CASE OF HUTTEN-CZAPSKA v. POLAND - [Czech Translation] by the Ministry of Justice of the Czech Republic

© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.

© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.

 RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

VELKÝ SENÁT

VĚC HUTTEN-CZAPSKA proti POLSKU

(stížnost č. 35014/97)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

19. června 2006

Tento rozsudek je konečný. Může být předmětem formálních úprav.

 
Pořízený překlad rozsudku do češtiny není překladem oficiálním.

Ve věci Hutten-Czapska proti Polsku,

Evropský soud pro lidská práva zasedající ve velkém senátu ve složení

pánovéL. Wildhaber, předseda,

C. L. Rozakis,

J.-P. Costa,

B. M. Zupančič,

G. Bonello,

paníF. Tulkens,

pánovéP. Lorenzen,

K. Traja,

paníS. Botoucharova,

pánovéM. Ugrekhelidze,

V. Zagrebelsky,

K. Hajiyev,

E. Myjer,

S. E. Jebens,

David Thór Björgvinsson,

paníI. Ziemele, soudci,

A. Wyrozumska, soudkyně ad hoc,

a pan T. L. Early, tajemník sekce,

po poradě konané ve dnech 11. ledna a 17. května 2006,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat posledně uvedeného dne:

ŘÍZENÍ

1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 35014/97) směřující proti Polské republice, kterou dne 6. prosince 1994 podala Evropské komisi pro lidská práva („Komise“) občanka Francouzské republiky paní Maria Hutten-Czapska („stěžovatelka“), na základě dříve platného článku 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).

2. Stěžovatelku zastupoval pan B. Sochański, advokát zapsaný v advokátní komoře ve Štětíně. Polskou vládu („vláda“) zastupoval její zmocněnec pan J. Wołąsiewicz z mi­nister­stva zahraničních věcí.

3. Stěžovatelka zejména namítala, že za situace, kdy zákony omezovaly vlastníky ná­jemních bytů ve zvyšování nájemného a v ukončování nájemních vztahů vzniklých na základě správního rozhodnutí, docházelo k porušování článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy.

4. Stížnost byla předána Soudu dne 1. listopadu 1998, kdy vstoupil v platnost Proto­kol č. 11 Úmluvy (článek 5 odst. 2 Protokolu č. 11).

5. Stížnost byla přidělena čtvrté sekci Soudu (článek 52 odst. 1 Jednacího řádu Soudu).

V návaznosti na jednání o přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti byla tato dne 16. září 2003 prohlášena za částečně přijatelnou senátem této sekce, který rozhodoval ve složení: Sir Nicolas Bratza, předseda, pan M. Pellonpää, paní V. Strážnická, soudkyně ustanovená k jed­nání za Polsko, pánové J. Casadevall, R. Maruste, S. Pavlovschi, J. Borrego Borrego, soudci, a dále pan M. O’Boyle, tajemník sekce.

6. Rozsudkem ze dne 22. února 2005 („rozsudek senátu”) Soud dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a že toto porušení má původ v systémovém problému spojeném se špatným fungováním vnitrostátního zákonodárství, které ukládalo a nadále jednotlivým vlastníkům ukládá omezení při zvyšování nájemného z jejich bytů, což jim brání vybírat nájemné v přiměřeném poměru k nákladům na údržbu jejich majetku.

Soud k tomu uvedl, že k ukončení konstatovaného porušování systémové povahy musí žalovaný stát stěžovatelce a dalším osobám nacházejícím se v obdobné situaci zajistit prostřednictvím právních nebo jiných vhodných opatření přiměřenou výši nájemného nebo jim poskytnout jiný mechanismus vedoucí ke zmírnění uvedených důsledků státní regulace při zvyšování nájemného ve vztahu k jejich vlastnickému právu.

Co se týče nároku stěžovatelky na náhradu veškeré materiální škody či morální újmy, která jí vznikla v důsledku konstatovaného porušení, Soud rozhodl, že za daného stavu nelze o uplatnění článku 41 Úmluvy rozhodnout a projednání tohoto nároku v celém rozsahu odročil, přičemž vládu a stěžovatelku vyzval, aby mu ve lhůtě šesti měsíců poté, kdy rozsudek podle článku 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, předložily písemná stanoviska k této otázce, zejména pak aby jej uvědomily o jakékoli dohodě, k níž by dospěly.

Pokud se konkrétně jedná o článek 41, Soud dospěl k názoru, že otázku nelze vyřešit pouze s ohledem na možnost, že účastníci řízení dosáhnou dohody, ale také s ohledem na veškerá opatření individuální či obecné povahy, jež by vláda mohla přijmout ke splnění rozsudku. Soud odročil projednávání stížností založených na témž obecném důvodu do doby, než budou přijata příslušná obecná opatření (viz § 196 rozsudku senátu).

7. Vláda dne 20. května 2005 požádala na základě článku 43 Úmluvy a článku 73 Jednacího řádu o postoupení věci velkému senátu. Kolegium velkého senátu této žádosti dne 6. července 2005 vyhovělo.

8. Složení velkého senátu bylo určeno v souladu s článkem 27 odst. 2 a 3 Úmluvy a s článkem 24 Jednacího řádu. Poté, co paní Strážnická, soudkyně zvolená k zasedání ve velkém senátu za Polsko, požádala o zproštění výkonu funkce (článek 28 Jednacího řádu), určila vláda jako soudce ad hoc paní A. Wyrozumskou (článek 27 odst. 2 Úmluvy a článek 29 odst. 1 Jednacího řádu).

9. Stěžovatelka a vláda předložily písemná stanoviska k věci samé. Každý z účastníků řízení se pak písemně vyjádřil ke stanovisku druhé strany.

10. Dne 11. ledna 2006 se v Paláci lidských práv ve Štrasburku konalo veřejné jed­nání (článek 59 odst. 3 Jednacího řádu), kterého se zúčastnili:

(a) za vládu
pánovéP. Styczeń,právní rada,
J. Wołąsiewicz, vládní zmocněnec,
Z. Żydak,
J. Bajor,
S. Jackowski,
paníA. Mężykowska,poradci;

(b) za stěžovatelku
pánovéB. Sochański,právní zástupce,
P. Paszkowski,poradce.

Soud vyslechl prohlášení pánů Sochańského, Wołąsiewicze a Styczeńě.

SKUTKOVÝ STAV

I. OKOLNOSTI PŘÍPADU

11. Stěžovatelka, občanka Francouzské republiky polského původu, se narodila v roce 1931. Dlouhou dobu žila v Andrésy (Francie) a v současnosti má bydliště v Poznani (Polsko). Vlastní dům a pozemek v Gdyni (Polsko), které kdysi patřily jejím rodičům.

A. Celková situace

12. Právní předpisy Polské republiky upravující regulaci nájemného jsou výsledkem souhrnu historických zvláštností, jakož i nedávných událostí. Právní úprava omezující práva vlastníků a upravující zvyšování nájemného existovala již před druhou světovou válkou. Níže uvedený popis celkové situace vychází ze závěrů, k nimž polský Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) dospěl dne 12. ledna 2000 v jednom ze svých nálezů ve věci ústavnosti někte­rých aspektů právní úpravy regulace nájemného. Ústavní soud se při této příležitosti podrobně zabýval historickým kontextem této právní úpravy a faktory, jež přispěly k zacho­vání omezení pocházejících ještě z dob počátků komunistického režimu v Polsku.

13. Systém regulace nájemného byl nastolen v rámci politiky „státní správy bytového hospodářství“ (publiczna gospodarka lokalami) zavedené bývalými komunistickými orgány (viz § 67 až 70 níže). Obsahoval ustanovení drasticky omezující výši nájemného, která měla svůj původ v mimořádně rigidním způsobu rozdělování bytového fondu, příznačném pro prvních třicet let trvání komunistického režimu v Polsku.

14. Po pádu komunismu v roce 1989 se situace nikterak nezměnila; ve skutečnosti byla bytová situace v Polsku na počátku 90. let velmi svízelná, o čemž svědčil nedostatek bytů a jejich vysoká pořizovací cena. Státem regulované nájemné, uplatňované rovněž na soukromé subjekty, pokrývalo pouze 30 % skutečných nákladů na údržbu budov.

Tyto sociálně-ekonomické faktory přivedly zákonodárce v roce 1994 k zachování jistých ustanovení z „režimu zvláštního nájmu“ (szczególny tryb najmu) (viz § 73 níže) nejen u bytů ve státním vlastnictví, ale také k dočasnému uplatňování této úpravy – po dobu deseti let do 31. prosince 2004 – u budov a bytů ve vlastnictví soukromém. Stručně řečeno, platná právní úprava v sobě spojovala omezení výše nájemného a omezení při ukončování nájmu, která se vztahovala i na nájemce, kteří nedodržovali smluvní podmínky.

15. Mezi podklady, o které se Ústavní soud opíral při vydání svého nálezu z roku 2000, byla obsažena i zpráva vypracovaná Úřadem pro bydlení a rozvoj měst (Urząd Miesz­kalnictwa i Rozwoju Miast). Z této zprávy vyplynulo, že v roce 1998, po čtyřech letech uplatňování systému regulovaného nájemného zavedeného v roce 1994, průměrné nájemné stanovené v souladu s tímto systémem pokrývalo pouze 60 % nákladů na údržbu bytových domů, přičemž zbývající náklady nesli vlastníci. Daná situace představovala závažný problém, neboť v této době bylo 2 960 000 bytů (25,5 % z celého bytového fondu v zemi) – z toho asi 600 000 bytů ve vlastnictví soukromých subjektů – pronajímáno za regulované nájemné. Celkový počet bytů v Polsku se odhadoval na přibližně 11 600 000. Byty nachá­zející se v domech v soukromém vlastnictví a spadající do systému regulovaného nájemného představovaly 5,2 % polského bytového fondu.

Ve zprávě se zejména uvádělo:

„Regulované nájemné, jehož výše byla stanovena radou ministrů, pokrývalo před rokem (...) [1994] přibližně 30 % nákladů na běžnou údržbu. V současné době, po čtyřech letech existence systému regulovaného nájemného [od roku 1994], stanovují obce nájemné představující v průměru 60 % těchto nákladů. (...)

Zbývající náklady na údržbu domů ve vlastnictví obcí jsou kryty z jejich rozpočtu; pro tyto účely často využívají nadbytečných zdrojů získaných z nájmu nebytových prostor.

Náklady na údržbu domů v soukromém vlastnictví, jež nelze pokrýt z regulovaného nájemného hrazeného nájemci, jdou k tíži vlastníků.“

16. V letech 2003 a 2004, v souvislosti s přípravou návrhu novely zákona o regulovaném nájemném, vláda shromáždila značné množství aktuálních údajů o celkové situaci v oblasti bydlení v Polsku (viz § 114 a další níže).

Byl zjištěn závažný nedostatek domů určených k bydlení. Dle celostátního sčítání oby­vatelstva a bytů z roku 2002 tento nedostatek – stanovený jako rozdíl mezi počtem do­mácností a počtem bytů – představoval okolo 1 500 000 bytů. Zvláště akutní byl nedostatek nájemních bytů.

17. Údaje o celkových finančních poměrech domácností shromážděné Ústředním sta­tistickým úřadem (Główny Urząd Statystyczny) ukazují, že v letech 1998 až 2003 šlo 14,5 % – 15,4 % (18,6 % – 19 % v případě důchodců) z celkových výdajů domácností na nájemné a na spotřebu elektřiny. Za stejné období vykazovalo 7 – 10 % polských domácností nedoplatky na nájemném (7,5 % v roce 1998; 7 % v roce 1999; 7 % v roce 2000; 10 % v roce 2002; 9 % v roce 2003).

V roce 2000 žilo přibližně 54 % obyvatelstva pod hranicí chudoby, z toho 8 % pod hranicí extrémní chudoby. V roce 2002 se tento počet zvýšil na 58 %, respektive 11 %.

18. Různé zprávy získané Úřadem pro bydlení a rozvoj měst potvrzují, že ustanovení na ochranu nájemců, která byla v platnosti až do 31. prosince 2004 (viz § 89 až 93 níže), omezovala nabídku nájemních bytů. Podle úřadů mělo zavedení „komerčního nájemného“ – neboli nájemného odpovídajícího zákonům trhu – pobídnout soukromé investory k výstavbě domů určených výhradně k pronájmu, neboť toto nové opatření rušilo omezení při zvyšování nájemného v domech patřících soukromým osobám a zbavovalo je povinnosti poskytovat nemajetným osobám při skončení nájmu náhradní ubytování.

19. Vláda poskytla čísla, na jejichž základě lze odhadnout počet osob potencionálně dotčených systémem regulovaného nájemného. Vláda s poukazem na informace Úřadu pro bydlení a rozvoj měst uvádí, že se předmětná právní úprava vztahuje zhruba na 100 000 vlastníků a 600 000 nájemců. Jiné prameny uváděné vládou odhadují celkový počet osob spadajících do tohoto systému na přibližně 100 000 vlastníků a 900 000 nájemců.

B. Okolnosti případu do vynesení rozsudku senátu

1. Události před 10. říjnem 1994

20. Dům stěžovatelky byl postaven v roce 1936 jako rodinný domek. Původně v něm byl dvoupodlažní byt, suterén a půda.

21. Během druhé světové války v domě pobývali důstojníci německé armády a v květnu roku 1945 byl zabrán Rudou armádou, která v něm na určitou dobu ubytovala své důstojníky.

22. Dne 19. května 1945 vedoucí bytového odboru Úřadu města Gdyně (Kierownik Wydzialu Mieszkaniowego Magistratu Miasta Gdynia) vydal rozhodnutí, kterým bylo první patro dvoupodlažního bytu přiděleno jisté A. Z.

23. V květnu roku 1945 nařídil Městský soud (Sąd Grodzki) v Gdyni vydání tohoto bytu rodičům stěžovatelky. Ti započali s opravami domu, když obdrželi příkaz k jeho vykli­zení. V říjnu roku 1945 se do domu nastěhovala A. Z.

24. Dne 13. února 1946 nabylo účinnosti nařízení ze dne 21. prosince 1945 o státní správě bytového hospodářství a regulaci nájemného (Dekret o publicznej gospodarce lokala­mi i kontroli najmu). Dům stěžovatelky, na nějž se vztahovala ustanovení tohoto nařízení, nadále spadal do režimu „státní správy bytového hospodářství“ (viz § 13 výše).

25. V roce 1948 se úřady marně pokusily prodat sporný dům v dražbě A. Z., která byla v té době zaměstnankyní Úřadu města Gdyně, jenž byl v době, kdy k těmto událostem došlo, pověřen státní správou bytového hospodářství. Přibližně ve stejné době se rodiče stěžovatelky bezúspěšně pokoušeli získat svůj majetek zpět.

26. Dne 1. srpna 1974 nabyl účinnosti zákon o bytech (Prawo lokalowe) – „zákon z roku 1974 o bytech“. Ten nahradil státní správu bytového hospodářství „režimem zvláštního nájmu“ (viz § 14 výše a § 69 níže).

27. V roce 1975, k blíže neurčenému datu, jistý W. P., který byl tou dobou vedoucím bytového odboru Úřadu města (Kierownik Wydziału Spraw Lokalowych Urzędu Miejskiego) Gdyně, usiloval o koupi domu od bratra stěžovatelky.

28. Dne 8. července 1975 vydal starosta města Gdyně rozhodnutí, jímž udělil W. P. oprávnění k výměně bytu, který měl v nájmu v jiném domě – v režimu zvláštního nájmu –, za byt nacházející se v přízemí stěžovatelčina domu. Toto rozhodnutí bylo podepsáno jménem starosty Gdyně jedním z úředníků, který byl podřízeným W. P. Rada města Gdyně na svém zasedání dne 28. ledna 1976 potvrdila, že tento byt byl W. P. pronajat na dobu neurčitou v souladu s ustanoveními o zvláštním nájmu. V 90. letech pak stěžovatelka usilovala o zrušení tohoto rozhodnutí, dosáhla však pouze toho, že toto rozhodnutí bylo prohlášeno za vydané v rozporu se zákonem (viz § 44 až 49 níže).

29. Dne 24. října 1975 rozhodl vedoucí odboru samosprávy a ochrany životního prostředí Úřadu města Gdyně (Kierownik Wydziału Gospodarki Terenowej i Ochrony Środowiska Urzędu Miejskiego w Gdyni) o zařazení sporné budovy do režimu státní správy (przejęcie w zarząd państwowy). Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 2. ledna 1976.

30. K návrhu příbuzných A. Z. Okresní soud (Sąd Rejonowy) v Gdyni dne 3. srpna 1988 rozhodl, že po smrti A. Z. zdědila její dcera (J. P.) a její zeť (M. P.) nájemní právo k bytu v prvním patře stěžovatelčina domu.

31. Dne 18. září 1990 byla rozhodnutím téhož soudu stěžovatelka uznána za dědičku majetku svých rodičů. Tento soud také dne 25. října 1990 zapsal vlastnické právo stěžova­telky do katastru nemovitostí.

32. Dne 26. října 1990 vydal starosta města Gdyně rozhodnutí, jímž byla správa domu navrácena stěžovatelce. K 31. červenci 1991 bylo na stěžovatelku, která jednala prostřed­nictvím svého zástupce, převedeno právo dům spravovat. Toto právo do té doby vykonávala Rada města Gdyně. Krátce nato začala stěžovatelka s rekonstrukcí domu.

33. V devadesátých letech, k blíže neurčenému datu, založila stěžovatelka soukromou nadaci nazvanou „Nadace Jantarová cesta“ (Fundacja Bursztynowego Szlaku). Stěžovatelka se od roku 1991 marně pokouší zřídit sídlo nadace ve svém domě.

2. Události po 10. říjnu 1994

34. Po převzetí správy domu zahájila stěžovatelka několik občanskoprávních a správních řízení ve snaze domoci se zrušení předchozích správních rozhodnutí a získat zpět užívací právo k bytům nacházejícím se v domě.

a) Řízení před občanskoprávními soudy

(i) Řízení o vyklizení nemovitosti

35. Dne 16. června 1992 podala stěžovatelka proti nájemcům u Okresního soudu v Gdyni návrh na vyklizení domu. Na návrh žalovaných bylo řízení v dubnu 1993 přerušeno. Dne 26. dubna 1996 byl návrh stěžovatelky zamítnut.

(ii) Řízení o přestěhování nájemců a o náhradu škody

36. V dubnu 1995 podala stěžovatelka Vojvodskému soudu (Sąd Wojewódzki) v Gdaňsku návrh, aby Radě města Gdyně nařídil provést přestěhování nájemců z jejího domu do obecních bytů. Zároveň soudu navrhla, aby jí přiznal náhradu škody zejména za to, že úřady odňaly jejím rodičům a jí samotné možnost obývat vlastní dům, náhradu škody na majetku a náhradu za svévolné bránění v jeho užívání a také náhradu morální újmy. Dne 5. července 1996 vojvodský soud rozhodl, že zákon ze dne 2. července 1994 o nájmu bytů a příspěvcích na bydlení (Ustawa o najmie lokali mieszkalnych i dodatkach mieszkaniowych) – „zákon z roku 1994“ – žalovanému úřadu neukládá přestěhování nájemců do obecních bytů. Ve zbývající části pak soud stěžovatelčin návrh zamítl. Stěžovatelka se odvolala.

37. Po projednání návrhů stěžovatelky je Odvolací soud (Sąd Apelacyjny) v Gdaňsku dne 17. ledna 1997 zamítl. Soud uvedl, že žádné ustanovení zákona z roku 1994 městským úřadům nenařizuje, aby stěžovatelčiny nájemce přestěhovaly nebo jim na základě jejího návrhu poskytly náhradní ubytování (lokal zastępczy). Příslušná ustanovení zákona z roku 1994, a sice § 56 odst. 4 a 7 (viz § 77 níže), stanoví, že nájemce je povinen uvolnit byt pouze tehdy, jestliže mu pronajímatel nabídl jiné bydlení v domě ve svém vlastnictví nebo jestliže městský úřad souhlasil s poskytnutím náhradního ubytování, které mu patří nebo které spravuje. Co se týče návrhu na náhradu škody, již stěžovatelka požadovala z titulu finanční újmy způsobené napadenými správními rozhodnutími, odvolací soud poznamenal, že takový návrh lze soudu předložit pouze tehdy, jestliže jej navrhovatel nejprve podal správním orgánům a nebylo mu vyhověno. Odvolací soud vyzval stěžovatelku, aby využila ustanovení správního řádu (Kodeks postępowania administracyjnego) upravujících odpovědnost orgánů veřejné moci za přijetí vadného rozhodnutí.

Ve věci návrhu stěžovatelky na náhradu škody způsobené na domě a na náhradu za nemožnost užívat dům odvolací soud uvedl, že žalovaný úřad nemůže nést odpovědnost za důsledky vyplývající z dříve platných zákonů. Orgány veřejné správy především nebyly odpo­vědné za přijetí poválečné právní úpravy, kterou byla zavedena omezující pravidla v oblasti nájmu bytů v soukromých domech a v oblasti státní správy bytů. Rovněž nenesly odpověd­nost za nastolení režimu zvláštního nájmu zavedeného zákonem z roku 1974 o bytech, ani za uplatňování zákona z roku 1994, který obsahoval podobná ustanovení na ochranu nájemců z nájemních smluv k bytům v soukromém vlastnictví uzavřených na základě správních rozhodnutí (viz § 71 a 72 níže). Závěrem soud konstatoval, že žalovaný úřad nemůže nést žádnou odpovědnost za škody, které stěžovatelce způsobili nájemníci.

38. Stěžovatelka podala dovolání (kasacja) k Nejvyššímu soudu (Sąd Najwyższy). Dne 13. listopadu 1997 tento soud dovolání stěžovatelky odmítl z procesních důvodů. Uvedl, že stěžovatelka nesplnila předepsané formální náležitosti, zejména neupřesnila vady, jichž se dle jejího názoru měli soudci, kteří rozhodovali ve věci samé, dopustit při aplikaci hmotněprávních norem občanského práva.

b) Správní řízení

(i) Řízení o zrušení rozhodnutí ze dne 19. května 1945

39. V říjnu roku 1995 podala stěžovatelka k Odvolací komisi pro samosprávné celky (Samorządowe Kolegium Odwoławcze) v Gdaňsku návrh na zrušení rozhodnutí ze dne 19. května 1945 vydaného vedoucím bytového odboru Úřadu města Gdyně. Na základě napadeného aktu byl byt nacházející se v prvním patře domu přidělen A. Z. a toto rozhodnutí se stalo právním základem pro rozsudek, kterým bylo jeho dědicům přiznáno právo nájmu k předmětnému bytu (viz § 22, 23 a 30 výše).

40. Komise dne 26. června 1997 tento návrh zamítla. Uvedla, že sporné rozhodnutí bylo přijato na základě předpisu, který v té době upravoval veškeré otázky týkající se bydlení, a sice nařízení Polského výboru národního osvobození o bytových komisích ze dne 7. září 1944 (Dekret Polskiego Komitetu Wyzwolenia Narodowego o komisjach mieszkaniowych). Komise konstatovala, že napadené rozhodnutí bylo vydáno orgánem veřejné moci, který k tomu nebyl příslušný, a v důsledku toho bylo nezákonné. Současně však dospěla k názoru, že toto rozhodnutí nemůže prohlásit za neplatné (stwierdzić nieważność decyzji), ale pouze za „vydané v rozporu se zákonem“ (została wydana z naruszeniem prawa), jak to umožňuje § 156 odst. 2 správního řádu v případech, kdy byl nezákonný akt přijat před více než deseti lety.

41. Stěžovatelka se obrátila na Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administra­cyjny). Dne 15. ledna 1998 byl návrh stěžovatelky odmítnut s tím, že nevyužila povinného právního prostředku nápravy, když nepředložila komisi návrh na přezkoumání věci (wniosek o ponowne rozpatrzenie sprawy).

42. Stěžovatelka následně shora uvedený prostředek nápravy podala. Komise dne 23. června 1998 potvrdila své rozhodnutí ze dne 26. června 1997. Stěžovatelka se odvolala k Nejvyššímu správnímu soudu. Do řízení vstoupil vojvodský prokurátor (Prokurator Woje­wódzki) v Gdaňsku, který podal opravný prostředek jménem stěžovatelky.

43. Nejvyšší správní soud dne 8. června 1999 oba návrhy zamítl. Potvrdil, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné a mimo jiné poukázal na jisté vady řízení (zejména na skutečnost, že rodiče stěžovatelky nebyli o konání řízení uvědomeni a neměli žádnou možnost napadnout rozhodnutí, jehož právní základ ostatně nikdy nebyl specifikován). Připomněl však, že v souladu s § 156 odst. 2 správního řádu nemůže napadené rozhodnutí zrušit, ale pouze prohlásit, že bylo vydáno v rozporu se zákonem. Soud mimoto uvedl, že procesní vady, jimiž rozhodnutí trpělo, mohou být odstraněny v rámci obnovy řízení.

(ii) Řízení o zrušení rozhodnutí ze dne 8. července 1975

44. V roce 1992 podala stěžovatelka Odvolací komisi pro samosprávné celky v Gdaň­sku návrh, aby bylo rozhodnutí ze dne 8. července 1975, kterým starosta města Gdyně přiznal W. P. právo nájmu bytu v přízemí dotyčného domu (viz § 33 výše), prohlášeno za neplatné od samého počátku.

45. Komise dne 27. ledna 1994 tento návrh zamítla. Stěžovatelka podala kasační stíž­nost k Nejvyššímu správnímu soudu.

46. Nejvyšší správní soud její návrh dne 14. června 1995 zamítl. Shledal, že byty umístěné v domě byly pronajaty v režimu zvláštního nájmu zavedeném zákonem z roku 1974 o bytech, a starosta tak byl k vydání napadeného rozhodnutí příslušný. Soud dále uvedl, že bez ohledu na některé vady řízení, jichž se starosta města Gdyně dopustil (a které mohly být napraveny v rámci obnovy řízení), rozhodnutí mělo zákonný podklad, a nemohlo tak být zrušeno.

47. Dne 17. září 1994 podala stěžovatelka starostovi města Gdyně návrh na obnovu řízení a na zrušení předmětného rozhodnutí. Starosta návrh odmítl pro nedodržení lhůt.

48. Odvolací komise pro samosprávné celky v Gdaňsku dne 29. prosince 1995 obno­vila řízení z úřední moci. Shledala, že předmětné rozhodnutí bylo přijato jménem starosty města Gdyně úředníkem, který byl podřízeným pracovníkem W. P. Komise dospěla k závěru, že tato skutečnost sama o sobě představuje dostatečný důvod k obnově řízení na základě § 145 odst. 1 bodu 3 správního řádu a že vedla k přijetí nezákonného rozhodnutí. S poukazem na skutečnost, že od přijetí napadeného aktu uběhlo více než pět let, však komise uvedla, že na základě § 146 odst. 1 správního řádu jej nemůže zrušit, ale pouze prohlásit, že byl vydán v rozporu se zákonem.

49. Stěžovatelka podala k Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost, v níž tvrdila, že rozhodnutí nebylo nikdy vlastníkům domu doručeno a mělo být prohlášeno za neplatné od samého počátku. Dne 28. listopadu 1996 byl její návrh zamítnut.

(iii) Řízení o zrušení rozhodnutí ze dne 24. října 1975

50. Dne 4. října 1994 podala stěžovatelka Radě města Gdyně návrh na obnovu správ­ního řízení, které vedlo k vydání rozhodnutí vedoucího odboru samosprávy a ochrany život­ního prostředí Úřadu města Gdyně ze dne 24. října 1975. Na základě tohoto rozhodnutí byl její dům převeden pod státní správu (viz § 29 výše). Stěžovatelka dále městské radě navrhla zrušení sporného rozhodnutí, které dle jejího tvrzení postrádalo oporu v zákoně, a to zejména proto, že dům byl neprávem označen za „nájemní dům“ (dom wielorodzinny), ačkoli vždy byl a je rodinným domem a jako takový nespadá do režimu státní správy. K tomu dodala, že napadené rozhodnutí bylo přijato výhradně v zájmu W. P., který byl tou dobou vedoucím bytového odboru Úřadu města Gdyně, a jeho smyslem bylo potvrdit dřívější, rovněž nezá­konné rozhodnutí ze dne 8. července 1975, na jehož základě W. P. nabyl právo k nájmu bytu nacházejícího se v jejím domě.

51. Starosta města Gdyně dne 7. prosince 1994 návrh stěžovatelky odmítl pro nedodr­žení lhůt. Odvolací komise pro samosprávné celky v Gdaňsku dne 12. června 1995 rozhodnutí starosty potvrdila. Stěžovatelka proto podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten obě rozhodnutí dne 14. listopadu 1996 zrušil s odůvodněním, že starosta města Gdyně nebyl příslušný o návrhu rozhodnout.

52. Odvolací komise pro samosprávné celky v Gdaňsku dne 27. února 1997 obnovila řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí ze dne 24. října 1975. Komise dne 28. dubna 1997 prohlásila, že toto rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, neboť vlastníci domu nebyli o řízení uvědomeni. Dále uvedla, že Rada města Gdyně nepostupovala s náležitou péčí, pro­tože zejména nepodnikla žádné kroky k zjištění okruhu oprávněných dědiců vlastníků budo­vy, přestože v době, kdy k předmětným událostem došlo, stěžovatelka a její bratr městu řádně platili z této nemovitosti daně. Komise s poukazem na § 146 odst. 1 správního řádu odmítla zrušit napadené rozhodnutí s odůvodněním, že od data jeho vydání uplynulo více než pět let.

53. V roce 2002, k blíže neurčenému datu, stěžovatelka podala návrh vojvodovi Po­moří (Wojewoda Pomorski) na zrušení rozhodnutí ze dne 24. října 1997. Tento návrh byl postoupen věcně příslušnému orgánu, a sice Odvolací komisi pro samosprávné celky v Gdaňsku, která dne 13. května 2002 vyslovila jeho nepřípustnost, neboť uvedené rozhodnutí již bylo v právní moci.

3. Situace nájemců stěžovatelky

a) Plocha bytů

54. Účastníci řízení poskytli navzájem se rozcházející informace ke skutečnosti roz­hodné pro stanovení výše nájemného, a sice o skutečné využitelné ploše bytů nacházejí­cích se v domě stěžovatelky.

(i) Vláda

55. Vláda tvrdí, že využitelná plocha domu činí 196 m². K tomu předkládá protokol ze dne 1. srpna 1991 vyhotovený v souvislosti s převodem správy domu z Rady města Gdyně na stěžovatelku (viz § 32 výše). Využitelná plocha budovy je v protokolu odhadována na 196 m², obytná plocha tam však není uvedena. Dle tohoto dokumentu se v předmětné budově nenachází žádný nebytový prostor. Jsou v ní čtyři byty, které čítají celkem dvanáct obytných místností, jejichž celková plocha činí 148 m². V protokolu se uvádí, že budova má celkem 255 m².

(ii) Stěžovatelka

56. Stěžovatelka uvádí, že celková plocha bytů obývaných nájemci, za kterou tito platí nájemné, činí přibližně 250 m². Za tímto účelem předkládá potvrzení ze dne 28. května 2001 vystavené Sdružením vlastníků a správců nemovitostí (Zrzeszenie Właścicieli i Zarząd­ców Domów) v Gdyni, které podle všeho spravuje její majetek. Dle tohoto dokumentu je před­mětná budova přinejmenším od padesátých let rozdělena na tři byty pronajaté smlouvami na základě výše zmiňovaných správních rozhodnutí.

57. Za účelem stanovení výše platného nájemného byla využitelná plocha jednotli­vých bytů vypočtena takto: byt č. 1 = 127,38 m²; byt č. 3 = 67,90 m² a byt č. 4 = 54,25 m². Celková využitelná plocha obývaná nájemci tak činí 249,53 m².

b) Doklady o nájemném hrazeném nájemci stěžovatelky

58. V roce 1995, k blíže neurčenému datu, podal W. P. Okresnímu soudu v Gdyni návrh na stanovení výše nájemného, které měl platit. Dne 20. března 1996 vydal okresní soud rozhodnutí, kterým stanovil tuto částku na 33,66 polských zlotých (PLN) měsíčně. Stěžova­telce uložil náhradu nákladů řízení ve výši 528,90 PLN.

59. V potvrzení vystaveném dne 28. května 2001 Sdružením vlastníků a správců nemovitostí v Gdyni (viz § 56 výše) jsou uvedeny tyto částky nájemného hrazeného nájemci stěžovatelce: za byt č. 1 (využitelná plocha 127,38 m²) obývaný J. P. a M. P.: 500,60 PLN; za byt č. 3 (využitelná plocha 67,90 m²) obývaný W. P.: 322,65 PLN; za byt č. 4 (bývalá půda; využitelná plocha 54,25 m²) obývaný J. W.: 188,25 PLN. Byt č. 2, který byl v minulosti patrně ložnicí rodičů stěžovatelky a později v něm byla prádelna, byl dříve obýván W. P. bez právního titulu, bez povolení a aniž by za jeho užívání poskytoval finanční plnění, což správce nemovitosti přimělo k tomu, že jej zavřel a zakázal do něj přístup. W. P. byl za užívání uvedeného bytu bez povolení zaslán příkaz k uhrazení částky 2 982,46 PLN pod hrozbou vystěhování.

Na jednání před senátem Soudu, konaném dne 27. ledna 2004, vláda uvedla, že nájemné hrazené J. P. a M. P. k tomuto datu činí 531,63 PLN.

c) Finanční poměry nájemců

60. Na výzvu senátu k předložení podkladů pro posouzení situace nájemců stěžo­va­telky poskytla vláda potvrzení vystavené Okresním odborem sociální péče (Dzielnicowy Ośrodek Pomocy Społecznej) v Gdyni ze dne 19. února 1993. Z tohoto potvrzení vyplývá, že uvedený odbor od ledna 1993 vyplácí dávky W. P., že tento má obdržet pravidelný sociální příspěvek za březen a květen 1993 a že v roce 1992 obdržel příspěvek na bydlení. V potvrzení bylo mimo jiné upřesněno, že W. P. byl dříve uznán za „osobu postiženou invaliditou druhého stupně“ a že stupeň jeho invalidity měl být lékaři opětovně posouzen v květnu 1993.

61. Městský odbor sociální péče (Miejski Ośrodek Pomocy Społecznej) v Gdyni dne 12. února 2004 na žádost polské vlády ohledně projednávané věci uvedl, že nájemcům stěžovatelky W. P., J. P., M. P. a J. W. nevyplácí žádné sociální dávky a že v posledních letech, tzn. od roku 1995, neobdrželi ze strany sociálních orgánů žádnou pomoc.

4. Výše regulovaného nájemného za metr čtverečný v Gdyni v letech 1994 – 2004, tak jak vyplývá z informací poskytnutých vládou

62. K otázce senátu ohledně výše částek, které stěžovatelka obdržela z titulu regulo­vaného nájemného od 10. října 1994, vláda uvedla, že jí nejsou známy podrobnosti o ná­jem­ném, které stěžovatelka v dané době vybrala. Poskytla však ukazatele používané Radou města Gdyně při určování výše regulovaného nájemného v podobných domech, jako je dům stěžo­vatelky.

63. Podle těchto informací bylo nájemné v prosinci roku 1994 stanoveno na 9,817 starých polských zlotých (PLZ) za jeden metr čtvereční; od ledna do listopadu 1995 na 1,04 PLN; od prosince 1995 do října 1996 na 2,11 PLN; od listopadu 1996 do prosince 1997 na 2,63 PLN; od ledna 1998 do ledna 1999 na 3,37 PLN; od února 1999 do ledna 2000 na 4,01 PLN; od února 2000 do února 2001 na 4,37 PLN a od dubna 2002 do října 2002 na 4,61 PLN.

64. Dne 10. října 2002 se stal vykonatelným nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2002, což pronajímatelům umožnilo zvýšit nájemné za své byty až na 3 % hodnoty rekon­strukce bytů (viz § 86, 102 až 104 a 113 níže).

Od prosince 2002 do 30. června 2003 byl příslušný index pro přepočet hodnoty rekonstrukce bytů (viz také § 75 a 85 níže) stanoven na 2 525,30 PLN. Od 1. července do 31. prosince 2003 pak činil 2 471,86 PLN.

V roce 2004 byl index pro přepočet stanoven na 2 061,21 PLN. Jak uvedla vláda, hodnota rekonstrukce bytů v domě stěžovatelky byla vypočítána na základě těchto tří údajů: výše uvedená procentuální sazba 3 %, využitelná plocha bytů a příslušný index pro přepočet (2 061,21 PLN). Měsíční nájemné za jeden metr čtvereční v domě stěžovatelky odpovídalo 3 % indexu pro přepočet hodnoty rekonstrukce jednoho čtverečního metru děleno 12 měsíci (3 % x 2 061,21 PLN = 61,83 PLN/12), tedy přibližně 5,15 PLN za jeden metr čtvereční. S ohledem na využitelnou plochu domu, tak jak ji uvedla vláda, mohlo být maximální měsíční nájemné stanoveno na 1 009,40 PLN (5,15 PLN x 196 m²), vezme-li se však do úvahy plocha uvedená stěžovatelkou, mohla tato částka dosahovat až 1 285,08 PLN (5,15 PLN x 249,53 m²).

5. Výše tržního nájemného v Gdyni v letech 1994 – 2004, tak jak vyplývá z informací poskytnutých stěžovatelkou

65. Stěžovatelka uvádí, že v letech 1994 – 1999 mohla výše tržního nájemného za tři byty nacházející se v jejím domě dosáhnout 1 700 amerických dolarů (USD) měsíčně (800 USD + 500 USD + 400 USD podle velikosti bytů). Dle jejího tvrzení se tato částka v letech 2000 – 2002 snížila na 1 250 USD měsíčně (600 USD + 350 USD + 300 USD) a v roce 2003 na 900 USD (450 USD + 250 USD + 200 USD). Stěžovatelka upřesnila, že její výpočty pro snižování nájemného se opíraly o takové skutečnosti, jako je snížení hodnoty domu z důvodu zchátralosti, pokles poptávky a růst nabídky nájemních bytů na trhu.

C. Skutečnosti sdělené vládou po vynesení rozsudku senátu

66. Ve svém návrhu na postoupení věci velkému senátu ze dne 20. května 2005 vláda sdělila Soudu, že se uvolnily dva ze stěžovatelčiných bytů, neboť W. P. se dne 2. června 2003 odstěhoval a J. P. a M. P. se přestěhovali dne 6. září 2004. Vláda zároveň uvedla, že úřady nedávno nabídly J. W. městský byt, do kterého se hodlá přestěhovat.

Vláda na jednání upřesnila, že J. W. nadále bydlí v bytě stěžovatelky, nicméně jej má opustit v následujících týdnech.

Dne 18. dubna 2006 vláda informovala Soud, že J. W. se dne 15. února 2006 odstěhoval do bytu ve vlastnictví města.

II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe

A. „Státní správa bytového hospodářství“ a „režim zvláštního nájmu“

67. Nařízení vlády ze dne 21. prosince 1945 o státní správě bytového hospodářství a regulovaném nájemném (Dekret z 21 grudnia 1945 r. o publicznej gospodarce lokalami i kontroli najmu), které nabylo účinnosti dne 13. února 1946, zavedlo režim „státní správy bytového hospodářství“, který se rovněž vztahoval na byty nebo nebytové prostory v soukro­mých domech (viz § 13 výše).

68. Dne 1. září 1948 nabylo účinnosti nařízení ze dne 28. července 1948 o nájmech bytů (Dekret o najmie lokali). Dle ustanovení tohoto nařízení vykonávaly orgány státu správu veškerých záležitostí v oblasti bydlení ve veřejném a soukromém sektoru a byly nadány pravomocí přidělit určitý byt v soukromém domě určenému nájemci. Znění nařízení obsa­hovalo rovněž pravidla regulace nájemného.

69. Zákon z roku 1974 o bytech zavedl „režim zvláštního nájmu“, který nahradil „státní správu bytového hospodářství“, aniž zásadním způsobem změnil zásady upravující nájemní právo. Například právo nájemců pronajmout si byt v domě spadajícím do režimu „státní správy“ nevyplývalo ze smlouvy uzavřené podle občanského práva, nýbrž jim bylo přiznáno na základě správního rozhodnutí. Vlastník domu, na který se tento režim vztahoval, se nemohl vyjádřit k tomu, kdo může v jeho domě bydlet, ani k době trvání nájmu. Systém zvláštního nájmu se vztahoval na obytné domy i na nebytové prostory.

70. Rozhodnutí o „přidělení bytu“ (przydział lokalu) v praxi odpovídalo „přiznání“ práva nájmu bytu (nebo nebytového prostoru) v režimu zvláštního nájmu. Rozhodnutí přijí­maly příslušné orgány obcí (v závislosti na reformě systému veřejné správy, která byla právě v účinnosti, nesly tyto orgán různé názvy, například „odbor bytového hospodářství“, „odbor samosprávy a životního prostředí“, „bytový odbor“ atd.).

B. Zákon z roku 1994

1. Zrušení „režimu zvláštního nájmu“ a zavedení nového systému regulace nájemného

71. Dotyčný zákon nabyl účinnosti dne 12. listopadu 1994. Jeho smyslem byla reforma právních předpisů upravujících vztahy mezi pronajímateli a nájemci. Zrušil sice „režim zvláštního nájmu“ a zmírnil regulaci nájemného např. tím, že umožnil stanovení výše nájemného v nebytových prostorech s odkazem na tržní ceny a přiznal vlastníkům a nájem­cům svobodu při stanovení nájemného v obytných domech na základě smluv dle občanského práva, zachoval však systém, kdy v bytech obývaných nájemci, jejichž nájemní právo vzniklo na základě dřívějšího správního rozhodnutí, bylo nájemné regulováno.

72. Zákon z roku 1994 nastolil systém „regulovaného nájemného“ (czynsz regulo­wany) a vymezil přesná pravidla pro výpočet nájemného v obytných domech, která až dosud vycházela z „režimu zvláštního nájmu“. Ustanovení o regulovaném nájemném přijatá s cílem poskytnout právní ochranu nájemcům v tíživé finanční situaci v období přechodu ze státem regulovaného systému bydlení na systém tržní podléhající zákonům nabídky a poptávky, měla zůstat v účinnosti až do 31. prosince 2004.

Zákon z roku 1994 nadále obsahuje, v mírně pozměněném znění, ustanovení o ochraně nájemců před ukončením platných nájemních smluv uzavřených na základě dřívějšího správ­ního rozhodnutí a rovněž tak pravidla o přechodu nájemního práva na dědice.

2. Převod nájemního práva nájemce bytu

73. § 8 odst. 1 zákona stanovil:

„1. Smrtí nájemce bytu mohou do práv a povinností vyplývajících [z jeho nájemní smlouvy] na byt vstoupit jeho potomci, předci, dospělí sourozenci, osvojitelé či osvojenci nebo jeho druh či družka, jestliže s ním žili ve společné domácnosti až do jeho smrti a nevzdali se tohoto práva ve prospěch vlastníka. Toto ustanovení se nevztahuje na osoby, kterým v okamžiku smrti [původního] nájemce svědčí právo k jinému bytu.

2. Nájem zaniká, jestliže není nástupce, na kterého by mohla nájemní smlouva přejít, nebo se nástupci tohoto práva vzdají.“

3. Regulované nájemné

74. § 20 zní:

„1. Nájemce je na základě nájemní smlouvy povinen platit nájemné.

2. V případech uvedených v tomto zákoně je nájemné stanoveno způsobem určeným v tomto zákoně (regulované nájemné). V ostatních případech lze nájemné sjednat volně.

3. Nájemné se stanoví v závislosti na stavu a výměře budovy, na stavu bytu a rovněž dle dalších ukazatelů zvyšujících či snižujících jeho hodnotu.

4. Strany smlouvy uvedou výši nájemného ve smlouvě.“

75. § 25, který se v souladu s § 56 odst. 2 (viz § 77 níže) vztahoval také na byty v soukromém vlastnictví spadající do dřívějšího režimu zvláštního nájmu, stanovil:

„1. Nájemci obecních bytů, státních bytů, bytů právnických osob ve vlastnictví státu a bytů ve vlastnictví neziskových právnických osob spravujících obytné domy, které nejsou bytovými družstvy, platí regulované nájemné. Tímto nejsou dotčena ustanovení § 66.

2. Roční výše regulovaného nájemného nesmí překročit 3 % hodnoty rekonstrukce bytu (wartość odtworzeniowa lokalu), za který se nájemné platí.

3. Hodnota rekonstrukce bytu odpovídá součinu využitelné plochy bytu a indexu pro přepočet za jeden metr čtvereční využitelné plochy v domě“.

4. [Příslušný] vojvoda stanoví každé tři měsíce nařízením index pro přepočet za jeden metr čtvereční využitelné plochy v obytném domě.“

4. Přeměna správních nájmů na nájmy smluvní

76. Přechodná ustanovení výše uvedeného zákona stanovila, že právo na nájem bytu, které nájemci vzniklo na základě správního rozhodnutí, musí podléhat stejnému režimu jako nájemní smlouvy uzavřené v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku. Ná­jemci bytů, na něž se tato ustanovení vztahovala, byli povinni platit regulované nájemné do 31. prosince 2004.

§ 55 zákona stanovil, že smlouvy o nájmu bytů uzavřené na základě správního rozhodnutí vydaného v souladu se zákonem z roku 1974 o bytech zůstávají v platnosti.

77. § 56 obsahoval další pravidla týkající se těchto „správních nájmů“. Jeho příslušné části zněly následovně:

„1. Pro účely tohoto zákona se za smluvní nájem na dobu neurčitou dle ustanovení tohoto zákona považuje smluvní nájem založený na správním rozhodnutí o přidělení bytu, jakož i nájem opírající se o zákonný podklad [předcházející] v daném místě použití systému státní správy bytového hospodářství nebo režimu zvláštního nájmu.

2. Do 31. prosince 2004 včetně bude výše nájemného hrazeného z titulu nájmu bytu podle podmínek uvedených v odst. 1 v domech fyzických osob určována v souladu s ustanoveními, která se použijí pro regulované nájemné.

(...)

4. Hodlá-li se vlastník uvedený v odst. 2 vrátit se do svého bytu a bydlet v něm a opustí za tímto účelem byt, který měl až dosud v nájmu (...) od obce, musí nájemce byt uvolnit a přestěhovat se do bytu [který mu bude nabídnut] pod podmínkou, že [stav tohoto bytu] splňuje požadavky tohoto zákona na náhradní ubytování. V takovém případě může vlastník ukončit nájem za podmínek vymezených v § 32 odst. 2.

(...)

6. Hodlá-li některé z dospělých dětí vlastníka nebo některý z jeho rodičů bydlet v bytě, který vlastníkovi patří, použijí se ustanovení odst. 4 (...) obdobně.

7. Nabídne-li pronajímatel nájemci náhradní ubytování, které je též v jeho vlastnictví, nebo poskytne-li obec nájemci takové ubytování na žádost pronajímatele, použijí se ustanovení odst. 4 obdobně.“

5. Povinnosti vlastníků při údržbě domů

78. § 9 zákona obsahoval podrobný výčet povinností vlastníků nájemních bytů. Vztahoval se jak na pronajímatele bytů, kde bylo nájemné stanoveno bez omezení na základě tržních mechanismů, tak na pronajímatele, kteří vybírali regulované nájemné. Zákon obsa­hoval také výčet údržbových prací, které byli vlastníci na základě nájemní smlouvy povinni provádět. Příslušné části § 9 zněly následovně:

„1. Pronajímatel ručí za řádný chod technického zařízení v budově; umožní nájemci používat v bytě světlo a topení; zajistí dodávky studené a teplé vody, řádné fungování výtahu, společného systému větrání a dalších zařízení umístěných v budově“.

(...)

3. Pronajímatel je zejména povinen:

1. dohlížet na řádný chod a na čistotu prostor a společných zařízení v budově; to platí i pro její okolí;

2. provádět opravy v budově a v bytech, opravy zařízení a opravit každou stavbu, která byla poškozena bez ohledu na příčinu poškození; nájemce však hradí náklady na opravu škod, za něž nese odpovědnost;

3. provádět opravy v bytech, opravit nebo vyměnit jejich zařízení a také zařízení technická a zejména pak provést opravy, za které nájemce není odpovědný; především je povinen:

a) opravovat a vyměňovat rozvody studené vody, teplé vody a plynu v domě, opravovat a vyměňovat odvody odpadních vod, ústřední topení (včetně radiátorů), rozvody elektřiny, telefonní rozvody a systém společného větrání kromě přípojek (...)

b) vyměňovat nebo opravovat kotle, zárubně, podlahy, podlahové krytiny a omítky.

(...).“

6. Ukončení nájmu s regulovaným nájemným z důvodů ležících na straně nájemce

79. Nájemní smlouvu s nájemcem, který platil regulované nájemné a neměl nedoplatky za více než dva měsíce, nebylo prakticky možné vypovědět, ledaže užíval byt „způsobem neslučitelným s jeho určením“, poškodil jej nebo zhoršil stav budovy, jestliže opakovaným a zjevným způsobem rušil klid v místě bydliště, narušoval veřejný pořádek nebo přenechal byt do podnájmu bez předchozího souhlasu vlastníka (§ 31 a 32 zákona z roku 1994).

I když byl nájemce v prodlení s placením nájemného po více než dva měsíce, pro­na­jí­matel, který by s ním chtěl ukončit nájemní smlouvu, jej musel na nedoplatek písemně upo­zornit a poskytnout mu měsíční lhůtu k jeho úhradě a k zaplacení nájemného za běžný měsíc.

Když po skončení nájmu nájemce byt neuvolnil (k čemuž docházelo velmi často z dů­vodu naléhavého nedostatku levných nájemních bytů a vysokých cen bytů nabízených ke koupi), musel pronajímatel podat žalobu na vyklizení. Po vydání rozhodnutí o vyklizení mu­sel pronajímatel požádat příslušnou obec o poskytnutí „náhradního ubytování“ nájemci, aby k výkonu rozhodnutí a vyklizení bytu vůbec mohlo dojít. Vzhledem k tomu, že bytů vhod­ných pro náhradní ubytování bylo velmi málo, výkon rozhodnutí a vyklizení bytů mohly trvat roky. Po nabytí právní moci rozhodnutí o vyklizení byl nájemce povinen po celou dobu, po kterou v bytě pobýval, platit „náhradu za užívání bytu bez smluvního podkladu“ (odszko­dowanie za bezumowne korzystanie) odpovídající 200 % platného nájemného. Pakliže tato částka nestačila ke krytí ztrát pronajímatele při údržbě bytu, mohl na nájemce podat žalobu na přiznání další náhrady škody.

C. Nálezy Ústavního soudu, jimiž byla některá ustanovení zákona z roku 1994 prohlášena za neústavní

1. Nález ze dne 12. ledna 2000

80. Ústavní soud dne 12. ledna 2000 v souvislosti s rozhodováním o právní otázce, která mu byla předložena Nejvyšším soudem, prohlásil za neústavní § 56 odst. 2 zejména ve spojení s § 25 zákona z roku 1994 (viz § 75 a 77 výše). Shledal, že tato ustanovení jsou v rozporu s článkem 64 odst. 3 (povolená omezení vlastnických práv) ve spojení s článkem 2 (právní stát a sociální spravedlnost) a s článkem 31 odst. 3 (zásada přiměřenosti) Ústavy (viz § 107 a 109 až 110 níže) a také s článkem 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, přičemž uvedl, že uve­dená zákonná ustanovení představují neúměrnou a z hlediska povolených omezení vlast­nic­kého práva nadbytečnou zátěž pro výkon vlastnického práva ze strany vlastníků bytů spa­dajících do režimu regulovaného nájemného.

Ústavní soud prohlásil, že neústavní ustanovení musí být zrušena k 11. červenci 2001, což v praxi znamenalo, že k tomuto datu měl parlament povinnost přijmout nový zákon upra­vující danou oblast způsobem slučitelným s Ústavou.

81. Ústavní soud si ještě před vynesením svého nálezu vyžádal od předsedy Úřadu pro bydlení a rozvoj měst (Prezes Urzędu Mieszkalnictwa i Rozwoju Miast) informace o apli­kaci zákona z roku 1994, zejména pak o způsobu výpočtu „indexu pro přepočet na jeden metr čtverečný využitelné plochy obytného domu“ uvedeného v § 25 zákona. Poskytnuté údaje ukázaly, že regulované nájemné nikdy nedosáhlo zákonné horní hranice 3 % hodnoty rekonstrukce stanovené v § 25 odst. 2 a že obce ji stanovovaly na 1,3 % této hodnoty, takže toto nájemné pokrývalo 60 % nákladů na údržbu dotčených bytů. Rozdíl pak zůstal k tíži vlastníků, kteří jej museli uhradit z vlastních zdrojů. Tato situace jim znemožňovala inves­tovat do oprav domů.

82. Ve svém nálezu se Ústavní soud obšírně zabýval skutečností, že pravidla regu­lovaného nájemného přivodily situaci, kdy výdaje vynakládané vlastníky bytů byly daleko vyšší než nájemné hrazené nájemci a vlastníci „neměli žádný vliv na způsob určování výše regulovaného nájemného“. Dle názoru Ústavního soudu měla nedostatečná výše skutečně vybraného nájemného za následek postupné snižování hodnoty nájemních domů. Postupem času měl tento fakt obdobné účinky jako vyvlastnění.

Obsáhlé odůvodnění uvedeného nálezu lze shrnout takto:

„Jedním z podstatných znaků vlastnického práva je možnost vlastníka těžit zisk z předmětu, k němuž vykonává vlastnické právo, které má v tržním hospodářství zvláštní význam. Zákonodárce má pravomoc regulovat a omezovat toto právo zejména s ohledem na sociální kontext, ve kterém dochází k výkonu vlastnického práva a k plnění povinností vůči společnosti, jež jsou s vlastnictvím spojené. V mimořádných případech (...) je dokonce [přípustné] vlastníkům dočasně zabránit v tom, aby (...) ze svého majetku pobírali příjem. Jestliže však omezení vlastnického práva zachází za tuto mez a zákonodárce přivádí vlastníky do takové situace, že pro ně jejich majetek nutně představuje ztrátu, a ukládá jim povinnost jej udržovat v určitém stavu, lze říci, že taková omezení představují zásah do samotné podstaty tohoto práva. (...)

Ústavní soud uvádí, že platné předpisy velmi závažně omezují možnost vlastníků užívat byty, které vlastní a na něž se vztahuje § 56 odst. 1 zákona z roku 1994, a s těmito byty nakládat. Smyslem tohoto ustanovení je především přeměnit veškeré předchozí nájemní vztahy vzniklé na základě správních rozhodnutí o přidělení bytů (...) na nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou (...).

Ústavní soud nebude přezkoumávat ústavnost těchto předpisů, neboť to není předmětem tohoto nálezu. Pouze konstatuje, že za daných okolností vlastníci domů nemají prakticky žádný vliv na výběr svých nájemců a na to, že smluvní vztahy, které s nimi udržují, musí pokračovat. (...)

Možnost [daná vlastníkům] užívat svého vlastnictví a nakládat s ním je tak značně omezena. Třebaže není zcela potlačena, neboť vlastníci mají nadále možnost své domy (byty) prodat nebo je zatížit hypotékou a neexistuje omezení v oblasti dědění, zásah do práva nakládat s byty zakotvený v zákonu z roku 1994 vede ke snížení tržní hodnoty domů. Stejně tak ostatní atributy vlastnického práva, jichž jsou vlastníci nositeli, jako například možnost užívat [majetek, který vlastní,] a nakládat [s ním], jsou zásadním způsobem omezeny do takové míry, že se toto právo stává iluzorním.

Zákonná ustanovení vlastníkům domů zároveň ukládají nemalý počet nákladných povinností (...). Nejenže jim většina platných zákonů ukládá zvláštní povinnosti, tyto zákony také stanoví různé sankce pro případ, že jsou tyto povinnosti zanedbány nebo plněny nedostatečně.

Ústavní soud má za to, že zákon z roku 1994, a zejména způsob, jakým je prováděn, nepřed­stavuje odpovídající nástroj, který by dostatečným způsobem zajistil rovnováhu mezi náklady na údržbu domů, jejich vybavení a okolí na jedné straně a příjmy získanými z regulovaného nájemného na straně druhé. (...)

Ústavní soud považuje za nezbytné upozornit na další dvě související skutečnosti týkající se situace vlastníků.

V prvé řadě nedostatečná výše regulovaného nájemného ve srovnání se skutečnými náklady na údržbu domů [vlastníkům] nedovoluje (...) zajistit si úspory, ze kterých by hradili opravy a udržovali domy v řádném stavu, takže dochází k postupnému znehodnocování nájemních domů. Z hlediska majet­kového je třeba tento jev hodnotit jako proces postupného pozbývání vlastnického práva, který časem dospěje ke stejnému výsledku jako vyvlastnění. Tento stav má rovněž obecný dopad na společnost, protože u řady domů pomalu končí jejich „doba životnosti“, což bude pro vlastníky znamenat ztrátu svého majetku a pro nájemce ztrátu bydlení, tedy stav, který je zcela neslučitelný s článkem 75 odst. 1 Ústavy.

V druhé řadě pak nedostatečná výše regulovaného nájemného ve srovnání se skutečnými výdaji na údržbu domů nebyla řádně posouzena z hlediska daňových zákonů (...). [Daňové právo], které na vlastníky nahlíží stejným způsobem jako na podnikatele nebo na osoby pronajímající byty za účelem dosahování zisku, je nutí nést finanční dopady veškerých ztrát souvisejících s nájmem jejich bytů. (...)

[K zásadě přiměřenosti zakotvené v článku 31 odst. 3 Ústavy]

(...) lze považovat za legitimní stanovení výše nájemného na takové úrovni, která by nebyla v nepoměru k finanční situaci nájemců, a zajistit jim tak důstojnou (nebo alespoň minimální) životní úroveň po zaplacení nájemného. V souladu se současným pojetím „sociálního státu“ je spravedlivé požadovat od všech členů společnosti, aby poskytli jistý příspěvek ve prospěch těch, kteří nejsou schopni zajistit své vlastní potřeby a potřeby svých rodin. Je přirozené, že rozsah tohoto přispění závisí na úrovni příjmu každého a že nejvíce zatěžuje ty nejbohatší. Je také samozřejmé, že vlastníci mohou být vyzváni k poskytnutí určité podpory v souladu s obecnou zásadou, že „vlastnictví zavazuje“. Nic­méně rozložení zátěže mezi členy společnosti nemůže být stanoveno svévolně a musí probíhat v ro­zum­ných mezích.

S ohledem na současnou situaci v Polsku zachovávání ustanovení omezujících vlastnické právo, a zejména pak těch, které jsou v protikladu se svobodou stanovit volně výši nájemného a dalších plateb hrazených nájemci, může mít opodstatnění v článku 31 odst. 3. (...) Dokonce může být legitimní, přinejmenším po přechodnou dobu, prosazení ještě rozsáhlejších omezení vlastnického práva, dále upozaďujících svobodu brát užitky z vlastního majetku, a to tak, že výše nájemného bude stanovena způsobem, že pokryje pouze náklady na údržbu a zachování budov.

Po posouzení zákona z roku 1994 je nicméně třeba učinit závěr, že uplatňovaná omezení jdou za tuto mez. Současné předpisy záměrně stanoví výši regulovaného nájemného pod úrovní nákladů a výdajů skutečně vynakládaných vlastníky domů. To by samo o sobě nutně nebylo možné považovat za neslučitelné s Ústavou, pokud by ovšem vedle toho existoval nějaký nástroj, jehož cílem by bylo nahradit utrpěné ztráty. Avšak žádný takový mechanismus zaveden nebyl. V důsledku toho jsou pak platná ustanovení založena na předpokladu, že vlastnictví musí – až do konce roku 2004 – pro vlastníka představovat ztrátu a že ten má zároveň povinnost nést výdaje na zachování majetku v určitém stavu.

To znamená, že zákon z roku 1994 na vlastníky nemovitostí uvalil zásadní díl onoho příspěvku, který měla společnost poskytnout nájemcům, či přinejmenším těm nemajetným. Existovaly však i jiné možnosti, které nebyly využity, například financování údržby a opravy domů uvedených v § 56 odst. 1 z veřejných prostředků, plné zohlednění ztrát a výdajů vynaložených vlastníky v daňo­vých předpisech nebo úprava výše nájemného v závislosti na příjmech nájemců. Namísto toho se přistoupilo k nejjednoduššímu způsobu (z hlediska sociálního zřejmě nejméně nákladnému), a sice ke stanovení horní hranice nájemného na nízké úrovni a k pověření obcí stanovit z této horní hranice výjimky. Vlastníci jsou tak nuceni financovat schodek v nákladech na údržbu svého majetku z vlastních prostředků. Pokud jde o rozložení zátěže (přispění) mezi vlastníky a ostatní členy společnosti, neexis­tuje zde žádná úměra.

Ústavní soud ještě jednou poukazuje na to, že za daných okolností je ochrana práv nájemců ústavně daným imperativem (...) a že tomuto požadavku lze vyhovět zejména přijetím ustanovení, která povedou k omezení horní hranice nájemného. Ústava však nikterak nezakotvuje, že určité soukromé osoby – vlastníci bytů – mají nést zásadní díl zátěže, jakou představuje ochrana nájemců. Povinnost pomáhat nejpotřebnějším a [povinnosti těsně spjaté se] solidární solidaritou nepřísluší výhradně vlastníkům. Lze přijmout jiné právní nástroje vhodné k zajištění nezbytné ochrany nájemců a k současnému získání minimálních finančních prostředků, jež vlastníci potřebují k pokrytí vynalo­žených nákladů. (...) Ústavnímu soudu nepřísluší určovat konkrétní řešení a rozhodovat o rozložení zátěže připadající v celkovém souhrnu na nájemce, vlastníky a společnost. Soud však konstatuje, že na ústavní úrovni neexistuje ospravedlnění pro to, aby vlastníci nesli podstatný díl této zátěže. (...)

§ 56 odst. 2 je proto neslučitelný s Ústavou. Omezení vlastnického práva (...), které není „nezbytné“, neodpovídá ústavním požadavkům na přiměřenost.

[Další úvahy]

S ohledem na závěr, že § 56 odst. 2 je v rozporu se zásadou přiměřenosti, je již zcela zbytečné se zabývat otázkou, zda toto ustanovení představuje též zásah do samotné podstaty vlastnického práva, neboť [dodatečný závěr Ústavního soudu v tomto smyslu] nemůže mít dopad na věcnou stránku případu, který je předmětem tohoto nálezu.

K tomu je pouze třeba dodat, že otázka, zda byla zachována „podstata“ vlastnického práva, musí být též posouzena (...) ve světle veškerých omezení tohoto práva. (...) Mechanismus [regulace nájemného] zavedený v § 56 odst. 2 ve spojení s ostatními ustanoveními vztahujícími se na domy ve vlastnictví soukromých osob, [ve svém důsledku] zbavuje vlastníky sebemenší výsady spojené s vlastnickým právem, které jim náleží.

Ústavní soud tedy konstatuje, že právo vlastníků těžit ze svého majetku zisk, které je význam­nou součástí vlastnického práva, bylo zcela odstraněno a že další znak tohoto práva, totiž nakládání s majetkem, byl současně zbaven své podstaty. V důsledku toho se vlastnické právo stalo iluzorním a nezpůsobilým plnit funkci, jež mu přisuzuje právní řád založený na zásadách uvedených v článku 20 Ústavy [zásada sociálně tržního hospodářství, hospodářské činnosti, soukromého vlastnictví, solidarity, dialogu a spolupráce].

[K ústavním aspektům situace nájemců]

Zákonodárci byla uložena jistá povinnost zachovat až do 31. prosince 2004 současnou podobu vztahů mezi pronajímateli a nájemci obecních bytů a bytů [soukromých] včetně výše nájemného [3 % z hodnoty rekonstrukce bytu] (...) S ohledem na zásadu, dle které je nutno chránit důvěru občanů ve stát a jeho zákony, a na zásadu právní jistoty, které vyplývají ze zásady právního státu zakotvené v článku 2 Ústavy a zavazují pro zákonodárce, má Ústavní soud za to, že nerespektování této povinnosti lze ospravedlnit pouze v případě mimořádné veřejné potřeby, jaká však v současné době neexistuje (...) Dále je třeba zmínit, že stanovení konečného termínu, pokud jde o provádění systému regulace nájemného v domech patřících soukromým osobám, zároveň ukládá zákonodárci povinnost ve prospěch vlastníků: a sice zrušit tento systém v jeho současné podobě ke konci roku 2004. Taková povinnost musí být zároveň posuzována z hlediska zásady ochrany důvěry občanů ve stát.

[Závěrečné úvahy]

Nesoulad mezi Ústavou a systémem, který umožňuje stanovit příjmy vlastníků pod určitou hranici, nutně neznamená zvýšení nájmů hrazených nájemci, neboť tento problém může být vyřešen prostřednictvím příspěvků z veřejných prostředků.“

2. Nález ze dne 10. října 2000

83. V nálezu ze dne 10. října 2000 Ústavní soud prohlásil, že § 9 zákona z roku 1994 (viz § 78 výše), který upravoval povinnosti vlastníků, je neslučitelný s ústavními principy ochrany vlastnického práva a sociální spravedlnosti. Mimo jiné konstatoval, že toto ustano­vení na vlastníky uvalilo tíživé finanční břemeno naprosto neodpovídající příjmům dosa­že­ným z regulovaného nájemného. Nařídil, aby byl tento článek zrušen nejpozději k 11. čer­venci 2001.

3. Navazující novelizace

84. Nálezy Ústavního soudu ze dne 12. ledna a 10. října 2000 přiměly parlament k přijetí nového zákona o bytech a o nájemních vztazích, a sice zákona ze dne 21. června 2001 o ochraně práv nájemců a nemovitém majetku obcí a o změně občanského zákoníku (Ustawa o ochronie praw lokatorów, mieszkaniowym zasobie gminy i o zmianie Kodeksu cywilnego) (dále jen „zákon z roku 2001“), který nabyl účinnosti dne 10. července 2001. Tímto zákonem byl zrušen zákon z roku 1994 a režim regulovaného nájemného byl nahrazen novým právním nástrojem regulace nájemného, který omezoval možnost vlastníků zvýšit nájemné.

Zákon z roku 2001 byl několikrát novelizován. Nejvýznamnější změny přijaté parlamentem ve dnech 17. a 22. prosince 2004 nabyly účinnosti dne 1. ledna 2005 (viz § 124 – 132 níže).

D. Zákon z roku 2001

1. Omezení při zvyšování nájemného

85. § 9 zákona z roku 2001 obsahoval výčet případů, kdy mohl vlastník zvýšit nájemné. Příslušné části tohoto ustanovení platného do 10. října 2002 (viz § 102 níže) zněly takto:

“1. Nájemné a poplatky spojené s nájmem, s výjimkou těch, které nestanovuje vlastník [například elektřina, voda, ústřední topení atd.], mohou být zvýšeny pouze jedenkrát za šest měsíců;

2. Jestliže vlastník zvýší poplatky spojené s nájmem, které sám nestanovuje, je povinen předložit nájemci vyúčtování nákladů a uvědomit jej o důvodech zvýšení;

3. Roční zvýšení nájemného a poplatků spojených s nájmem, s výjimkou těch, které nesta­no­vuje vlastník, nesmí ve vztahu k předchozímu roku překročit určité procento růstu indexu spotře­bitel­ských cen uveřejněného v roce předcházejícím zvýšení. Toto procento je následující:

1) 50 % - jestliže roční nájemné nepřekročí 1 % hodnoty rekonstrukce bytu;

2) 25 % - jestliže se roční nájemné pohybuje od 1 % do 2 % hodnoty rekonstrukce bytů;

3) 15 % - jestliže roční nájemné překročí 2 % hodnoty rekonstrukce bytu.

Údaje o zvýšení cen uvedené v první větě [tohoto odstavce] budou zveřejněny v úředních věstnících předsedy Ústředního statistického úřadu;

(...)

8. Hodnota rekonstrukce bytu je součin využitelné plochy bytu a indexu pro přepočet nákladů na rekonstrukci na jeden metr čtverečný využitelné plochy obytného domu. (...)“

86. § 28 odst. 2 zákona z roku 2001 ukládal další omezení vlastníkům majícím v úmyslu zvýšit nájemné. Toto ustanovení, platné do 31. prosince 2004, převzalo hranici stanovenou již zákonem z roku 1994 (viz § 81 výše) a stanovilo horní výši regulovaného nájemného na 3 % hodnoty rekonstrukce bytů. Toto ustanovení zůstalo účinné do 31. prosince 2004, což byl termín stanovený již zákonem z roku 1994 (viz § 77 výše).

Znění § 28 odst. 2 bylo následující:

„Až do 31. prosince 2004 je roční výše nájemného, které je hrazeno na základě nájemních smluv uzavřených před vyhlášením tohoto zákona a které před datem nabytí jeho účinnosti spadalo do režimu regulovaného nájemného, stanovena na 3 % z hodnoty rekonstrukce bytu.“

2. Ukončení nájmu

87. § 11 zákona z roku 2001 obsahoval výčet případů, kdy vlastník mohl ukončit nájemní smlouvu uzavřenou na základě správního rozhodnutí.

Příslušné části § 11 odst. 1 a 2 zněly takto:

„1. Vlastník je oprávněn dát výpověď z bytu nájemci, který za jeho užívání hradí nájemné, pouze z důvodů uvedených dále (...) Výpověď musí být dána písemně, jinak je neplatná.

2. Vlastník může dát nájemci výpověď s jednoměsíční lhůtou v následujících případech, přičemž nájemní smlouva skončí ke konci kalendářního měsíce:

1) jestliže nájemce, bez ohledu na písemné upozornění, nadále užívá byt způsobem, který se neslučuje s podmínkami nájemní smlouvy nebo s určením bytu, a způsobí tím škodu; nebo jestliže ničí vybavení určené ke společnému užívání všemi obyvateli, nebo jestliže zjevně či opakovaně nedodržuje pořádek, a závažným způsobem tak narušuje (czyniąc uciążliwym) užívání jiných bytů; nebo

2) jestliže je nájemce více než tři měsíce v prodlení s placením nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem, ačkoli byl písemně upozorněn na úmysl vlastníka ukončit nájemní smlouvu a neuhradil nedoplatek na nájemném a nájemné za běžný měsíc ani v poskyt­nuté jednoměsíční lhůtě; nebo

3) jestliže nájemce bez souhlasu vlastníka poskytl byt či jeho část do podnájmu nebo umožnil třetí osobě jej částečně nebo celý zdarma užívat; nebo

4) jestliže byt užívaný nájemcem musí být uvolněn z důvodu okamžité demolice nebo rozsáhlé opravy budovy (...)“

88. Na základě § 11 odst. 3 může vlastník bytu, který vybíral nájemné nižší než 3 % hodnoty jeho rekonstrukce, ukončit nájemní smlouvu, jestliže nájemce byt více než dvanáct měsíců neužívá nebo mu přísluší právo k jinému bytu ve stejném městě.

Podle § 11 odst. 4 může vlastník ukončit nájemní smlouvu v šestiměsíční výpovědní lhůtě, jestliže hodlá byt získat zpět a sám jej užívat a jestliže nájemci zajistil „náhradní bydlení“ (lokal zastępczy) nebo jestliže nájemci svědčí právo k bytu, který splňuje podmínky „náhradního bydlení“.

V souladu s § 11 odst. 5 vlastník, který hodlá získat svůj byt zpět, aby jej mohl sám užívat, avšak nemůže nájemci zajistit „náhradní bydlení“, může nájemní smlouvu vypovědět, přičemž výpovědní lhůta činí tři roky.

89. V § 12 odst. 1 bylo nicméně zakotveno další omezení možnosti ukončit nájem. V souladu s tímto ustanovením vlastník mající v úmyslu ukončit nájemní smlouvu z důvodu uvedeného v § 11 odst. 2 bodu 2 (neuhrazené nedoplatky na nájemném i přes zaslanou upomínku a poskytnutou novou lhůtu k zaplacení) nemohl dát výpověď nájemci, který by mohl s ohledem na své příjmy požadovat přidělení obecního nájemního „sociálního bytu“ (lokal socjalny), aniž by tomuto nájemci nejprve navrhl dohodu o splácení nedoplatků na nájemném a na běžných nákladů.

V případě, že nájemní smlouva skončila, avšak nájemce byt neuvolnil, musel vlastník – stejně jako za dříve platných předpisů – podat žalobu na vyklizení. A i když v řízení uspěl, nemohl byt získat zpět, dokud nebylo nájemci přiděleno náhradní bydlení od obce.

3. Povinná údržba a opravy

90. Zákon z roku 2001 platný do 1. ledna 2005 nikterak speciálně neupravoval povin­nosti vlastníků a nájemců při údržbě a opravách bytů a obytných domů. Tyto povinnosti částečně vyplývaly z příslušných ustanovení občanského zákoníku (ten upravoval veškeré otázky, jimiž se zákon z roku 2001 nezabýval) a částečně ze stavebního zákona ze dne 7. čer­vence 1994 (Prawo budowlane) („stavební zákon“), který upravoval obecné povinnosti vlast­níků domů.

91. Příslušné části § 662 občanského zákoníku, který je obecným ustanovením, zní:

„1. Pronajímatel je povinen předat nájemci [pronajatou] věc ve stavu odpovídajícím účelu, ke kterému je určena, a po celou dobu nájmu ji v takovém stavu udržovat.

2. Nájemce provádí drobné opravy související s běžným užíváním [pronajaté] věci.“

92. Příslušná část § 675 občanského zákoníku stanoví:

„1. Při skončení nájmu je nájemce povinen vrátit [pronajatou] věc v takovém stavu [v jakém se nacházela, když ji přebíral]; nenese však odpovědnost za zhoršení stavu věci v důsledku jejího běžného užívání.“

93. V § 681 je obsažen výčet drobných oprav, za které je odpovědný nájemce. Jeho znění je následující:

„Mezi drobné opravy, které provádí nájemce, patří mimo jiné opravy podlah, dveří a oken, vymalování stěn a nátěry podlah a vnitřní strany vstupních dveří do bytu, dále opravy zařízení a vybavení k užívání světla, topení, přívodu vody a odvodu odpadních vod.“

94. § 61 stavebního zákona stanoví:

„Vlastník nebo správce domu je povinen dům udržovat a užívat v souladu s pravidly uvedenými v § 5 odst. 2.“

§ 5 odst. 2 stanoví:

„Podmínky užívání domu musí být zaručeny v souladu s jeho určením, zejména pokud se týče:

a) zásobování vodou a elektřinou a případně zásobování teplem nebo palivem s ohledem na jejich účelné využití;

b) odvodu odpadních vod, úklidu odpadků a odvodu dešťové vody.“

4. Přechod smluv o nájmu děděním

95. Příslušné části § 691 občanského zákoníku zní:

„Smrtí nájemce mohou do práv a povinností vyplývajících z nájmu vstoupit jeho manžel nebo manželka, pokud nebyl (nebyla) stranou nájemní smlouvy, jeho děti a jejich manželé nebo manželky a všechny osoby, ke kterým měl vyživovací povinnost nebo které s ním žily ve společné domácnosti.

2. Osoby uvedené v odst. 1 vstoupí do práv a povinností nájemce, pokud s ním žily ve společné domácnosti až do jeho smrti.

3. Nájemní smlouva skončí, jestliže žádná z osob uvedených v odst. 1 do práv a povinností nájemce nevstoupí.“

E. Nález Ústavního soudu ze dne 2. října 2002

96. Dne 11. prosince 2001 navrhl veřejný ochránce práv (Rzecznik Praw Obywatel­skich) Ústavnímu soudu, aby zejména prohlásil, že § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 (viz § 89 výše) je v rozporu s ústavní zásadou ochrany vlastnického práva. Poukázal na četné stížnosti vlastníků, kteří tvrdili, že výše nájemného stanoveného v souladu s pravidly obsaženými v uvedeném článku nemůže pokrýt základní výdaje na údržbu obytných domů. Zároveň uvedl, že ustanovení nedávno přijatá za účelem stanovení výše nájemného uvrhla vlastníky do ještě nevýhodnějšího postavení, než jaké vyplývalo z pravidel uplatňovaných podle zákona z roku 1994 a která byla prohlášena za neústavní.

Veřejný ochránce práv uvedl, že předmětná právní úprava je dle jeho názoru mimo­řádně rozporuplná. Zejména poukázal na to, že zákon zavedl – podle něho nesprávně – úměru mezi zvyšováním nájemného a růstem indexu spotřebitelských cen, což je ukazatel, který nijak nesouvisí s problematikou výdajů na údržbu domů. K tomu dodal, že nadále neexistuje žádné ustanovení, které by vlastníkům umožňovalo vyrovnat ztráty způsobené výdaji na údržbu svého majetku.

97. Zástupci parlamentu a generální prokurátor (Prokurator Generalny) žádali Ústav­ní soud, aby návrh zamítl.

98. Ústavní soud vyzval organizace vlastníků a nájemců, aby vstoupily do řízení a vypracovaly písemná stanoviska. Polské sdružení nájemců, Polský svaz vlastníků domů (Polska Unia Właścicieli Nieruchomości) a Polské sdružení vlastníků nemovitostí (Ogólno­polskie Stowarzyszenie Właścicieli Nieruchomości) předložily svá stanoviska ve dnech 16., 17. a 18. září 2002.

99. Polský svaz vlastníků nemovitostí shromáždil velké množství statistických údajů dokládajících, že regulované nájemné představovalo v průměru asi 1,5 % hodnoty rekon­struk­ce domů, která sama o sobě dosáhla zhruba 40 % nákladů na údržbu obytných domů. Svaz uvedl příklad výpočtu měsíčního nájemného založeného na hodnotě průměrné rekonstrukce, na průměrné rozloze bytu a na průměrném hrubém příjmu.

Za předpokladu, že průměrná hodnota rekonstrukce dosahuje 2 200 PLN, že maxi­mální výše regulovaného nájemného představuje v průměru 1,5 % této hodnoty a že za střední byt se považuje byt o rozloze 40 m², Svaz vypočítal, že měsíční nájemné za nájem takového bytu je 110 PLN. Upřesnil, že tato částka odpovídá 5 % průměrného hrubého příjmu, zatímco v zemích Evropské unie se nájemné dle názoru Svazu pohybovalo od 25 do 30 % průměrného hrubého příjmu.

100. Polské sdružení vlastníků nemovitostí tvrdilo, že předmětná právní úprava, která uvalila na skupinu zhruba 100 000 vlastníků podstatný díl zátěže sociální ochrany, kterou stát přiznává nájemcům, aniž zatížila přibližně patnáct miliónů polských daňových poplatníků, je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti.

101. Polské sdružení nájemců označilo sporná ustanovení za slučitelná s Ústavou. Zdůraznilo, že významná skupina nájemců, a to zejména těch, jejichž nájemní právo vzniklo na základě správních rozhodnutí, se nachází v tíživé finanční situaci. Uvedla, že za trvání režimu státní správy bydlení tito nájemci prováděli investice a svým způsobem tak parti­ci­povali na výdajích na údržbu domů, ačkoli právně takovou povinnost neměli. Předseda sdružení ve svých odpovědích na otázky soudců během jednání připustil, že mezi nájemci, kteří platí regulované nájemné, jsou rovněž majetné osoby, kterým by bylo správné nájemné zvýšit.

102. Dne 2. října 2002 plénum Ústavního soudu rozhodlo, že § 9 odst. 3 zákona z ro­ku 2001 není v souladu s Ústavou, z důvodu jeho rozporu s § 64 odst. 1 a 2 a s § 31 odst. 3 téhož zákona (viz § 109 a 110 níže). Uvedené ustanovení bylo proto zrušeno. Zrušení nabylo právní moci k 10. říjnu 2002, kdy byl nález uveřejněn ve Sbírce zákonů (Dziennik Ustaw).

103. Ústavní soud z velké části převzal odůvodnění ze svého nálezu ze dne 12. ledna 2000 (viz § 84 – 86 výše).

Ústavní soud dospěl k závěru, že zrušení systému regulovaného nájemného zákonem z roku 2001 situaci vlastníků nezlepšilo, neboť namísto toho zákon zavedl nedokonalý mecha­nismus regulace zvyšování nájemného. Konstatoval, že § 9 odst. 3 nejenže „zmrazil“ nevý­hodné postavení vlastníků, které bylo již dříve shledáno neústavním, ale kromě toho i citelně omezil, s ohledem na změny v hospodářské oblasti, veškerou možnost zvýšení nájemného tak, aby pokrylo náklady vlastníků domů na jejich údržbu.

Ústavní soud zopakoval, co již vyhlásil ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2000, a sice že napadená ustanovení přenesla na vlastníky nemovitostí podstatný díl onoho příspěvku, který má společnost poskytnout ve prospěch nemajetných nájemců. Dodal, že na základě § 9 odst. 3 nadále trvalo zasahování do vlastnického práva, které zavedl zákon z roku 1994, a to zejména proto, že vlastníci nebyli zbaveni dříve stanovených povinností k údržbě nemo­vitostí.

104. Základní úvahy Ústavního soudu byly následující:

„Během období přechodu od systému regulovaného nájemného k režimu smluvního nájem­ného musí být zvyšování nájemného řízené. (...) Ve většině evropských zemích vykonávají zákono­dárné orgány nad takovým zvyšováním dohled. Zavedení takového mechanismu v polském právu se zdá být zvlášť opodstatněné a potřeba takového opatření poměrně zřetelně vyplývá z nedostatku bytů a z neexistence trhu s nájemními byty, který by určoval úroveň nájemného. Nedostatečná nabídka nájem­ních bytů přivodila situaci, kdy nájemci čelí přehnaným požadavkům vlastníků. Je tudíž nezbytné zvy­šování nájemného regulovat.

Třebaže Ústavní soud tuto potřebu uznává, považuje systém zavedený sporným ustano­vením za nesprávný a objektivně nevhodný k dosažení cílů, které zákonodárce sledoval. (...)

Ústavní soud se bude nejprve zabývat tím, jaké mělo uplatňování § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 dopady na situaci vlastníků v režimu regulovaného nájemného zavedeného zákonem z roku 1994. Dle názoru soudu nejenže sporné ustanovení „zmrazilo“ nepříznivé postavení vlastníků, které přetrvá­valo po nabytí účinnosti zákona z roku 1994 a které již bylo shledáno neústavním, ale s přihlédnutím ke změnám v hospodářské oblasti je dokonce zhoršilo. (...)

V době, kdy současná právní úprava nabyla účinnosti, platili nájemci nájemné stanovené obcemi. Podle informací poskytnutých Úřadem pro bydlení a rozvoj měst pokrývalo [placené nájemné] pouze 60 % nákladů na údržbu obytných domů. Zákon z roku 2001 nepřinesl zvýšení nájemného na úroveň, jíž by bylo možné dosáhnout při použití zásad vyhlášených Ústavním soudem v [jím vydaném nálezu ze dne 12. ledna 2001]. Zákonodárce vlastníkům neposkytl o nic větší možnost na zvýšení nájemného na úroveň, jež by jim zaručovala úhradu jejich výdajů. Zákon z roku 2001 zmrazil výši nájemného a stanovil výchozí úroveň pro výpočet budoucího zvyšování. (...)

Dle názoru Ústavního soudu je k dosažení přiměřené úrovně nájemného nutno využít někte­rého ze dvou následujících opatření: buďto výrazně zvýšit deflační sazby v současnosti uplatňované na regulované nájemné a zároveň přijmout restriktivní opatření na ochranu nájemců proti dalšímu zvyšování, anebo zmrazit současné sazby a schválit podstatné zvýšení, které bude probíhat postupně relativně rychlým tempem, dokud nebude dosaženo přijatelné úrovně. Zákonodárce však stanovil nepřiměřeně nízké výchozí nájemné a umožnil pouze přísně regulované zvýšení ve vztahu k míře inflace. Přitom nevzal do úvahy neustálé snižování míry inflace, v jehož důsledku představuje povolené zvýšení pouze zlomek výchozího nájemného a z čistě matematických důvodů neumožňuje dosáhnout takové úrovně nájemného, která by zaručila jistou návratnost nebo přinejmenším pokryla náklady vlastníků na údržbu. Snižování míry inflace, což je obecně považováno za pozitivní znak hospodářské stability, zapříčinilo stagnaci nájemného na nízké úrovni.

Zhoršování situace vlastníků, kteří vybírali regulované nájemné, je rovněž znatelné, porov­náme-li zvyšování nájemného během doby účinnosti zákona z roku 1994 s růstem nájemného, jaký umožnil zákon z roku 2001. Z informací poskytnutých Úřadem pro bydlení a rozvoj měst [k zavedení zákona z roku 1994] vyplývá, že obce v té době výrazně zvyšovaly regulované nájemné. V roce 1996, kdy se míra inflace pohybovala okolo 20 %, se tak regulované nájemné zvýšilo v průměru o 30 % a v roce 1997 dokonce o 31 %, přičemž míra inflace poklesla na 13 %. Přibližování se úrovni přimě­ře­ného nájemného bylo rychlejší než dnes a nebylo to dáno jen tím, že obce, které rovněž vlastnily obytné domy, měly značný zájem na skutečném zvyšování nájemného. Konečně předchozí úprava dávala vlastníkům naději, že dojde ke zmírnění politiky nájemného. Bez ohledu na regulaci nájemného, prosa­zovanou obcemi, vlastníci věděli, že od roku 2005 budou moci o nájemném svobodně vyjednávat. Tato povzbuzující perspektiva se ovšem v důsledku ustanovení § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 zhrouti­la. Horní hranice ve výši 3 % sice musí počínaje [31. prosincem] 2004 zaniknout, ve skutečnosti jí však nebude dosaženo s ohledem na pravidlo zakotvené v § 9 odst. 3.

Ústavní soud je toho názoru, že výše popsaná situace poskytuje dostatečné množství důvodů pro vyslovení závěru, že vlastníci, kteří dříve vybírali regulované nájemné, jsou dnes nepochybně v méně výhodném postavení, než v jakém se nacházeli v době účinnosti zákona z roku 1994. (...) Usta­novení § 9 odst. 3, které danou situaci zdaleka nezlepšuje, umožnilo přetrvání zásahu do vlastnického práva. Na tomto místě je třeba posoudit situaci vlastníků podle jiných hledisek, nezávisle na omezeném zvyšování nájemného. Kdyby zákonodárce provedl na základě (...) nálezu ze dne 12. ledna 2000 pod­statné změny v jakémkoli aspektu právní situace vlastníků, a nahradil tak ztráty způsobené poklesem výše nájemného, posuzování úrovně nájemného by se v daném případě muselo opírat o jiná kritéria, než která použil Ústavní soud v roce 2000.

Od 12. ledna 2000 nedošlo k žádné novelizaci kromě přijetí zákona z roku 2001, který situaci vlastníků výrazně zhoršil. Ti nadále nesou břemeno povinností stanovených stavebním zákonem, jejichž nedodržování může být postihováno, jak na to upozornil veřejný ochránce práv. Nedošlo k žádné změně v úpravě daní z příjmů, alespoň co se týče odpočtu výdajů na údržbu nájemních domů z daně (nebo ze zdanitelného příjmu). Zákonodárce ani nezavedl půjčky se zvýhodněným úrokem určené na opravy nájemních domů. (...) Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že zákon z roku 2001 nepřinesl situaci vlastníků žádné zlepšení, pokud se jedná o ukončování nájemních smluv. (...)

Je proto naprosto oprávněné vrátit se k závěrům, ke kterým Ústavní soud dospěl ohledně § 56 odst. 2 zákona z roku 1994. I když přezkoumávaná ustanovení nejsou stejná a Soud má nyní rozhodovat o zcela odlišných právních nástrojích (úprava omezeného zvyšování nájemného a nikoli systém regulovaného nájemného zavedený zákonem z roku 1994), předmět sporu a posuzované otázky – to znamená situace vlastníků, kterým zákonodárce vnutil snížení úrovně nájemného – zůstávají ve své podstatě stejné. § 9 odst. 3 krom toho zavádí rozdílné zacházení s vlastníky podle toho, zdali jsou stranou nájemních vztahů v režimu regulovaného nájemného nebo zdali uzavřeli nájemní smlouvy s volně sjednaným nájemným. Jak je ukázáno výše, mechanismus zvyšování nájemného je ke škodě první skupiny vlastníků a skupinu druhou neospravedlnitelným způsobem zvýhodňuje na úkor nájemců.

S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že [aplikace] sporného ustanovení vede k přetrvávání zásahu do vlastnického práva určité skupiny vlastníků, a sice těch, kteří jsou stranou nájemních smluv založených na správních rozhodnutích o přidělení bytu nebo na jiném právním základě, který předcházel uplatňování politiky státní správy bydlení v daném městě či obci. Místo aby zákonodárce přehodnotil výši regulovaného nájemného, jež byla shledána neústavní, přijal ustanovení omezující zvyšování nájemného, která jej zablokovala na takové úrovni, již nebylo možno považovat za slučitelnou s ústavními zárukami souvisejícími s vlastnickým právem. (...)

S ohledem na [nález ze dne 12. ledna 2000] je nezbytné připomenout, že tato omezení bezpo­chyby vzešla z potřeby chránit veřejný pořádek a práva dalších osob, tedy nájemců. V souladu s judika­turou Ústavního soudu nicméně článek 31 odst. 3 Ústavy vyžaduje, aby omezení jím zaručených práv byla nezbytná. Co se [nástroje regulace] nájemného týče, Ústavní soud označil za „nezbytné“ – přinej­menším po přechodnou dobu – omezení vlastnického práva spočívající v „omezení svobody pobírat užitek z majetku tím, že bude stanovena úroveň nájemného, jež dovolí pokrýt pouze náklady na údržbu a na zachování budov“. Avšak opatření, jež by znamenalo pokles pod takto vymezené minimum, bylo Ústavním soudem prohlášeno za neústavní. Stejně tak bylo shledáno neústavním přenesení tíhy veřejného financování systému nájemného na jednu sociální skupinu, tedy na vlastníky, neboť „povin­nost pomáhat nejchudším a [povinnosti související] se sociální soudržností nepřísluší pouze vlast­ní­kům“. Ústavní soud předvídal a nadále předvídá použití jiných právních opatření (...) vhodných k za­jištění rovnoměrnějšího rozložení zátěže spojené s nutností uspokojit bytové potřeby ve společnosti. Je tedy neúčelné celou tuto zátěž uvalit pouze na skupinu vlastníků. Ústavní soud proto konstatuje, že omezení obsažené v § 9 odst. 3 (...) nevyhovuje požadavkům obsaženým v zásadě přiměřenosti a překračuje omezení vlastnického práva, jaké dovoluje článek 31 odst. 3 Ústavy.

Ústavnímu soudu nepřísluší určovat úroveň minimálního nájemného (...) [Soud] [nicméně] připomíná zásadní význam správného určení nákladů na údržbu a zachování obytných domů z hlediska ochrany práv vlastníků a uvádí, že výše těchto výdajů představuje bezpodmínečnou minimální úroveň (...)

Co se týče výkonu ústavních práv nájemců, Ústavní soud zdůrazňuje, že § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 byl sice tímto nálezem shledán jako neústavní, avšak další ustanovení daného zákona závažným způsobem omezují svobodu zvyšovat nájemné. Nejvýznamnějším z nich je bezesporu § 28 odst. 2, který zůstává nadále v účinnosti a stanoví, že (...) až do 31. prosince 2004 včetně nemůže roční nájemné překročit 3 % hodnoty rekonstrukce bytu.“

F. Nález Ústavního soudu ze dne 12. května 2004

105. Dne 12. května 2004 rozhodl Ústavní soud o ústavní stížnosti podané jistým J.-M. O., který poukazoval na nesoulad § 9 odst. 3 a § 28 odst. 3 zákona z roku 2001 s Ústavou (viz § 85 a 86 výše). Stěžovatel tvrdil, že tato ustanovení jsou neslučitelná s článkem 64 odst. 1 (ochrana vlastnických práv) Ústavy ve spojení s článkem 31 odst. 3 (zásada přiměře­nosti).

Generální prokurátor a zástupci parlamentu vyzvali ve svých písemných stanoviscích Soud, aby zastavil řízení o tvrzené neústavnosti § 9 odst. 3, neboť toto ustanovení již bylo zrušeno nálezem ze dne 2. října 2002, a aby rozhodl, že § 28 odst. 3 je v souladu s Ústavou.

Na ústním jednání J.-M. O. trval na své stížnosti, pokud jde o námitku týkající se § 28 odst. 3.

106. Ústavní soud shledal, že § 28 odst. 3 je v souladu s Ústavou, přičemž uvedl:

„Ústavní soud se již zabýval otázkou stanovení maximální výše nájemného ve [svých nálezech ze dne 12. ledna 2000 a 2. října 2002] a vyslovil se pro nezbytnost zachování tohoto opatření – alespoň po přechodnou dobu – v zájmu ochrany veřejného pořádku. Potřeba chránit nájemce proti nepřiměřeně vysokému nájemnému je opodstatněná vzhledem k bytové situaci v Polsku způsobené politikou státní správy bytového hospodářství, jež v široké míře vedla k nedostatku bytů.

Omezení výše nájemného – tak jak je zavádí sporné ustanovení – neznamená zásah do samotné podstaty vlastnického práva, jelikož vlastníky nepřipravuje o jeho základní atributy. Je třeba zdůraznit, že nájemní právo je jedním z majetkových práv chráněných článkem 64 odst. 1 a 2 Ústavy a že omezení vlastnického práva k mnoha majetkovým právům, včetně práva nájemního, neoddělitelně patří. Napadené ustanovení stanovilo výši nájemného na přesně určenou dobu – až do konce roku 2004 –, což může mít rovněž vliv na zodpovězení otázky, zda se lze domnívat, že dočasné omezení vlastnického práva nezasahuje do jeho samotné podstaty.

Rovněž je nutné podotknout, že § 28 odst. 3, který stanoví přesné časové omezení napadeného opatření, zákonodárci ukládá povinnost vůči vlastníkům, jež musí být posuzována z hlediska ochrany důvěry občanů ve stát a v jeho právní řád.“

G. Příslušná ustanovení Ústavy

107. Článek 2 Ústavy stanoví:

„Polská republika je demokratický právní stát, který plní zásady sociální spravedlnosti.“

108. Článek 20 vytyčuje základní principy, o které se opírá polský hospodářský sys­tém. Jeho znění je následující:

„Sociálně tržní ekonomika založená na svobodě v oblasti hospodářské činnosti, soukromém vlastnictví a solidaritě, dialogu a spolupráci sociálních partnerů představuje základ hospodářského systému Polské republiky.“

109. Článek 31 odst. 3 zní:

„Výkon ústavních práv a svobod může být omezen toliko na základě zákona a pouze tehdy, je-li to v demokratickém státě nezbytné pro ochranu bezpečnosti či veřejného pořádku, pro ochranu životního prostředí, zdraví a veřejné morálky nebo svobod a práv ostatních osob. Tato omezení nesmějí zasahovat do samotné podstaty práv a svobod.“

110. Článek 64 chránící vlastnické právo zní:

„1. Každému je zaručeno vlastnické právo, ostatní majetková práva a právo dědické.

2. Vlastnictví, ostatní majetková práva a právo dědické jsou předmětem právní ochrany pro všechny bez rozdílu.

3. Vlastnické právo může být omezeno pouze zákonem a jenom v takové míře, aby nedošlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva.“

111. Článek 75, který se zabývá ochranou nájemců, zní takto:

„1. Orgány veřejné správy provádějí politiku směřující k uspokojování bytových potřeb občanů, především ve snaze zabránit tomu, aby se osoby ocitly bez obydlí, k podpoře rozvoje bydlení pro sociálně slabší a k podpoře činností umožňujících občanům získat vlastní bydlení.

2. Ochrana práv nájemců je zaručena zákonem.“

112. Článek 76 stanoví:

„Orgány veřejné správy chrání spotřebitele, zákazníky a nájemce před činnostmi ohrožujícími jejich zdraví, soukromý život a bezpečnost a rovněž před nepoctivým obchodním jednáním. Rozsah této ochrany je stanoven zákonem.“

H. Obecné dopady zrušení § 9 odst. 3 zákona z roku 2001

113. Nález Ústavního soudu ze dne 10. října 2002 vlastníkům umožnil zvýšit nájemné až na 3 % hodnoty rekonstrukce bytů nacházejících se v jejich vlastnictví. Na konci roku 2002 došlo ke všeobecnému zvýšení nájemného. Dle vyjádření vlády se nájemné ve varšavském regionu zčtyřnásobilo, když se z 2,17 PLN za metr čtvereční zvýšilo v roce 2004 na přibližně 10 PLN. Informace zveřejněné v polském tisku uvádějí, že ve většině ostatních měst se cena za jeden metr čtvereční odpovídající 3 % hodnoty rekonstrukce bytu pohybovala mezi 5 až 6 PLN. Volně sjednané smluvní nájemné je ještě vyšší a může dosáhnout dvojnásobku až trojnásobku této částky, zejména ve velkých městech.

I. Novely z prosince 2004

1. Přípravné práce a přijetí novely parlamentem

(a) Vládní návrh zákona

114. Počátkem roku 2003 začala vláda připravovat návrh změny zákona z roku 2001. Parlamentu byl návrh zákona předložen dne 30. prosince 2003.

115. V důvodové zprávě k tomuto návrhu se uvádělo, že účelem předpokládaných změn je zejména „upřesnění práv a povinností vlastníků a nájemců s cílem posílit ochranu slabší strany“, „přijetí nových pravidel ochrany nájemců před nepřiměřeným zvyšováním nájemného a jiných poplatků spojených s nájmem“ a „vyrovnání nepoměru mezi ústavně chráněnými právy nájemců a ústavními právy vlastníků“.

116. Vláda navrhla řadu doplnění stávající úpravy. Nejvýznamnější a nejspornější navrhovaná změna byla zakotvena v § 28 odst. 2 návrhu, kde bylo stanoveno, že systém regulace nájemného, který měl být zrušen k 31. prosinci 2004 a týkal se všech nájemních smluv s regulovaným nájmem uzavřených před 10. červencem 2001, má být zachován až do konce roku 2008. Toto ustanovení se vztahovalo takřka na všechny nájemní smlouvy založené na správních rozhodnutích a týkající se domů patřících soukromým vlastníkům.

Ustanovení § 28 odst. 2 se vztahovalo především na soukromé vlastníky domů a mělo jen okrajový dopad na veřejnoprávní subjekty a na bytová družstva. V důvodové zprávě se uvádělo, že úplné zrušení systému regulace nájemného „by mohlo mít za následek výrazné zvýšení nájemného“ po skončení roku 2004 a že předpokládaná výjimka „by měla umožnit hladký přechod od úrovně nájemného na konci roku 2004 na úroveň stanovenou v souladu s obecnými zásadami“.

Vláda pak navrhla, aby bylo nájemné stanoveno v maximální výši 3 % hodnoty rekon­strukce bytů až do 31. prosince 2004, následně 3,25 % do konce roku 2005, 3,5 % do konce roku 2006, 3,75 % do konce roku 2007 a konečně 4 % do konce roku 2008.

117. Dopady vládou zamýšleného zmrazení nájemného na majetková práva soukro­mých vlastníků byly obšírně probírány v médiích a staly se námětem vášnivých veřejných diskusí. Návrh byl ostře kritizován všemi organizacemi vlastníků.

118. Vláda nakonec dne 5. října 2004 předložila parlamentu návrh na doplnění záko­na. Vzala zpět svůj původní návrh zmrazit úroveň nájemného po 31. prosinci 2004, avšak trvala na regulaci zvyšování nájemného hrazeného z titulu nájemních smluv uzavřených na základě předchozích správních rozhodnutí.

(b) Poslanecký návrh zákona

119. Dne 22. června 2004 předložila skupina poslanců strany „Právo a spravedlnost“ („Prawo i Sprawiedliwość“) návrh novely zákona z roku 2001.

120. Navrhované změny, tak jak byly uvedeny v příslušné důvodové zprávě, se zaměřily zejména na:

„zajištění účinné ochrany práv nájemců, tak jak ji zaručuje článek 75 odst. 1 a článek 76 Ústavy tím:

a) že vlastníkům bude zabráněno zneužívat jejich práva na ukončení nájemní smlouvy na základě § 11 odst. 5 zákona z roku 2001;

b) že bude zamezeno neobvyklým situacím, jež vznikají v důsledku toho, že vlastníci nedodržují své povinnosti související s nájmem bytů (dokonce v případech, kdy vlastníci jsou neznámí nebo obec dotyčnou nemovitost nespravuje).“

(c) Projednání návrhu na půdě parlamentu

121. Parlament se rozhodl projednat oba návrhy současně. Prvé čtení se konalo dne 6. října 2004. Druhé čtení následovalo dne 17. listopadu 2004 po projednání zprávy vypra­cované třemi parlamentními výbory (výbor pro infrastrukturu, výbor pro rodinu a sociální politiku a výbor pro místní a regionální politiku) a po přijetí pozměňovacích návrhů. Sejm (dolní sněmovna polského parlamentu) na závěr třetího čtení dne 19. listopadu 2004 návrhy schválil a ve stejný den je zaslal Senátu a prezidentu Polské republiky.

Dne 6. prosince 2004 učinil Senát několik pozměňovacích návrhů, z nichž nejvýz­namnější se týkal § 9 zákona z roku 2001 a stanovil maximální zvýšení nájemného na 10 % ročně v případech, kdy uhrazené nájemné přesáhlo 3 % hodnoty rekonstrukce bytu.

122. Dne 17. prosince 2004 přijal Sejm některé z doplňovacích návrhů Senátu, zejména návrh týkající se § 9. V tentýž den byl zákon zaslán prezidentu Polské republiky, který jej podepsal dne 23. prosince 2004.

123. Jisté okolnosti, především články v tisku uvádějící, že nové znění § 9 zákona z roku 2001 nevylučuje možnost mimořádného zvýšení nájemného dokonce i tehdy, když toto bylo rovno nebo nižší než 3 % hodnoty rekonstrukce bytu, přiměly parlament dne 22. pro­since 2004 k přijetí nového návrhu zákona o změně zákona z roku 2001 ve zkráceném jedná­ní. Tímto návrhem, předloženým skupinou poslanců, byl pouze vložen jeden nový odstavec do § 9 zákona z roku 2001 (viz § 132 níže). Téhož dne byl návrh zaslán Senátu, který jej schválil. Prezident Polské republiky zákon podepsal dne 23. prosince 2004.

2. Novela zákona ze dne 17. prosince 2004

124. Zákon ze dne 17. prosince 2004 o změně zákona z roku 2001 o ochraně práv nájemců a nemovitém majetku obcí a o změně občanského zákoníku, a o změně některých dalších zákonů – „novela zákona ze dne 17. prosince 2004“ – nabyl účinnosti dne 1. ledna 2005.

(a) Omezení při zvyšování nájemného

125. Ustanovení § 1 odst. 8 novely zákona ze dne 17. prosince 2004 vložilo do zákona z roku 2001 nový § 8a, který měl umožnit aplikaci rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. října 2002 a zároveň ústavní zásady ochrany práv nájemců. Znění § 8a, který zavádí různá omezení při zvyšování nájemného, je následující:

„1. Pronajímatel může zvýšit nájemné nebo jiné poplatky spojené s nájmem, jestliže o zvýšení nájemného informuje [nájemce] nejpozději na konci kalendářního měsíce [a] splní přitom podmínky doručování.

2. Lhůta pro sdělení oznámení o zvýšení nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem činí tři měsíce, ledaže si strany ujednaly ve smlouvě lhůtu delší;

(...)

4. Roční zvýšení nájemného nebo poplatků spojených s nájmem přesahující 3 % hodnoty rekonstrukce bytu může být provedeno pouze v odůvodněných případech. Na základě písemné žádosti nájemce je pronajímatel povinen ve lhůtě sedmi dnů písemně sdělit důvody zvýšení a způsoby jeho výpočtu.

5. Do dvou měsíců po doručení sdělení o zvýšení nájemného dle odst. 4 výše může nájemce podat žalobu na určení, že zvýšení je neoprávněné a že jeho výše musí být přezkoumána [; může také] zvýšení odmítnout, což bude mít za následek ukončení smlouvy ke konci výpovědní lhůty. Oprávněnost zvýšení prokazuje pronajímatel.

(...)

7. Ustanovení § 1 až 6 neplatí pro zvýšení:

1. které po dobu jednoho roku nepřekročí 10 % současného nájemného nebo poplatků spojených s nájmem;

(...)

3. týkající se poplatků nezávislých na vůli pronajímatele.“

126. V souladu s § 1 odst. 9 písm. a) novely zákona ze dne 17. prosince 2004 byly odstavce 1 a 2 § 9 zákona z roku 2001 upraveny takto:

„1. Zvýšení nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem, kromě těch, jež nezávisí na vůli pronajímatele [například poplatky za elektřinu, za vodu, za ústřední topení atd.], může být provedeno nejvýše jednou za půl roku, a jestliže výše ročního nájemného nebo jiných poplatků spoje­ných s nájmem – s výjimkou těch, jež nezávisí na vůli pronajímatele – překročí 3 % hodnoty rekon­strukce bytu, roční zvýšení nemůže být vyšší než 10 % současného nájemného nebo současných poplatků spojených s nájmem [; toto zvýšení] bude vypočteno bez poplatků, které nezávisí na vůli pronajímatele.

2. Jestliže došlo ke zvýšení poplatků, jež nezávisí na vůli pronajímatele, je pronajímatel povinen předložit nájemci přehled těchto poplatků s uvedením důvodů zvýšení. Nájemce je povinen platit zvýšené poplatky pouze do výše umožňující pronajímateli pokrýt náklady na zajištění dodávek uvedených v § 2 odst. 8 [například elektřina, voda, topení].“

(b) Ukončení nájmu

127. Ustanovení § 1 odst. 11 písm. a) novely zákona ze dne 17. prosince 2004 zavedlo určité změny týkající se ukončování nájmu z podnětu vlastníků domů. Nové znění § 11 zá­kona z roku 2001 se jen nepatrně liší od ustanovení, které tuto problematiku upravovalo dříve (viz § 87 a 88 výše).

Příslušná část ustanovení § 11 odst. 1 zní nyní následovně:

„Pronajímatel je oprávněn dát výpověď z bytu nájemci, který za jeho užívání hradí nájemné, pouze z důvodů uvedených v odst. 2 až 5 (...). Výpověď musí být dána písemně, jinak je neplatná.“

Odstavce 2, 4 a 5 § 11 zůstávají beze změn. Odstavec 3 nově stanoví:

„Vlastník bytu, který ročně vybere nájemné nižší než 3 % hodnoty vynaložené na rekonstrukci tohoto bytu, může ukončit nájemní smlouvu přičemž:

1) výpovědní lhůta činí šest měsíců, jestliže nájemce byt neužíval více jak 12 měsíců;

2) výpovědní lhůta činí jeden měsíc a uplyne na konci kalendářního měsíce, jestliže nájemci svědčí právo na jiný byt ve stejném místě nebo v sousedství, splňuje-li tento byt podmínky náhradního ubytování.“

128. Nové znění § 11 odst. 7 stanoví, že hodlá-li vlastník bytu, jeho dospělí potomci nebo osoba, vůči níž má vlastník zaopatřovací povinnost, tento byt užívat (viz § 93 výše), musí být ve výpovědi dané nájemci uvedena totožnost toho, kdo se do bytu nastěhuje. V opačném případě je výpověď neplatná. Lhůta pro podání výpovědi se nemění (šest měsíců, respektive tři roky).

129. Podle § 11 odst. 12 jestliže nájemce ke dni doručení výpovědi dosáhl 75 let věku, přičemž nemá nárok na jiný byt a po uplynutí tříleté výpovědní lhůty k němu nikdo nebude mít zaopatřovací povinnost, končí nájemní smlouva až okamžikem jeho smrti.

(c) Povinná údržba a opravy pronajaté věci

130. Ustanovením § 5 novely zákona ze dne 17. prosince 2004 byl do zákona vložen nový § 6a, který obsahuje výčet povinností pronajímatele při údržbě a opravách pronajaté věci. Tento nový paragraf v podstatě přejímá ustanovení § 9 zákona z roku 1994 (viz § 78 výše).

131. § 6b, který byl do zákona rovněž vložen ustanovením § 5 novely zákona ze dne 17. prosince 2004, vyjmenovává povinnosti nájemce. Příslušná část tohoto ustanovení zní:

„1. Nájemce je povinen udržovat byt v řádném technickém, zdravotně a hygienicky nezávad­ném stavu v souladu s příslušnými právními předpisy a dodržovat pravidla chování slučitelná s užívá­ním domu. Zároveň musí pečovat o společné části, jako jsou výtahy, schodiště, chodby, odpadní šachty, další [podobné] prostory a okolí domu, a chránit je před poškozením.

Odstavec 2 obsahuje podrobný výčet oprav a prací spojených s udržováním bytu.

3. Novela zákona ze dne 22. prosince 2004

132. Zákon ze dne 22. prosince 2004 o změně zákona z roku 2001 o ochraně práv nájemců a nemovitém majetku obcí a o změně občanského zákoníku (Ustawa o zmianie ustawy o ochronie praw lokatorów, mieszkaniowym zasobie gminy i o zmianie Kodeksu cywilnego) („novela zákona ze dne 22. prosince 2004“) nabyl účinnosti dne 1. ledna 2005. Jeho § 1 zní:

„Do § 9 odst. 1 [zákona z roku 2001] se doplňuje odst. 1a), který zní:

„Ustanovení odst. 1 se použijí rovněž v případě zvýšení nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem, s výjimkou těch, které nezávisí na vůli vlastníka, jestliže výše nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem, s výjimkou těch, které nezávisí na vůli vlastníka, překročí po zvýšení 3 % hodnoty rekonstrukce bytu.“

J. Nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005

1. Stížnost na neústavnost novel z prosince 2004

133. Dne 4. ledna 2005 podal Polský svaz vlastníků domů stížnost k Ústavnímu soudu, v níž zpochybnil ústavnost novel ze 17. a 22. prosince 2004 („novely z prosince 2004“). Svaz zejména namítal, že ustanovení, jež rozšířila rozsah pravomocí státu při regulaci zvyšování nájemného za byty v domech patřících soukromým osobám, jsou v rozporu s ústavními principy ochrany oprávněně nabytých práv a ochrany důvěry občanů ve stát a jeho právní řád.

Svaz v tomto ohledu zdůraznil, že polské orgány v rozporu se závazkem, jejž na sebe vzaly ve dvou po sobě jdoucích zákonech, tj. v zákonech z let 1994 a 2001, nesplnily svou povinnost ukončit systém regulace nájemného ke dni 31. prosince 2004 a tuto povinnost toliko nahradily dalšími omezeními zvyšování nájemného.

134. Dne 19. ledna 2005 se na Ústavní soud obrátil generální prokurátor se stížností, v níž namítal neústavnost novel z prosince 2004. Zpochybňoval zejména ustanovení, kterými byla horní hranice zvyšování nájemného stanovena na 10 %, přičemž poukazoval zejména na skutečnost, že tato omezení představují neopodstatněný zásah do majetkových práv vlastníků, a dodal, že parlament nesplnil svůj závazek „řádné normotvorby“ (zasada « przyzwoitej legislacji ») a především pak povinnost formulovat právní ustanovení jasně a konzistentně.

135. Ústavní soud vyzval předsedu Sejmu, jakožto představitele parlamentu, Polské sdružení vlastníků nemovitostí a Polské sdružení nájemců k účasti na řízení a k předložení písemných stanovisek. Předseda Sejmu a Polské sdružení vlastníků nemovitostí se plně ztotožnily s názorem generálního prokurátora. Sdružení předložilo podrobné výpočty částek nájemného nezbytných k pokrytí nákladů na údržbu obytných domů. Dle jeho názoru ve většině těchto domů docházelo ke „schodku v nákladech na opravy“ (luka remontowa) odpo­vídajícímu 60 % nákladů nezbytných k provedení rozsáhlých prací, jež by bytům navrátily jejich hodnotu, a roční nájemné by muselo být zvýšeno na 6 % hodnoty rekonstrukce, aby bylo dosaženo prostředků nezbytných k provedení takových prací.

Polské sdružení nájemců uvedlo, že již současná možnost navýšit ročně o 10 % ná­jemné stanovené na 3 % hodnoty rekonstrukce představuje nepřiměřenou zátěž pro nájemce. Sdružení nájemců se vyjádřilo v tom smyslu, že sdružení vlastníků předložilo přehnané částky, pokud jde o náklady na nezbytné opravy. Sdružení nájemců konečně v souvislosti se zvýšením nájemného poukázalo na to, že stát nájemcům neposkytuje prakticky žádnou finanční pomoc.

2. Nález ze dne 19. dubna 2005

136. Ústavní soud se stížností generálního prokurátora zabýval dne 19. dubna 2005. Zrušil § 1 odst. 9 písm. a) novely ze dne 17. prosince 2004, pokud se jednalo o zvýšení nájemného vyššího než 3 % hodnoty rekonstrukce na maximálně 10 % ročního běžného nájemného, a dále celý § 1 novely ze dne 22. prosince 2004.

Ústavní soud ve svém nálezu provedl důkladný rozbor zákonů o bytech uplatňovaných od roku 1994 do roku 2004 a také jejich historického a sociálního kontextu. Vycházel ze svých předchozích nálezů, jimiž zrušil postupně přijímaná vadná právní ustanovení, a z jejich důsledků.

Nález je obšírně odůvodněn a detailně se zabývá různými sociálními, politickými a ekonomickými faktory, jež přispěly k tomu, že polská právní úprava v oblasti bydlení dospěla do své současné podoby. Podstatné části nálezu jsou shrnuty v následujících odstavcích.

137. Ústavní soud se ze všeho nejdříve věnoval ustanovením, jež byla napadena z hlediska zásady právního státu, tak jak je zakotvena v článku 2 Ústavy (viz § 107 výše).

„Přijetím napadených zákonných ustanovení byla dle názoru [soudu] zjevně porušena zásada zahrnující požadavek na řádnou normotvorbu, pročež je soud nucen prohlásit, že tato ustanovení jsou v rozporu se zásadou právního státu zakotvenou v článku 2 Ústavy. Novely zákonů na rozdíl od skutečných záměrů zákonodárce – o čemž svědčí obsah písemného stanoviska Sejmu [které je součástí spisu] – zrušily tržní mechanismus, přičemž omezené zvyšování nájemného mělo chránit právě nájemce, to znamená osoby, které v dané situaci nesouhlasí s navrženým zvyšováním. Mezi ustano­ve­ními novely obsaženými v původním návrhu zákona a ustanoveními přijatými v závěru parlamentního pro­jednání je zjevný rozpor. Žádný z vyhlášených cílů proto nebyl [právní úpravou] dosažen. Nájemné nebylo přizpůsobeno účelným limitům s ohledem na požadavky spravedlnosti a ochrany práv vlastníků a nebyly ani stanoveny přesné a účinné postupy na ochranu práv nájemců proti zneužití [práva vlast­níků] svobodně sjednávat nájemné.

Nové znění § 9 odst. 1 písm. a) též porušilo zásadu (...) důvěry ve stát a jeho právní řád. Jak již bylo totiž konstatováno, není pochyb o tom, že až do přijetí novely ze dne 17. prosince 2004 právní úprava v předchozích deseti letech nepřetržitě zaručovala společnosti, a zejména osobám majícím bezprostřední zájem na situaci vlastníků a nájemců, že regulované nájemné omezené na 3 % hodnoty rekonstrukce bytu platné pouze pro určitou kategorii bytů se bude uplatňovat po přechodnou dobu, to znamená do 31. prosince 2004. Toto období (...) bylo [stanoveno], aby se vládě a zákonodárnému sboru umožnilo nově vypracovat kompletní vnitřně diversifikovaný systém, který by upravoval vztahy mezi vlastníky a nájemci a přitom bral plně do úvahy oprávněné zájmy jednotlivých stran a těm také pragmaticky umožnil připravit se na překonání nejtěžšího období a vůbec na akceptování nové situace tak, aby se vzájemné vztahy mezi stranami nájemní smlouvy (nebo jiné podobné smlouvy) vyvíjely racionálně a zejména aby byly plněny konkrétní podmínky, jimiž se řídí určování nájemného. Též zá­kon z roku 2001 potvrdil, že přechodné období skončí dne 31. prosince 2004, což ještě posílilo přes­vědčení, že po tomto datu mechanismus stanovování nájemného bude nastaven v souladu se zásadou smluvní svobody.

Společnost byla v tomto přesvědčení dále utvrzena jednoznačnou judikaturou Ústavního soudu, který několikrát zdůraznil přechodnou povahu systému regulace nájemného. Z toho vyplývá, že v letech 1994 až 2004 byla stanovena jasná „pravidla hry“ po dobu výslovně stanovenou zákonem z roku 1994 (§ 56 odst. 2) a poté v jistém smyslu potvrzenou v § 28 odst. 2 zákona z roku 2001. (...)

Ústavní soud ve své judikatuře často vyjadřoval názor, že zákonodárce nesmí porušit lhůtu, kterou on sám stanovil pro taková „pravidla hry“. Takto se vyjádřil zejména v (...) odůvodnění [svého nálezu ze dne 12. ledna 2000]. V tomto nálezu (...) Ústavní soud uvedl, že zrušení zásady regulace nájemného v desetiletém přechodném období by bylo možné pouze za mimořádných okolností, jinak by se jednalo o porušení zásady právní jistoty zakotvené v článku 2 Ústavy.

Tyto úvahy vedou k závěru, že přijetím předmětného zákona, jeho zveřejněním dne 29. pro­since 2004 a následným nabytím účinnosti dne 1. ledna 2005 došlo k porušení předchozích právně zakotvených „pravidel hry“, k nimž se vázal jasně vymezený časový limit [. K tomu však přece jen došlo], aniž byly dány mimořádné okolnosti nebo události, jež by odůvodnily nebo objasnily pro­dloužení platnosti těchto [pravidel].

Nedodržení slibu svého druhu obsaženého v zákoně je třeba považovat za zvláštní druh nezodpovědnosti státních orgánů a tudíž za obzvláště flagrantní porušení zásady důvěry ve stát a jeho zákony, která je jedním z pilířů právního státu.“

138. Ústavní soud se dále zabýval zásadou ochrany vlastnictví a zásadou přiměřenosti:

„Článek 64 odst. 1 a 2 Ústavy chrání vlastnické právo a ostatní majetková práva stejně pro všechny. Mezi „ostatní majetková práva“ patří právo pronajímat obytné prostory a další práva týkající se prostor sloužících k zajištění bytových potřeb. Veškerá tato práva vlastníků nebo nájemců chrání Ústava, avšak odlišnými způsoby. Tato práva se zpravidla střetávají, jak však bylo uvedeno [v jednom z dřívějších nálezů Ústavního soudu], pohlížet na tento konflikt takto přímočaře a domnívat se, že zajištění určité úrovně ochrany jednomu z těchto práv má nutně za následek snížení úrovně ochrany poskytované právu druhému, by bylo příliš jednoduché.

Ustanovení § 9 odst. 1 a 2 a § 9 odst. 1 písm. a) (...) vycházejí z neopodstatněného přesvědčení, že vztahy mezi vlastníky a nájemci jsou vždy protichůdné, což vede zákonitě ke „hře s nulovým součtem“. Ve skutečnosti však tomu tak nutně nemusí být; pro vlastníky stejně jako pro nájemce je naopak výhodné, aby vztahy mezi stranami nájemní smlouvy byly řádně vymezeny za předpokladu, že žádná ze stran svých práv nezneužívá, neboť každý je povinen dbát práv a svobod ostatních (článek 31 odst. 2 Ústavy).

Ústavní soud si dobře uvědomuje potíže spojené s hledáním rovnováhy mezi oprávněnými zájmy vlastníků na straně jedné a oprávněnými zájmy nájemců na straně druhé a se zaváděním lepších prostředků k uspořádání jejich vzájemných vztahů. To zejména platí pro Polsko, kde práva vlastníků nebyla po dlouhou dobu respektována a bytové hospodářství bylo po dlouhá desetiletí podřízeno státní správě [. Tato situace] ve spojení s jinými systémovými a ekonomickými faktory vedla ke zhoršení nabídky bytů, jaké v zemích západní Evropy nemá obdoby a jehož následky pocítili a stále pociťují nejen vlastníci, ale nakonec i nájemci. Dostat se z tohoto propadu bude obtížné; vyžádá si to mnoho let a nebude pravděpodobně možné dospět k hmatatelným výsledkům bez použití veřejných prostředků na vyřešení konkrétních situací (viz nález Ústavního soudu [ze dne 12. ledna 2000]).

Úkolem zákonodárce tedy je pracovat na vytvoření vyváženého zákonného rámce, tak aby se vztahy mezi vlastníky a nájemci vzájemně doplňovaly namísto toho, aby byly poznamenány neodvrat­ným antagonismem. Úhrada za užívání prostor, včetně placení nájemného, představuje zvláštní aspekt těchto vztahů. Je tedy třeba zajistit, že vlastník nejenže získá náklady na údržbu a opravu budovy, ale také určitý výnos z vloženého kapitálu (amortizace) a rovněž odpovídající zisk, neboť žádné zákonné ustanovení nemůže odstranit jednu ze základních složek vlastnického práva, tj. právo získávat užitek ze svého majetku (...). To bylo možné, jako uvedl Ústavní soud [ve svém dřívějším nálezu], během pře­chodného období, kdy bylo považováno za účelné omezit zisk [stanovením] úrovně nájemného tak, aby pokrylo pouze náklady na údržbu a zachování budovy. Nadále se jeví nezbytnou kompletní právní úprava, která přesně stanoví složky nájemného. Zákon z roku 2001 určil povahu poplatků, které nezá­visí na vůli vlastníka (...), neupřesnil však (...) složky nájemného jako takového. Soudní přezkum dů­vo­dů zvýšení nájemného je proto do značné míry iluzorní. (...)

Současně Ústavní soud považuje za nezbytné vzít do úvahy oprávněné zájmy nájemců a zavést účinný mechanismus, který by je ochránil před zásahy do práv ze strany vlastníků. Rovněž je třeba vypracovat soubor opatření na pomoc těm nájemcům, kteří čelí finančním nebo jiným problémům. To však nelze realizovat, jak tomu bylo dosud, na náklady vlastníků, ale spíše za použití zvláštních veřejných zdrojů. Povinnosti vyplývající ze sociální solidarity a povinnost pomoci lidem ze sociálně slabších vrstev tak budou rozloženy na celou společnost. (...)

Za posledních přibližně dvanáct let bylo v Polsku vyvíjeno úsilí k ochraně právních zájmů (...) nájemců takovým způsobem, že byly zákonem stanoveny procentní sazby pro zvyšování nájemného nebo horní hranice nájemného nebo byla zavedena určitá přísnější regulační opatření, když došlo k překročení určitých limitů, to vše ale bylo realizováno bez ohledu na konkrétní situaci daných vlastníků nebo nájemců. Povinnost úředně stanovit „index pro přepočet“, který samozřejmě slouží k regulaci výpočtu nájemného, je v tomto ohledu výjimkou, tento mechanismus se však uplatňuje pouze lokálně a svou povahou je navíc vysoce formalizovaný a mechanický.

Konec přechodného období regulace nájemného musí znamenat skutečné zrušení systému, na jehož základě zákon automaticky stanoví výši nájemného, horní hranici nájemného nebo omezení jeho zvyšování. Měl by být zaveden mechanismus nabízející pružná řešení přizpůsobená požadavkům moderního trhu s byty a který by – s důrazem na svobodu stran stanovit výši nájemného – rovněž zajišťoval účinnou kontrolu s cílem vyvarovat se svévole a zneužití takové svobody.

Napadená ustanovení stranám poskytují (...) velmi malý díl svobody, který nezohledňuje konkrétní okolnosti, jako je technický stav prostor a budovy, osobní nebo finanční situace nájemců nebo místní poměry. Zákonodárce se domnívá, že odstraňování nesrovnalostí ve zvyšování nájemného – kromě aritmetické horní hranice nájemného – se bude provádět ve zvláštním soudním přezkumném řízení upraveném v § 8a ve spojení s mechanismem omezování růstu nájemného zakotveným v § 9 zákona z roku 2001, zejména v § 9 odst. 1 a 1a).

Když zákonodárce vyhlásil, že regulace nájemného bude v budoucnu zrušena, nesliboval, že od 1. ledna 2005 nebude výše nájemného dohodnutého stranami nadále podrobena žádné regulaci. Soudní přezkum však v tomto ohledu může být účinný pouze tehdy, jestliže zákon jasně vymezí, z jakých částí se má nájemné skládat, a určí přesná kritéria pro jeho výpočet. K tomu však nedošlo. Zákon z roku 2001 nijak nestanoví, jak má být nájemné určováno (neboť zvyšování nájemného představuje jiný problém), dokonce ani zčásti, jak to učinil § 20 zákona z roku 1994. Soud, který posuzuje zvyšování nájemného, tudíž nemá možnost provést objektivní ověření na základě jasně vymezených složek nájemného a přesně určených kritérií pro jejich výpočet, nehledě na to, zda zvýšení bylo oprávněné či nikoliv (§ 8a odst. 5 zákona z roku 2001), a zákon tak přispívá ke vzniku rizika, že soudy budou vynášet rozporná rozhodnutí. Dále je třeba poznamenat, že v určitých situacích omezovací mechanismus zakotvený v § 9 odst. 1 a 1a) buď úplně vylučuje soudní přezkum nájemného, nebo jej činí zcela iluzorním (...).

V důsledku toho (...) obě napadené novely zákona porušují zásadu přiměřenosti zakotvenou v článku 31 odst. 3 Ústavy [zejména] proto, že řádně nestanoví pravidla pro určování [nájemného], což neumožňuje chránit dostatečným způsobem ani vlastníky, ani práva nájemců.“

139. Ústavní soud se v otázce zásady přiměřenosti vyjádřil také k rozsudku senátu Evropského soudu pro lidská práva těmito slovy:

„Ústavní soud věnoval značnou pozornost rozsudku Evropského soudu pro lidská práva dne 22. února 2005 ve věci Hutten-Czapska proti Polsku (...)

Vzhledem k datu vynesení rozsudku Evropský soud ve svých [závěrech] vycházel z právního stavu ke dni 1. ledna 2005 a zabýval se tak novelami zákona z roku 2001 přijatými v prosinci 2004 a rovněž stížností generálního prokurátora. Dle názoru Ústavního soudu stanovisko Evropského soudu poskytuje dodatečné argumenty na podporu tvrzení, že tyto novely zákona, v částech napadených stížností, porušují zásadu důvěry ve stát a jeho zákony, tak jak je zakotvena v článku 2 Ústavy Polské republiky, a nepřípustně zasahují do standardů společných členským státům Rady Evropy v oblasti ochrany vlastnictví.“

140. Dále posoudil celkovou situaci:

„Ústavní soud je nadále přesvědčen (jak to vyjádřil ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2000 (...)), že

„v souladu s koncepcí moderního „sociálního státu“ je spravedlivé požadovat po všech členech společnosti určitý příspěvek ve prospěch těch, kteří nejsou schopni zajistit své vlastní potřeby a potřeby svých rodin. (...) S ohledem na současnou situaci v Polsku zachovávání ustanovení omezujících majetková práva vlastníků, a zejména těch, jež jsou v rozporu se svobodným určováním výše nájemného a ostatních poplatků hrazených nájemci, může být odůvodněno článkem 31 odst. 3 [Ústavy].“

Tato poslední poznámka se týkala zejména právní úpravy účinné v přechodné době, nelze však konstatovat, že ztratila veškerý význam poté, co tato doba pominula.

(...)

Státy, které stejně jako Polsko prošly podstatnou strukturální a hospodářskou reformou, tak musí vytvořit legislativní nástroje, jež jim umožní překonat důsledky historických událostí (svévolné a autoritativní vměšování státu do soukromého vlastnictví) a postupně přistoupit na podmínky panující ve svobodných a demokratických státech, kde platí zásada právního státu. Jedná se o velmi obtížný úkol, zejména když neexistuje osvědčený následováníhodný vzor. Rozsah tohoto jevu zdaleka přesahuje vše, čím státy západní Evropy prošly po druhé světové válce. Změny se v dané oblasti provádějí empirickou metodou; uskutečňují se pomalu a nejsou dost účinné – jak na to Ústavní soud poukázal ve svých výše uvedených nálezech.

Pokud se jedná o práva vlastníků, nelze jim tedy jednoduše vrátit možnost, která jim byla dříve odňata, a sice možnost plně užívat jejich majetek a umožnit jim stanovovat nájemné bez omezení dle zákonů trhu. V situaci, kdy soukromé domy byly během předchozí „státní správy bytového hospodářství“ znehodnoceny a nezbytné opravy si vyžádají značné investice a zvýšené běžné náklady na údržbu, by takové opatření nájemce nadměrně zatížilo a mělo pro ně nepříznivé existenční dopady. (...)

Nelze zapomínat, že práva vlastníků byla po několik desetiletí porušována nikoli jednáním nájemců, nýbrž v prvé řadě z důvodu nedostatečné legislativy. Po letech nečinnosti proto nelze zrušení všech těchto neblahých důsledků provést na náklady nájemců, tedy v každém případě nikoli pouze na náklady jich samotných; povinnost přijmout nutná opatření mají především státní orgány.“

141. Na závěr svých úvah Ústavní soud zdůraznil, že jelikož byl rozsah jeho nálezu vymezen rozsahem stížnosti generálního prokurátora, nemohl plně a definitivně vyřešit zá­kladní strukturální otázky související s fungováním systému regulace nájemného. Především se nemohl zaměřit na otázku mechanismu k zachování rovnováhy mezi zájmy vlastníků a zájmy nájemců, který v platném právním řádu vždy chyběl.

Vzhledem k tomu, že § 8a a 9 zákona z roku 2001 (v míře, v jaké byly po zrušení nadále použitelné) nenabízely žádný ucelený a uspokojivý mechanismus a zákonodárce v tomto směru nepočítal s žádnou vhodnou iniciativou, rozhodl se Ústavní soud připravit pro parlament doporučení (sygnalizacja), tedy zcela jednoznačně navrhnout zavedení mecha­nismu, který by umožnil zformulovat přesná kritéria v oblasti soudního přezkumu nájemného a souvisejících poplatků.

K. Doporučení Ústavního soudu ze dne 29. června 2005

142. Dne 29. června 2005 vydal Ústavní soud rozhodnutí, v němž parlamentu poskytl doporučení zmíněná již v nálezu ze dne 19. dubna 2005 („doporučení z června 2005“). V příslušných částech zní toto rozhodnutí následovně:

„1. Východisko

(...) Na základě platné právní úpravy ve znění nálezu Ústavního soudu [ze dne 19. dubna 2005] nejsou vlastníci oprávněni zvýšit nájemné nebo jiné poplatky spojené s nájmem více než jednou za půl roku, přičemž roční zvýšení nájemného nebo jiných poplatků s výjimkou těch, jež nezávisejí na vůli vlastníka, nad 3 % hodnoty rekonstrukce bytu může být provedeno pouze v odůvodněných případech. (...) Nájemce může podat žalobu na určení, že zvýšení je neoprávněné a že jeho výše musí být upravena; může také zvýšení odmítnout, což bude mít za následek ukončení smlouvy ke konci výpovědní lhůty.

Nicméně soudní přezkum zvyšování nájemného a řízení tato zvyšování upravující se nepouži­je, jestliže zvýšení nepřekročí 10 % stávajícího nájemného nebo současných poplatků spojených s náj­mem.

2. Neexistence zákonných kritérií pro soudní přezkum

Největším nedostatkem [zákona z roku 2001] je, že neuvádí kritéria, na jejichž základě mají soudy provádět přezkum zvyšování nájemného nebo jiných poplatků spojených s nájmem. Tato situace škodí jak vlastníkům, tak nájemcům. Soudní přezkum tak nevychází ze žádného zákonného kritéria, jeho výkon se stává velmi obtížným a nepředvídatelným, až iluzorním, a vzniká zde riziko, že vyústí ve zcela svévolná rozhodnutí. Je pravděpodobné, že v takovém případě budou soudy nuceny vytvořit ad hoc soubor kritérií za účelem budoucího posuzování [zvyšování nájmů] namísto přezkumu jeho zákonných důvodů. Je na místě zdůraznit, že vynětí zvýšení nájemného nebo poplatků, jež nepřekročí 10 %, ze soudního přezkumu v mnoha případech připraví nájemce o nezbytnou kontrolu a povede ke zvyšování nájemného, jež za několik let dosáhne objektivně neodůvodněné výše.

Výše uvedené úvahy vedou k závěru, že zákonný systém omezování výše nájemného a jiných poplatků a regulace jejich zvyšování za pomoci matematických vzorců, který byl opodstatněný během přechodného období (...), nevychází vstříc zájmům vlastníků ani dostatečně nechrání oprávněné zájmy nájemců. Je tudíž zapotřebí pro tyto otázky najít komplexní a zároveň pružné řešení. (...)

3. Faktory ovlivňující úroveň tzv. „základního nájemného“ [czynsz początkowy]

Otázka stanovení nájemného a poplatků spojených s nájmem nemůže být posuzována pouze z hlediska kritérií a pravidel týkajících se jejich zvyšování. Nejprve je zapotřebí určit zákonné výcho­disko – jinými slovy složky nájemného, které adekvátně zohlední práva vlastníků.

Současně je zapotřebí přihlédnout ke skutečnosti, že hlavní povinností nájemce je platit nájem­né v takové výši, která se vyplatí ekonomicky, to znamená nájemné ne příliš vysoké, avšak úměrné oprávněnému ekonomickému zájmu vlastníka, přičemž nelze odhlížet od nezbytné komplementarity vztahu mezi vlastníkem a nájemcem.

Východiskem pro stanovení takového (...) nájemného musí být předpoklad, že složky nájemného mohou být [stanoveny pouze ve vztahu k] opravám a běžné údržbě, odpovídající amortizaci a přiměřenému zisku. (...)

Nutnost zahrnování nákladů na opravy a údržbu nepotřebuje dalšího vysvětlení – je nad slunce jasná. Stejně tak skutečná ochrana vlastnického práva vyžaduje, aby vlastník mohl z výkonu vlastnického práva pobírat přiměřený zisk. Bez zisku nelze investovat ani provádět modernizační práce, které jsou nezbytné pro technologický pokrok a jsou také ku prospěchu nájemcům. Nicméně budoucí zákonná řešení musí brát ohled na skutečnost, že se cíle sledované veřejnými orgány (ministerstvo financí, jiné státní orgány a obce) liší od záměrů soukromých osob a soukromých organizací (jako bytová družstva) a že se [tyto dvě skupiny] rozcházejí v názoru na výši řádného nájemného. (...)

Je rovněž nezbytné zahrnout do složek nájemného výnos z kapitálu vloženého vlastníkem do výstavby nebo modernizace budovy v patřičném časovém výhledu, což je základní údaj pro výpočet přiměřené míry amortizace.

4. Další nástroje pro sledování výše nájemného

Na pomoc soudům, aby mohly důkladně posoudit, na jakém základě bylo nájemné stanoveno nebo zvýšeno, lze zejména uvažovat o tom, že úřady v rámci skutečného sociálního dialogu s organizacemi zastupujícími vlastníky a nájemce zavedou systém sledování nájemného ve všech obcích, který by například sloužil k poskytování informací o úrovni průměrného nájemného v dané oblasti. V některých evropských zemích se takový systém nazývá „zrcadlo nájemného“. (...)

5. Příspěvek na bydlení

Spravedlivé „základní nájemné“, stanovené výše uvedeným způsobem pro každý obytný dům, nemusí v mnoha případech odpovídat finančním možnostem nájemců. (...) Sociálně nejslabší nájemci by tudíž v závislosti na své [osobní] situaci měli pobírat individuální příspěvky, vyplácené z veřejných prostředků, které by jim reálně pomohly dostát jejich povinnosti hradit pravidelně nájemné ve stano­vené výši.

(...)

8. Nástroje určené na pomoc vlastníkům

V určitých situacích (zejména u budov, které jsou součástí národního dědictví) se může stát, že [ani] řádně stanovené nájemné nebude stačit k pokrytí všech běžných nákladů na údržbu a především nákladů vynaložených na modernizační práce. V takových přesně vymezených případech by vlastníkům nuceným vynakládat dodatečné náklady na údržbu domů měla být poskytnuta individuální podpora z veřejných prostředků. Tato podpora může mít různou podobu: dotace na bydlení, půjčky s výhodným úrokem na stanovené druhy investic nebo osvobození od daní. (...)

(...)

10. Vnitřně rozporná úprava práv a povinností stran nájemní smlouvy

Ústavní soud považuje za nutné upozornit na nesoulad mezi novými paragrafy 6a – 6f zákona z roku 2001 a ustanoveními o nájmu bytu v (...) občanském zákoníku, pokud jde o přehled povinností vlastníků a nájemců. Zahrnutí ustanovení upravujících nájem bytu do občanského zákoníku, který obsahuje kompletní právní úpravu nájemních vztahů, nýbrž do zákona, jehož smyslem je celková ochrana nájemců a nikoli regulace nájemních vztahů, je v rozporu s řádnou normotvorbou.

[Závěrečné poznámky]

Uvedená doporučení Ústavního soudu se týkají nedostatků a mezer, na něž Soud upozorňoval během posledních let ve svých nálezech nebo v informačních materiálech o své činnosti. (...) Jejich brzké odstranění je rovněž nezbytné z hlediska sociálně tržního hospodářství, které má v daném kontextu zvláštní význam. Nadále již není možné upravovat tyto otázky částečně nebo dočasně. Je třeba ještě jednou zdůraznit nutnost nalézt celková řešení s jasně vymezenými cíli slučitelnými s Ústavou.“

L. Stížnost veřejného ochránce práv na neústavnost zbývajících ustanovení zákona z roku 2001 týkajících se zvyšování nájemného

143. Dne 24. srpna 2005 podal veřejný ochránce práv Ústavnímu soudu stížnost na určení, že některá ustanovení zákona z roku 2001 jsou v rozporu s Ústavou. Navrhoval zejména, aby Ústavní soud rozhodl, že § 8a odst. 4, 5 a 7.1 zákona z roku 2001 (ve znění z prosince 2004) je neslučitelný s článkem 64 odst. 1 a 2 Ústavy (zásada ochrany majet­ko­vých práv) ve spojení s článkem 31 odst. 3 (zásada přiměřenosti) a s článkem 76 (zásada ochrany spotřebitelů proti nečestnému jednání na trhu). Dále se domáhal určení, že § 9 odst. 1 zákona z roku 2001 se neslučuje s článkem 2 Ústavy (zásada právního státu).

144. Veřejný ochránce práv se nejdříve odvolal na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005, z nějž dle jeho slov zcela jednoznačně vyplývá, že základním úkolem zákonodárce bylo vytvořit právní mechanismus nastolující rovnováhu mezi právy vlastníků chráněnými Ústavou na jedné straně a právy nájemců chráněnými Ústavou na straně druhé. Dosavadní snahy v tomto směru ve skutečnosti nebyly úspěšné zejména proto, že úřady daly přednost okamžitým politickým zájmům a nikoli zákonu, jak to vyplývá z mnoha předchozích nálezů Ústavního soudu.

145. Co se týče sporných ustanovení obsažených v § 8a, veřejný ochránce práv nejdříve upozornil na jejich vnitřní nesoulad, jelikož odstavce 4 a 5 podrobují „soudnímu přezkumu“ zvýšení nájemného nad 3 % hodnoty rekonstrukce ročně a vyžadují, aby takové zvýšení bylo „odůvodněné“, zatímco odstavec 5 při výkladu a contrario znamená, že jiné zvýšení již odůvodněné být nemusí. Veřejný ochránce práv také poukázal na doporučení Ústavního soudu s tím, že neexistuje žádné zákonné kritérium objasňující, co znamená výraz „odůvodněné zvýšení“. Uvedl, že ve skutečnosti každé zvýšení nájemného je pro vlastníka odůvodněné, neboť mu umožní buď zvýšit jeho zisk, nebo snížit ztráty způsobené řádnou údržbou, zatímco pro nájemce každé takové zvýšení je „neodůvodněné“, protože pro něj znamená zvýšení jeho výdajů.

Pokud jde o § 9 odst. 1, veřejný ochránce práv jej označil za nejasný a neslučitelný se zásadou řádné normotvorby vyplývající ze zásady právního státu, kupříkladu proto, že neupřesňuje, od kdy začíná běžet šestiměsíční lhůta, která určuje okamžik, kdy se začíná uplatňovat dané zvýšení nájmu. Dle názoru veřejného ochránce práv tato nejednoznačnost nemůže být napravena pouhým výkladem tohoto ustanovení a představuje zdroj možných konfliktů mezi vlastníky a nájemci.

146. Ke dni vydání rozsudku Soudu řízení o této stížnosti před Ústavním soudem ještě neskončilo a ústní jednání bylo nařízeno na 17. května 2006.

Právní posouzení

I. Námitka neslučitelnosti ratione temporis vznesená vládou

147. Stejně jako ve fázi řízení o přijatelnosti stížnosti před senátem vláda tvrdí, že k údajnému porušení majetkových práv stěžovatelky došlo před 10. říjnem 1994, kdy Polsko ratifikovalo Protokol č. 1 k Úmluvě.

A. Rozhodnutí senátu o přijatelnosti

148. Ve svém rozhodnutí ze dne 16. září 2003 senát odmítl vládou uplatněnou námitku neslučitelnosti ratione temporis z následujících důvodů:

„Příslušnost Soudu ratione temporis se vztahuje pouze na dobu po ratifikaci Úmluvy či jejích Protokolů žalovaným státem. Veškeré konání či nekonání přičítané státu musí být po tomto datu v souladu s Úmluvou nebo jejími Protokoly a následné skutečnosti spadají do příslušnosti Soudu, a to i v případě, že jsou pouze pokračováním předchozího stavu (viz např. Yağci a Sargin proti Turecku, rozsudek ze dne 8. června 1995, série A č. 319-A, s. 16, § 40, a Almeida Garrett, Mascarenhas Falcão a ostatní proti Portugalsku, stížnosti č. 29813/96 a 30229/96, § 43, ESLP 2000-I).

Soud je proto příslušný k posouzení slučitelnosti okolností určitého případu s Úmluvou pouze tehdy, došlo-li k nim po 10. říjnu 1994, kdy Polsko ratifikovalo Protokol č. 1. Může však přihlédnout též ke skutečnostem, které ratifikaci předcházely, pokud se lze domnívat, že vyvolaly situaci, která trvala i po uvedeném datu, nebo mohou být významné pro pochopení skutečností nastalých po tomto datu (viz Broniowski proti Polsku (rozhodnutí) [velký senát], č. 31443/96, § 74, ESLP 2002-X).

Soud dále podotýká, že námitka stěžovatelky ve skutečnosti nesměřuje proti jedinému opatření či rozhodnutí učiněnému před 10. říjnem 1994 nebo dokonce po tomto datu, nýbrž se týká trvající ne­možnosti znovu nabýt do držby vlastní majetek a vybírat za pronájem svého domu přiměřené nájemné.

Podle Soudu též zjevně není sporu o tom, že situace, která je předmětem stížnosti, nastala v důsledku zákonů, které byly účinné před nabytím platnosti Protokolu č. 1 ve vztahu k Polsku, jakož i v okamžiku nabytí jeho platnosti, a které jsou nadále v účinnosti.

Vládou uplatněnou námitku nepřijatelnosti z důvodu nedostatku příslušnosti ratione temporis je proto nutno zamítnout.“

B. Tvrzení účastníků řízení

149. Vláda se ve svých písemných i ústních stanoviscích podaných velkému senátu opírá o shora uvedené rozhodnutí senátu a zejména o jeho závěr, že se nebude zabývat možnými dopady rozhodnutí vydaných před 10. říjnem 1994 a zákonů platných před tímto datem na vlastnické právo stěžovatelky. Vláda dále cituje rozsudek senátu, kde Soud v rámci vymezení rozsahu případu a zejména rozsahu své příslušnosti ratione temporis rozhodl, že nebude přezkoumávat rozhodnutí úřadů o převedení stěžovatelčina domu do státní správy nebo o přidělení jejích bytů nájemcům, a bude se zabývat otázkou, zda došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1 v důsledku uplatňování zákonných ustanovení účinných po 10. říjnu 1994.

150. Dle vlády je tedy v této souvislosti třeba poznamenat, že státní správou bytového hospodářství, zavedenou v období komunistického režimu, byli vlastníci zbaveni i jen hypo­te­tických práv ke svému majetku. Ke dni vstupu Protokolu v platnost tudíž stěžovatelka neměla právo ukončovat nájmy ve svých bytech nebo určovat výši nájemného. Následně přijaté zákony platné od 10. října 1994 až do dneška ovšem nezavedly omezení, aby oslabily práva stěžovatelky, která doposud prakticky neexistovala, nýbrž naopak stěžovatelce a dalším vlast­níkům přiznaly práva v souvislosti s pronájmem jejich bytů.

Za těchto okolností se vláda domnívá, že v průběhu období, na něž se vztahuje příslušnost Soudu ratione temporis, k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky nedošlo.

151. Stěžovatelka zdůrazňuje, že situace, na niž ve své stížnosti poukazuje, byla způsobena postupným přijímáním zákonů, které jak před 10. říjnem 1994, tak i po tomto datu omezovaly práva vlastníků a bránily jí v užívání svého majetku.

C. Hodnocení Soudu

152. Soud zkraje poznamenává, že předmětem stížnosti je tvrzení stěžovatelky o pokračujícím porušování jejího vlastnického práva „způsobeném uplatňováním zákonů, které jí vnucují nájemní vztahy a stanoví nedostatečnou výši nájemného“, což také jasně vyplývá z formulace stěžovatelčiny námitky opírající se o znění Úmluvy (viz § 154 níže).

Je sice pravdou, že „vnucování nájemních vztahů“ stěžovatelce má svůj původ v zave­dení „režimu zvláštního nájmu“ v roce 1974 (viz § 71 a 76 výše), avšak teprve zákonem z roku 1994, který nabyl účinnosti dne 12. listopadu 1994, byl zaveden systém „regulovaného nájemného“, který se podle tohoto zákona vztahoval i na stěžovatelčin dům. Uvedený zákon postavil z hlediska práva na roveň tzv. „správní nájem“, který platil pro stěžovatelčiny byty, a nájem založený na svobodné vůli stran běžné občanskoprávní smlouvy (viz § 72-79 výše). Zákony o bytech přijaté po uvedeném datu a dosud účinné tento systém ponechaly v platnosti (viz § 80-145 výše).

Soud se konečně domnívá, že nový argument vlády, podle kterého stěžovatelka nemě­la v době vstupu Protokolu v platnost žádná práva, co se týče skončení nájmu či určení výše nájemného, a zákony přijaté po 10. říjnu 1994 její situaci ve skutečnosti nezhoršovaly, nýbrž napravovaly (viz § 150 výše), by bylo vhodnější posoudit v rámci řešení otázky, zda polské úřady zachovaly spravedlivou rovnováhu mezi jednotlivými dotčenými zájmy.

153. Velký senát proto nespatřuje důvod, proč by se měl odchylovat od závěru senátu, podle nějž je třeba vládou uplatněnou námitku nepřijatelnosti pro nepříslušnost ratione temporis zamítnout.

II. K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 1 PROTOKOLU Č. 1 K ÚMLUVĚ

154. Stěžovatelka na základě článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tvrdí, že situace způ­sobená uplatňováním zákonů, které jí vnucovaly nájemní vztahy a stanovily nedosta­teč­nou výši nájemného, představuje pokračující porušování jejího práva na pokojné užívání ma­jetku. Podle stěžovatelky došlo k porušení samotné podstaty jejího vlastnického práva, a to nejen z důvodu, že ze svého majetku nemohla pobírat žádný příjem, ale také z důvodu, že kvůli omezením stanoveným pro ukončení nájmu k bytům spadajícím do režimu regulova­ného nájemného, nemohla obnovit držbu a užívání svého majetku.

Článek 1 Protokolu č. 1 zní:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

A. K předmětu sporu

155. Ohledně individuálního a obecného dosahu projednávaného případu (viz § 141 rozsudku senátu) senát mimo jiné prohlásil:

„(...) tvrzené pokračující porušování článku 1 Protokolu č. 1 se týká nejen samotné stěžova­tel­ky v projednávané věci, ale má rovněž významný sociální, právní a ekonomický rozměr kvůli dopadům předmětné právní úpravy na práva velkého počtu dalších osob. Podle údajů předložených vládou tak již fungování systému regulovaného nájemného v Polsku pocítilo přibližně 100 000 vlastníků, jejichž majetek bylo podroben stejným omezením, proti jakým směřuje stížnost v projednávané věci. Kromě toho 600 000 až 900 000 nájemců v Polsku požívá výhod plynoucích ze zvláštních pravidel, jimiž se v rámci tohoto systému řídí výše regulovaného nájemného a ukončování nájemních smluv (...)

Posouzení okolností projednávaného případu proto bude mít nevyhnutelně dopady na majet­ková práva značného počtu osob. Úkolem Soudu proto bude posoudit respektování článku 1 Protokolu č. 1 ze strany Polska nejen z hlediska dopadu souhrnu předmětných omezení na stěžovatelčino vlast­nic­ké právo během relevantního období, ale též v širších souvislostech, tj. nad rámec stěžovatelčiny námit­ky opírající se o znění Úmluvy a s přihlédnutím k důsledkům fungování systému regulace nájemného pro Úmluvou zaručená práva celé skupiny potenciálně dotčených osob (viz Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 189 a násl., ESLP 2004-V).

156. Velký senát se domnívá, aniž by tím jakkoli předjímal rozhodování o otázce, zda v projednávané věci je nebo – jak tvrdí vláda – není vhodné vynášet tzv. „pilotní rozsudek“ (viz § 227 a 228 níže), že konkrétně v případě stěžovatelky je legitimní přihlédnout k celkovým souvislostem věci a zejména, jak správně naznačil senát, k počtu osob poten­ciál­ně dotčených fungováním systému regulace nájemného v Polsku a k dopadům tohoto systému na jejich práva zaručená Úmluvou.

B. Dodržení článku 1 Protokolu č. 1

1. Použitelné normy obsažené v článku 1 Protokolu č. 1

157. Článek 1 Protokolu č. 1 obsahuje tři různé normy: první norma, zakotvená v první větě prvního § a mající obecný charakter, vyhlašuje zásadu ochrany vlastnického prá­va; druhá, obsažená v druhé větě téhož odstavce, hovoří o zbavení majetku a podřizuje je určitým podmínkám; třetí norma, obsažená v druhém odstavci, přiznává státům mimo jiné právo upravit užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Tyto normy jsou však vzájemně propojeny. Druhá a třetí norma se vztahují na zvláštní případy zásahů do vlastnického práva, a proto je nutno je vykládat ve světle zásady zakotvené v první normě (viz zejména James a ostatní proti Spojenému Království, rozsudek ze dne 21. února 1986, série A č. 98, s. 29-30, § 37, který zčásti přebírá zásady vyhlášené Soudem ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku, rozsudek ze dne 23. září 1982, série A č. 52, s. 24, § 61; viz též rozsudek Broniowski proti Polsku [velký senát], č. 31443/96, § 134, ESLP 2004-V).

2. Tvrzení účastníků řízení

158. Stěžovatelka opakuje argumenty, které uplatnila před senátem. Dle jejího názoru předmětná omezení překračují meze pouhé „úpravy užívání majetku“. Po mnoho let trvající uplatňování těchto omezení mělo za následek, že se základní složky jejího vlastnického práva takřka vytratily. Ve skutečnosti byla vlastníkem pouze „na papíře“. Nemohla rozhodovat o tom, kdo bude v jejím domě bydlet a jak dlouho. Nájem bytů jí byl vnucen nezákonnými správními rozhodnutími, ale i přes tuto skutečnost nemohla nájemní smlouvy vypovědět a svůj dům získat znovu do držby, neboť zákonné podmínky spojené s ukončením nájmu, mimo jiné povinnost zajistit nájemci náhradní bydlení, jí to v praxi znemožňovaly.

Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že na výši nájemného placeného svými nájemci nemá naprosto žádný vliv. Podle dotyčných zákonů byla totiž výše nájemného stanovena bez jaké­hokoli vztahu k výši nákladů nezbytných k udržování majetku v řádném stavu. To mělo za následek závažný pokles hodnoty a zhoršení stavu jejího domu. Podle stěžovatelky všechny tyto faktory společně vedly k situaci podobné vyvlastnění.

159. Vláda vyjadřuje svůj nesouhlas a navrhuje Soudu, aby potvrdil závěr senátu, podle nějž je tvrzený zásah opatřením určeným k úpravě užívání majetku ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. Zdůrazňuje, že stěžovatelka nikdy svého práva na „pokojné užívání majetku“ nepozbyla. Od 25. října 1990, kdy Okresní soud v Gdyni zapsal její vlast­nické právo do příslušného katastru nemovitostí, požívala stěžovatelka všech složek vlast­nického práva. Měla právo svůj majetek užívat, nakládat s ním, zatěžovat jej, půjčovat jej a dokonce jej i zničit. Přijatá opatření, zejména omezení výše nájemného, tedy představovaly toliko úpravu užívání jejího majetku.

3. Závěr Soudu

160. Senát se ztotožnil s postojem vlády (viz § 145 rozsudku senátu).

Podotkl, že stěžovatelka sice nemohla vykonávat své užívací právo ve smyslu fyzické držby, protože její dům již byl obýván nájemci, a že její právo pronajímat byty, včetně práva vybírat nájemné a ukončovat nájmy, bylo předmětem jistých zákonných omezení, stěžova­telka však nikdy nepozbyla svého práva svůj majetek prodat. Úřady rovněž nepřijaly žádná opatření, která by měla za následek přechod jejího vlastnického práva. Senát měl za to, že se uvedené otázky týkají míry zásahu ze strany státu a nikoliv jeho povahy a že veškerá opatření přijatá s cílem zachovat nadále nájem ve stěžovatelčině domě a nikoli ji domu natrvalo zbavit, nemohou být považována za formální, či dokonce za faktické vyvlastnění, nýbrž představují prostředky, jimiž stát upravoval užívání jejího majetku.

Senát proto dospěl k závěru, že věc měla být posouzena z hlediska druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1 (viz Mellacher a ostatní proti Rakousku, rozsudek ze dne 19. prosince 1989, série A č. 169, s. 25, § 44, a Immobiliare Saffi proti Itálii [velký senát], č. 22774/93, § 46, ESLP 1999-V).

161. Velký senát se plně ztotožňuje se závěry senátu.

4. Obecné zásady vyplývající z judikatury Soudu

162. Soud daný případ posoudí s ohledem na následující zásady.

a) Zásada zákonnosti

163. Článek 1 Protokolu č. 1 hlavně a především požaduje, aby zásah orgánu veřejné moci do výkonu práva na pokojné užívání majetku byl v souladu se zákonem. Konkrétně druhý odstavec tohoto článku, který státům přiznává právo upravit užívání majetku, stanoví podmínku, že toto právo má být prováděno přijímáním „zákonů“. Zásada zákonnosti navíc předpokládá, že normy vnitrostátního práva budou dostatečně dostupné, přesné a jejich aplikace bude předvídatelná (viz mutatis mutandis shora uvedený rozsudek Broniowski, § 147, včetně tam uvedených odkazů).

b) Zásada legitimního cíle v obecném zájmu

164. Každý zásah do výkonu práv nebo užívání svobod přiznaných Úmluvou musí sledovat legitimní cíl. Samotná zásada „spravedlivé rovnováhy“, s níž je článek 1 Protokolu č. 1 spjat, předpokládá existenci obecného zájmu společnosti. Jednotlivé normy obsažené v článku 1 jsou navíc vzájemně propojené a druhá a třetí norma se týkají pouze konkrétních případů zásahu do práva na pokojné užívání majetku (viz shora uvedený rozsudek Broniow­ski, § 148).

165. Díky bezprostřední znalosti dané společnosti a jejích potřeb jsou vnitrostátní orgány schopny v zásadě lépe než soudce mezinárodního soudu posoudit, co je v „obecném“ či „veřejném“ zájmu. V systému ochrany zavedeném Úmluvou proto přísluší v prvé řadě právě vnitrostátním orgánům, aby se jako první vyslovily k existenci otázky veřejného zájmu, která by odůvodňovala přijetí opatření v oblasti výkonu vlastnického práva. Stejně jako v ostatních oblastech, na které se vztahují záruky stanovené Úmluvou, mají vnitrostátní orgány i zde jistý prostor pro uvážení.

166. Pojmy „veřejný zájem“ či „obecný zájem“ jsou již svou povahou dosti široké. Zejména takové oblasti jako bydlení, které je v moderní společnosti považováno za základní sociální potřebu a zaujímá hlavní místo v sociální a hospodářské politice Vysokých smluvních stran, mohou často vyžadovat ze strany státu určitou formu regulace. Rozhodnutí, zda a případně kdy má být taková oblast vystavena působení volného trhu, či zda má být podrobena státní regulaci, jakož i volba opatření k zajištění potřeb společnosti v oblasti bydlení a načasování jejich zavedení, nutně vyžaduje zohlednění složitých sociálních, ekonomických a politických otázek.

Soud považuje za přirozené, že zákonodárce disponuje širokým prostorem pro uvážení při zavádění sociálních a ekonomických opatření, a při mnoha příležitostech prohlásil, že respektuje to, jak zákonodárce chápe požadavky „veřejného“ či „obecného“ zájmu, ledaže by jeho úsudku zjevně scházel racionální podklad. Tyto principy platí též, dokonce a fortiori, pro opatření přijímaná v průběhu zásadní reformy politického, právního a ekonomického systému státu v rámci přechodu od totalitního režimu k demokratickému státu (viz shora uvedený rozsudek Mellacher a ostatní, s. 27, § 48, Scollo proti Itálii, rozsudek ze dne 28. září 1995, série A č. 315-C, s. 52, § 27, shora uvedený rozsudek Immobiliare Saffi, § 49, a mutatis mutandis rovněž výše uvedené rozsudky James a ostatní, s. 32-33, § 46-47, a Broniowski, § 149).

c) Zásada „spravedlivé rovnováhy“

167. Zásah do vlastnického práva musí nejen sledovat, fakticky i principiálně, „legi­timní cíl“ v „obecném zájmu“, ale rovněž musí existovat vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a cílem jakéhokoli státem přijatého opatření, včetně opatření k úpravě užívání majetku jednotlivce. Tento požadavek je vyjádřen pojmem „spravedlivé rovnováhy“, kterou je třeba zachovávat mezi požadavky obecného zájmu společnosti a potřebami ochrany základ­ních práv jednotlivce.

Snaha o zajištění této rovnováhy se odráží ve struktuře článku 1 Protokolu č. 1 jako celku. V každé věci týkající se údajného porušení tohoto článku musí proto Soud ověřit, zda kvůli zásahu ze strany státu musela dotčená osoba nést nepřiměřené a přílišné břemeno (viz shora uvedené rozsudky James a ostatní, s. 27, § 50, Mellacher a ostatní, s. 34, § 48, a Spadea a Scalabrino proti Itálii, rozsudek ze dne 28. září 1995, série A č. 315-B, s. 26, § 33).

168. Při posuzování otázky, zda stát postupuje v souladu s článkem 1 Protokolu č. 1, musí Soud podrobit celkovému zkoumání různé zájmy, o něž se jedná, a mít přitom na zřeteli, že smyslem Úmluvy je ochrana „konkrétních a skutečných“ práv. Nemůže vycházet pouze z náznaků, ale musí se dopátrat pravdy ve sporné situaci. V případech, které se týkají fungo­vání rozsáhlé právní úpravy v oblasti bydlení, mohou být předmětem tohoto hodnocení nejen okolnosti snižování nájemného, které vybírají soukromí vlastníci, a rozsah zásahu státu do smluvní volnosti a smluvních vztahů na trhu s nájemním bydlením, ale také existence pro­ces­ních a jiných záruk, aby fungování systému a jeho dopad na majetková práva vlastníka nebyly svévolné ani nepředvídatelné. Nejistota – ať legislativní, administrativní či vyplývající z praxe orgánů – je faktorem, který je třeba při hodnocení postupu státu brát v úvahu. Je-li ve hře otázka obecného zájmu, orgány veřejné moci jsou povinny jednat včas, řádně a zcela konzis­tentně (viz výše uvedené rozsudky Immobiliare Saffi, § 54, a Broniowski, § 151).

5. Uplatnění výše uvedených zásad na projednávanou věc

a) K otázce, zda polské úřady dodržely zásadu zákonnosti

(i) Tvrzení stran

α) Stěžovatelka

169. Stěžovatelka je toho názoru, že úřady tuto zásadu nerespektovaly.

Úvodem poznamenává, že všechna správní rozhodnutí, jimiž se prováděla opatření k úpravě užívání jejího majetku, zejména rozhodnutí o přidělení bytů A. Z. a W. P., a jimiž byl její dům svěřen do správy státu, byla v letech 1996-1997 prohlášena za vydaná v rozporu s polským právem. Podle článku 1 Protokolu č. 1 nelze zásah státu do pokojného užívání majetku – ať už se jedná o vyvlastnění, nebo o úpravu užívání majetku – považovat za zá­konný, je-li příslušné rozhodnutí vydáno v rozporu s platnými zákony.

Krom toho zákon z roku 1994, přesněji řečeno jeho ustanovení, která podrobují sou­kromé vlastníky regulaci nájemného a ukládají jim jednostranné povinnosti při údržbě ma­jetku, nelze považovat za „přijímání zákonů“, neboť ve dvou po sobě jdoucích nálezech, a to ze dnů 12. ledna a 10. října 2000, je Ústavní soud prohlásil za neústavní a odporující Úmluvě.

Tentýž závěr platí i pro zákon z roku 2001. Ve svém třetím zásadním nálezu ohledně právní úpravy bydlení ze dne 2. října 2002 proto Ústavní soud prohlásil za neústavní usta­no­vení omezující úroveň zvyšování nájemného. Ve svém nejnovějším nálezu ze dne 19. dub­na 2005 Ústavní soud rozhodl, že ustanovení novel z prosince 2004, kterými bylo prodlouže­no fungování systému regulovaného nájemného i na dobu po 31. prosinci 2004, jsou neústavní.

Podle stěžovatelky proto všechna státem přijatá opatření zasahující do oblasti jejích majetkových práv postrádala dostatečný právní základ.

β) Vláda

170. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí. Tvrdí, že úprava užívání stěžovatelčina majetku měla jasný, pevný a stálý právní základ v podobě souvislé řady zákonů platných po celé období, na něž se vztahuje příslušnost ratione temporis Soudu. Prvním z nich byl zákon o bytech z roku 1974, účinný do 12. listopadu 1994. Následoval zákon z roku 1994, účinný od 12. listopadu 1994 do 11. července 2001, který obsahoval ustanovení o regulaci nájemného a další omezení práv vlastníků. Konečně zákon z roku 2001 zakotvoval pravidla vztahující se na nájemní vztahy, která začala platit dne 11. července 2001 a platí dodnes.

171. Vláda připouští, že zákonnost státem přijatého opatření nespočívá pouze v tom, že bylo řádně přijato zákonodárným sborem. Je rovněž třeba, aby byla dodržena zásada právní jistoty. V této souvislosti je nepochybně důležitým aspektem požadavek, že zákon nemá být měněn neočekávaně, aby tak nedocházelo k zásahům do závažných rozhodnutí jednotlivců učiněných v dobré víře, že zákon byl přijat na určité období, po něž také zůstane účinný. Systém regulace nájemného upravený zákony z let 1994 a 2001, které byly přijaty na dobu určitou k nápravě nedostatků předchozí právní úpravy a s cílem poskytnout ochranu nájem­cům, byl podle názoru vlády příkladem uplatnění zásady právní jistoty.

(ii) Hodnocení Soudu

172. Senát dospěl v otázce zákonnosti napadených opatření k následujícímu závěru:

„(...) úprava užívání majetku státem je podmíněna tím, že se provádí přijímáním „zákonů“ (...) V projednávané věci sice není sporu o tom, že omezení stěžovatelčina práva byla stanovena třemi po sobě jdoucími zákony o bytech, stěžovatelka však namítá, že následná rozhodnutí, jimiž byla přísluš­ná správní rozhodnutí prohlášena za vydaná v rozporu se zákonem a zákonná ustanovení za neústavní, byla tato opatření se zpětnou účinností zbavena jakýchkoli právních účinků (...)

Soud se nicméně domnívá, že vydaná rozhodnutí a jejich dopad na posouzení, zda Polsko vy­hovělo článku 1 Protokolu č. 1, jsou relevantní pro určení, zda orgány zachovaly spravedlivou rovno­váhu mezi dotčenými zájmy. Pro účely zjištění, zda napadená opatření byla upravena „zákonem“ ve smyslu druhého odstavce tohoto článku, proto Soudu stačí, když shledá, že byla uplatněna v souladu s polskou právní úpravou platnou v době, kdy k daným událostem došlo.“

173. Velký senát k tomuto hodnocení dodává, a zároveň tím odpovídá i na stěžovatelčiny argumenty (viz § 169 výše), že nabytí právní moci nálezů Ústavního soudu z 12. ledna a 10. října 2000 bylo odloženo na 11. července 2001 (viz § 80 a 83 výše), což mělo za následek, že napadená ustanovení zákona z roku 1994 byla použitelná až do tohoto data. Za těchto okolností se tedy Soud může ztotožnit s tvrzením, že zásah nebyl v rozporu se zásadou zákonnosti.

b) K otázce, zda polské orgány sledovaly „legitimní cíl v obecném zájmu“

(i) Tvrzení stran

α) Stěžovatelka

174. Napadené zákony o bytech dle názoru stěžovatelky postrádaly legitimní opod­statnění.

Třebaže po druhé světové válce existovala jasná potřeba zajistit bydlení vysídleným osobám, což ospravedlňovalo zavedení státní správy nad nájemními bytovými domy, neexis­toval důvod pro takový postup vůči stěžovatelčině domu, který byl vždy domem rodinným a nikoli nájemním. Obsazení takového domu nájemci a zbavení stěžovatelky jejího bydlení mohlo tento problém stěží vyřešit.

Totéž platí pro následná omezení zavedená zákonem z roku 1994. Tato omezení byla sice zavedena na ochranu nájemců v tíživé finanční situaci, žádné ustanovení napadeného zá­kona však nevázalo právo na nízké nájemné na individuální situaci nájemce. Jelikož příslušné zákony o bytech nespojovaly nárok na přidělení bytu s nízkým nájemným s jakýmikoliv pod­mínkami, jako například výší příjmu, sociální nebo rodinnou situací a věkem nájemce, nebo výměrou a kategorií předmětného bytu, nájemci stačilo získat nájemní právo na základě správního rozhodnutí vydaného za komunistického režimu, aby mohl těžit z výsadního posta­vení v rámci systému regulace nájemného. O takovém právním řešení, které navíc bylo přijato na úkor soukromých osob, které se stejně jako sama stěžovatelka nemusely nutně nacházet v lepší finanční situaci než jejich nájemci, lze jen stěží tvrdit, že sledovalo jakýkoli legitimní cíl v „obecném“ nebo „veřejném“ zájmu.

β) Vláda

175. Ve svých písemných i ústních stanoviscích vláda soustavně tvrdí, že hlavním cílem napadané právní úpravy bylo a je chránit nájemce před nepřiměřeně vysokou úrovní nájemného v období ekonomické transformace v Polsku. V 90. letech se musely orgány vypo­řádat s mimořádně obtížnou bytovou situací, která se vyznačovala vážným nedostatkem bytů a jejich vysokými cenami. Tato situace vyžadovala, aby stát reguloval zvyšování nájemného nejen ve veřejném sektoru, ale i v sektoru soukromém. Stát byl nucen tato opatření zavést, aby předešel masovému soudnímu vyklízení bytů, které by po zavedení zcela neregulovaného zvyšování nájemného nutně následovalo a které by způsobilo vážné sociální napětí, a ohrozilo tak veřejný pořádek.

176. Vláda dále uvádí, že systém regulovaného nájemného je čistě dočasné, nouzové opatření, určené k vyřešení vážného nedostatku bytů v Polsku, umocňovaného zhoršující se ekonomickou situací domácností. Vláda v této souvislosti odkazuje na statistické údaje, jež předložila a podle nichž v letech 2000-2002 žilo 54-58 % obyvatelstva pod hranicí chudoby a v letech 1998-2002 bylo 7 až 10 % domácností v prodlení s placením nájemného.

Vláda rovněž zdůrazňuje, že i polský Ústavní soud prohlásil potřebu omezení růstu ná­jemného po určitou dobu za věc v obecném zájmu, a zejména v zájmu ochrany nájemců v tíživé finanční situaci v období přechodu od státního řízení ke svobodnému tržnímu hospo­dářství.

177. Systém státem regulovaného zvyšování nájemného byl proto zaveden ve snaze ochránit zájmy nájemců v prostředí tržního hospodářství, a zejména je uchránit před nebez­pečím, že se ocitnou v horším postavení ve vztahu k ekonomicky lépe situovaným vlastní­kům. V období transformace bylo úkolem státu zajistit, aby úroveň nájemného zůstala na so­ciálně přijatelné úrovni, což je třeba s ohledem na rozsudek Soudu ve věci Mellacher (uve­dený výše, § 53 a 54) považovat za legitimní zájem.

(ii) Hodnocení Soudu

178. Velký senát po zhodnocení argumentů obou účastníků řízení nespatřuje žádný důvod, pro který by se měl odklánět od následujících závěrů senátu (viz § 160 rozsudku senátu):

„Jak vyplývá z podkladů předložených účastníky řízení a z příslušných nálezů polského Ústav­ního soudu, systém regulace nájemného v Polsku vznikl za situace chronického nedostatku bytů, nízké nabídky nájemních bytů na trhu a vysokých cen bytů nabízených ke koupi. Byl zaveden s cílem zajistit nájemcům sociální ochranu a zabezpečit – obzvláště nájemcům nacházející se ve svízelné finanční si­tuaci – postupný přechod systému státem regulovaného nájemného k systému, kde je nájemné plně do­jednáváno v rámci smlouvy, a to v průběhu zásadní reformy země po pádu komunistického režimu (...)

Soud připouští, že za daných ekonomických a sociálních okolností projednávané věci sledovala napadená právní úprava legitimní cíl v obecném zájmu, jak to vyžaduje druhý odstavec článku 1.“

c) K otázce, zda polské orgány nalezly spravedlivou rovnováhu mezi obecným zájmem společnosti a stěžovatelčiným právem na pokojné užívání majetku

(i) Tvrzení účastníků řízení

α) Stěžovatelka

179. Stěžovatelka tvrdí, že polské státní orgány zjevně nenalezly spravedlivou rovno­váhu mezi požadavky obecného zájmu, jehož se dovolávají, a jejím vlastnickým právem.

Stěžovatelka je přesvědčena, že základní otázkou v této věci je otázka, kdo a v jakém rozsahu má nést břemeno vyplývající z bytové politiky – zda vlastníci nebo stát. Dle jejího názoru ani špatný stav státního rozpočtu, ani náklady na politickou a ekonomickou trans­for­maci státu nemohou ospravedlnit skutečnost, že hlavní břímě obětí přinášených ve prospěch společnosti bylo přeneseno na bedra určité skupiny vlastníků nemovitostí.

180. Stěžovatelka důrazně popírá argument uplatněný vládou v řízení před velkým senátem, podle nějž byl systém regulovaného nájemného založen na určitém společenském konsensu mezi vlastníky, nájemci a státem. Zejména zpochybňuje tvrzení vlády, že „tímto konsensem bylo nájemcům zaručeno, že během desetiletého období po nabytí účinnosti zá­ko­na z roku 1994 se jejich situace nezmění, a vlastníkům – kteří se vzdali svých nároků na ná­hradu škody – bylo přislíbeno, že po uvedeném období přestanou existovat jakákoli omezení týkající se nájemného“ (viz § 189 níže). Dle jejího názoru se tento systém nezakládal na žádných dobrovolných závazcích ze strany vlastníků ani nájemců, ale naopak na státem vnu­ceném právním řešení, které spočívalo v tom, že jedna sociální skupina (nájemci) byla doto­vána jinou skupinou (vlastníky).

Jednalo-li se podle slov vlády o situaci „právního smíru“ (viz § 189 níže), jak je mož­né vysvětlit skutečnost, že v Polsku byla příčinou tolika kontroverzí a vedla k řadě sporům se státem před Ústavním soudem? Navíc kdykoli byla posuzována ústavnost příslušné právní úpravy, byla tato úprava důrazně kritizována jak ze strany vlastníků, kteří tvrdili, že na ně přenáší mimořádně tíživé břemeno, tak ze strany nájemců, z jejichž pohledu byla neuspo­kojivá.

181. Stěžovatelka souhlasí s názorem Soudu vyjádřeným v řadě svých rozsudků, např. Spadea a Scalabrino proti Itálii, Scollo proti Itálii nebo Mellacher a ostatní proti Rakousku, že totiž omezení práv vlastníků jsou běžná v mnoha zemích, které se potýkají s nedostatkem bytů. V některých z uvedených případů byla tato omezení dokonce shledána za oprávněná přiměřená cílům sledovaným státem v obecném zájmu. V žádném z těchto případů však orgá­ny neomezily práva stěžovatelů v takovém rozsahu jako v projednávané věci.

182. Souhrn různých omezení práv vlastníků podle zákona z roku 1994 a následně zákona z roku 2001 je dle názoru stěžovatelky nepřijatelným a nepřiměřeným zásahem do jejich vlastnických práv.

V tomto ohledu poukazuje na skutečnost, že polský Ústavní soud ve čtyřech po sobě jdoucích nálezech z 12. ledna 2000, 10. října 2000, 2. října 2002 a 19. dubna 2005 rozhodl, že omezení práv vlastníků, která jim byla stanovena v rámci systému regulace nájemného na základě zákonů z let 1994 a 2001, jsou neslučitelná s ústavními zásadami ochrany vlastnic­kého práva a právního státu. Dále rozhodl, že zavedením tohoto systému ze strany orgánů bylo na vlastníky přeneseno nepřiměřené a příliš tíživé břemeno.

183. Nájem byl stěžovatelce a jiným soukromým vlastníkům vnucen v rámci zákona z roku 1994 jednostranným rozhodnutím státu. Toto rozhodnutí doprovázela přísná omezení týkající se skončení nájmu. Další ustanovení zákona z roku 1994 na jedné straně stanovila velmi nízké nájemné, značně pod úrovní obvyklých nákladů na údržbu nemovitosti, a na druhé straně ukládala vlastníkům povinnost provádět nákladné udržovací práce.

Tento stav se nezlepšil ani za účinnosti zákona z roku 2001, neboť tento zákon prak­ticky zachoval všechna omezení platná pro skončení nájmu a povinnosti týkající se údržby nemovitosti a zhoršil postavení vlastníků tím, že zmrazil nájemné na nepřijatelně nízké úrovni. Na základě novel z prosince 2004 státní orgány navíc prodloužily účinnost ustanovení omezujících zvyšování nájemného i po konečném termínu, který samy v zákoně stanovily. Ústavní soud toto jednání označil za mimořádně závažné porušení zásady právního státu.

184. Stěžovatelka nesdílí názor vlády, že nabytím právní moci nálezu Ústavního sou­du ze dne 19. dubna 2005 byl systém regulovaného nájemného zrušen a že strany nájemní smlouvy si mohou nyní nájemné stanovit svobodně (viz § 190 níže). Ustanovení zákona z roku 2001 účinná v současné době totiž stanoví pravý opak: podle § 8a zákona z roku 2001 je zvýšení nájemného nad hranici 3 % přípustné jen v odůvodněných případech a lze je napadnout u soudu. Zároveň zůstaly tíživé povinnosti vlastníků při údržbě nemovitostí beze změny. Co se týče výpovědi z nájmu, tato ustanovení se jen nepatrně lišila od ustanovení předchozích zákonů, která byla shledána vadnými, a přestěhování nájemců bylo nadále znač­ně obtížné, ne-li nemožné. Jen stěží se lze domnívat, že těmito drobnými změnami právní úpravy bydlení byl systém regulace nájemného zrušen. Stejně tak se v jejich důsledku postavení vlastníků nijak znatelně nezlepšilo.

Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že Ústavní soud jak v nálezu ze dne 19. dubna 2005, tak v doporučeních z června 2005, poukázal na řadu závažných nedostatků stávajícího systému a zaujal názor, že zákon z roku 2001 v platném znění „neupravuje žádný uspokojivý a konzis­tentní mechanismus k zachování rovnováhy mezi zájmy vlastníků a nájemců“. Ústavní soud v této souvislosti připomněl orgánům naléhavou potřebu zavedení norem, na jejichž základě by vlastníci po desetiletích dotování státní politiky bydlení mohli ze svého majetku požívat „přiměřený zisk“, a zdůraznil, že právo na zisk je jednou ze základních složek vlastnického práva. Orgány však doposud nepodnikly žádné kroky k uvedení těchto doporučení do praxe.

Stěžovatelka rovněž poukazuje na skutečnost, že ve stávající právní úpravě chybí kri­téria, která by umožnila vymezit, co se považuje za „odůvodněné zvýšení nájemného“, v dů­sledku čehož vlastníci konkrétně nejsou s to zvýšit úroveň nájemného. Jak správně zdůraznil Ústavní soud ve svém nálezu a doporučeních, kvůli neexistenci takových zákonných kritérií se stal soudní přezkum zvyšování nájemného iluzorní. V tomto směru stěžovatelka předkládá podrobnosti o jistém sporu probíhajícím před polským soudem, který se týká 13 % zvýšení nájemného. Stěžovatelka k tomu dodává, že vzhledem k obvyklé délce řízení před polskými občanskoprávními soudy lze očekávat, že konečný rozsudek bude vynesen do dvou let, přičemž nájemné zůstane v mezidobí zmraženo na úrovni 3 %.

185. V odpověď na argument vlády, podle nějž systém regulace nájemného již nemá na její vlastnické právo vliv a že se již domohla požadované nápravy, neboť svůj dům znovu získala do držby, jelikož dva z jejích nájemců se již odstěhovali a třetí se chystal tak učinit krátce po termínu ústního jednání (viz § 192 níže), stěžovatelka připouští, že pozornost, jakou polská média jejímu případu probíhajícímu před štrasburským soudem věnovala, skutečně přispěla k tomu, že se dva z nájemců odstěhovali. O této skutečnosti se dozvěděla v červnu 2005 od představitele polské vlády, který jí nicméně odmítl oficiálně dům předat do držby, a Soud o tom informovala dne 22. srpna 2005. Nicméně v den konání jednání byl třetí byt stále ještě obsazen J. W. Stěžovatelka tak nemohla nájem jednoduše ukončit, neboť J. W. vzhledem ke svému pokročilému věku náležela do skupiny nájemců, kteří byli proti ukončení nájmu ze zákona chráněni podle § 11 odst. 12 zákona z roku 2001.

Co se týče tvrzení, že polský systém regulace nájemného již nemá dopad na její vlast­nické právo, stěžovatelka zdůrazňuje, že pouhé obnovení držby předmětného domu neukon­čilo a ani nemohlo ukončit porušování jejích práv. Následky, které jí napadená právní úprava způsobila, nepominou ani nebudou odčiněny navrácením toho, co z jejího majetku zbylo. Dům se nacházel v dobrém stavu, když nad ním byla zavedena státní správa. Nyní je dům takřka ruinou, po letech zanedbávání a chátrání způsobeného jak nedbalou správou ze strany státu, tak nemožností pokrýt náklady na nezbytné opravy z vybraného nájemného.

186. Stěžovatelka závěrem prohlašuje, že nálezem Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005 nebylo zhojeno porušení článku 1 Protokolu č. 1, k němuž v její věci dospěl senát. Stej­ně tak neučinil přítrž systémovému porušování vlastnických práv jiných vlastníků, nacháze­jících se v podobné situaci, tak jak bylo zjištěno v jejím případě.

Žádá proto Soud, aby závěry senátu v plném rozsahu potvrdil.

β) Vláda

187. Vláda zastává názor, že státní orgány zachovaly vztah přiměřenosti mezi použi­tými prostředky a sledovaným cílem.

188. Ve svých stanoviscích učiněných před velkým senátem nejprve cituje závěr se­nátu, podle nějž zavedením systému regulace nájemného přenesly státní orgány na stěžova­telku nepřiměřené a příliš tíživé břemeno (viz § 188 rozsudku senátu). V této souvislosti tvrdí, že jelikož státní správa bydlení zavedená za komunistického režimu zbavila vlastníky byť jen teoretických vlastnických práv, k 10. říjnu 1994 neměla stěžovatelka žádná práva, pokud se jedná o ukončování nájmů ve svých bytech a stanovení výše nájemného (viz § 151 a 153 výše). Z tohoto pohledu tedy napadené zákony ve znění platném od uvedeného data do současnosti vlastnické právo stěžovatelky nijak neomezily, ale naopak rozsah jejího práva i práva ostatních vlastníků ve vztahu k nájmu jejich bytů postupně rozšiřovaly. Dle názoru vlády tedy byl zavedením systému regulace nájemného ve skutečnosti zahájen složitý proces obnovy vlastního práva vlastníků, který vzhledem ke stavu nabídky bytů zděděnému po ko­munistickém režimu a k potřebě zajistit rovnováhu v právech všech členů společnosti, vedl úřady k přijetí mimořádně obtížných rozhodnutí.

189. V řízení před velkým senátem vláda uplatnil též nový argument, a sice že systém regulace nájemného byl založen na zvláštním společenském konsensu mezi vlastníky, nájem­ci a státem. Tento konsensus měl zaručovat nájemcům, že po dobu deseti let od účinnosti zákona z roku 1994 se jejich situace nezmění, a vlastníkům – kteří se vzdali svých nároků na náhradu škody – bylo přislíbeno, že po uplynutí této doby přestanou platit veškerá omezení týkající se nájemného. Sama se na oplátku zavázala, že k 31. prosinci 2004 přestanou platit veškerá omezení vyplývající z uvedeného konsensu. Tuto situaci tedy bylo možno označit za „právní smír“, neboť byla výsledkem kompromisu dosaženého různými sociálními skupinami. To potvrdil ve svém nálezu ze dne 19. dubna 2005 Ústavní soud, který prohlásil, že v období transformace bylo zavedení systému regulace nájemného nezbytné. Krom toho ve všech svých předchozích nálezech k této otázce Ústavní soud vždy uznával, že je třeba nadále chránit nájemce, kteří uzavřeli nájemní smlouvy na základě správních rozhodnutí a kterým zákon z roku 1994 zaručoval na dobu určitou jistou maximální výši nájemného. Ústavní soud výslovně uznal, že potřeba ochrany nájemců před nepřiměřeně vysokým nájemným byla plně odůvodněna bytovou situací v Polsku.

Vláda na ústním jednání též uvedla, že vlastníci mohou pobírat dotace na obnovu a modernizaci a kromě toho mohou k financování nezbytných oprav využít také komerčních úvěrů.

190. Vláda dále zdůrazňuje, že prostředky regulace nájemného zakotvené v zákoně z roku 1994 a v zákoně z roku 2001 byly pouze dočasné povahy a od vydání nálezu Ústav­ního soudu ze dne 19. dubna 2005, který ve skutečnosti znamenal konec systému regulace nájemného v Polsku, nebyly nadále zachovány. Na základě tohoto nálezu byla tedy veškerá dřívější omezení zrušena. Od té doby jsou v Polsku nájmy regulovány pouze zákonem trhu a v současné době již státní orgány v dané oblasti žádná omezení neukládají. Strany nájemní smlouvy si mohou volně sjednat výši nájemného a ani práva vlastníků již nejsou žádným způsobem omezena. Vláda tak současně dostála svým závazkům, které převzala v rámci výše zmiňovaného společenského konsensu, a „pravidla hry“, o nichž se zmiňuje Ústavní soud, tak byla konečně naplněna.

191. Vláda dále na základě srovnání mezi projednávaným případem a případem Mellacher a ostatní proti Rakousku tvrdí, že jestliže Soud v posledně uvedeném případě rozhodl, že „za účelem reformy sociální legislativy, zejména v oblasti regulace nájemného (...), musí mít zákonodárce možnost přijímat opatření dotýkající se budoucího plnění dříve uzavřených smluv, aby dosáhl cíle, který si stanovil“, pak musí mít zákonodárce a fortiori nejen možnost stanovit výši nájemného pod úrovní tržního nájemného, ale také možnost přijímat opatření ovlivňující plnění nájemních smluv založených na dřívějších správních rozhodnutích, pokud nájemci neměli naprosto žádný vliv na výši nájemného či na výběr bytu, tj. soukromého či státního, který jim byl přidělován.

192. Vláda konečně v souvislosti s konkrétním případem stěžovatelky zdůrazňuje, že závěry Ústavního soudu o nedostatečnosti regulovaného nájemného nemohou být rozhodující. Ústavní soud totiž poukazoval na obecnou situaci v Polsku. Ta však nemusí nutně platit pro každého vlastníka a vláda nevidí důvod, proč by se měla tato situace vztahovat i na stě­žo­va­telčin případ. V této souvislosti také upozorňuje na skutečnost, že dva byty nacházející se v domě stěžovatelky byly uvolněny v červnu 2003 a září 2004. Třetí byt měl být nájemkyní J. W. vyklizen několik týdnů po termínu ústního jednání, neboť jí byl přidělen byt ve vlast­nictví města Gdyně. Nájemkyně se v únoru 2006 skutečně odstěhovala (viz § 66 výše). Stěžo­vatelka nikdy nedala J. W. výpověď ani jí nezvýšila nájemné, ačkoli J. W. platila částku ná­jemného odpovídající 1,5 % hodnoty rekonstrukce bytu. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžo­vatelka již nemůže namítat, že znovu nenabyla předmětný dům do držby, nebo že systém regulovaného nájemného i nadále ovlivňuje její vlastnické právo.

193. Stručně řečeno, vláda žádá velký senát, aby rozhodl, že k porušení článku 1 Pro­tokolu č. 1 nedošlo.

(ii) Hodnocení Soudu

194. Pro posouzení dopadu dotyčného systému regulace nájemného na stěžovatelčino vlastnické právo senát přihlížel ke skutečnosti, že v průběhu relevantního období (od 10. října 1994 do 25. ledna 2005, kdy vynesl svůj rozsudek) se na stěžovatelku vztahovaly tři různé zákony o bytech, jmenovitě zákon z roku 1994, zákon z roku 2001 a jeho novely z prosince 2004. Je třeba poznamenat, že uplatňování „režimu zvláštního nájmu“ podle zákona o bytech z roku 1974 (v období od 10. října do 12. listopadu 1994, tj. do dne nabytí účinnosti zákona z roku 1994) mělo zanedbatelný vliv na „pokojné užívání jejího majetku“ (viz § 170 rozsudku senátu).

Velký senát bude případ posuzovat na tomto základě, přičemž vezme v úvahu vývoj od vydání rozsudku senátu.

(α) Zákon z roku 1994

Hlavní rysy systému regulace nájemného zavedeného zákonem z roku 1994

195. Velký senát se stejně jako senát ztotožňuje s vládou v tom, že zákon z roku 1994 byl prvním ze zákonů přijatých ve snaze reformovat oblast bydlení v Polsku v období přechodu země k tržnímu hospodářství. Dále též připouští, že v porovnání s předchozím „režimem zvláštního nájmu“, který podřídil nájemní trh zcela kontrole státu, byl zákon z roku 1994 obecně vzato krokem kupředu. Tento zákon zejména omezil státní kontrolu nad nájmy v bytech, které bez ohledu na to, zda byly vlastněny obcemi či soukromými osobami, doposud spadaly do „režimu zvláštního nájmu“, přičemž současně umožnil, aby byly nebytové pros­tory pronajímány za tržní nájemné (viz § 171 a 172 rozsudku senátu a § 188 výše). Pokud se však týče stěžovatelky a dalších vlastníků bytů, které dříve spadaly do „režimu zvláštního nájmu“, tento zákon zachoval řadu omezení jejich práv, která byla z převažující části, jak je vysvětleno níže, srovnatelná s omezeními vyplývajícími ze zákonů o bytech přijatých během komunistického režimu.

196. Úvodem je třeba konstatovat, že podle § 55 a 56 zákona z roku 1994 měly být veškeré nájmy, které byly založeny na dřívějších správních rozhodnutích o přidělení bytu, považovány za smluvní nájmy, uzavřené na dobu neurčitou. Toto ustanovení sice v konečném důsledku vytvořilo nájemní kvazikontrakt mezi vlastníkem a nájemcem – což, jak už bylo řečeno, byl krok vpřed ve smyslu obnovení základů smluvních vztahů na trhu s nájmy –, ale vlastníci neměli žádný vliv na výběr nájemce nebo na určení podstatných náležitostí takové smlouvy. To platilo nejen pro dobu trvání nájmu, ale i pro podmínky jeho ukončení, čímž byla značně omezena práva vlastníků na ukončení nájmů dokonce i vůči takovým nájemcům, kteří trvale neplnili podmínky nájemní smlouvy. Navíc, i kdyby pronajímatelé nájem ukončili, nemohli byt dát vyklidit a případně jej pronajmout na volném trhu, dokud nezajistili nájemci na vlastní náklady „náhradní ubytování“. Takový soubor právních norem spolu s trvalým nedostatkem bytů v Polsku a s existencí přechodu nájemní smlouvy na nájemcovy blízké příbuzné pronajímateli velmi znesnadňoval opětovné nabytí bytu do držby (viz § 16, 18, 73 a 79 výše).

197. Ustanovení § 9 zákona z roku 1994, které vlastníkům ukládalo povinnost prová­dět jisté opravy a údržbu svých nemovitostí, obsahovalo výčet dalších povinností vlastníků, s nimiž byly potenciálně spojeny značné finanční výdaje. Současně však bylo zákonem ome­zeno jejich právo pobírat z nájmu zisk. Podle § 25 zákona z roku 1994 neměl pronajímatel právo stanovit výši nájemného, neboť to nesmělo překročit úroveň stanovenou zákonem na 3 % „hodnoty rekonstrukce“ bytu (viz § 76-83 výše).

Dopad zákona z roku 1994 na vlastnické právo stěžovatelky a dalších vlastníků

198. Výše nájemného nikdy nedosáhla zákonné hranice 3 % hodnoty rekonstrukce a státní orgány ji v celé zemi udržovaly na úrovni pokrývající přibližně 60 % nákladů na údržbu, jak to ukázala konkrétní aplikace zákona z roku 1994 a jak to také připustila výkonná moc a potvrdily závěry polského Ústavního soudu. Vzniklý rozdíl hradili pronajímatelé (viz § 15 a 80-82 výše).

Vlastníkům dále přitížil § 9 zákona z roku 1994. Ten měl totiž další nepříznivé důsledky pro jejich finanční situaci, když jim ukládal povinnost provádět nákladnou údržbu, přestože v praxi bylo nájemné stanoveno pod úrovní průměrných nákladů na údržbu majetku, nemluvě o nákladech na větší opravy, které rovněž padaly na jejich bedra. Navíc bránění vlastníkům v jejich právu volně nakládat s vlastními byty, plynoucí z ustanovení omezujících ukončování nájmu, způsobilo pokles tržní hodnoty předmětných budov (viz § 71-82 výše).

199. Tato omezení a jejich dopad na práva vlastníků dvakrát zkoumal polský Ústavní soud. Ve svých nálezech z 12. ledna a 10. října 2000, které vedly k zrušení zákona z roku 1994, rozhodl, že příslušná ustanovení jsou neústavní, neboť jsou neslučitelná se zásadami ochrany vlastnického práva, přiměřenosti, právního státu a sociální spravedlnosti (viz § 82 a 83 výše). Mimoto v nálezu ze dne 12. ledna 2000 Ústavní soud posuzoval situaci také z hlediska Úmluvy a konstatoval, že napadený systém regulace nájemného znamená porušení článku 1 Protokolu č. 1 (viz § 82 výše).

200. Ústavní soud sice rozhodl, že zavedení regulace nájemného nebylo samo o sobě neslučitelné s Ústavou, či dokonce s mezinárodními závazky Polska, neboť v dané době byla „ochrana práv nájemců ústavně potvrzenou nutností“, a že vzhledem ke svízelné bytové situaci bylo zapotřebí omezit či dokonce vyloučit svobodné sjednávání cen nájemného, shle­dal nicméně, že mechanismus regulace nájemného zavedený v § 56 odst. 2 ve spojení s dal­šími ustanoveními zákona z roku 1994 měl za následek, že „vlastníci byli zbaveni sebemenší výsady spojené s jejich vlastnickým právem“. Dále zdůraznil, že v ústavní rovině nelze nijak ospravedlnit poskytnutí požadované ochrany nájemcům převážně na jiné skupiny soukromých osob, a sice vlastníků pronajatých bytů. V tomto ohledu podotkl, že zákon z roku 1994 „záměrně stanovil výši regulovaného nájemného pod úrovní nákladů skutečně vynakládaných vlastníky“ a že vzhledem k jejich povinnosti nést náklady na zachování svého majetku v urči­tém stavu, byl založen „na předpokladu, že nemovitý majetek musí – až do konce roku 2004 – způsobovat vlastníkům ztráty“. Podle jeho názoru zákon z roku 1994 uvalil na vlastníky podstatný díl příspěvku, který měla poskytnout společnost ve prospěch nemajetných nájemců. V této souvislosti považoval Ústavní soud za značně významnou skutečnost, že polská právní úprava souběžně nestanovila žádné řešení umožňující vlastníkům vyrovnat ztráty a náklady vynaložené na údržbu svého majetku, a uvedl, že situace může a musí být napravena „finan­cováním nákladů na údržbu a opravy budov z veřejných prostředků (...), plným zohledněním ztrát a nákladů vynaložených vlastníky v daňových předpisech a stanovením úrovně nájemné­ho v závislosti na nájemcově příjmu“ (viz § 82 výše).

201. Vláda stejně jako v řízení před senátem argumentuje, že závěry Ústavního soudu o obecné nedostatečnosti regulovaného nájemného nejsou ve stěžovatelčině konkrétním pří­padě rozhodné (viz § 192 výše). Velký senát však tento argument odmítá a plně se ztotožňuje s hodnocením senátu (viz § 175 rozsudku senátu):

„ (...) Ústavní soud nejenže své závěry o škodlivých účincích zákona z roku 1994 na vlastnické právo vlastníků podepřel zevrubným zkoumáním celkové bytové situace v Polsku, jakož i listinnými důkazy pocházejícími od státních orgánů (...), měl však též výhodu bezprostřední znalosti podmínek panujících v zemi (...). Vláda nepředložila žádný důkaz toho, že tyto podmínky, u nichž bylo prokázáno, že panují v celém Polsku, v případě stěžovatelky neexistovaly, nebo že se její situace podstatně liší od situace jiných polských vlastníků.“

202. S odkazem na rozsudek Soudu ve věci Mellacher a ostatní proti Rakousku vláda dále prohlašuje, že podle článku 1 Protokolu č. 1 při schvalování zákonů ve snaze napravit bytovou situaci jsou státy oprávněny nejen stanovit nájemné pod úroveň tržního nájemného, ale také přijmout radikální opatření, jako je zrušení platně uzavřených nájemních smluv (viz § 191 výše).

Velký senát konstatuje, že tento argument byl již zkoumán senátem, který dospěl k následujícímu závěru (viz § 176 rozsudku senátu):

„Soud připouští, že vzhledem k mimořádně obtížné bytové situaci v Polsku, k nevyhnutně závažným sociálním důsledkům doprovázejícím reformu trhu s nájmy, jakož i k dopadu této reformy na ekonomická a jiná práva velkého počtu osob, bylo rozhodnutí přijmout zákony omezující výši nájem­ného v bytech patřících soukromým vlastníkům za účelem ochrany nájemců odůvodněné, obzvláště pokud bylo trvání tohoto opatření v čase omezeno (...). Jak ovšem správně zdůraznila stěžovatelka, (...) ačkoli příslušné rakouské právní předpisy stanovily řadu omezení výše nájemného, či možnost jeho snížení, upravovaly také postupy, jež umožňovaly vlastníkům náklady vynaložené na údržbu získat zpět (viz též výše uvedený rozsudek Mellacher a ostatní, § 31-32 a 55-56). Zákon z roku 1994 však žádný takový postup neupravoval, a jak již poznamenal Ústavní soud, polské právo neposkytovalo žádný mechanismus k zajištění rovnováhy mezi náklady na údržbu nemovitostí a příjmy z regulovaného nájemného (...).

Za těchto okolností a s ohledem na důsledky, které měla pro stěžovatelku různá omezující ustanovení, Soud rozhoduje, že celkový soubor omezení zakotvených v zákoně z roku 1994 narušil samu podstatu jejího vlastnického práva. V tomto ohledu Soud podotýká, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. ledna 2000 dospěl ke stejnému závěru, když rozhodl, že zákon z roku 1994 soukromé vlastníky „zbavil sebemenší výsady spojené s vlastnickým právem“ a že „v důsledku toho jejich právo těžit ze svého majetku na zisk, které je významnou součástí vlastnického práva, bylo zcela odstraněno a (...) jejich právo nakládat s vlastním majetkem bylo zbaveno své podstaty“ (...).“

203. Velký senát sdílí názor senátu a plně souhlasí s jeho závěry, zejména se závěrem, podle nějž soubor omezení zakotvených v zákoně z roku 1994 narušil samu podstatu stěžo­vatelčina vlastnického práva.

(β) Zákon z roku 2001

Období od 11. července 2001 do 10. října 2002

204. Daty vymezujícími toto období jsou datum nabytí účinnosti zákona z roku 2001, kterým byl nahrazen zrušený zákon z roku 1994 a kterým byly provedeny nálezy Ústavního soudu z 12. ledna a 10. října 2000, a datum zrušení – na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 2. října 2002 – ustanovení § 9 odst. 3 zákona z roku 2001, tj. ustanovení, kterým byl zaveden nový mechanismus regulace zvyšování nájemného (viz § 84-104 výše).

205. Na rozdíl od zrušených ustanovení bylo v § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 zvy­šování nájemného svázáno s mírou inflace. I nadále však byla zachována dřívější maximální hranici nájemného ve výši 3 % hodnoty rekonstrukce. Na rozdíl od zákona z roku 1994 tento paragraf již neobsahoval podrobná ustanovení o povinnostech vlastníků týkajících se údržby nemovitosti. Leč situace se zásadním způsobem nezměnila, neboť jiné zákony, zejména sta­vební zákon a občanský zákoník, stanovily obdobná pravidla jako zákon z roku 1994. Ustano­vení o skončení nájmu byla podrobnější, ale spojovala institut výpovědi s řadou omezujících podmínek a v podstatě nadále zachovávala pravidlo, podle nějž mohl vlastník znovu nabýt držbu bytu, pouze pokud poskytl nájemci náhradní ubytování (viz § 84-95 výše).

206. Dle zjištění senátu (viz § 177 rozsudku senátu) již po zhruba čtyřech měsících účinnosti nové právní úpravy napadl veřejný ochránce práv ústavnost § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 před Ústavním soudem. Tvrdil, že výše nájemného určená tímto ustanovením nepokrývá ani náklady na základní údržbu obytných domů a že tímto novým ustanovením byli vlastníci uvrženi do ještě nevýhodnějšího postavení, než jaké pro ně plynulo z pravidel regulace nájemného zakotvených v zákoně z roku 1994, v jejichž případě již bylo rozhodnuto, že porušují vlastnické právo (viz § 96 výše).

207. Ústavní soud své závěry založil na obsáhlých listinných důkazech a na posouzení celkové situace v Polsku a rozhodl, že příslušná ustanovení upravující regulaci výše nájem­ného nejsou slučitelná s ústavními zásadami ochrany vlastnického práva, právního státu a so­ciální spravedlnosti. Ústavní soud mimo jiné rozhodl, že situace vytvořená zákonem z roku 2001 je „nepochybně méně příznivá, než (...) [jaká panovala] za účinnosti zákona z roku 1994“, že „zákonodárce stanovil nepřiměřeně nízké výchozí nájemné“, že zákon z roku 2001 „závažným způsobem zhoršil situaci vlastníků“ a že § 9 odst. 3 „umožňuje další porušování vlastnického práva“, ke kterému docházelo na základě zákona z roku 1994. Krom toho poznamenal, že nová ustanovení o skončení nájmu situaci vlastníků nijak podstatně nezlepšila (viz § 103-104 výše).

Ústavní soud dále důrazně vyčetl zákonodárci, že dosud nezavedl žádný zákonný mechanismus k vyrovnání ztrát vlastníků vyplývajících z poklesu nájemného, a zdůraznil, že „nedošlo k žádným změnám v předpisech o dani z příjmu, alespoň co se týče odpočtu částek vynaložených na údržbu nájemních domů od daně (nebo od zdanitelného příjmu). Zákonodárce rovněž nezavedl žádné zvýhodněné úvěry na opravy nájemních domů“.

Ústavní soud dospěl k závěru, že důsledkem § 9 odst. 3 bylo pokračující porušování vlastnického práva vlastníků a že omezení zakotvená v tomto ustanovení šla nad rámec dovolených omezení tohoto práva (viz § 104 výše).

208. Pokud jde o situaci stěžovatelky v průběhu relevantního období, velký senát se ztotožňuje s názorem Ústavního soudu, a k němuž se připojil také senát, a sice že ustanovení zákona z roku 2001 platná v daném období neoprávněně omezovala její vlastnické právo a kladla na ni nepřiměřené břemeno, což nelze odůvodnit legitimním cílem, který úřady sledovaly přijetím předmětného zákona ve snaze zajistit nápravu v oblasti bydlení.

Období od 10. října 2002 do 31. prosince 2004

209. Relevantní období začalo zrušením § 9 odst. 3 zákona z roku 2001 Ústavním soudem a skončilo dnem nabytí účinnosti novel zákona z roku 2001 přijatých v prosinci 2004 (viz § 113-132 výše).

Senát ohledně tohoto období dospěl k následujícím zjištěním (viz § 180 rozsudku senátu):

„Od 10. října 2002, kdy byl zrušen § 9 odst. 3, mohla stěžovatelka zvýšit úroveň nájemného z bytů ve svém vlastnictví až o 3 % hodnoty rekonstrukce bytu (...). Avšak s ohledem na příslušné ukazatele předložené účastníky řízení je Soud toho názoru, že by se tím stěžovatelčina situace nijak hmatatelně nezlepšila. Podle vlády v období těsně před zrušením § 9 odst. 3, tj. v říjnu 2002, činilo maximální nájemné z podobného bytu ve stěžovatelčině městě 4,61 PLN za metr čtvereční, zatímco částka, kterou stěžovatelka skutečně pobírala, dosahovala v průběhu a na konci roku 2004 hodnoty 5,15 PLN (...). Tato částka (přibližně 1,27 €), která se nacházela v rozmezí nájemného platného ve většině ostatních měst v zemi (5,0-6,0 PLN), představovala pouhé 10 % zvýšení předchozího orientačního nájemného, což – jak bylo jasně prokázáno výše – naprosto nepostačuje k pokrytí nákladů na základní údržbu (...). Soudu proto není jasné, jak by možnost zvýšení nájemného na – zjevně nízkou a neodpo­vídající – maximální zákonnou úroveň mohla zlepšit situaci, o níž bylo rozhodnuto, že je pokračujícím porušováním vlastnického práva stěžovatelky a dalších vlastníků. Soud se též nedomnívá, že by pro stě­žovatelku a celou skupinu dotčených osob znamenala oproti dřívějšímu stavu věcí jakoukoli nápra­vu.“

210. V řízení před velkým senátem vláda tvrdí – a stěžovatelka toto její tvrzení ne­popřela –, že přinejmenším jednomu z nájemců, a to J. W., stěžovatelka nezvýšila nájemné na úroveň zákonného limitu 3 % hodnoty rekonstrukce, ale ponechávala ji na úrovni 1,5 %. Na základě toho vláda argumentuje, že stěžovatelka nemůže účinně tvrdit, že systém regulace nájemného porušoval v relevantním období její práva (viz § 66 a 192 výše).

Velký senát je však toho názoru, že otázka, zda stěžovatelka zvýšila jednomu ze svých nájemců nájemné na 3 % hodnota rekonstrukce či nikoli, nemá pro posouzení, zda Polsko vyhovělo požadavkům článku 1 Protokolu č. 1, rozhodující význam. Stejně jako senát se spo­kojí se zjištěním, že v dané době stěžovatelce nic nebránilo, aby tak učinila. Aby senát rozře­šil hlavní otázku, která mu byla položena, nemusí provádět podrobné výpočty ani spekulovat o rozsahu zisků, jaké by stěžovatelce a jiným vlastníků přineslo zvýšení nájemného na 3 % hodnoty rekonstrukce. Úkolem velkého senátu je spíše zjistit, zda by takové zlepšení, usku­tečněné po mnoha letech, kdy byli vlastníci nuceni přistoupit na úroveň nájemného bez jaké­koli vazby na náklady na údržbu nemovitostí (ani nemluvě o tom, že z nájemného nemohli těžit zisk), ukončilo trvající porušování článku 1 Protokolu č. 1 způsobené souborem výše uvedených omezení, nebo poskytlo stěžovatelce náležitou nápravu ve smyslu obnovení jejích práv zaručených Úmluvou.

211. Velký senát v tomto ohledu podotýká, že žádné jiné omezení vlastnických práv zrušeno nebylo. Jak zdůraznil Ústavní soud, pravidla ukončování nájmu se nijak podstatně nelišila od pravidel platných na základě zákona z roku 1994, o nichž tentýž soud již dříve rozhodl, že představují překážku právu vlastníků volně se svými byty, která měla za následek „pokles tržní hodnoty domů“ (viz § 82 a 104 výše). Ústavní soud navíc již v lednu 2000 rozhodl, že stát „uvalil podstatný díl příspěvku, který měla společnost poskytnout ve prospěch nájemců (...), na vlastníky nemovitostí“ a že tato situace byla zhoršována tím, že v Polsku neexistoval žádný zákonný mechanismus umožňující vlastníkům vyrovnat výdaje nebo zmírnit ztráty utrpěné v souvislosti s údržbou nemovitostí, či získat prostředky na nezbytné opravy, avšak žádný takový zmírňující mechanismus vytvořen nebyl (viz § 82 a 104 výše).

Za těchto okolností velký senát, byť částečně na odlišném základě (viz § 209-210 výše), dospěl ke stejnému závěru jako senát a rozhoduje, že porušování stěžovatelčina vlastnického práva v relevantním období pokračovalo.

Období od 1. ledna 2005 do 26. dubna 2005

212. Výše uvedená vymezují období účinnosti § 1 odst. 9 písm. a) novely ze dne 17. prosince 2004 a § 1 novely ze dne 22. prosince 2004, kterými bylo změněno znění § 9 zákona z roku 2001 tak, že zvýšení nájemného nad 3 % hodnoty rekonstrukce nesmělo přesáhnout roční limit 10 % běžného nájemného (viz § 124-141 výše).

213. Senát, jemuž účastníci řízení v tomto směru nepředložili žádná stanoviska, považoval za nutné přezkoumat příslušnou právní úpravu co do jejího souladu s Úmluvou a rozhodl takto (viz § 182-184 rozsudku senátu):

„182. Jak zdůrazňuje vláda, závazek zachovat systém regulace nájemného pouze dočasně byl skutečně dodržen, neboť ustanovení, kterým byla stanovena nejzazší časová hranice pro uplatnění mechanismu založeného na limitu 3 % hodnoty rekonstrukce bytu, pozbylo účinnosti dne 31. prosince 2004 (...). Vláda rovněž upustila od původního záměru prodloužit moratorium na nájemné do roku 2008 (...).

Avšak další návrh vlády – formulovaný nejen v zákonech z let 1994 a 2001, ale také před tímto Soudem během ústního jednání, totiž aby po 1. lednu 2005 bylo nájemné regulováno pouze tržními mechanismy a nebyl zaváděn žádný nový systém regulace (...) – nebyl konkretizován.

Nová ustanovení nabyla účinnosti dne 1. ledna 2005. Několik vlastníků napadlo jejich ústav­nost u Ústavního soudu již po pouhých třech dnech. Novelami přijatými v prosinci 2004 zavedlo Polsko nový mechanismus regulace zvyšování nájemného, který však byl ve své podstatě jen mírnou obměnou systému předchozího. Zaprvé může úroveň nájemného dosáhnout 3 % hodnoty rekonstrukce bytu za podmínky, že je zvýšení nájmu oznámeno v požadovaném předstihu a nedochází k němu více než jednou za šest měsíců. Zadruhé nájemné, které překračuje 3 % této hodnoty, nelze zvýšit o více než 10 % ročně (...).

183. Vzhledem k tomu, že aplikace nových ustanovení v praxi sotva započala a že závisí na řadě různých faktorů, jako je příslušný index pro přepočet (...), nepovažuje Soud za vhodné činit závěry jejich rozhodujících či dlouhodobých účincích na vlastnické právo stěžovatelky a dalších vlastníků. Na druhou stranu je však nucen poznamenat, že s ohledem na nedávno zjištěné částky hodnoty rekonstrukce bytu nepředstavuje 10 % zvýšení nájemného v praxi žádné podstatné zvýšení. Lze se proto jen stěží domnívat, že se tak zlepší situace stěžovatelky, co se týče krytí nákladů na údržbu, kterou je nadále povinna provádět na základě § 6a zákona z roku 2001.

184. Proto nelze tvrdit, že by novely z prosince roku 2004 znamenaly pro stěžovatelku jakoukoli nápravu, která by mohla zhojit porušení nastalé z důvodu pokračujícího uplatňování právní úpravy regulace nájemného v Polsku. Nová ustanovení naopak podle všeho upevňují status quo, který byl prohlášen za neslučitelný s požadavky článku 1 Protokolu č. 1.“

214. Ústavní soud následně zkoumal slučitelnost novel z prosince 2004 s polskou Ústavou. V nálezu ze dne 19. dubna 2005 Ústavní soud jednak vycházel z rozsudku senátu, na němž založil svůj závěr, podle kterého přijetí ustanovení prodlužujících platnost systému regulace nájemného i po nejzazším datu stanoveném zákonodárcem bylo v rozporu se zásadou právního státu a ochrany vlastnictví, a jednak označil postup státu za „zvláštní druh nezodpovědnosti ze strany státních orgánů“ a „za obzvláště flagrantní porušení zásady důvěry ve stát a jeho zákony“ (viz § 137-140 výše).

215. S přihlédnutím ke zjištěním Ústavního soudu velký senát nemůže než souhlasit se závěrem senátu, že přijetí novel z prosince 2004 bylo dalším aktem státu, kterým byla porušena stěžovatelčina práva zaručená článkem 1 Protokolu č. 1.

Období po 26. dubnu 2005

216. Pokud se týče období po 26. dubnu 2005, vláda uvádí, že stěžovatelka již nemů­že tvrdit, že nemá dům v držbě, vzhledem k částečnému uvolnění svého domu a k jeho plá­no­vanému úplnému vyklizení do několika týdnů po ústním jednání konaném dne 11. ledna 2006 – k čemuž také skutečně došlo dne 15. února 2006, jak následně vláda potvrdila (viz § 66 výše). Stejně tak nelze tvrdit, že systém regulace nájemného má dosud dopad na její vlast­nické právo (viz § 192 výše). Stěžovatelka je toho názoru, že tyto události nemohly ukončit ani odstranit následky, které systém regulace nájemného již způsobil ve vztahu k jejímu vlast­nickému právu (viz § 185 výše).

217. V souvislosti s prvním argumentem vlády Soud připomíná, že rozhodnutí či opa­tření ve prospěch stěžovatele v zásadě nepostačuje k tomu, aby již nemohl být považován za „oběť“, ledaže vnitrostátní úřady výslovně nebo fakticky uznají, že došlo k porušení Úmluvy, a poté za ně poskytnou náhradu (viz z mnoha dalších rozsudky Brumărescu proti Rumunsku [velký senát], č. 28342/95, § 50, ESLP 1999-VII, a Scordino proti Itálii (č. 1) [velký senát], č. 36813/97, § 180, ESLP 2006-...)

V projednávané věci však tyto podmínky nejsou splněny. Soud sice připouští, že byla-li stěžovatelka schopna za pomoci úřadů dům jako celek znovu získat do držby v závěrečné fázi řízení před Soudem, zlepšuje se tím její situace, avšak tuto okolnost lze jen stěží vnímat jako uznání, byť jen faktické, že došlo k porušení práva zaručeného Úmluvou, na něž stěžo­vatelka upozorňovala, a jako opatření k odčinění pokračujícího porušování jejího vlastnického práva způsobeného uplatňováním systému regulace nájemného, jak je konsta­toval Soud (viz § 195-215 výše).

Dále s ohledem na to, že článek 1 Úmluvy ukládá státům povinnost přiznat „každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy“, a na celkové souvislosti případu (viz § 155 a 156 výše) je Soud přesvědčen, že takové praktické řešení, které státní orgány uplatní vůči konkrétnímu stěžovateli ve věci, kde se hlavní otázka z pohle­du Úmluvy týká fungování právní úpravy, jež má potenciálně dopad na práva velkého počtu osob, nezbavuje Soud povinnosti zjistit, zda obecný problém existující na pozadí situace, která je předmětem stížnosti, byl vyřešen a zda byla příčina porušování práv dalších osob odstraněna.

Soud se proto bude zabývat i druhým argumentem vlády, tj. že po nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005 byl systém regulace nájemného zrušen a práva vlastníků již nejsou nijak omezována (viz § 190 výše).

218. V uvedeném nálezu se Ústavní soud neomezil jen na posouzení ústavnosti novel z prosince roku 2004, nýbrž zvažoval předložený případ také v širším kontextu fungování systému regulace nájemného v období zhruba jedenácti let před vydáním jeho nálezu (viz § 136-141 výše). Ústavní soud konstatoval, že v tomto období stát nevytvořil žádný konzis­tentní a uspokojivý mechanismus, který by zachoval rovnováhu mezi právy vlastníků a ná­jemců, a zejména nevymezil vnitřně konzistentní soubor kritérií pro stanovení nájemného. Rozhodl se tedy vydat v tomto smyslu doporučení pro parlament (viz § 141 a 142 výše).

219. Předmětem doporučení z června roku 2005 byly „nedostatky a mezery [, na něž Ústavní soud] poukazoval v posledních letech“. Soud konstatoval, že „jejich odstranění v blízké budoucnosti je nezbytné i z pohledu sociálně tržního hospodářství, které má v daném kontextu zvláštní význam“, a upozornil státní orgány na skutečnost, že „není možné tyto zále­žitosti nadále upravovat částečně a dočasně“ (viz § 142 výše).

220. Hlavními nedostatky zákona z roku 2001, které Ústavní soud zjistil a které považoval za nutné rychle vyřešit, byla mimo jiné absence ustanovení upravujících složky nájemného a zákonného kritéria, jež by bylo vodítkem pro soudní přezkum zvyšování ná­jemného. Ústavní soud se stavěl obzvlášť kriticky ke stávajícímu „matematickému“ způsobu stanovení horní hranice nájemného a regulace jeho zvyšování, který podle jeho názoru nesloužil zájmům vlastníků ani nájemců.

Ústavní soud stejně jako dříve zdůraznil, že nájemné nemůže být zcela bez vazby na náklady na opravy a údržbu. Taková situace sice mohla být odůvodněná v přechodném obdo­bí, v současné době však již není přípustná. Ústavní soud dále uvedl, že je důležité stanovit úroveň nájemného způsobem umožňujícím vlastníkům nejen pouhé pokrytí těchto nákladů, ale také dosažení „přiměřeného zisku“ a zajištění návratnosti jejich investic.

221. Soud podotýká, že argument vlády, podle kterého již práva vlastníků nejsou ni­jak omezována, je zjevně nepodložený. Úřady totiž kromě přijetí a ponechání vadných usta­novení o výši nájemného navíc nezrušily dřívější omezení platná pro skončení nájmu (viz § 127 a 128 výše). Z pohledu vlastníka se tedy situace v porovnání s dřívějšími omezujícími ustanoveními nijak nezměnila. Stát rovněž nezavedl žádný postup ani zákonný mechanismus, který by zmírňoval nebo vyrovnával ztráty vlastníků vzniklé v důsledku údržby či oprav majetku, jak to Ústavní soud mnohokrát doporučil (viz § 82, 104, 140, 142, 144, 200, 207 a 211 výše).

222. Nelze proto tvrdit, že by nález Ústavního soudu sám o sobě zmírnil nepřiměřené břemeno, které v důsledku napadených zákonů tížilo výkon práv vlastníků. Stejně tak nelze říci, že celková situace, na jejímž základě byl v projednávané věci učiněn závěr o existenci porušení Úmluvy, byla tímto nálezem uvedena do souladu s požadavky Úmluvy. Z uvedeného nálezu a z doporučení z června roku 2005 naopak jasně vyplývá, že výraznějšího pokroku nebude možné dosáhnout, dokud výše uvedené nedostatky obecné povahy zjištěné v polské právní úpravě bydlení nebudou urychleně odstraněny a celý systém nebude změněn způsobem zajišťujícím skutečnou a účinnou ochranu tohoto základního práva i ve vztahu k ostatním osobám nacházejícím se v podobné situaci.

C. Celkový závěr ohledně tvrzeného porušení článku 1 Protokolu č. 1

223. Senát ve svém celkovém závěru k otázce porušení článku 1 Protokolu č. 1 vyjádřil následující úvahy (viz § 185-188 rozsudku senátu):

„185. Jak již Soud mnohokrát uvedl, v oblastech jako je bydlení musejí mít státy k dispozici široký prostor pro uvážení, a to nejen při posuzování existence problému týkajícího se obecného zájmu, který vyžaduje právní úpravu osobního vlastnictví, ale také při volbě opatření a při jejich provádění. Státní regulace výše nájemného je jedním z takových opatření a jeho uplatnění může často vést ke značnému snižování výše nájemného (viz zejména výše uvedený rozsudek Mellacher a ostatní, § 45).

Krom toho v situacích, kdy má fungování právní úpravy nájemného dalekosáhlé důsledky pro řadu osob, jakož i významné ekonomické a sociální dopady na celou zemi, jak je tomu i v projed­ná­vaném případě, musejí být úřady nadány širokou diskreční pravomocí nejen při rozhodování o formě a o rozsahu úpravy užívání majetku, ale i při volbě správného načasování, pokud jde o přijetí příslušných zákonů. Tato diskreční pravomoc je sice značně rozsáhlá, není však neomezená a její uplatnění i v rámci té nejsložitější státní reformy nesmí mít takové důsledky, které by byly v rozporu s požadavky Úmluvy (viz výše uvedený rozsudek Broniowski, § 182).

186. Soud opětovně uznává, že obtížná bytová situace v Polsku, především akutní nedostatek bytů a vysoké tržní ceny za jejich pořízení, a dále potřeba transformovat mimořádně tuhý systém přidě­lování bytů zděděný z komunistického režimu, ospravedlňovaly nejen přijetí právní úpravy na ochranu nájemců v období zásadní reformy politického, hospodářského a právního systému státu, ale také stano­vení nízkého nájemného, pod úrovní nájemného tržního (...). Soud nicméně nenachází ospravedlnění pro to, že stát během celého relevantního období trvale nezaručoval stěžovatelce a ostatním vlastníkům prostředky potřebné k pokrytí nákladů na údržbu, nemluvě o minimálním zisku z pronájmu bytů.

187. Polský Ústavní soud před přibližně pěti lety rozhodl, že fungování systému regulace nájemného založeného na ustanoveních, která vlastníkům zákonitě přivozují ztráty, měla za následek nepoměrné, neodůvodněné a svévolné rozložení sociálního břemene souvisejícího s bytovou reformou, a že tato reforma byla provedena převážně na úkor vlastníků. Ústavní soud tento výrok zopakoval ve svých následujících nálezech, když jasně naznačil, že nebude-li systém regulace nájemného zrušen do 31. prosince 2004, může to mít za následek porušení ústavní zásady právního státu a podkopání důvěry občanů ve stát. Opakovaně prohlásil, že přijatá opatření jsou pokračujícím porušováním vlastnického práva, a zdůraznil, že způsob, jakým úřady vypočítávají zvýšení nájemného, vlastníkům z čistě mate­ma­tických důvodů neumožňuje pobírat z nájemného příjem, nebo alespoň získat zpět náklady vynaložené na údržbu (...).

Za těchto okolností měly polské úřady ve smyslu nálezů Ústavního soudu s náležitou rychlostí odstranit, či přinejmenším napravit situaci, o níž bylo rozhodnuto, že je neslučitelná s požadavky souvi­sejícími s dodržováním stěžovatelčina práva na vlastnictví. Zásada zákonnosti obsažená v článku 1 Protokolu č. 1 a z ní vyplývající zásada předvídatelnosti zákona mimoto vyžadovala, aby stát splnil svůj příslib, že zruší mechanismus regulace nájemného – což nijak nevylučovalo přijetí postupů na ochranu práv nájemců jiným způsobem (...).

188. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem a především k důsledkům fungování systému regulace nájemného pro výkon stěžovatelčina práva na pokojné užívání majetku, Soud rozhoduje, že na ni úřady uvalily nepřiměřené a příliš tíživé břemeno, což nelze ospravedlnit jimi sledovaným legitim­ním cílem hájit zájmy společnosti. (...)“

224. Velký senát se s tímto hodnocením předmětné situace ztotožňuje. Nicméně dodá­vá, že jak bylo prokázáno výše, porušení vlastnického práva, jež bylo v projednávaném přípa­dě konstatováno, není spojeno výlučně s otázkou výše nájemného, ale spíše spočívá v souboru vadných ustanovení o určování výše nájemného a různých omezení práv vlastníků, co se týče skončení nájmu, finančního břemene, které jim ukládá zákon, a v absenci zákonného mecha­nismu umožňujícího buď vyrovnat, nebo zmírnit ztráty utrpěné v souvislosti s údržbou ma­jetku nebo v odůvodněných případech obdržet na nezbytné opravy dotace od státu (viz § 203, 211 a 221 výše). Argument vlády uplatněný na ústním jednání, podle kterého takový mecha­nismus existoval (viz § 189 výše), mimoto nebyl podložen žádnými konkrétními příklady z vnitrostátního práva ani praxe.

V tomto směru Soud znovu odkazuje na svoji judikaturu, z níž vyplývá, že v mnoha případech týkajících se omezování práv vlastníků – jež byla a jsou obvyklá v zemích, které čelí nedostatku bytů – byla taková omezení považována za odůvodněná a přiměřená cílům sledovaným státem v obecném zájmu (viz výše uvedené rozsudky Spadea a Scalabrino, § 18, a Mellacher a ostatní, § 27 a 55). Avšak v žádném z těchto případů neomezily úřady práva stěžovatelů v tak značném rozsahu, jako v projednávané věci.

Stěžovatelka předně se svými nájemci nikdy neuzavřela žádnou svobodně sjednanou nájemní smlouvu, protože byty v jejím domě byl nájemcům spíše přiděleny státem. Zadruhé, okolnosti projednávané věci se liší od okolností ve věci Spadea a Scalabrino, kde sice stát dočasně pozastavil vyklízení bytů v soukromém vlastnictví, pronajímatelům však zůstalo za­chováno právo ukončovat nájem prostou výpovědí bez dalších omezení. Naproti tomu v pro­jednávané věci polská právní úprava spojovala ukončení nájmu s řadou podmínek a závažným způsobem v tomto ohledu upozaďovala práva pronajímatelů. Zatřetí, ve věci Mellacher a ostatní sice vnitrostátní legislativa omezovala výši nájemného, jejich úroveň však nebyla nikdy stanovena, jak tomu bylo v této projednávané věci, pod úrovní nákladů na údržbu ne­movitostí a pronajímatelé mohli nájemné zvyšovat tak, aby pokryli nezbytné náklady na údržbu. Toto opatření umožnilo rakouským vlastníkům alespoň udržovat svůj majetek v řád­ném stavu, zatímco polský systém neupravoval a nadále neupravuje žádný mechanismus, který by vlastníkům umožňoval pobírat příspěvky či státní dotace na údržbu, což zákonitě vedlo k chátrání majetku kvůli chybějícím investicím a modernizaci (viz § 82, 104 a 138 výše).

225. Je sice pravdou, jak se také uvádí v rozsudku senátu, že polský stát zdědil z ko­munistického režimu akutní nedostatek bytů k pronájmu za přijatelné nájemné, a měl tak rozhodnout o mimořádně složitých a sociálně citlivých otázkách, které nastolovala nutnost vyvážit protichůdné zájmy vlastníků a nájemců. Na jedné straně měl zajistit ochranu vlast­nického práva vlastníků, na druhé straně zachovat sociální práva nájemců, často zranitelných osob (viz § 12-19 a 176 výše). Nicméně legitimní zájmy společnosti vyžadují v takových situacích spravedlivé rozložení sociálního a finančního břemene spojeného s transformací a reformou bytového hospodářství v zemi. Toto břemeno nemůže být, jak tomu bylo v projed­návané věci, uvaleno na jednu konkrétní sociální skupinu, jakkoli jsou důležité zájmy druhé skupiny nebo společnosti jako celku.

S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k důsledkům uplatňování právní úpravy regulace nájemného pro práva stěžovatelky a dalších osob v průběhu celého relevantního období Soud zastává názor, že polský stát nenalezl nezbytnou spravedlivou rovnováhu mezi obecnými zájmy společnosti a ochranou vlastnického práva.

K porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě proto došlo.

III. ČLÁNEK 46 ÚMLUVY

226. Článek 46 Úmluvy zní:

„1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami.

2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon.“

A. Uplatnění postupu vedoucího k vynesení „pilotního rozsudku“

1. Námitka vlády proti uplatnění postupu vedoucího k vynesení „pilotního rozsudku“

227. Vláda ve svém návrhu na postoupení věci a v dalších písemných a ústních sta­noviscích napadá rozhodnutí senátu uplatnit v projednávané věci postup vedoucí k vyne­sení tzv. „pilotního rozsudku“. Na podporu své námitky uplatňuje tři argumenty.

228. Vláda zaprvé tvrdí, že popis stěžovatelčiny situace, jak jej stěžovatelka předlo­žila senátu, již neodpovídá skutečnosti. Dva z jejích nájemců, W. P. a rodina J. P. a M. P., již vyklidili dva byty v červnu 2003 a září 2004. Třetí nájemce, J. W., se má odstěhovat krátce po termínu konání ústního jednání. Podle vlády se tedy stěžovatelce již dostalo nápravy, jíž se domáhala před Soudem, neboť jednak převzala svůj majetek do správy a jednak získala své byty zpět do držby.

Vláda zadruhé argumentuje tím, že stěžovatelčina situace není reprezentativním pří­kladem situace vlastníků obecně, neboť vlastní rodinný dům, zatímco většina pronajímatelů dotčených systémem regulace nájemného vlastní nájemní domy. Kromě toho má stěžovatelka v úmyslu umístit v domě sídlo nadace „Jantarová cesta“, kterou sama založila, což vyvolává dojem, že tyto prostory mají být užívány spíše ke komerčním účelům než pro potřeby bydlení.

Zatřetí pak dle vlády mechanismus regulace nájemného tak, jak byl zaveden zákonem z roku 1994, již v Polsku neexistuje, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005 byla situace uvedena do souladu s požadavky na ochranu vlastnického práva podle Úmluvy. Vláda znovu opakuje, že od tohoto nálezu si mohou strany nájemní smlouvy stanovit výši nájemného svobodně a práva vlastníků již nejsou nijak omezována.

Vláda se závěrem domnívá, že věc by již neměla být považována za „pilotní případ“ týkající se systémového problému spojeného se špatným fungováním polské právní úpravy se všemi důsledky, které z toho vyplývají z hlediska článků 46 a 41 Úmluvy.

2. Tvrzení stěžovatelky

229. Stěžovatelka úvodem upozorňuje žalovanou vládu na skutečnost, že se nesnažila ovlivnit rozhodnutí senátu o uplatnění postupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku, neboť tato otázka spadá výlučně do pravomoci Soudu a závisí na jeho posouzení okolností projednávaného případu.

Nicméně nenachází žádný argument proti tomuto rozhodnutí senátu. Naopak, její pří­pad jasně splňuje kritéria stanovená v rozsudku Broniowski proti Polsku, zejména proto, že porušení stěžovatelčina vlastnického práva „nespočívá v ojedinělé příčině, ani je nelze připi­sovat konkrétnímu vývoji událostí v jejím případě, nýbrž bylo spíše důsledkem správních a regulačních aktů ze strany státních orgánů směřujících vůči konkrétní skupině občanů“. Pří­pad Broniowski i stěžovatelčin případ odhalily „existenci nedostatků v polském právním řádu, v jejichž důsledku bylo celé skupině jednotlivců odepřeno právo na pokojné užívání majet­ku“, a vedou k domněnce, že tyto „nedostatky ve vnitrostátním právu i praxi mohou být do budoucna příčinou velkého počtu dalších opodstatněných stížností“. V obou případech mělo navíc porušení vlastnického práva původ v problému systémové povahy spojenému se špat­ným fungováním vnitrostátní právní úpravy a praxe, které bylo způsobeno tím, že stát tento problém nevyřešil. Stěžovatelka skutečně po mnoho let nemohla získat zpět svůj majetek ani požadovat přiměřenou částku nájemného, nikoli kvůli nedostatku v konkrétním rozsudku nebo rozhodnutí, ale kvůli nedostatku v právní úpravě.

230. Co se týče argumentu vlády, že se stěžovatelčin dům v současné době uvolňuje, stěžovatelka prohlašuje, jak to již učinila dříve, že tato skutečnost nemůže automaticky znamenat ukončení dlouholetého porušování jejího vlastnického práva ani odstranit jeho anu­lovat účinky.

Ke tvrzení vlády, že situace stěžovatelky není reprezentativním příkladem situace polských vlastníků, neboť vlastní rodinný a nikoli nájemní dům, stěžovatelka zdůrazňuje, že právě tento argument trvale, leč neúspěšně, uplatňovala u různých vnitrostátních orgánů a soudů, když se pokoušela znovu získat dům do držby. Nebylo jí to však nic platné, neboť všechny tyto orgány jí vždy sdělovaly, že napadená právní úprava o bytech byla v jejím přípa­dě aplikována správně.

Pokud se konečně jedná o tvrzení vlády, že státní regulace výše nájemného neexistuje a práva vlastníků již nejsou omezována, stěžovatelka v podstatě opakuje své argumenty o pokračujícím porušování Úmluvy po nabytí právní moci nálezu Ústavního soudu (viz § 185 výše).

Stručně řečeno, stěžovatelka žádá Soud, aby v její věci pokračoval v uplatňování pos­tupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku.

3. Hodnocení Soudu

a) Zásady odvozené z judikatury Soudu

231. Ve věci Broniowski proti Polsku, která se týkala slučitelnosti právní úpravy mající dopad na velký počet osob (v počtu přibližně 80 000) s Úmluvou, Soud poprvé rozhodl o existenci porušení systémové povahy, jež definoval jako situaci, kdy „skutkové okolnosti případu odhalují ve [vnitrostátním] právním řádu nedostatek, v jehož důsledku bylo nebo dosud je celé skupině osob upíráno jejich právo či svoboda [zaručené Úmluvou]“, a kdy „tyto nedostatky vnitrostátního práva a praxe zjištěné v případě konkrétního stěžovatele mohou být do budoucna příčinou řady dalších opodstatněných stížností“.

Soud v této věci déle dospěl k závěru, že porušení „mělo původ v rozšířeném problé­mu, který byl důsledkem špatného fungování polské právní úpravy a správní praxe a který se dotkl a nadále se mohl dotýkat velkého počtu osob“ (Broniowski, viz výše, § 189).

232. V této souvislosti Soud rozhodl, že „žalovaný stát je povinen vhodnými zákon­nými opatřeními a správní praxí zaručit ostatním navrhovatelům, jichž se týkal majetek za­nechaný za řekou Bug, výkon jejich vlastnického práva nebo jim namísto toho poskytnout náhradu stejné hodnoty v souladu se zásadami ochrany vlastnických práv podle článku 1 Pro­tokolu č. 1“ (viz čtvrtý bod výroku výše uvedeného rozsudku Broniowski).

Soud tak dal jasně najevo, že ke splnění rozsudku je nutné přijmout obecná opatření na vnitrostátní úrovni a že tato opatření by měla brát v úvahu velký počet dotčených osob a napravit systémovou chybu, na jejímž základě Soud dospěl k závěru o porušení Úmluvy. Dále uvedl, že tato opatření by měla zahrnovat mechanismus nabízející poškozeným osobám náhradu za zjištěné porušení Úmluvy. Zdůraznil, že jakmile byla taková chyba zjištěna, vzni­kla vnitrostátním úřadům povinnost, aby pod dohledem Výboru ministrů přijaly – v případě potřeby i se zpětnou účinností – nezbytná nápravná opatření v souladu se zásadou subsidiarity Úmluvy (Broniowski, viz výše, § 193, a Broniowski proti Polsku (smírné urovnání) [velký senát], č. 31443/96, § 34-35, ESLP-2005-IX).

233. Tento přístup Soudu k problémům systémové či strukturální povahy ve vnitro­státním právním řádu je označován jako „postupu vedoucí k vynesení pilotního rozsudku“ (viz např. stanovisko Soudu k návrhům reformy Evropské úmluvy o lidských právech a k dalším opatřením obsažené ve zprávě Řídícího výboru pro lidská práva ze dne 4. dubna 2003 (CDDH(2003)006 Final), které Soud přijal jednomyslně na svém 43. plenárním administrativním zasedání dne 12. září 2003, § 43 až 46, a odpověď Soudu na předběžnou zprávu o činnosti CDDH vypracovanou po 46. plenárním administrativním zasedání konaném dne 2. února 2004, § 37) (tamtéž).

234. Rozhodne-li Soud, že ve věci má být uplatněn „postup vedoucí k vynesení pilotního rozsudku“, činí tak ve snaze usnadnit co nejrychlejší a nejefektivnější odstranění vady zjištěné ve vnitrostátním systému ochrany práva zaručeného Úmluvou. Jedním z rozhodujících faktorů zvažovaných Soudem při navržení a uplatnění tohoto postupu bylo rostoucí nebezpečí pro systém zřízený Úmluvou v důsledku vysokého počtu opakujících se případů vyplývajících mimo jiné z téhož problému strukturální nebo systémové povahy (tamtéž).

Postup vedoucí k vynesení pilotního rozsudku má totiž především za cíl napomoci státům ve splnění jejich role v systému Úmluvy tím, že takový problém vyřeší na národní úrovni tak, že dotčeným osobám zabezpečí jejich práva a svobody zakotvené v Úmluvě, jak to požaduje článek 1 Úmluvy, a nabídne jim co rychlejší náhradu.

b) Aplikace výše uvedených zásad na projednávanou věc

235. Senát zaujal stanovisko, že zásady formulované ve věci Broniowski platí rovněž v projednávané věci, zejména proto, že fungování systému regulace nájemného by mohlo potenciálně ovlivnit mnohem vyšší počet osob – zhruba 100 000 pronajímatelů a 600 000 až 900 000 nájemců (viz § 191 rozsudku senátu). Dále rozhodl, že stejně jako ve této předchá­zející věci skutkové okolnosti případu odhalily existenci zásadního problému systémové povahy spojeného se závažným nedostatkem ve vnitrostátním právním řádu, který označil za „špatné fungování polské právní úpravy v oblasti bydlení, která soukromým vlastníkům ukládala a nadále ukládá omezení ohledně zvyšování nájemného v jejich bytech, čímž jim znemožňovala vybírat nájemné přiměřené celkovým nákladům na údržbu majetku“.

236. Velký senát se ztotožňuje se závěrem senátu, že daný případ je vhodný pro uplatnění postupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku, tak jak byl vymezen ve věci Broniowski.

Je nesporné, že fungování napadené právní úpravy o bytech – která bez ohledu na výhrady vlády o údajně nereprezentativní situaci stěžovatelky (viz § 228 výše) pro stěžo­va­tel­ku platí stejným způsobem jako pro ostatní vlastníky – měla potenciálně dopad na vlastnické právo velkého počtu osob, jejichž byty (zhruba 600 000, neboli 5,2 % veškerého bytového fondu země) jsou pronajaty v rámci systému regulace nájemného (viz § 15 a 19 výše). Počet podobných stížností podaných Soudu, které dosud nebyly projednány, v současné době sice činí pouze 18, což může v porovnání s případem Broniowski připadat zanedbatelné, jedna ze stížností však byla podána sdružením zhruba 200 vlastníků, kteří si stěžují na porušení svých individuálních práv. Ať je počet stížností jakýkoli, kvalifikace určité situace jako situace systémové povahy, což by odůvodňovalo uplatnění postupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku, nemusí nutně vyžadovat existenci určitého počtu podaných stížností. Co se týče porušení systémové či strukturální povahy, je i potenciální budoucí nápad věcí významnou skutečností, již musí Soud zohlednit, aby předešel nashromáždění opakujících se případů ve svém rozvrhu, které by bránilo efektivnímu vyřešení jiných případů týkajících se mnohdy vážných porušení práv, jejichž dodržování má zajistit.

237. Ačkoli vláda tvrdí, že od nálezu Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2005 již systém regulace nájemného v Polsku neexistuje (viz § 228 výše), Soud může na tomto místě pouze odkázat na svůj dřívější závěr, že i přes existenci tohoto rozhodnutí nebyla celková situace dosud uvedena do souladu s požadavky Úmluvy (viz § 221 a 222 výše).

Velký senát sdílí názor senátu, že problém, který byl v projednávané věci příčinou porušení článku 1 Protokolu č. 1, spočívá ve „špatném fungování polské právní úpravy bydlení“. Toto hodnocení totiž stále platí zejména proto, že podle zjištění Ústavního soudu porušení vlastnického práva stěžovatelky a dalších vlastníků mělo původ ve „vadné právní úpravě“, která se na ně vztahuje nepřetržitě od nabytí účinnosti zákona z roku 1994 (viz § 140 výše).

Velký senát však spatřuje zásadní problém systémového povahy v souboru omezení práv vlastníků, včetně vadných ustanovení o stanovení výše nájemného, přičemž se jejich situace zhoršovala a nadále se zhoršuje z důvodu nedostatku jakéhokoli právního mecha­nismu, který by jim umožnil vyrovnat alespoň ztráty vzniklé v souvislosti s údržbou majetku, spíše než je v tom, že stát vlastníkům neposkytl možnost vybírat nájemné přiměřené nákla­dům na údržbu majetku.

B. Obecná opatření

238. Postup vedoucí k vynesení pilotního rozsudku zejména znamená, že posouzení situace, která je předmětem stížnosti v „pilotním“ případě, ze strany Soudu nutně přesahuje zájmy dotyčného stěžovatele a vyžaduje, aby Soud věc přezkoumal i z hlediska obecných opatření, která je nutné přijmout v zájmu ostatních potenciálně dotčených osob (viz mutatis mutandis Broniowski (smírné urovnání) viz výše, § 36). Individuální řešení přijatá ve stěžo­vatelčině věci, na něž poukazuje i vláda ve svém stanovisku k uplatnění postupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku (viz § 228 výše), proto nelze v této souvislosti považovat za rozhodující.

239. Co se týče obecných opatření, která by měl polský stát přijmout, aby ukončil sys­témové porušování vlastnického práva zjištěné v projednávané věci, a s přihlédnutím k jeho sociálnímu a ekonomickému rozměru, včetně povinností státu, co se týče sociálních práv ostatních osob (viz § 139, 157 a 225 výše), má Soud za to, že žalovaný stát musí především prostřednictvím patřičných právních nebo jiných opatření zajistit ve svém vnitrostátním právním řádu mechanismus pro zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy vlastníků, včetně jejich nároku na dosahování zisku z vlastního majetku, a obecným zájmem společnosti – mimo jiné poskytnutím dostatečného množství bytů pro nemajetné – v souladu se zásadami ochrany vlastnického práva zakotvenými v Úmluvě.

Soudu nepřísluší specifikovat, jakým nejvhodnějším způsobem by měly být takové nápravné postupy zaváděny, nebo jak by měl být vyvážen zájem vlastníků dosahovat zisku ze svého majetku ve vztahu k ostatním dotčeným zájmům; stát si proto může v souladu na základě článku 46 zvolit prostředky, kterými splní své povinnosti při provádění rozsudku Soudu (Broniowski, viz výše, § 186 a 192).

Soud však mimochodem poznamenává, že ony četné možnosti, které se státu nabízejí, nepochybně zahrnují opatření zmíněná Ústavním soudem v jeho doporučeních z června 2005, kde byly načrtnuty hlavní rysy mechanismu určeného k vyvážení práv vlastníků a nájemců a kritéria pro určení „základního nájemného“, „ekonomicky odůvodněného nájemného“ nebo „přiměřeného zisku“ (viz § 136-141 výše).

IV. K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY

240. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud prohlásí, že byla porušena Úmluva nebo její protokoly, a jestliže vnitrostátní právo zúčastněné Vysoké smluvní strany umožňuje jen částečné odstranění důsledků tohoto porušení, Soud přizná v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A. Náhrada požadovaná v projednávané věci

241. Stěžovatelka si je podle svých slov vědoma, že na základě rozsudku Broniowski může Soud rozhodnout, že otázka použití článku 41 dosud není zralá k rozhodnutí a nepřiznat jí prozatím spravedlivé zadostiučinění. Přesto však žádá Soud, aby zvážil, zda její nároky již nejsou k přezkoumání zralé, či zda dokonce není jejich přezkoumání nezbytné.

V tomto směru stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že je jí již 75 let a její případ je Soudem projednáván již mnoho let. Její zdravotní stav ani finanční situace nejsou nejlepší. Má velmi omezené prostředky na živobytí. Je učitelkou hudby v důchodu a v současné době bydlí v malém, skromném bytě v Poznani. Pokud by jí Soud její nárok přiznal, pomohlo by jí to alespoň opravit dům a nakonec by se mohla do rodinného sídla přestěhovat.

242. Stěžovatelka požaduje, stejně jako v řízení před senátem, celkovou částku 118 705 € za materiální škodu a za morální újmu utrpěnou z důvodu pokračujícího porušování svého vlastnického práva. Tato částka představuje 40 000 € z titulu morální újmy a 78 705 € jako náhradu materiální škody. Posledně uvedená částka odpovídá nákladům na nezbytné opravy v důsledku nedbalé údržby ze strany státu, a to z důvodu nemožnosti uhradit náklady na opravy z nájemného vybíraného v souladu se systémem regulovaného nájemného, jakož i ušlého zisku z důvodu, že nemohla stanovit tržní nájemné.

243. V souvislosti s utrpěnou materiální škodou předkládá stěžovatelka znalecký posudek, který podrobně popisuje současný stav jejího domu. Podle znalce vyžaduje tech­nický stav domu jeho generální opravu.

Co se týče údajného ušlého zisku, tedy čisté částky nájemného stanovené podle tržních cen, kterou mohla stěžovatelka získat, pokud by se na dům nevztahovala regulace nájemného, znalec tuto částku vyčíslil za dobu 15 let od převzetí správy domu stěžovatelkou (viz § 32 výše). Tato částka byla stanovena na 1 380 000 PLN, tj. přibližně 350 000 €.

Stěžovatelka uvádí, že ve věci Broniowski příslušná polská právní úprava omezovala nároky v souvislosti s majetkem nacházejícím se za řekou Bug na 20 % jejich hodnoty. Jelikož jí její případ připadá podobný věci Broniowski, domnívá se, že je povinna snížit svůj nárok na náhradu skutečných ztrát v obdobném poměru. Takto dospěla k výše uvedené částce 78 705 €.

244. Ohledně svého požadavku na náhradu morální újmy ve výši 40 000 € stěžo­vatelka opakuje argumenty, které předložila senátu, a sice že uvedená částka jí má nahradit újmu utrpěnou v důsledku pocitu marnosti a stresu prožitého při marném úsilí o opětovné získání svého majetku a nemožnosti vykonávat nad ním držbu. V této souvislosti zdůraznila, že stres spojený s uplatněním jejích oprávněných nároků u polských soudů a skutečnost, že všechna tato řízení se ukázala jako neúčinná, jí jako osobě v pokročilém věku způsobily zdravotní potíže. Stěžovatelka trpěla rovněž závažným pocitem tísně, neboť nemohla usku­tečnit svoje plány umístit v domě sídlo své nadace „Jantarová cesta“.

245. Pokud se týče nákladů řízení, stěžovatelka požaduje celkovou částku 24 000 € , a to včetně nákladů ve výši 9 457,50 € bez daně z přidané hodnoty vynaložených v souvislosti s řízením před velkým senátem.

246. Vláda zastává názor, že výše uvedené nároky jsou přemrštěné, a že nejsou podloženy důkazy. Zejména kritizuje znalecký posudek a zpochybňuje jeho důkazní hodnotu, přičemž tvrdí, že byl zjevně vypracován s úmyslem zapůsobit na Soud údajným značným porušením stěžovatelčiných vlastnických práv. Dle názoru vlády obsahuje nadsazené údaje týkající se údajného stěžovatelčina ušlého zisku z nájemného, tj. újmy, která by navíc neměla být v daném případě vůbec posuzována, protože se vztahuje k obecnému posouzení následků způsobených účinky právní úpravy regulace nájemného. Pokud se týče nákladů řízení vynalo­žených v řízení o postoupení věci, vláda popírá počet hodin (50) vynaložených stěžova­telčiným právním zástupcem na přípravu případu a žádá velký senát, aby pokud stěžovatelce přizná vůbec nějakou náhradu, tak učinil pouze v rozsahu, v němž byly tyto náklady „přimě­řené práci stěžovatelčina právního zástupce ve věci, skutečně a nezbytně vynaložené a v při­měřené výši“.

B. Závěr Soudu

1. Materiální škoda

247. Po prozkoumání okolností případu je Soud přesvědčen, že otázka náhrady materiální škody dosud není zralá k rozhodnutí. Posouzení této otázky proto odkládá a následující postup stanoví s ohledem na možnost, že vláda a stěžovatelka dosáhnou dohody (článek 75 odst. 1 Jednacího řádu Soudu), a s ohledem na veškerá opatření individuální či obecné povahy ke splnění tohoto rozsudku. Do doby přijetí příslušných obecných opatření, která by měla být učiněna v přiměřeném lhůtě, Soud odročuje projednání stížností vyvolaných toutéž obecnou příčinou (Broniowski, viz výše, § 198).

2. Morální újma

248. Co se týče stěžovatelčina nároku na náhradu morální újmy, Soud se domnívá, že je potřeba jí tento nárok přiznat a v tomto ohledu se výjimečně odchýlit od přístupu uplatně­ného ve věci Broniowski (viz výše, § 198).

Toto rozhodnutí souvisí s konkrétní a osobní situací stěžovatelky. Soud bral především v potaz její věk a zdravotní stav a dále skutečnost, že jak řízení, které zahájila u polských soudů, tak řízení před tímto Soudem, trvala značně dlouhou dobu, což nevyhnutelně zhoršo­valo její pocit marnosti a tísně. S ohledem na okolnosti, za jakých stát poskytl dotyčný ma­jetek jiným osobám, a na dobu nutnou k tomu, aby stěžovatelka svůj rodinný dům, předmět zjevně značné citové a emoční hodnoty, získala nazpět, Soud nepochybuje o tom, že příslušná vnitrostátní řízení jí způsobila silné duševní napětí. Při rozhodování o přiznání náhrady mo­rální újmy ve stávající fázi řízení Soud rovněž považuje za důležité, že stěžovatelka v řízení před ním uplatňovala nejen svá vlastní práva, ale rovněž se s námahou zhostila – alespoň do určité míry – jednání i za jiné vlastníky nacházející se v podobné situaci.

249. Vzhledem k výše uvedenému Soud na spravedlivém základě přiznává stěžova­telce částku 30 000 € z titulu morální újmy.

3. Náklady řízení

250. Co se týče nákladů řízení vynaložených stěžovatelky, Soud podotýká, že senát přiznal stěžovatelce částku 13 000 € jako náhradu úhradu nákladů vynaložených až do přijetí svého rozsudku (viz § 197 rozsudku senátu). Soud souhrnně posoudil stěžovatelčin nárok a přiznává jí 22 500 €, které se převedou na polské zloté podle kursu platného ke dni zaplacení, a dále případnou částku daně.

4. Úrok z prodlení

251. Soud považuje za vhodné, aby byly úroky z prodlení založeny na úrokové sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky, zvýšené o tři procentní body

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1.zamítá jednomyslně předběžnou námitku vlády o neslučitelnosti stížnosti ratione temporis;

2.rozhoduje jednomyslně, že k porušení článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě došlo;

3.rozhoduje šestnácti hlasy proti jednomu, že výše uvedené porušení bylo zapříčiněno problémem systémové povahy spojeným se špatným fungováním vnitrostátní právní úpravy spočívajícím v tom, že:

a) ukládala a nadále ukládá vlastníkům omezení jejich práv, zejména tím, že obsahuje vadná ustanovení týkající se stanovení nájemného;

b) neupravovalo a neupravuje žádný postup ani mechanismus umožňující vlastníkům vyrovnat ztráty utrpěné v souvislosti s údržbou majetku;

4.rozhoduje patnácti hlasy proti dvěma, že za účelem ukončení systémového porušování zjištěného v této věci musí žalovaný stát prostřednictvím vhodných právních nebo jiných opatření zabezpečit ve svém vnitrostátním právním řádu mechanismus pro zachovávání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy vlastníků a obecným zájmem spo­lečnosti, v souladu s požadavky na ochranu vlastnického práva podle Úmluvy (viz § 239 výše);

5.rozhoduje jednomyslně, že za daného stavu nelze prozatím rozhodnout o otázce použití článku 41 Úmluvy v souvislosti s náhradou, která má být stěžovatelce přiznána z titulu materiální škody, a proto:

a) její projednání odkládá;

b) vyzývá vládu a stěžovatelku, aby mu ve lhůtě šesti měsíců od data oznámení tohoto rozsudku předložily k této otázce písemná stanoviska a zejména jej seznámily s případně uzavřenou dohodou;

c) odkládá další postup ve věci a pověřuje předsedu Soudu, aby podle potřeby další postup sta­novil;

6. rozhoduje jednomyslně, že

a) žalovaný stát má ve lhůtě tří měsíců zaplatit stěžovatelce tyto částky:

(i) 30 000 € (třicet tisíc eur) jako náhradu morální újmy;

(ii) 22 500 € (dvacet dva tisíce pět set eur) jako náhradu nákladů řízení;

(iii) případnou částku daně z výše uvedených částek;

b) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navy­šovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v tomto období, zvýšené o tři procentní body;

7.zamítá jednomyslně v ostatním nárok na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

Vyhotoveno v anglickém a francouzském jazyce a sděleno při veřejném zasedání v Paláci lidských práv ve Štrasburku dne 19. června 2006.

T. L. Early

L. Wildhaber

tajemník sekce

předseda

V souladu s článkem 45 odst. 2 Úmluvy a článkem 74 odst. 2 Jednacího řádu Soudu jsou k tomuto rozsudku připojena tato odlišná stanoviska:

(a) Částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudce Zupančiče;

(b) Částečně nesouhlasné stanovisko soudce Zagrebelského.

L. W.

T. L. E.

ČÁSTEČNĚ SOUHLASNÉ, ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE ZUPANČIČE

I.

Soudce Zagrebelsky nastolil skutečnou otázku. Podstatou jeho částečně nesouhlasného stanoviska je závěr, že článek 46 Úmluvy[1] omezuje závaznost našich rozsudků na to, co je v ústavním právu nazýváno závazností inter partes, tj. mezi státem a konkrétním stěžo­vatelem, jehož se rozsudek týká. Jinými slovy, soudce Zagrebelsky se staví kriticky k případu Broniowski proti Polsku, v němž byla tato úzká závaznost inter partes rozšířena tak, aby zahrnovala i další stejné nebo obdobné případy, a to bez ohledu na to, zda jsou již u tohoto Soudu projednávány.

Logicky následuje otázka, zda rozsudek Broniowski proti Polsku do našich rozhodnutí zavádí – nad rámec pravomocí, jak jasně dovozuje soudce Zagrebelsky! – tzv. závaznost erga omnes.

Skutečně jsme rozšířili rozsah své působnosti do té míry, že nyní můžeme judikovat se závazností erga omnes, a nikoli pouze v konkrétních případech, které právě projednáváme? Postavili jsme sami sebe do role „negativního zákonodárce“ 46 zemí? Představuje rozsudek Broniowski proti Polsku skutečně kvalitativní skok?

Odpověď na poslední z uvedených otázek je jednoduchá a pragmatická. Pokud bychom ve věci Broniowski proti Polsku nerozhodli tak, jak jsme rozhodli, leželo by u tohoto soudu nyní 80 000 případů. V „nejlepším z možných světů“ bychom v přiměřené době (?) rozhodli všech těch 80 000 případů. Mechanicky, nebo jak se dnes říká stylem „copy-paste“, bychom zopakovali rozsudek Broniowski proti Polsku – 80 000 krát.

Jediný pozitivní efekt, dá-li se to tak nazvat, by byl ten, že bychom se vtěsnali do úzce pojímané litery článku 46 Úmluvy, který byl přijat dokonce ještě před tím, než Evropská komise pro lidská práva čekala na doručovatele s první stížností, aby se vůbec měla čím zabývat. V této souvislosti je pravda, že Protokol č. 14 neupravuje závaznost našich rozsudků erga omnes, ale potvrzuje to opravdu myšlenku soudce Zagrebelského?

Představte si navíc, že určitá vnitrostátní právní úprava stanoví možnost tzv. hromadné žaloby. Z procesního hlediska je hromadná žaloba situace, kdy všichni skuteční i potenciální žalobci jsou ze zákona spojeni, tj. kdy jeden nebo více příslušníků určité skupiny může podat žalobu nebo být žalován jako zástupce všech ostatních, pouze pokud (1) skupina je tak početná, že společná žaloba všech příslušníků je nerealizovatelná, (2) existují právní nebo skutkové otázky společné pro celou skupinu, (3) nároky nebo obrana zastupujících účastníků jsou charakteristické pro celou skupinu a (4) zastupující účastníci spravedlivě a dostatečně hájí zájmy skupiny.

V takové situaci by stěžovatelé před Soudem byli zároveň všemi skutečnými i poten­ciálními žalobci a naše rozhodnutí týkající se jednoho z nich by bylo závazné – nikoli erga omnes, ale ve vztahu k této konkrétní skupině stěžovatelů. Stejně jako v případě dotčených osob ve věci Broniowski proti Polsku by rozsudek Evropského soudu zavazoval stát k od­škodnění všech. Bylo by toto v rozporu s literou a duchem článku 46, jímž se „Vysoké smluvní strany zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami“? Za této situace by zjevně byli „účastníky“ ve věci všichni „skuteční i potenciální žalobci“. Postup vedoucí k vynesení pilotního rozsudku zavedený případem Broniowski by pak byl, z tohoto interního důvodu majícího původ ve vnitrostátním občanskoprávním řízení, plně v souladu jak s literou, tak s duchem článku 46 Úmluvy.

Troufám si říci, že tato analogie s hromadnou žalobou platí ve většině situací, kdy by Soud považoval za praktické a odůvodněné uplatnit postup vedoucí k vynesení pilotního rozsudku. Nejenže má daleko k porušení článku 46 Úmluvy, ale je i na hony vzdálena tzv. závaznosti erga omnes, která by jej porušovala.

II.

Z přípravných prací na Úmluvě skutečně vyplývá, že současný článek 41 měl mít zpočátku účinky erga omnes v rámci vnitrostátní jurisdikce.[2] Takový byl úmysl „otců zakladatelů“. Byli to politici, hájící státní suverenitu, kdo nahradili původně jasnou dikci tohoto článku stávajícím nesrozumitelným jazykem, převzatým ze staré německo-švýcarské arbitrážní smlouvy.

Abychom respektovali ducha Úmluvy, můžeme vzít toto politické váhání vážně a položit další otázku. Je pro Polsko lepší, když bude u tohoto soudu odsouzeno 80 000 krát k náhradě všech nákladů řízení vynaložených v 80 000 sporech, nebo je lepší této zemi říci: „Podívejte, máte před sebou závažný problém a my bychom dali přednost tomu, abyste jej vyřešili u sebe doma...! Pokud vám to pomůže, toto jsou minimální standardy, které si myslíme, že byste měli brát v úvahu při řešení tohoto problému...“?

Které z těchto dvou řešení více respektuje státní suverenitu?

Ony nevyslovené obavy, že Soud potají zavedl závaznost erga omnes svých rozhod­nutí je proto potřeba zmírnit. Zaprvé, tak jako tak existuje de facto závaznost erga omnes, ať je Soud nucen to 60 000 krát zopakovat, nebo ne. Před touto skutečností není úniku.

Zadruhé, závaznost de iure erga omnes by byla vyslovena v rozsudku in abstracto. V takovém případě bychom konstatovali, že určitá část vnitrostátní právní úpravy, která byla příčinou vzniku projednávaného případu, byla neslučitelná s Úmluvou, nebo jinými slovy, „proti Úmluvě“.

Soud se svojí běžnou výbavou ústavního práva zajisté nemá zájem vměšovat se do otázek, co by vnitrostátní právní řád měl nebo neměl upravovat. Subsidiarita je pozitivní vedlejší účinek prostého faktu, že mezinárodní soudní orgán neví jak, a tudíž nemá zájem zabývat se podrobnostmi vnitrostátního legislativního dění.

To je role vcelku správně vyhrazená vnitrostátním ústavním soudům.

Zatřetí, nacházíme se na vrcholu 46 vnitrostátních soudních pyramid. Zpráva vyslaná jedné z těchto jurisdikcí bude mít zcela jiný význam pro ty ostatní. Jinými slovy, naše výroky jsou rozhodnutími týkajícími se minimálních standardů, bez ohledu na to, jestli k porušení došlo na Islandu nebo v Ázerbajdžánu. Nejsme a nemůžeme být ústavním soudem 46 člen­ských zemí. Obavy, že si budeme tuto roli uzurpovat, nejsou realistické.

Subsidiární mezinárodní jurisdikce nicméně hraje roli a angažuje se v právním diskur­zu a rozhodování, což jsou funkce, které se poněkud podobají činnosti ústavních soudů. Před­pokládám, že ústavněprávní akademická obec by uměla všechny podstatné rozdíly roz­plést.

Postačí, když na tomto místě uvedu, že rozhodnutí jako Broniowski nebo Hutten-Czapska, a ostatně i Lukenda, jsou praktická a pragmatická rozhodnutí – která podobně jako rozsudky o hromadných žalobách – brání nárůstu množství případů, aniž by narušovala za­mýšlenou povahu závaznosti rozsudků tohoto Soudu. Říká se, že pro někoho je zkušenost třiceti let zkušenost jednoho roku opakovaná třicetkrát. Nemyslím si, že bychom chtěli toto pořekadlo aplikovat na Vysoké smluvní strany Úmluvy.

III.

Nakonec jsem bez ohledu na výše řešenou obecnou otázku hlasoval proti bodu číslo čtyři výroku rozsudku i s jeho odkazem na § 239 rozsudku. Sporný § 239 zní takto:

„(...) má Soud za to, že žalovaný stát musí především prostřednictvím patřičných právních nebo jiných opatření zajistit ve svém vnitrostátním právním řádu mechanismus pro zachování spravedlivé rovnováhy mezi zájmy vlastníků, včetně jejich nároku na dosahování zisku z vlastního majetku (...)“ [zvýrazněno]

Z přípravných prací na Protokolu č. 1 dostatečně jasně vyplývá, jak budoucí signatáři váhali ohledně jeho článku 1.[3] Tyto rozpaky se týkaly otázky, zda je vlastnické právo vůbec lidským právem. A fortiori, právo dosahovat zisk pouhým vlastněním bytového domu nelze považovat za lidské právo.

Domnívám se, že znění článku 1 Protokolu č. 1 to jasně dokládá:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“ [zvýrazněno]

Jinými slovy, na otázku, zda z „pokojného užívání svého majetku“ vyplývá „nárok na dosahování zisku ze svého majetku“, je nutno odpovědět negativně. Není zde prostor pro řešení „společenské funkce vlastnictví“, ačkoli ustanovení v tomto smyslu je nedílnou součás­tí mnoha moderních ústav. Stačí konstatovat, že čistý zisk vlastníka – jinými slovy, příjem získaný nikoli za jím poskytnuté služby – je pro nájemce nevyhnutelně platba, za kterou neobdrží žádnou protihodnotu.

Jak může tedy být pronajímatelovým lidským právem?

ČÁSTEČNĚ NESOUHLASNÉ STANOVISKO SOUDCE ZAGREBELSKÉHO

Souhlasím se zjištěním Soudu, že v této věci došlo vůči stěžovatelce k porušení článku 1 Protokolu č. 1. Rovněž sdílím jeho názor, že toto porušení je systémové, je důsled­kem konkrétních zákonných norem platných v Polsku a lze je napravit, pokud by byl zaveden systém odpovídající požadavkům uvedeným v § 239 rozsudku.

Nemohu však přijmout závěr Soudu týkající se pokynů daných vládě, uvedených v bo­dech 3 a 4 výroku rozsudku. Můj nesouhlas se týká skutečnosti, že tyto pokyny vydal přímo Soud ve výroku svého rozsudku.

Úvodem bych se zmínil o chatrnosti právního základu postupu vedoucího k vynesení pilotního rozsudku v jeho nejzřejmějším aspektu. Mám na mysli do výroku rozsudku vložené pokyny o tom, že je třeba, aby stát pozměnil vlastní právní řád, a vyřešil tak obecný problém dotýkající se i jiných osob než jen stěžovatelky. V této souvislosti bych podotkl, že text článku 46 Úmluvy jednoduše stanoví, že „vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami“ a že Výboru ministrů přísluší dohlížet na výkon rozsudků. Připadá mi, že výraz „ve všech případech, jichž jsou stranami“, možná znamená přesně případy, kdy stranami jsou stěžovatel a stát, a které rozhodl Soud (je to logické, vezmeme-li v úvahu, že jeho rozsudky jsou vynášeny po proběhlém spor­ném řízení). Argumenty vznesené Výborem ministrů v rezolucích Res(2004)3 a Res(2004)6 ze dne 12. května 2004, které směřují vůči vládám, jsou nepochybně velmi závažné a Soud je musí brát v úvahu tak, aby odůvodnění jeho rozsudků byla maximálně jasná. Jedná se o skutečně základní podmínku toho, aby vlády mohly pod dohledem Výboru ministrů roz­sud­kům vyhovět (článek 46 Úmluvy) a přijmout všechna obecná opatření nezbytná k předcházení dalším porušením (článek 1). Není však možné přehlížet skutečnost, že návrhy, které Soud cituje v odstavci 233 rozsudku, nebyly v nedávném Protokolu č. 14 k Úmluvě zapracovány.

Samozřejmě že rozsudky Soudu mají účinky erga omnes vůči jiným osobám, než je stěžovatel, a vůči ostatním Vysokým smluvním stranám. Činnost Výboru ministrů je jimi jasně ovlivňována. V této souvislosti bych ale poznamenal, že ačkoli ustálená praxe Výboru ministrů vymezovat obecná opatření vládám a žádat je o jejich implementaci za účelem před­cházení dalším porušením je obvykle odůvodněná spíše článkem 46, než obecnými po­vinnostmi Výboru ministrů (podle článků 3, 8 a 15 Statutu Rady Evropy), týká se instituce systému Úmluvy, jejíž povaha, složení a odpovědnost jsou zcela jiné, než povaha, složení a odpovědnost Soudu, a které zohledňují jeho soudní funkci.

Ale dokonce aniž bych chtěl výše uvedeným obavám přikládat přílišnou váhu, po rozsudku Broniowski proti Polsku ze dne 22. června 2004 (č. 31443/96, ESLP 2004-V) se domnívám, že rozsudky, jako je tento, podkopávají dva hlavní pilíře systému Úmluvy – Soud a Výbor ministrů – a svěřují Soudu povinnosti náležící mimo sféru jeho působnosti. V této věci mi to připadá dokonce ještě očividnější než ve věci Broniowski. Je to pro mne důvod domnívat se, že uvedený precedens nedává jedinou možnou odpověď na zde vznesené otázky. Nejde jednoduše jen o zahájení řízení o náhradě, které sice bude složité a nákladné, ale bude se vztahovat na skupinu jasně definovaných individuálních případů. Naopak, řešení problému v tomto případu vyžaduje úplnou revizi právního systému upravujícího práva vlastníků vůči nájemcům s přihlédnutím ke všem známým obtížím, možnostem a alternativám v takových otázkách a nutnost zvolit v tak citlivé oblasti, navíc v průběhu přechodu od komunistického režimu k volnému trhu, pozvolný postup. To platí jak do budoucna, tak pro náhradu za veškerá dřívější porušení.

Stačí si povšimnout toho, co Soud uvádí v § 239, aby bylo možno dospět k závěru, že se Soud vydává na půdu patřící do sféry politiky a že jeho sdělení překračují rámec jeho soudní pravomoci, která se týká sporu mezi stěžovatelem a státem. V opačném případě – a tomu jsem také nakloněn – pokyny Soudu vzhledem k jejich zcela evidentně vágnímu obsahu nelze považovat za závazné. Podle mého názoru v každém případě vyžadují zásah Výboru ministrů, aniž by jakkoli dodávaly systému na účinnosti (viz, mutatis mutandis, Lukenda proti Slovinsku, č. 23032/02, 6. října 2005).

Dodal bych, že opatrnost, s jakou Soud uznal, že stát má při stanovení pravidel v tak problematické oblasti velký prostor pro uvážení, je možná jen předstíraná. Ať už v rámci posouzení mož­ného smírného urovnání (jako ve věci Broniowski proti Polsku (vyškrtnuto ze seznamu), č. 31443/96, ESLP 2005-...) nebo vydání stanoviska podle článku 46 odst. 4 a 5 upraveného Protokolem č. 14, Soud by měl tuto opatrnost odložit a říci, aniž by odkazoval na situaci kon­krétního stěžovatele, zda jsou přijatá obecná opatření schopna zabránit do bu­doucna porušení, či nikoli. Tím poukazuji na podstatu problému, který se zde snažím nadnést, a na důsledky skutečnosti, že taková sdělení ze strany Soudu jsou přejata do výroku rozsudku, a tudíž vyžadují „vykonání“.

Na závěr bych rád zdůraznil, že otázky, které jsem vymezil, se týkají pouze povahy a obsahu výroku „pilotního rozsudku“, který Soud vydal. Mnohem důležitější – ačkoli o tom není v rozsudku zmínka – je následné odročení všech podobných případů do doby, než bude obecný problém vyřešen vůči všem osobám ve stejném postavení, jako je stěžovatelka v této věci. Takové odročení je plně odůvodněné v souladu s principem subsidiarity, který je pro roli Soudu charakteristický. Připadá mi jako skutečná novinka, která se může ukázat efektivní, obzvláště proto, že nepodkopává rovnováhu systému vytvořeného Úmluvou, nezpochybňuje charakteristické funkce soudních orgánů a vyzývá Výbor ministrů k plnění jeho vlastních po­vinností.

[1] Článek 46 – Závaznost a výkon rozsudku

„1. Vysoké smluvní strany se zavazují, že se budou řídit konečným rozsudkem Soudu ve všech případech, jichž jsou stranami.

2. Konečný rozsudek Soudu se doručuje Výboru ministrů, který dohlíží na jeho výkon.“ [zvýrazněno]

[2] V této souvislosti viz rozporný a nejednoznačný nález německého Ústavního soudu, nařízení druhého senátu ze 14. října 2004, 2 BvR 1481/04, týkající se interní závaznosti rozsudku třetího senátu Soudu ve věci Görgülü proti Německu (č. 74969/01 ze dne 26. května 2004).

[3] Protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, 213 UNTS 262, vstoupil v platnost dne 18. května 1954.

Full & Egal Universal Law Academy