© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, www.justice.cz. [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, www.justice.cz. [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 6. září 2018 ve věci č. 2822/16 – Jansen proti Norsku
Senát páté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že odepřením styku matce s dítětem umístěným do pěstounské péče z důvodu rizika únosu dítěte došlo k porušení práva matky na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
Stěžovatelce se v roce 2011 narodila dcera. V té době žila u rodičů, norských občanů romského původu. Krátce poté ji otec vyhnal z domu a spolu s dcerou se nastěhovala do rodinného centra. Následně se opakovaně stěhovala k rodičům a zpět do rodinného centra. Během jednoho pobytu v rodinném centru otec stěžovatelky pobodal sousedský pár, který podezíral z pomoci stěžovatelce při stěhování. Po tomto incidentu se matka s dcerou opět nastěhovaly domů. Následně orgány péče o dítě požádaly o převzetí dítěte do péče.
V červnu 2012 bylo dítě umístěno k pěstounům na utajené adrese. Matce byl umožněn asistovaný styk jednu hodinu týdně z důvodu rizika únosu dítěte. O několik měsíců později bylo dítě umístěno do trvalé pěstounské péče. V prosinci 2012 byl rodičům umožněn asistovaný styk jednu hodinu čtyřikrát ročně s tím, že ani jeden z nich neznal adresu pobytu dítěte. V červnu 2013 městský soud vydal rozsudek, kterým zakázal styk rodičů s dítětem z důvodu zjevného rizika únosu s odkazem na nejlepší zájem dítěte. Vrchní soud rozsudek potvrdil.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že v souvislosti s odepřením styku s dítětem došlo k porušení jejího práva na respektování rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy.
Podle Soudu bylo mezi stranami nesporné, že zákaz styku stěžovatelky s dítětem představuje zásah do rodinného života, který je v souladu se zákonem a sleduje legitimní cíl ochránit práva a zdraví dítěte dle čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Zbývalo tudíž posoudit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti.
a)Obecné zásady plynoucí z judikatury Soudu
Soud v prvé řadě poznamenal, že při posouzení nezbytnosti zásahu je třeba se zabývat otázkou, zda byly důvody, o něž vnitrostátní orgány opřely přijatá opatření, relevantní a dostatečné. Zásah musí být především přiměřený sledovanému cíli a současně musí být zajištěna spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími zájmy. Státy mají prostor pro uvážení, jehož šíře závisí na povaze a závažnosti dotčených zájmů, jako jsou na jedné straně zejména potřeba ochránit dítě v situaci, která vážně ohrožuje jeho zdraví nebo vývoj, a na druhé straně cíl sloučení rodiny, jakmile to okolnosti dovolí. Pokud od svěření dítěte do pěstounské péče uplynula značná doba, může zájem dítěte na zamezení další změně jeho rodinné situace převážit nad zájmem rodičů na sloučení rodiny. Státy mají tudíž široký prostor pro uvážení při odebrání dítěte z rodiny, avšak zevrubnému přezkumu ze strany Soudu je podrobeno omezení stykových práv, jelikož hrozí, že bude narušen vztah mezi rodiči a jejich dětmi (K. a T. proti Finsku, č. 25702/94, rozsudek velkého senátu ze dne 12. července 2001, § 155).
Veškerá rozhodnutí týkající se dítěte musí v prvé řadě zohledňovat jeho nejlepší zájem (Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. 41615/07, rozsudek velkého senátu ze dne 6. července 2010, § 135), který může převážit nad zájmy rodičů. K úplnému přerušení kontaktů mezi rodičem a dítětem je možné přistoupit jen za výjimečných okolností a jen v případě, že je rozhodnutí odůvodněné nejlepším zájmem dítěte (Aune proti Norsku, č. 52502/07, rozsudek ze dne 28. října 2011, § 66), jelikož přetržení těchto vazeb znamená odříznutí dítěte od jeho kořenů (Gnahoré proti Francii, č. 40031/98, rozsudek ze dne 19. září 2000, § 59).
K zajištění spravedlivosti řízení jako celku musí být rodiče zapojeni do rozhodovacího procesu. Vnitrostátní soudy musí provést podrobnou analýzu celé rodinné situace a řady faktorů, zejména materiálních, citových, psychologických a zdravotních, a přistoupit k vyváženému a rozumnému posouzení zájmů všech zúčastněných osob s tím, že je třeba nalézt řešení, které bude nejlepší pro dítě (Y. C. proti Spojenému království, č. 4547/10, rozsudek ze dne 13. března 2002, § 138).
Při posouzení, zda byly důvody, které pro namítané opatření uvedly vnitrostátní orgány, relevantní a dostatečné, Soud přihlédne k existujícím odlišnostem mezi státy, pokud jde o pojímání role rodiny a zásahů státu do rodinných záležitostí, včetně existujících zdrojů pro tyto zásahy veřejné moci. Nejlepší zájem dítěte je ovšem klíčovým kritériem.
S ohledem na tyto skutečnosti a okolnost, že vnitrostátní orgány mají výhodu přímého kontaktu s dotčenými osobami, není úkolem Soudu nahradit vnitrostátní orgány při jejich rozhodovací činnosti, ale přezkoumat jejich postup z hlediska souladu s Úmluvou (K. a T. proti Finsku, cit. výše, § 154).
b)Použití obecných zásad na projednávanou věc
Dle Soudu bylo stěžejní posoudit, zda tvrzené riziko únosu a jeho dopady na styk stěžovatelky s dítětem mohly odůvodnit rozhodnutí o zákazu styku navzdory možným negativním důsledkům na vztah dítěte a matky.
Soud v prvé řadě přijal zjištění vnitrostátních orgánů, že skutečně existovalo riziko únosu dítěte zejména ze strany otce stěžovatelky, nicméně nebylo omezeno pouze na něj. Otec stěžovatelky pobodal sousedy, jelikož byl přesvědčen, že pomáhali stěžovatelce s odchodem dítěte z jeho domu. Stěžovatelce bylo řečeno, že ji její otec plánoval odvézt do zahraničí, zabít ji i dítě. V době řízení o určení otcovství bylo otci dítěte vyhrožováno smrtí. Člen rodiny sledoval pěstouna pravděpodobně za účelem zjištění místa pobytu dítěte. Soud se současně neměl důvod odchýlit od hodnocení vnitrostátních soudů ohledně škodlivých následků únosu pro vývoj dítěte, jelikož by pravděpodobně bylo zanedbáváno.
Pokud jde o procesní stránku řízení, stěžovatelka byla právně zastoupena a mohla se plně účastnit řízení, které probíhalo na třech stupních soudní soustavy. V senátu vrchního soudu zasedali tři soudci, přísedící a psycholog.
Soud pozitivně hodnotil skutečnost, že vnitrostátní soudy posuzovaly rodinnou situaci nejen v době odebrání dítěte, ale vzaly rovněž v potaz následný vývoj. Zohledněno bylo nejen riziko únosu, ale také mnoho dalších skutečností, např. následky únosu pro dítě, příznaky zanedbání dítěte, jeho zranitelnost a potřeby, jeho zájem na udržení kontaktu s romským prostředím a kulturou a účinky, jaké by měl styk na pěstouny a podmínky v pěstounské rodině. Dle Soudu nebyl důvod pochybovat, že vnitrostátní soudy provedly důkladný přezkum případu a že rozhodnutí sledovalo nejlepší zájem dítěte, jak ho vnitrostátní soudy vnímaly.
Otázkou však zůstává, zda bylo rozhodnutí vrchního soudu založeno na výkladu pojmu nejlepší zájem dítěte, který je v souladu s judikaturou Soudu, tedy zohledňujícím vůdčí zásadu, že odebrání dítěte z péče rodiče musí být považováno za dočasné opatření, jež musí být ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, přičemž vnitrostátní orgány mají povinnost činit kroky, které usnadní sjednocení rodiny, jakmile to bude rozumně možné.
V této souvislosti Soud poznamenal, že dle vrchního soudu existovalo riziko únosu nejen v době styku matky s dítětem, ale bylo třeba vzít v úvahu nebezpečí, že se prozradí místo pobytu dítěte a odhalí se identita pěstounů. Soud akceptoval, že by organizace styku byla náročná a jakýkoli styk s sebou nesl riziko odhalení místa pobytu dítěte, vyzdvihl však, že se nikdy neplánovalo, že by se konala víc jak čtyři setkání ročně.
Nadto, rozhodnutí vnitrostátních soudů znamenala nebezpečí výrazného narušení vazeb mezi matkou a dítětem. Stejně tak se vrchní soud nezaměřil na sloučení rodiny nebo na přípravu sloučení rodiny v blízké budoucnosti. Namísto toho byl kladen důraz na ochranu dítěte před možným únosem a jeho možné následky. Existovalo riziko úplné ztráty kontaktu dítěte s matkou. Dle judikatury Soudu bylo naprosto nezbytné zvážit dlouhodobé účinky, které by přineslo trvalé odloučení dítěte od jeho biologické matky (Görgülü proti Německu, č. 74969/01, rozsudek ze dne 26. února 2004, § 46), a to tím spíš, že odloučení by přineslo odcizení dítěte od jeho romského původu.
Soud s ohledem na výše uvedené zopakoval, že rozhodnutí vnitrostátních soudů sledovala nejlepší zájem dítěte, jak ho chápaly vnitrostátní soudy, a že vnímání vhodnosti zásahů státu do péče o děti se mezi státy liší. V projednávané věci však při hledání spravedlivé rovnováhy vnitrostátní soudy dostatečně nezohlednily možné negativní dlouhodobé následky pro dítě způsobené ztrátou kontaktu s matkou a pozitivní povinnosti státu přijmout opatření umožňující sloučení rodiny, jakmile to okolnosti dovolí. Došlo proto k porušení článku 8 Úmluvy.
Full & Egal Universal Law Academy