským Ministerstvem zahraničních věcí, ruské Ministerstvo spravedlnosti dne 29. března 2012 předalo Ředitelství pro Severozápadní federální okruh žádost Obvodního soudu pro Prahu 4 o doručení soudních písemností O. H.

85.  Dne 31. července 2012 předalo ruské Ministerstvo zahraničních věcí ruskému Ministerstvu spravedlnosti dokumenty o tom, že výše uvedenou žádost není možné vyřídit.

86.  Po obdržení další žádosti Velvyslanectví České republiky ruské Ministerstvo spravedlnosti dne 22. listopadu 2012 znovu postoupilo Ředitelství pro Severozápadní federální okruh žádost Obvodního soudu pro Prahu 4 o doručení soudních písemností O. H.

D.Návrh stěžovatele podle článku 21 Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980

87.  Dne 1. června 2012, prvního dne poté, kdy Česká republika souhlasila s při­stoupením Ruska k Haagské úmluvě o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, podal stěžovatel návrh podle článku 21 této úmluvy na zajištění účinného vykonávání „práva styku“ se svojí dcerou, tj. stěžovatelkou.

88.  Dne 21. srpna 2012 Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí („český ústřední orgán“) informoval ruské Ministerstvo školství a vědy („ruský ústřední orgán“) o tom, že stěžovatel zjistil místo pobytu O. H. ve Vologdské oblasti, avšak svoji dceru nenavštívil.

89.  Jelikož ruský ústřední orgán na výše uvedené dopisy neodpověděl, dne 1. října 2012 mu byla zaslána urgence.

90.  Dne 1. listopadu 2012 zaslal na žádost českého ústředního orgánu velvyslanec České republiky dopis ruskému ústřednímu orgánu.

91.  Dne 5. března 2013 ruský ústřední orgán odpověděl, že místo pobytu O. H. a stěžovatelky není možné zjistit.

92.  Mezitím ve dnech 12. prosince 2012 a 27. března 2013 český ústřední orgán kontaktoval v téže věci ruského veřejného ochránce práv dětí. Dosud však neobdržel odpověď.

93.  Ve dnech 21. května a 6. září 2013 český ústřední orgán zaslal ruskému ústřednímu orgánu další dopisy. Dosud neobdržel žádnou odpověď. Dne 13. prosince 2013 zaslal další urgenci.

94.  Dne 11. listopadu 2013 zaslal český ústřední orgán dopis generálnímu tajemníkovi Haagské konference o mezinárodním právu soukromém, v němž jej požádal o pomoc při zajištění účinné spolupráce mezi českým a ruským ústředním orgánem.

II.Příslušné vnitrostátní a mezinárodní právo

A.Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí
ze dne 25. října 1980

95.  Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 („Haagská úmluva“) vstoupila pro Českou republiku v platnost dne 1. března 1998 a pro Rusko dne 1. října 2011. Dne 1. června 2012 Česká republika vyslovila souhlas s přistou­pením Ruska k této úmluvě. K příslušným ustanovením Haagské úmluvy viz X. proti Lotyšsku, č. 27853/09, rozsudek velkého senátu ze dne 26. listopadu 2013, § 34.

96.  V kontextu projednávané věci jsou relevantní tato ustanovení Haagské úmluvy:

Článek 3

„Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:

a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením,

b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení.

Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.“

Článek 21

„Návrh na úpravu nebo zajištění účinného vykonávání práva styku s dítětem může být podán ústředním orgánům smluvních států stejným způsobem jako návrh na návrat dítěte.

Ústřední orgány jsou povinny spolupracovat, jak je stanoveno v článku 7, k zajištění klidného vykonávání práva styku s dítětem a ke splnění jakýchkoliv podmínek, jež mohou být pro výkon tohoto práva stanoveny. Ústřední orgány učiní opatření, aby v mezích možností byly odstraněny všechny překážky k vykonávání tohoto práva.

Ústřední orgány buď přímo, nebo pomocí prostředníka mohou zahájit nebo pomáhat při zahájení řízení o úpravě nebo ochraně tohoto práva a zajištění zachovávání podmínek, jež mohou být pro výkon tohoto práva stanoveny.“

Článek 35

„Tato úmluva se použije mezi smluvními státy pouze v případech protiprávního přemístění nebo zadržení, k nimž došlo poté, kdy v těchto státech vstoupila v platnost.

...“

B.Mezinárodní Úmluva o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989

97.  Úmluva o právech dítěte z roku 1989 byla ratifikována jak Ruskem, tak Českou republikou. Pro příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte z roku 1989 viz X. proti Lotyšsku, cit. výše, § 37–39; Maumousseau a Washington proti Francii, č. 39388/05, rozsudek ze dne 6. prosince 2007, § 44.

C.Smlouva ze dne 12. srpna 1982 mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních
vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních

98.  Příslušná ustanovení smlouvy znějí:

Článek 9

„Doručení se prokáže potvrzením podepsaným příjemcem a opatřeným otiskem úředního razítka, datem a podpisem pracovníka doručujícího orgánu nebo potvrzením vydaným tímto orgánem, kterým se prokáže způsob, místo a čas doručení.“

Článek 10

„(1) Smluvní strany jsou oprávněny doručovat písemnosti vlastním občanům prostřednictvím svých diplomatických misí nebo konzulárních úřadů...“

Článek 18

„Bylo-li zahájeno řízení o téže věci mezi týmiž účastníky u soudů obou smluvních stran ... soud, který řízení zahájil později, řízení zastaví.“

Článek 25

„Je-li jeden z manželů občanem jedné smluvní strany a druhý druhé smluvní strany a má-li jeden z nich bydliště na území jedné a druhý na území druhé smluvní strany, řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem smluvní strany, na jejímž území měli své poslední společné bydliště.“

Článek 30

„ (1) Právní vztahy mezi rodiči a dětmi se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území dítě trvale žije...“

Článek 55

„(1) Návrh na výkon rozhodnutí se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tento soud postoupí návrh způsobem stanoveným v článku 3 soudu příslušnému o návrhu rozhodnout. Má-li navrhovatel výkonu rozhodnutí bydliště nebo přechodný pobyt na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí vykonáno, může být návrh podán také přímo u příslušného soudu této smluvní strany...“

Článek 60

„Uznání a výkon rozhodnutí uvedených v článku 54 může být odmítnut, jestliže:

...

c) navrhovatel nebo odpůrce se nezúčastnil řízení v důsledku toho, že jemu nebo jeho zástupci nebylo včas a řádně doručeno předvolání nebo v důsledku toho, že předvolání bylo učiněno pouze veřejnou vyhláškou nebo jiným způsobem, který není v souladu s ustanoveními této smlouvy...“

D.Příslušné právo Ruska

1.Ústava

99.  Příslušná ustanovení Ústavy znějí:

Článek 15

„1.  Ústava Ruské federace má nejvyšší právní sílu a je přímo účinná a použitelná na celém území Ruské federace. Zákony a jiné právní předpisy přijaté v Ruské federaci nesmějí být s Ústavou v rozporu...

4.  Všeobecně uznávané normy mezinárodního práva a mezinárodní smlouvy a dohody ratifikované Ruskou federací jsou součástí jejího právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva nebo dohoda něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Článek 17

„1.  Lidská a občanská práva a svobody, které jsou v souladu s všeobecně uznávanými zásadami a normami mezinárodního práva, jsou Ruskou federací uznávány a zaručeny a podle této Ústavy ...

3.  Výkon lidských a občanských práv a svobod nesmí porušovat práva a svobody jiných lidí.“

Článek 19

„1.  Před zákonem a soudy jsou si všichni rovni.

2.  Stát zaručuje rovnost práv a svobod bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost, jazyk, původ, majetek a úřední postavení, místo pobytu, náboženské vyznání, přesvědčení, členství ve veřejných spolcích nebo jakékoli jiné okolnosti. Veškeré omezování lidských práv občanů ze sociálních, rasových, národnostních, jazykových nebo náboženských důvodů je zakázáno...“

Článek 38

„1.  Mateřství, dětství a rodina požívají ochrany státu.

2.  Péče o děti a jejich výchova jsou právem i povinností rodičů...“

Článek 62

„1.  Občan Ruské federace může mít občanství cizího státu (dvojí občanství), je-li to v souladu s federálními právními předpisy nebo mezinárodní smlouvou, jíž je Ruská federace smluvní stranou...“

2.Občanský soudní řád Ruské federace

100.  Uznávání a výkon rozsudků cizích soudů se řídí kapitolou 45 občanského soudního řádu.

101.  Občanský soudní řád stanoví, že rozsudky cizích soudů musejí být v Ruské federaci uznávány a vykonávány, je-li to stanoveno mezinárodní smlouvou, jíž je Ruská federace smluvní stranou. Návrh na výkon rozsudku cizího soudu může být podán do tří let od právní moci tohoto rozsudku (§ 409 odst. 1 a 3).

102.  Místně příslušným soudem pro rozhodnutí o návrhu na výkon cizího rozsudku je soud v místě trvalého bydliště nebo pobytu povinného na území Ruské federace. Nemá-li povinný v Ruské federaci trvalé bydliště nebo pobyt nebo je-li neznámého pobytu, je příslušným soudem soud, v jehož obvodu se nachází majetek povinného (§ 410).

103.  Návrh musí být projednán veřejně a povinný musí být o čase a místě projednání vyrozuměn. Nedostaví-li se povinný bez vážných důvodů k jednání, nebrání to soudu v projednání návrhu. Soud může po vyslechnutí žalovaného a posouzení důkazů návrhu na výkon cizího rozsudku vyhovět, nebo jej zamítnout. Vyvstanou-li při projednání návrhu pochybnosti, může soud vyzvat navrhovatele k podání vysvětlení a vyslechnout žalovaného k věcné stránce návrhu. Je-li to zapotřebí, může soud požádat o vysvětlení cizí soud, který předmětný rozsudek vydal (§ 411 odst. 3, 4 a 6).

104.  Soud může návrh na výkon rozsudku cizího soudu zamítnout mimo jiné z toho důvodu, že účastník řízení, proti kterému byl rozsudek vydán, byl zbaven možnosti zúčastnit se řízení v důsledku opožděného nebo chybného vyrozumění o čase a místě jednání (§ 412 odst. 1 bod 2).

3.Rodinný zákoník Ruské federace

105.  Podle zákoníku má dítě právo na styk s oběma rodiči, dědečkem, babičkou, bratry, sestrami a ostatními příbuznými. Rozvod manželství rodičů nebo skutečnost, že spolu nežijí, nemá na práva dítěte vliv. Pokud spolu rodiče nežijí, má dítě právo na styk s oběma z nich (§ 55 odst. 1).

106.  Dítě má nárok na ochranu svých práv a právních zájmů. Práva a právní zájmy dítěte chrání jeho rodiče a v zákoníkem stanovených případech opatrovnický a poručnický orgán, prokurátor nebo soud (§ 56 odst. 1).

107.  Zákoník stanoví, že rodiče mají ohledně svých dětí stejná práva a povinnosti (§ 61 odst. 1).

108.  Výkon rodičovských práv nesmí být v rozporu se zájmy dítěte. Hlavním cílem rodičovské péče je uspokojování zájmů dítěte. Rodiče, kteří vykonávají rodičovská práva k újmě práv a zájmů dětí, za takový výkon odpovídají za podmínek stanovených zákonem (§ 65 odst. 1).

109.  Rodič, který s dítětem trvale nežije, má právo se s ním stýkat a podílet se na jeho výchově. Rodič, se kterým dítě žije, nesmí dítěti bránit ve styku s druhým rodičem, ledaže tento styk narušuje fyzické nebo duševní zdraví dítěte nebo jeho mravní vývoj (§ 66 odst. 1).

110.  Rodiče mohou uzavřít písemnou dohodu o tom, jakým způsobem bude rodič, který s dítětem nežije, vykonávat své rodičovské povinnosti. Nedojde-li mezi rodiči k dohodě, rozhodne v této věci na návrh rodičů (nebo jednoho z nich) soud za účasti opatrovnického a poručnického orgánu. Neplní-li některý rodič soudní rozhodnutí, jsou proti němu uplatněna opatření stanovená procesními předpisy občanského práva. V případě trvalého neplnění soudního rozhodnutí může soud na žádost rodiče, který s dítětem trvale nežije, rozhodnout o svěření dítěte do jeho péče, je-li to v zájmu dítěte. Vezme při tom v potaz názor dítěte (§ 66 odst. 2 a 3).

111.  Rodič, který s dítětem trvale nežije, má právo požadovat informace o dítěti od školských a zdravotnických zařízení a sociálních nebo podobných institucí. Poskytnutí informací lze odmítnout jen tehdy, pokud rodič představuje nebezpečí pro život nebo zdraví dítěte. Neposkytnutí informací lze napadnout u soudu (§ 66 odst. 4).

112.  Rodiče mohou požadovat, aby jim bylo dítě vráceno z péče osoby, která je má u sebe jinak než na základě zákona nebo rozhodnutí soudu. V případě sporu se rodiče mohou domáhat ochrany svých práv u soudu (§ 68 odst. 1).

113.  Rozsudky ve věcech týkajících se výchovy dětí vykonává soudní úředník v souladu s postupem stanoveným procesními předpisy občanského práva. Brání-li některý z rodičů (nebo osoba, která má dítě u sebe) výkonu rozsudku, jsou proti němu uplatněna opatření stanovená procesními předpisy občanského práva (§ 79 odst. 1).

114.  Zahrnuje-li výkon rozsudku odebrání dítěte a jeho svěření jiné osobě, účastní se ho opatrovnický a poručnický orgán a osoba (osoby), jíž je dítě svěřováno. V případě potřeby se výkonu mohou zúčastnit také zástupci orgánů Ministerstva vnitra (§ 79 odst. 2).

4.Zákon o přestupcích Ruské federace účinný od 4. května 2011

115.  Porušují-li rodiče nebo jiní zákonní zástupci práva a zájmy nezletilého dítěte tím, že mu brání ve styku s rodiči nebo jinými blízkými příbuznými, není-li tento styk v rozporu se zájmy dítěte, zatajují-li úmyslně místo pobytu nezletilého dítěte nebo neplní-li rozsudek, jímž bylo stanoveno místo jeho trvalého pobytu, může jim být uložena správní pokuta ve výši 2 000 až 3 000 rublů (§ 5.35 odst. 2).

Právní posouzení

I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY

116.  Stěžovatel svým jménem a jménem stěžovatelky namítá porušení práva na respektování rodinného života, ke kterému mělo dojít tím, že ruské orgány „nepodnikly kroky“ k tomu, aby mu pomohly znovu se shledat se svým dítětem. Odvolává se na článek 8 Úmluvy, jehož příslušná část zní:

„1.  Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života...

2.  Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A.K přijatelnosti

1.Neslučitelnost ratione personae

117.  Vláda namítá, že stížnost, kterou stěžovatel podal jménem své dcery, je neslučitelná s Úmluvou ratione personae. Vláda argumentuje zejména tím, že dítě, kterému je nyní devět let, žilo s otcem, stěžovatelem, po dobu tří let, otec na ně neplatil výživné a dítě nijak neprojevilo vůli vystupovat jako stěžovatel před Evropským soudem.

118.  Soud připomíná zásadu, podle níž cíl a účel Úmluvy jako nástroje na ochranu jednotlivců vyžaduje, aby její ustanovení, a to jak procesní, tak hmotněprávní, byla vykládána a uplatňována způsobem, který zajistí, že záruky poskytované Úmluvou budou skutečné a účinné. V tomto kontextu vyžaduje postavení dětí podle článku 34 pečlivé zvážení, neboť děti jsou obvykle odkázány na jiné osoby, aby uplatňovaly jejich nároky a zastupovaly jejich zájmy, a nemusejí mít věk nebo schopnosti potřebné k tomu, aby v jakémkoli reálném smyslu daly souhlas s kroky, které mají být jejich jménem učiněny. V této otázce je proto nutno vyvarovat se restriktivního nebo formalistického přístupu. Hlavním ohledem v takových případech je, že by měly být prozkoumány veškeré závažné otázky týkající se respektování práv dítěte (viz C. a D. proti Spojenému království, č. 34407/02, rozhodnutí ze dne 31. srpna 2004, citující Scozzari a Giunta proti Itálii, č. 39221/98 a 41963/98, rozsudek velkého senátu ze dne 13. července 2000, § 138; a P., C. a S. proti Spojenému království, č. 56547/00, rozhodnutí ze dne 11. prosince 2001).

119.  Soud dále připomíná, že ve věcech týkajících se sporů mezi rodiči je hájení zájmů dítěte svěřeno tomu rodiči, který je oprávněn mít dítě ve své péči (viz Z. proti Slovinsku, č. 43155/05, rozsudek ze dne 30. listopadu 2010, § 115; Eberhard a M. proti Slovinsku, č. 8673/05 a 9733/05, rozsudek ze dne 1. prosince 2009, § 88, s dalšími odkazy).

120.  V projednávané věci stěžovatelka sice od dubna 2008 žije se svojí matkou O. H., avšak nebylo vydáno žádné úřední rozhodnutí o svěření dítě do péče O. H. Naopak, stěžovatelka byla v červenci 2008 dočasně a v červnu 2011 trvale svěřena do péče stěžovatele. Stěžovatel je tedy i nadále rodičem, který je oprávněn mít ji ve své péči.

121.  Za těchto okolností je Soud přesvědčen, že stěžovatel je oprávněn jednat jménem své dcery. Námitka vznesená vládou proto musí být zamítnuta.

2.Vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

122.  Vláda namítá, že stěžovatel nepodal proti rozsudku ze dne 9. října 2012 a rozhodnutí o odvolání ze dne 3. prosince 2012 (viz § 34 a 36 výše) „kasační odvolání“ podle novelizované IV. části občanského soudního řádu (nový oddíl 41 „Kasační řízení“), a nevyčerpal tedy vnitrostátní právní prostředky nápravy.

123.  Soud dosud neměl příležitost zabývat se otázkou, zda je možno považovat nové kasační řízení za „účinný“ vnitrostátní právní prostředek nápravy, který by měl stěžovatel využít za účelem „vyčerpání“. Avšak i pokud tomu tak bylo, Soud podotýká, že dne 16. září 2013, tedy v době, kdy řízení před ním stále probíhalo, stěžovatel tento prostředek využil (viz § 37 výše). Námitku vlády je proto třeba zamítnout.

3.Závěr

124.  Soud dochází k závěru, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná ani z jiných důvodů. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

B.K odůvodněnosti

1.Tvrzení účastníků řízení

a)Žalovaná vláda

125.  Vláda připouští, že došlo k zásahu do práva stěžovatelů na respektování jejich rodinného života, zejména do práva dítěte na styk se svým otcem a do práva otce podílet se na výchově dítěte. Tvrdí však, že tento zásah nebyl důsledkem činnosti nebo nečinnosti ruských orgánů, nýbrž celé řady okolností. Těmito okolnostmi byly podle vlády zejména neochota matky sdělit otci místo pobytu dítěte, nemožnost projednat spor mezi rodiči před ruskými soudy, neboť totéž řízení již probíhalo u českých soudů, opožděná předběžná opatření vydaná českými soudy poté, co již dítě opustilo Českou republiku, nemožnost vykonat předběžná opatření v Rusku podle platných právních předpisů, skutečnost, že o svěření do péče bylo rozhodnuto v rozporu s právem matky na účast v příslušném řízení a z toho vyplývající nemožnost vykonat rozsudek českého soudu v Rusku.

126.  Český soud nenastolil spravedlivou rovnováhu mezi potřebou navrátit dítě do České republiky a jeho nejlepším zájmem. Obvodní soud pro Prahu 4 zejména nevzal v potaz možné důsledky návratu dítěte do České republiky a to, zda by se po návratu mohlo stýkat se svojí matkou nebo komunikovat v ruštině. Český soud také nezohlednil tu skutečnost, že dítě žilo v České republice jen po dobu tří let ve velmi raném věku, zatímco v Rusku nyní žije již více než pět let, hovoří rusky a chodí do mateřské školy. Ruské orgány proto nemohou být činěny odpovědnými za to, že nevykonaly rozsudek, který nebyl v nejlepším zájmu dítěte.

127.  Vláda dále uvádí, že návrh stěžovatele na uznání a výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011, jímž mu byla svěřena do péče stěžovatelka, ruské soudy zamítly s ohledem na skutečnost, že stěžovatelčina matka O. H. nebyla řádně předvolána k příslušnému jednání, a byla jí tedy upřena možnost účastnit se řízení, čímž byla porušena zásada rovnosti zbraní. Příslušná rozhodnutí vnitrostátních soudů sledovala legitimní cíl a byla nezbytná v demokratické společnosti, zejména proto, že předáním stěžovatelky otci by bylo porušeno právo O. H. na respektování jejího rodinného života a nebylo by v „nejlepším zájmu dítěte“. Z výše uvedených důvodů nemohl být rozsudek ze dne 2. června 2011 v Rusku vykonán.

128.  Vláda zároveň ujišťuje Soud o tom, že příslušné orgány v Rusku se návrhy a žádostmi stěžovatele ve věci styku s jeho dcerou, stěžovatelkou, řádně zabývají, aby bylo zajištěno jeho právo na respektování rodinného života. Příslušné orgány zejména učinily veškerá nezbytná opatření k tomu, aby zjistily místo pobytu stěžovatelky a O. H. a v mezích své pravomoci urovnaly spor o výchovu stěžovatelky.

129.  Vláda připouští, že sice existovaly dostatečné důvody pro zahájení správního řízení proti O. H. podle § 5.35 odst. 2 zákona o přestupcích, neboť porušovala práva a zájmy stěžovatelky tím, že zasahovala do jejího práva na styk s otcem a otci znemožňovala výkon jeho rodičovských práv, avšak vnitrostátní orgány neměly v praxi možnost toto řízení zahájit. Vláda ujišťuje Soud o tom, že vnitrostátní orgány pod dohledem Městské prokuratury v Sankt Petěrburgu i nadále činí další opatření k tomu, aby bylo zjištěno místo pobytu O. H. a stěžovatelky. V projednávané věci proto nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

130.  Ve svém vyjádření ke stanovisku vedlejšího účastníka vláda tvrdí, že podle článku 35 Haagské úmluvy se tato úmluva použije mezi smluvními stranami jen v případech nezákonného přemístění nebo zadržení, k nimž došlo poté, co v těchto státech vstoupila v plat­nost. Vzhledem k tomu, že Ruská federace přistoupila ke smlouvě až v roce 2011, nelze ji použít na události, ke kterým došlo v roce 2008, kdy O. H. odešla z České republiky. Opačný závěr by podle vlády znamenal porušení svrchovanosti Ruské federace.

131.  V projednávané věci nedošlo k „únosu“ jako takovému. Ruské vízum pro stěžovatelku bylo vydáno konzulárním oddělením Velvyslanectví Ruské federace v Praze plně v souladu s ruským právem, které nevyžadovalo souhlas druhého rodiče. K udělení povolení k dočasnému pobytu a následně ruského občanství stěžovatelce došlo rovněž zcela v souladu s ruským právem.

132.  Vláda dále uvádí, že české orgány byly několikrát informovány o stanovisku ruských orgánů k projednávané věci. Podstatou tohoto stanoviska je, že ve složitém rodinném přeshraničním sporu, jakým je projednávaná věc, kdy dosažení vzájemného porozumění mezi rodiči není možné, by měl spravedlivé právní řešení nalézt nestranný soud v souladu se zákonem a s náležitým přihlédnutím k zájmům všech zúčastněných stran. Vláda je dále toho názoru, že snaha České republiky ovlivnit případ po správní nebo politické linii a přenést rodinně právní spor do roviny mezistátních vztahů je nepřijatelná. Vláda dále potvrzuje, že stále probíhá diplomatický dialog s českými orgány.

133.  Pokud jde o otázku doručování písemností O. H., vláda tvrdí, že ruské orgány dostály svým závazkům podle Haagské úmluvy o doručování z roku 1965 a smlouvy o právní pomoci z roku 1982. Zdůrazňuje, že ustanovení těchto právních nástrojů předpokládají dobrovolné přebírání písemností a adresáta nelze nijak postihovat v případě, že písemnosti odmítne převzít. Ruský soud proto nemohl písemnosti O. H. doručit proti její vůli.

b)Stěžovatel

134.  Stěžovatel na své stížnosti trvá. Dle jeho názoru je Haagská úmluva na projednávanou věc použitelná.

135.  Stěžovatel tvrdí, že ustanovení ruského práva, která upravují postup udělení státního občanství cizím dětem bez souhlasu druhého rodiče, měla za následek legalizaci únosu stěžovatelky její matkou O. H.

136.  Pokud jde o odmítnutí návrhu na uznání pravomocného rozsudku o svěření dítěte do jeho péče ze dne 2. června 2011 ruským soudem, stěžovatel tvrdí, že O. H. nebyla odepřena možnost zúčastnit se příslušného řízení. Český soud vyčerpal všechny možnosti, jak O. H. řádně vyrozumět o místě a čase jednání. Naproti tomu příslušné ruské orgány, které byly povinny vyhovět dožádáním českého soudu, nesplnily svoji povinnost doručit soudní písemnosti O. H. a informovat o výsledcích českou stranu. Odpovědnost za to, že O. H. nebyla předvolána k jednání konanému dne 2. června 2011, proto nesou pouze příslušné ruské orgány, především ruské Ministerstvo spravedlnosti, které bylo povinno poskytnout právní pomoc, zejména tím, že v souladu se smlouvou o právní pomoci z roku 1982 vyřídí příslušná dožádání.

137.  Stěžovatel dále podotýká, že když dne 9. října 2012 Městský soud v Sankt Petěrburgu projednával jeho návrh na uznání a výkon rozsudku ze dne 2. června 2011, považoval za možné pokračovat v řízení i v nepřítomnosti O. H., neboť bezvýsledně učinil vyčerpávající a dostatečná opatření k tomu, aby jmenovanou předvolal, a byl toho názoru, že O. H. svého práva zneužívá. Proto ve skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 4 za obdobných okolností věc projednal v nepřítomnosti O. H., nelze spatřovat porušení práva O. H. na spravedlivý proces (přístup k soudu).

138.  Vzhledem k tomu, že ruský soud odmítl rozsudek ze dne 2. června 2011 uznat, nemohl být vykonán. Stěžovatelé se proto nemohli po svém nezákonném odloučení a narušení rodinných vztahů znovu shledat. Ruské orgány projevily k rodičovským právům stěžovatele a k právům obou stěžovatelů na zachování a udržování rodinných vazeb a udržování vzájemného kontaktu naprostou lhostejnost, což představovalo porušení jejich práv na respektování rodinného života podle článku 8 Úmluvy.

139.  Stěžovatel dále zdůrazňuje, že příslušné ruské orgány nejen nebyly od května 2011 schopny zajistit, aby mohl vykonávat své právo na osobní styk se svojí dcerou, ale téměř po tři roky také nebyly schopny zjistit místo jejího pobytu.

140.  Ve svých pozdějších podáních stěžovatel uvádí, že navzdory tvrzením vlády o nemožnosti zjistit, kde se O. H. zdržuje, existují písemné důkazy o kontaktu různých příslušných ruských orgánů s O. H. (které však nebyly Soudu poskytnuty).

c)Vláda České republiky

141.  Česká vláda úvodem podotýká, že projednávaná věc je po skutkové i právní stránce mimořádně složitá a rozsáhlá a že vzhledem k její citlivosti není snadné ji vyřešit.

142.  Česká vláda je přesvědčena, že zásady zformulované v judikatuře Soudu ohledně splnění závazků žalovaného státu vyplývajících z článku 8 Úmluvy v souvislosti s únosem dítěte ve smyslu Haagské úmluvy, které byly shrnuty ve věci Carlson proti Švýcarsku (č. 49492/06, rozsudek ze dne 6. listopadu 2008, § 69), jsou analogicky použitelné i na projednávanou věc, neboť dítě bylo bez souhlasu stěžovatele odvezeno z území České republiky v průběhu řízení o svěření do péče zahájeného v České republice.

143.  Ve světle výše uvedených zásad česká vláda tvrdí, že navzdory objektivně velké vzdálenosti mezi místy trvalého pobytu stěžovatele a jeho dcery a přesto, že k setkání mezi stěžovateli mohlo dojít jen v Rusku, stěžovatel aktivně a trvale usiloval o osobní styk se svojí dcerou. O. H. však o jeho návštěvy neprojevila žádný zájem a nijak mu je neusnadnila. Naopak, kladla mu do cesty značné překážky. Zpočátku se uskutečnilo několik návštěv, byť nepravidelných, při kterých stěžovatel přicestoval do Ruska. Od května 2011 však stěžovatel neměl se svojí dcerou žádný kontakt. O. H. od té doby dítě ukrývá na neznámém místě na území Ruska.

144.  Stěžovatel od roku 2008 usiluje o to, aby mu bylo umožněno dceru navštěvovat. Podal velký počet různých žádostí a stížnosti a napsal řadu dopisů a e-mailů. Obrátil se na různé státní orgány v České republice i Rusku, například na orgány ochrany dítěte, soudy různých úrovní, policii, veřejné ochránce práv, různé útvary ministerstev, samotné ministry i velvyslanectví. Některé z výše uvedených orgánů sice projevily o případ zájem, avšak jejich úsilí nemělo v praxi žádný pozitivní výsledek. Kromě toho se stěžovatel i české orgány setkali také se lhostejností a neochotou k řešení věci. V době, kdy učinil svá podání k Soudu, neměl stěžovatel žádné informace o místě pobytu své dcery. Pravidelně cestoval do Ruska v naději, že ji najde, avšak ruské orgány učinily jen málo pro to, aby mu pomohly.

145.  Česká vláda tvrdí, že uplynulá doba měla pro rozvoj vztahu mezi otcem a dcerou nevratné následky. S politováním konstatuje, že není výjimkou, že dotazy a žádosti českých orgánů jsou ruskými orgány ignorovány, a to i přes několikeré urgence a navzdory skutečnosti, že je zapotřebí postupovat se zvláštní péčí, neboť je v sázce rodinný život nezletilého dítěte. Pokud ruské orgány na tyto žádosti vůbec reagují, obvykle to v dané věci nevede k žád­nému pokroku. Obtíže při doručování soudních písemností O. H. vyvolávají otázku, zda je tato konkrétní oblast ruského práva vůbec účinná a v souladu s mezinárodními závazky vyplývajícími pro Rusko ze smlouvy o právní pomoci z roku 1982 a Haagské úmluvy o doru­čování.

146.  Shrnuto, česká vláda si je vědoma obtíží, které vznikly a mohou vzniknout v souvislosti se zajištěním toho, aby se stěžovatel mohl stýkat se svojí dcerou. Věří ale, že při spolupráci všech zúčastněných stran je možné nalézt vhodné řešení této nelehké rodinné si­tuace. Česká vláda je dále toho názoru, že nebyl splněn pozitivní závazek Ruska zabezpečit stěžovatelům právo být ve vzájemném kontaktu vyplývající z článku 8 Úmluvy.

2.Hodnocení Soudu

147.  Soud podotýká, že možnost být spolu je pro rodiče a dítě základním prvkem „rodinného života“ ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz Eberhard a M., cit. výše, § 125). Není proto pochyb o tom, že vztah mezi stěžovatelem a jeho dcerou, stěžovatelkou, spadá do sféry rodinného života podle článku 8 Úmluvy. Je tedy nutné rozhodnout, zda došlo k nerespektování rodinného života stěžovatelů. Z „respektování“ rodinného života vyplývá povinnost státu jednat takovým způsobem, aby se tyto vztahy mohly obvyklým způsobem vyvíjet (viz Scozzari a Giunta, cit. výše, § 221).

148.  V dubnu 2008 získala tehdejší manželka stěžovatele, ruská občanka O. H., bez vědomí stěžovatele pro jejich dceru, stěžovatelku, v té době ve věku tří let a dvou měsíců, ruské vízum. Poté s ní odcestovala z České republiky, vlasti dítěte, do Ruska a již se nevrátila. Stěžovatelé v květnu 2011 ztratili veškerý vzájemný kontakt (viz § 14 výše) a stěžovateli dodnes není známo místo pobytu dítěte.

149.  Soud připomíná, že hlavním smyslem článku 8 je sice ochrana jednotlivce proti svévolnému jednání veřejných orgánů, avšak z požadavku na účinné „respektování“ rodinného života nutně vyplývají určité pozitivní závazky (viz Maumousseau a Washington, cit. výše, § 83). Mezi tyto závazky může patřit přijetí opatření, jejichž cílem je zajistit respektování rodinného života i ve sféře vztahů mezi jednotlivci, a to jak vytvořením právního rámce pro rozhodovací a vykonávací mechanismy na ochranu práv jednotlivců, tak podniknutím konkrétních kroků v případech, kdy je to vhodné. Hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu podle tohoto ustanovení není vždy možno přesně vymezit, nicméně zásady, jimiž se řídí, jsou podobné. V obou kontextech je třeba nalézat spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy jednotlivce a společenství jako celku, včetně dotčených třetích osob, a stát má v obou případech určitý prostor pro uvážení (viz Kosmopoulou proti Řecku, č. 60457/00, rozsudek ze dne 5. února 2004, § 43).

150.  Pokud jde o závazky státu přijímat pozitivní opatření, Soud opakovaně rozhodl, že článek 8 zahrnuje i právo rodičů na přijetí takových opatření, která jim umožní shledat se se svými dětmi, a závazek vnitrostátních orgánů tato opatření učinit. To platí nejen v pří­padech, kdy se jedná o povinné převzetí dětí do veřejné péče a realizaci opatření k jejímu poskytování, ale také v případech, kdy dojde mezi rodiči nebo jinými členy rodiny ke sporu o styk s dětmi nebo jejich pobyt (viz Hokkanen proti Finsku, č. 19823/92, rozsudek ze dne 23. září 1994, § 55; Kosmopoulou, cit. výše, § 44).

151.  Soud podotýká, že případy s obdobnými skutkovými okolnostmi, tj. kdy dítě obvykle pobývající v určitém státě je jedním z rodičů přemístěno do jiného státu nebo zadrženo na jeho území, jsou obvykle zkoumány z hlediska Haagské úmluvy o občanskoprávních as­pektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980. Tato úmluva stanoví kritéria, podle nichž se posuzuje, zda bylo přemístění dítěte do jiné země jedním z rodičů „nezákonné“ a zda vyžadovalo, aby orgány státu, ve kterém bylo dítě zadrženo, učinily vhodná opatření. V případech mezinárodních únosů dětí Soud zejména vycházel z domněnky, že došlo-li k únosu, je v nejlepším zájmu dítěte – s určitými výjimkami – obnovení statu quo, a to na základě rozhodnutí, kterým bude nařízeno okamžité navrácení dítěte do země jeho obvyklého pobytu (viz X. proti Lotyšsku, cit. výše, § 96–97 a § 106–107).

152.  Jinými slovy, v takových případech se uplatní presumpce ve prospěch neprodleného navrácení dítěte „opuštěnému“ rodiči. Toto pravidlo se opírá o závažné důvody související s veřejným pořádkem: rodiči, který je „únoscem“, by nemělo být dovoleno těžit z vlast­ního protiprávního jednání, legalizovat faktickou situaci vyvolanou nezákonným přemístěním dítěte a zvolit si nový příslušný soud pro spor, který již byl rozhodnut v jiné zemi. Tato presumpce ve prospěch navrácení má za cíl odrazovat od podobného jednání a prosazovat „všeobecný zájem na zajištění respektu k zákonnosti“ (viz mutatis mutandis Nuutinen proti Finsku, č. 32842/96, rozsudek ze dne 27. června 2000, § 129; M. R. a L. R. proti Estonsku, č. 13420/12, rozhodnutí ze dne 15. května 2012, § 43). Soud ale zároveň připomíná, že navrácení dítěte nelze nařídit automaticky nebo mechanicky ve všech případech, na které se vztahuje Haagská úmluva. Nejlepší zájem dítěte z pohledu jeho osobního rozvoje bude záviset na různých individuálních okolnostech, zejména věku dítěte a úrovni jeho vyspělosti, přítomnosti či nepřítomnosti jeho rodičů a  prostředí a zkušenostech dítěte. Z těchto důvodů musí být nejlepší zájem posuzován vždy individuálně (viz Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 138).

153.  V projednávané věci však v dubnu 2008, kdy O. H. odcestovala s dítětem z České republiky do Ruska, Haagská úmluva pro Rusko dosud nevstoupila v platnost. Rusko přistoupilo k Haagské úmluvě až v říjnu 2011 a Česká republika vyslovila s jejím přistoupením souhlas teprve v červnu 2012 (viz § 95 výše). Ruská vláda zdůrazňuje, že Haagská úmluva se na projednávanou věc nevztahuje a že pozitivní závazky, které článek 8 Úmluvy ukládá smluvním státům v otázce navrácení dítěte rodiči, proto nelze vykládat ve světle Haagské úmluvy (viz § 130 výše).

154.  Soud v této souvislosti připomíná, že jeho primárním úkolem je posoudit situaci stěžovatelů z hlediska požadavků článku 8 Evropské úmluvy. Akceptuje, že v době předmětných událostí nebyla Haagská úmluva mezi Českou republikou a Ruskem přímo použitelná. Nicméně i když nebyla Haagská úmluva na projednávanou věc přímo použitelná, Soud nemůže pominout některé obecné zásady, které zformuloval ve své judikatuře vycházející z Haag­ské úmluvy (viz Neulinger a Shuruk, cit. výše, § 132; P. P. proti Polsku, č. 8677/03, rozsudek ze dne 8. ledna 2008, § 85; mutatis mutandis Demir a Baykara proti Turecku, č. 34503/97, rozsudek velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008, § 85-86).

155.  Soud konstatuje, že O. H. Českou republiku opustila společně s dítětem v dubnu 2008, tj. v době, kdy probíhalo řízení o rozvod manželství, a krátce před tím, než český soud dítě pro dobu do rozvodu svěřil do dočasné péče stěžovatele (viz § 10, 11 a 15 výše) a O. H. zakázal opustit s dítětem Českou republiku a zůstat mimo její území. To, že O. H. odjela společně s dítětem do Ruska, jí umožnilo zůstat fakticky pečujícím rodičem dívky a vyhnout se účinkům předběžného opatření ze dne 30. dubna 2008 ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. července 2008.

156.  Soud za těchto okolností dochází k závěru, že stěžovatelka byla svojí matkou O. H. „protiprávně“ přemístěna do Ruska a tam zadržena (viz § 151 výše). Ruské orgány byly proto podle článku 8 Úmluvy povinny „podniknout kroky“ k tomu, aby stěžovateli umožnily opět se s dítětem shledat.

a)Období od přemístění stěžovatelky z České republiky v dubnu 2008 do skončení řízení o svěření dítěte do péče u českých soudů v červnu 2011

157.  Rozhodnutí ze dne 30. dubna 2008, jímž byla stěžovatelka (dítě) pro dobu do rozvodu svěřena do péče stěžovatele, nebylo vzhledem ke své předběžné povaze vykonatelné v Rusku (viz § 27–28 výše). Navíc stěžovatel až do skončení řízení o svěření do péče před českým soudem neměl možnost nechat o úpravě styku s dcerou formálně rozhodnout ruský soud (viz § 29–32 výše). Z toho zřejmě vyplývá, že nedošlo-li k dohodě mezi rodiči, právní úprava platná v té době v Rusku nenabízela prakticky použitelné a účinné prostředky na ochranu zájmů otce (stěžovatele) na vedení a rozvíjení rodinného života s jeho dítětem, což mělo v projednávané věci pro jejich vzájemné vztahy nenapravitelné následky. Soud je proto přesvědčen, že nepřijetím nezbytné právní úpravy, která by zajistila neprodlenou reakci na mezinárodní únos dítěte v době, kdy k předmětným událostem došlo, Ruská federace nesplnila svůj pozitivní závazek podle článku 8 Úmluvy.

b)Řízení o uznání a výkonu rozsudku ve věci samé o svěření dítěte do péče z června 2011

158.  Dne 2. června 2011 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudek, jímž pravomocně svěřil stěžovatelku do péče stěžovatele. Obvodní soud vzal v úvahu jednak osobnost stěžovatele, jeho životní podmínky a citové vazby k dítěti, jednak osobnost O. H. a skutečnost, že protiprávně přemístila dítě do Ruska a zadržela je tam, nepodrobila se předběžnému opatření o předání do péče, nespolupracovala s orgány péče o dítě a zasahovala do práva dítěte znát svého otce. Dospěl k závěru, že otec bude o dítě pečovat lépe (viz § 16 výše). Soud podotýká, že tento rozsudek, který byl pro O. H. nepříznivý, byl vynesen v její nepřítomnosti, neboť české ani ruské orgány nebyly schopny ji předvolat k ústnímu jednání, jelikož neznaly její pobyt. Rozsudek nabyl právní moci v únoru 2012 (viz § 18 výše).

159.  V červnu 2012 podal stěžovatel k Městskému soudu v Sankt Petěrburgu návrh, jímž se domáhal, aby byl rozsudek ze dne 2. června 2011 v Rusku uznán a vykonán. Ruský soud však návrh zamítl s odůvodněním, že se O. H. nezúčastnila jednání konaného dne 2. června 2011, neboť na něj nebyla řádně předvolána (viz § 34 výše).

160.  Mezi účastníky řízení je sporné, zda nesou ruské orgány odpovědnost za nepředvolání O. H. k jednání konanému dne 2. června 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 4 (viz § 133 a 136 výše). Soud připomíná, že v obdobných případech by všechny dotčené osoby měly mít možnost plně předestřít své argumenty (viz Neulinger a Shuruk, cit. výše, § 139). Nicméně s ohledem na okolnosti projednávané věci Soud připomíná, že vykládat a používat vnitrostátní právo, jehož součástí jsou i mezinárodní smlouvy, které jsou do něho začleněné, je úkolem především vnitrostátních orgánů, zejména soudů (viz Carlson, cit. výše, § 37). Soud proto přistoupí k řešení otázky, zda byla zamítnutím návrhu na uznání a výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011 nastolena spravedlivá rovnováha mezi zájmy dítěte a stěžovatele. Soud bude při tomto posouzení přihlížet zejména k nejlepšímu zájmu dítěte, který může podle své povahy a závažnosti převážit nad zájmy rodiče. Rodič zejména nemůže mít podle článku 8 právo na provedení takových opatření, která by byla škodlivá pro zdraví a vývoj dítěte (viz Sommerfeld proti Německu, č. 31871/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 64; Neulinger a Shuruk, cit. výše, § 134).

161.  Soud předně konstatuje, že rámec pro řízení o uznání a výkonu pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 o svěření dítěte do péče ze dne 2. června 2011 neumožňoval ruskému soudu zabývat se otázkou, zda by vrácení dítěte do péče otce v České republice bylo v jeho nejlepším zájmu. Soud proto bude muset tuto otázku posoudit na základě důkazů, které má k dispozici.

162.  Soud připomíná, že povinnost vnitrostátních orgánů učinit opatření k opětov­nému shledání s dítětem není absolutní. Změna významných okolností, nebyla-li způsobena událostmi, které lze přičíst státu, může výjimečně odůvodnit nevykonání pravomocného rozsudku o svěření do péče (viz Mihailova proti Bulharsku, č. 35978/02, rozsudek ze dne 12. ledna 2006, § 82, s dalšími odkazy).

163.  Stěžovatelka (dítě) se narodila v lednu 2005 v České republice, jejíž je občankou, a žila tam s oběma rodiči – stěžovatelem a O. H. – až do svých tří let. Poté bylo dítě v dubnu 2008 odvezeno matkou O. H. do Ruska, kde získalo ruské státní občanství a nyní tam s matkou žije již šest let. Od svého odjezdu z České republiky mělo dítě s otcem, stěžovatelem, jen velmi omezený styk, a to až do května 2011, kdy spolu stěžovatelé ztratili veškerý kontakt a jejich citová pouta byla definitivně přerušena. Vzhledem k těmto skutečnostem je Soud přesvědčen, že dítě si od roku 2008 ve svém novém prostředí v Rusku již zvyklo a jeho navrácení do péče otce by bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem (viz Neulinger a Shuruk, cit. výše, § 138). Soud odkazuje rovněž na § 152 výše. V této souvislosti Soud dále poznamenává, že stěžovatel při své komunikaci s veřejným ochráncem práv dětí při prezidentovi Ruské federace sám připustil, že po tak dlouhé době – poměřováno životem dítěte – by výkon rozsudku ze dne 2. června 2011 již mohl mít na jeho dceru škodlivý vliv a nebyl by v jejím nejlepším zájmu (viz § 57 výše).

164.  Ve světle výše uvedených skutečností má Soud za to, že rozhodnutí ruského soudu, jímž byl zamítnut návrh na uznání a výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011, neporušilo článek 8, pokud jde o výkon práva obou stěžovatelů na respektování jejich rodinného života.

c)Jiná opatření po červnu 2011

165.  Soud dále posoudí, zda ruské orgány učinily veškerá opatření, jež od nich bylo možno přiměřeně očekávat, aby stěžovatelům umožnily od června 2011 společně udržovat a rozvíjet rodinný život. V této souvislosti Soud připomíná, že pokud rodiče, kteří žijí odloučeně, vzájemně nespolupracují, není to samo o sobě okolnost, která by příslušné orgány zbavovala jejich pozitivních závazků podle článku 8. Orgánům v takovém případě spíše vzniká pozitivní závazek učinit opatření k usmíření protichůdných zájmů obou stran a mít při tom na zřeteli nejvyšší zájem dítěte (viz Diamante a Pelliccioni proti San Marinu, č. 32250/08, rozsudek ze dne 27. září 2011, § 176).

166.  O. H. se od června 2011 s dítětem ukrývá. Je tedy zřejmé, že k tomu, aby vnitrostátní orgány umožnily stěžovateli udržovat rodinné vazby s jeho dítětem, musely především zjistit místo pobytu O. H.

167.  Poté, co se stěžovatel v listopadu a prosinci 2011 obrátil na prokuraturu a policii, od zimy 2011 do jara 2013 policie několikrát navštívila předpokládané místo pobytu O. H. v Sankt Petěrburgu, avšak zde ji nenašla. Sousedé O. H. v Sankt Petěrburgu vypověděli, že byt je od června 2011 prázdný. Dále bylo zjištěno, že O. H. si v Sankt Petěrburgu nepřebírá korespondenci, dítě od června 2011 v Sankt Petěrburgu nechodí do mateřské školy a naposledy bylo na prohlídce ve zdravotnickém zařízení v Sankt Petěrburgu v červnu a září 2011 (viz § 59, 64, 67 a 73 výše). Soud dále konstatuje, že navzdory silným indiciím o tom, že O. H. žije a pracuje ve městě Ňuksenica ve Vologdské oblasti, přinejmenším v létě 2012 (viz § 71 a 88 výše), policie navštívila tamější předpokládané bydliště O. H. pouze jednou, a to rovněž bezvýsledně (viz § 70 výše). Dokumenty, které byly Soudu předloženy, neobsahují žádný důkaz o tom, že by se návštěva uskutečnila ihned poté, co se vnitrostátní orgány v srpnu 2012 o pobytu O. H. v Ňuksenici dozvěděly. Až teprve v prosinci 2012 byla vyslechnuta matka O. H. ohledně pobytu své dcery v Ňuksenici. Kromě toho neexistuje žádný důkaz o tom, že by se vnitrostátní orgány někdy dotazovaly na místo pobytu O. H. jejích sousedů a spolupracovníků v Ňuksenici.

168.  Soud dále poznamenává, že pokusy stěžovatele zapojit do snahy o navázání kontaktu s dcerou i jiné příslušné vnitrostátní orgány byly zmařeny tím, že O. H. s dítětem nebylo možno nalézt. Ačkoli tedy chování O. H. naplňovalo důvody pro zahájení správního řízení podle § 5.35 odst. 2 přestupkového zákona (viz § 115 výše), skutečnost, že se nepodařilo zjistit její pobyt, to v praxi znemožňovala. Žádosti stěžovatele o pomoc při navázání kontaktu s dítětem adresované veřejným ochráncům práv dětí nepřinesly vzhledem k neznámému pobytu O. H. žádné výsledky (viz § 45–57 výše). Návrh stěžovatele podle článku 21 Haagské úmluvy na zabezpečení účinného výkonu práva na styk s dcerou z června 2012 zůstal bez odpovědi, neboť nebylo možno zjistit, kde se O. H. se stěžovatelkou zdržují (viz § 87–94 výše).

169.  S ohledem na výše uvedené skutečnosti, aniž by však přehlížel obtíže způsobené odporem matky dítěte, dochází Soud k závěru, že ruské orgány neučinily všechna opatření, která od nich bylo možno přiměřeně očekávat, aby stěžovatelům umožnily udržovat a rozvíjet společný rodinný život, což mělo za následek přerušení citových vazeb mezi otcem a dítětem, a tedy i porušení práva stěžovatelů na respektování jejich rodinného života zaručeného článkem 8.

d)Shrnutí závěrů

170.  Soud tudíž dospěl k závěru, že tím, že Ruská federace nepřijala nezbytnou právní úpravu zajišťující neprodlenou reakci na mezinárodní únos dítěte v době, kdy k předmětným událostem došlo, nesplnila svůj pozitivní závazek vyplývající z článku 8 Úmluvy.

171.  Soud dále došel k závěru, že s ohledem na nejlepší zájem dítěte nebylo rozhodnutí ruského soudu, jímž bylo zamítnuto uznání a výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. června 2011, porušením článku 8, pokud jde o výkon práva obou stěžovatelů na respektování jejich rodinného života.

172.  A konečně Soud dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány v rozporu s článkem 8 Úmluvy od roku 2011 neučinily veškerá opatření, která od nich bylo možno přiměřeně očekávat, aby stěžovatelům umožnily udržovat a rozvíjet společný rodinný život.

II.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 13 ÚMLUVY

173.  Stěžovatel dále na základě článku 13 Úmluvy namítá, že neměl k dispozici účinný prostředek nápravy porušení svých práv, neboť neměl možnost dosáhnout nařízení výkonu předběžného opatření ze dne 21. července 2008, kterým mu byla předána do péče pro dobu do rozvodu stěžovatelka. Článek 13 Úmluvy zní:

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

174.  Soud má za to, že otázka nastolená podle tohoto článku se překrývá s otázkou odůvodněnosti stěžovatelovy námitky založené na článku 8 a byla již vyřešena v § 157 výše. Tato stížnostní námitka by proto měla být prohlášena za přijatelnou. Vzhledem ke svému výše uvedenému závěru na poli článku 8 Úmluvy však Soud nepovažuje za nutné tuto otázku samostatně posuzovat z hlediska článku 13 Úmluvy.

III.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

175.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.Újma

176.  Stěžovatel požaduje z titulu majetkové škody částku 11 760 €, kterou specifikuje takto:

(i)  7 560 € za letenky na 21 cest do Ruska (Sankt Petěrburgu a Vologdské oblasti) v období od února 2009 do prosince 2012,

(ii)  2 600 € za ubytování v Rusku během těchto cest a

(iii)  1 600 € za překlady soudních písemností z češtiny do ruštiny v souvislosti s návrhy na uznání a výkon předběžného opatření o předání do péče ze dne 21. července 2008 a rozsudku ve věci samé o svěření do péče ze dne 2. června 2011 podanými k ruskému soudu.

Tyto nároky stěžovatel dokládá kopií svého cestovního pasu s ruskými vízy a razítky z letišť, elektronickou zpáteční letenkou z Prahy do Sankt Petěrburgu přes Moskvu zakoupenou v srpnu 2009 za 9 163 Kč a fakturou z hotelu v Sankt Petěrburgu na částku 1 100 rublů za jednodenní pobyt v červenci 2012.

177.  Pokud jde o nemajetkovou újmu, stěžovatel tvrdí, že následkem porušení článku 8 Úmluvy v projednávané věci byl po dlouhou dobu odloučen od své dcery a bylo mu znemožněno vidět ji vyrůstat a podílet se na její výchově. Jemu i dítěti tím bylo způsobeno hluboké psychické trauma. Stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, která má být jemu i dítěti přiznána, ponechává stěžovatel na úvaze Soudu.

178.  Vláda tvrdí, že stěžovatel nedoložil v plné výši požadovanou částku majetkové škody. Pokud jde o nemajetkovou újmu, vláda se domnívá, že v projednávané věci by její náhrada neměla být přiznána.

179.  Co se týče stěžovatelem požadovaných cestovních výdajů a nákladů na překladatelské služby, Soud považuje za vhodné rozhodnout o nich v rámci náhrady nákladů řízení (viz Sylvester proti Rakousku, č. 36812/97 a 40104/98, rozsudek ze dne 24. dubna 2003, § 83).

180.  Ohledně nemajetkové újmy je Soud toho názoru, že oba stěžovatelé v důsledku svého odloučení nepochybně silně trpěli a nadále trpí. Soud je přesvědčen, že pokud jde o stěžovatele, samotné konstatování porušení Úmluvy by nebylo spravedlivým zadostiučiněním. Vzhledem k okolnostem projednávané věci a na spravedlivém základě podle článku 41 Soud přiznává stěžovateli z tohoto titulu částku 12 500 €. Pokud jde o stěžovatelku, Soud má za to, že závěr o porušení Úmluvy představuje dostatečné spravedlivé zadostiučinění za veškerou nemajetkovou újmu, kterou mohla utrpět v důsledku porušení svých práv podle článku 8 (viz Karrer proti Rumunsku, č. 16965/10, rozsudek ze dne 21. února 2012, § 62; Sylvester, cit. výše, § 84). Soud dále rozhoduje, že vláda musí neprodleně přijmout veškerá vhodná opatření k tomu, aby zajistila respektování rodinného života stěžovatelů při náležitém zohlednění nejlepšího zájmu dítěte.

B.Náklady řízení

181.  Stěžovatel dále požaduje částku 5 375 € na nákladech řízení před Soudem (za právní a překladatelské služby). Předložil doklady potvrzující zaplacení částek 2 000 € O. Chazovové a 1 000 € J. Kirjušinovi za řízení před Soudem.

182.  Vláda se domnívá, že nároky stěžovatele jsou přemrštěné a že nejsou v plném rozsahu doloženy příslušnými dokumenty.

183.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů jen tehdy, jestliže bylo prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nezbytně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. V projednávané věci Soud s ohledem na dokumenty, které mu byly předloženy, a na výše uvedená kritéria považuje za přiměřené přiznat stěžovateli na náhradě nákladů řízení 3 000 € a na cestovních výdajích 375 €. Soud proto přiznává stěžovateli z tohoto titulu celkem částku 3 375 €.

C.Úrok z prodlení

184.  Soud považuje za vhodné, aby úroky z prodlení byly založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ

1.prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy;

3.rozhoduje, že není třeba zkoumat námitku založenou na článku 13 Úmluvy;

4.rozhoduje,

a)že žalovaný stát má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy:

(i)částku 12 500 € (dvanáct tisíc pět set eur) a případnou částku daně jako náhradu nemajetkové újmy;

(ii)částku 3 375 € (tři tisíce tři sta sedmdesát pět eur) a dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatel povinen zaplatit, jako náhradu nákladů řízení;

b)že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

5.zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 11. prosince 2014 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Søren Nielsen

Isabelle Berro-Lefèvre

tajemník

předsedkyně

[1] Pozn. překl.: Soud hovoří o final judgment, avšak z kontextu spíše vyplývá, že se jedná o meritorní rozsudek. V § 18 níže je v každém případě uvedeno, že tento rozsudek následně nabyl právní moci.

[2] Pozn. překl.: Text byl v největší možné míře převzat z originálního znění rozsudku Obvodního soudu pro Pra­hu 4, přičemž bylo přihlédnuto k úpravám provedeným v anglickém znění rozsudku Soudu, pokud to struktura českého jazyka dovolovala.

Full & Egal Universal Law Academy