© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 13. listopadu 2012 ve věcech č. 47039/11 a 358/12 – Hristozov a ostatní proti Bulharsku
Senát čtvrté sekce Soudu rozhodl v poměru pěti hlasů ku dvěma, že odmítnutím státních orgánů povolit v případě stěžovatelů trpících smrtelnou chorobou použití léků, které nebyly v Bulharsku schválené, nedošlo k porušení článků 2 (právo na život) a 3 (zákaz mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení) Úmluvy. V poměru čtyř hlasů ku třem potom rozhodl, že v daném ohledu nebyl porušen ani článek 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života).
(i) Okolnosti případu
Za stížnostmi podanými k Soudu stálo deset stěžovatelů, z nichž devět (vyjma matky jednoho ze stěžovatelů) trpělo rakovinou v její závěrečné fázi. Čtyři stěžovatelé přitom zemřeli krátce po podání stížnosti k Soudu. Poté, co stěžovatelé neúspěšně využili konvenční metody léčby rakoviny, byli na specializované klinice v Sofii informováni o existenci protirakovinného léku vyráběného kanadskou společností. Ačkoliv používání léku nebylo podle informací poskytnutých výrobcem doposud schváleno v žádném státě, v některých státech bylo již umožněno tzv. „použití ze soucitu“. Jednomu ze stěžovatelů byla takto léčba poskytnuta opakovaně a bezplatně v Německu, další pokračování v léčbě si však stěžovatel nemohl dovolit pro tamější vysoké životní náklady. Zmiňovaná kanadská společnost následně sdělila bulharskému Ministerstvu zdravotnictví své odhodlání v Bulharsku předmětný lék, jehož výzkum se nacházel v před-klinické fázi testování, poskytovat zdarma pro pacienty, u kterých selhaly konvenční způsoby léčby rakoviny. Stěžovatelé se povolení k použití daného léku dožadovali u orgánu státní správy příslušného k dohledu nad kvalitou, bezpečností a účinností léčiv. Jeho odpověď byla však zamítavá s tím, že použití produktu, který v daném momentu nebyl schválen v žádném jiném státě a jehož testování doposud nedospělo do klinické fáze, by bylo v rozporu s příslušnou právní úpravou. Někteří stěžovatelé se proti tomuto zamítavému rozhodnutí ještě neúspěšně odvolali k nadřízenému správnímu orgánu.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
Stěžovatelé namítali, že neumožněním použití předmětného léku ze strany státních orgánů došlo k porušení jejich práva na život chráněného článkem 2 Úmluvy, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení podle článku 3 Úmluvy a jejich práva na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
a) K tvrzenému porušení článku 2Úmluvy
Stěžovatelé na poli článku 2 Úmluvy tvrdili, že v situaci, kdy běžná léčba jejich onemocnění selhala, měli mít ze zákona přístup k alternativní – byť doposud neautorizované – léčbě, přičemž příslušná právní úprava byla podle nich příliš restriktivní.
Soud se s jejich argumentací neztotožnil. Jakkoliv mohou podle něj pozitivní závazky vyplývající z článku 2 Úmluvy zahrnovat i povinnost státu zakotvit právní úpravu zavazující zdravotnická zařízení k přijetí adekvátních opatření k ochraně životů jejich pacientů (viz Calvelli a Ciglio proti Itálii, č. 32967/96, rozsudek velkého senátu ze dne 17. ledna 2002, § 49) či právní úpravu regulující nebezpečné průmyslové aktivity (Öneryıldız proti Turecku, č. 48939/99, rozsudek velkého senátu ze dne 30. listopadu 2004, § 90), z příslušného ustanovení Úmluvy nelze v žádném případě dovodit povinnost státu přijmout určitou konkrétní právní úpravu za účelem regulace přístupu osob trpících nevyléčitelnou chorobou k neschváleným lékům. V tomto ohledu ponechává danou oblast v kompetenci členských států i Evropská unie. K porušení článku 2 Úmluvy tedy nedošlo.
b) K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Na poli článku 3 Úmluvy podle Soudu nespočívá problém v tom, že by stěžovatelům nebyla poskytnuta adekvátní lékařská péče. Tato jim poskytnuta byla, vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatelů se nicméně ukázala být neúčinná. Ačkoli Soud připustil, že článek 3 Úmluvy může dopadat i na případy, kdy utrpení spojené s určitou chorobou je (nebo může být) ještě více zhoršeno opatřeními, za která lze činit odpovědné státní orgány (viz N. proti Spojenému království, č. 26565/05, rozsudek velkého senátu ze dne 27. května 2008, § 29), zdůraznil, že v takových případech je práh závažnosti potřebný pro použití článku 3 Úmluvy položen vysoko, neboť předmětná újma nevychází primárně z jednání nebo opomenutí státních orgánů, ale především z nemoci samotné (tamtéž, § 43). V daném případě potom jednání státních orgánů spočívající v odepření přístupu k toliko potenciálně účinné léčbě potřebného stupně závažnosti nedosáhlo. Ačkoliv Soud připustil, že psychické utrpení stěžovatelů mohlo být zhoršeno skutečností, že v jiných státech byla předmětná léčba výjimečně přístupná, připomenul, že z článku 3 Úmluvy nevyplývá povinnost státu odstraňovat rozdíly v kvalitě lékařské péče mezi jednotlivými státy (tamtéž, § 44). K porušení článku 3 Úmluvy proto nedošlo.
c) K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Při posuzování námitek stěžovatelů na poli článku 8 Úmluvy dospěl Soud předně k závěru, že v daném případě není nutné rozlišovat mezi negativními a pozitivními závazky, které pro stát z článku 8 Úmluvy vyplývají, neboť v obou souvislostech musí být přihlédnuto především k rovnováze, kterou je třeba nastolit mezi jednotlivými proti sobě stojícími zájmy jednotlivců a společnosti jako celku (viz např. Evans proti Spojenému království, č. 6339/05, rozsudek velkého senátu ze dne 10. dubna 2007, § 75). Soud se tedy rozhodl posoudit, zda byla taková rovnováha nastolena v projednávaném případě, a to s ohledem na prostor pro uvážení, kterým stát disponoval.
Podle Soudu stěžovatelé nezpochybňují, že použití experimentální léčby s sebou mohlo nést určitá rizika. Namítají však, že jim mělo být umožněno – s ohledem na jejich zdravotní stav – vzít v rámci boje o záchranu jejich života předmětná rizika na sebe. Oproti tomuto zájmu stěžovatelů stojí podle Soudu na druhé straně veřejný zájem spočívající v potřebách chránit jednotlivce před újmou, kterou s sebou může experimentální léčba nést, zajistit, aby nebyl obcházen zákaz výroby, dovozu, propagace nebo používání neschválených léčiv a zamezit ohrožení vývoje nových léčiv s ohledem na možné snížení účasti pacientů při klinickém testování.
K existenci evropského konsenzu v dané oblasti Soud podotknul, že v právních řádech některých smluvních států existuje možnost z obecného zákazu používání neschválených léčiv – pro případy jednotlivců trpících smrtelnými chorobami – udělit výjimku. Přísnost podmínek, které pro takový postup musí být splněny, se však již v jednotlivých státech různí. Byť je tedy ve smluvních státech i v právu EU znatelný určitý trend k udělování výjimek z obecného zákazu používání neschválených léčiv, v souvislosti s konkrétními způsoby, jakými jsou předmětné otázky upraveny v různých státech, již konsensus neexistuje. Státu proto musí být v dané oblasti, zejména v souvislosti s požadavky na nastolení rovnováhy mezi proti sobě stojícími veřejnými a soukromými zájmy, přiznán široký prostor pro uvážení.
Při posuzování rovnováhy mezi jednotlivými dotčenými zájmy, tj. zájmem na potenciálním přínosu z předmětné léčby a zájmem na vyvarování se rizik spojených s takovou léčbou, Soud uznal, že se způsob, jakým je předmětná problematika řešena v bulharském právním řádu, kdy použití v Bulharsku neschválených léčiv je podmíněno schválením takových léčiv alespoň ve státě jiném, kloní spíše k zájmu na větší ochraně před nežádoucími riziky. I přes tuto skutečnost však dospěl k závěru, že bulharský stát při přijímání konkrétní právní úpravy nepřekročil široký prostor pro uvážení, kterým v daném případě disponoval. Soud přitom nepřisvědčil námitce stěžovatelů, podle kterých měly být jejich žádosti o přístup k předmětné léčbě posouzeny ve světle individuálních okolností každého z nich, když připomněl, že není samo o sobě v rozporu s článkem 8 Úmluvy, pokud státy upravují důležité aspekty soukromého života na obecné úrovni bez přihlédnutí k individuálním okolnostem každého případu, na který se předmětná právní úprava vztahuje (srov., mutatis mutandis, Evans proti Spojenému království, cit. výše, § 89). K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.
(iii) Oddělená stanoviska
K rozsudku připojila částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Kalaydjieva. Soudce De Gaetano potom k rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko, ke kterému se připojil i soudce Vučinić. Kritika všech tří soudců byla namířena mj. na přístup většiny senátu při posuzování rovnováhy mezi jednotlivými dotčenými zájmy a způsob, jakým většina v daném případě aplikovala doktrínu prostoru pro uvážení.
Full & Egal Universal Law Academy