© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 17. ledna 2017 ve věci č. 21575/08 – Jankovskis proti Litvě
Senát čtvrté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že omezením přístupu stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody k informacím o možnostech vzdělávání umístěným na internetu porušily vnitrostátní orgány jeho právo přijímat informace jako součásti práva na svobodu projevu zaručeného článkem 10 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatel během výkonu trestu odnětí svobody zaslal dopis ministerstvu školství a vědy, jímž žádal o poskytnutí informací o možnosti dálkového studia na univerzitě; jako absolvent lékařské fakulty měl zájem o studium oboru lidských práv na fakultě právnické. Uvedl, že je ve výkonu trestu a nemůže tedy studovat prezenčně. Ministerstvo ho plně odkázalo na své internetové stránky, kde jsou k dispozici veškeré aktuální informace o možnostech vzdělávání a pracovního uplatnění.
Stěžovatel následně požádal věznici o přístup na uvedenou internetovou stránku a do své e-mailové schránky. Dle ředitele věznice nebylo vyjádření ministerstva vyčerpávající, neboť nezohlednilo konkrétní situaci stěžovatele, jenž byl ve výkonu trestu. Ředitel stěžovateli doporučil, aby se na ministerstvo obrátil znovu s žádostí o poskytnutí předmětných informací v písemné podobě, a zdůvodnil nemožnost přístupu k internetu chybějící právní úpravou, jež by vězňům dávala právo používat internet či mít e-mailovou schránku. Stěžovatel podal vězeňské službě stížnost s cílem domoci se přístupu k internetu, neboť žádný právní předpis nezakazoval získávat informace od státních institucí v elektronické podobě. Vězeňská služba mu přístup k internetu odmítla s tím, že právní předpisy upravující výkon trestu nedovolují vězňům používat internet. Stěžovateli opět doporučila, aby o uvedené informace požádal ministerstvo.
Správní soudy, na něž se stěžovatel obrátil, jeho žalobu proti rozhodnutí věznice o neumožnění přístupu k internetu zamítly s odkazem na neexistenci právní úpravy, jež by vězňům dávala právo užívat internet.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že omezení přístupu vězňů k internetu nebylo výslovně stanoveno zákonem a vnitrostátní orgány včetně správních soudů jej systematicky dovozovaly pouze z podstaty samotného výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel dále poukazoval na právo vězněných osob používat počítač zakotvené v zákoně o výkonu trestu. Dále namítal nepřiměřenost omezení, když přesné a aktuální informace týkající se možností vzdělávání byly dostupné pouze na internetové stránce ministerstva. Nepřiměřenost dokládal i poukazem na to, že několik států umožňuje omezený přístup vězňů k internetu.
Soud poznamenal, že veřejnost má právo přijímat informace obecného zájmu a stát v tom nesmí jednotlivcům bránit. Dále upřesnil, že stěžovatel se domáhal konkrétního způsobu přístupu k informacím prostřednictvím internetové stránky ministerstva školství a vědy. Soud zopakoval, že internet hraje důležitou roli v přístupu veřejnosti k informacím a v obecné rovině usnadňuje jejich šíření (Delfi AS proti Estonsku, č. 64569/09, rozsudek velkého senátu ze dne 16. června 2015, § 133). S výkonem trestu odnětí svobody je však dle Soudu nevyhnutelně spojeno omezení komunikace vězněných osob s vnějším světem, včetně možnosti získávat informace. Článek 10 Úmluvy proto nelze vykládat tak, že zakládá všeobecnou povinnost státu umožnit vězňům přístup k internetu či určitým internetovým stránkám (Kalda proti Estonsku, č. 17429/10, rozsudek ze dne 19. ledna 2016, § 45). Ve světle toho, že vnitrostátní právo zaručuje přístup k informacím o vzdělání, Soud uznal, že omezení stěžovatele v přístupu k internetové stránce ministerstva představuje zásah do jeho práva přijímat informace. Následně zkoumal, zda byl uvedený zásah stanoven zákonem, sledoval jeden či více legitimních cílů uvedených v druhém odstavci článku 10 Úmluvy a zda byl přiměřený, tj. nezbytný v demokratické společnosti za účelem dosažení legitimního cíle.
Soud zjistil, že v předmětné době neexistoval žádný výslovný zákonem stanovený zákaz přístupu k internetu ve věznici. Obecný zákaz používání „ostatních prostředků elektronické komunikace“, dopadající i na internet, byl zaveden až v roce 2010. Dle Soudu však v rozhodné době několik vnitrostátních právních předpisů výslovně zakazovalo používání telefonů a prostředků radiové komunikace a stanovilo, že veškerá korespondence vězňů probíhá v písemné formě prostřednictvím vězeňských orgánů. Přístup k internetu by umožnil uvedená pravidla obcházet. Protože stěžovatel měl možnost seznámit se s existencí zákazu přístupu k internetu, Soud dospěl k závěru, že zákaz dopadající na vězněné osoby byl stanoven zákonem ve smyslu článku 10 Úmluvy. Soud rovněž přisvědčil námitce vlády, že uvedený zásah sledoval legitimní cíl ochrany práv třetích osob a předcházení nepokojům a trestné činnosti (Kalda proti Estonsku, cit. výše, § 47).
Při zkoumání přiměřenosti zásahu Soud poznamenal, že příslušná internetová stránka obsahovala základní a aktualizované informace o možnostech vzdělání v Litvě, včetně podmínek pro podávání přihlášek v příslušném akademickém roce. Obsahovala dále informace podstatné pro případnou další komunikaci se vzdělávací institucí. Vnitrostátním orgánům Soud vytknul, že se zabývaly pouze obecným zákazem přístupu k internetu a vůbec se nevěnovaly možnosti přístupu ke konkrétní stránce za účelem dalšího vzdělávání stěžovatele. Soud dále odkázal na řadu pramenů práva Rady Evropy a obecně mezinárodního práva a připomněl důležitost internetu pro zajištění a zlepšení lidských práv. Přístup k němu označil za právo a zároveň prostředek k překonání „digitální propasti“ (Kalda proti Estonsku, cit. výše, § 52). Některé informace jsou navíc v současné době přístupné již pouze na internetu. Soud zmínil, že vnitrostátní orgány vůbec nezvážily možnost omezeného či kontrolovaného přístupu ke konkrétní internetové stránce zřízené ministerstvem, čímž by bylo vyloučeno jakékoli bezpečnostní riziko. Neshledal tak dostatečné důvody ospravedlňující zásah do stěžovatelova práva přijímat informace a ve světle specifických okolností případu dospěl k závěru, že uvedený zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti, čímž došlo k porušení článku 10 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy