© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
RADA EVROPY
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
PÁTÁ SEKCE
VĚC JANYR proti ČESKÉ REPUBLICE
(stížnost č. 42937/08)
ROZSUDEK
ŠTRASBURK
31. října 2013
Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených
v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.
Rozsudek je v autentickém francouzském znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.
Ve věci Janyr proti České republice,
Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení
Mark Villiger, předseda,
Angelika Nußberger,
Boštjan M. Zupančič,
Ann Power-Forde,
Ganna Yudkivska,
Helena Jäderblom,
Aleš Pejchal, soudci,
a Claudia Westerdiek, tajemnice sekce,
po poradě konané dne 8. října 2013,
vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:
ŘÍZENÍ
1. Řízení bylo zahájeno stížností (č. 42937/08) směřující proti České republice, kterou dne 6. září 2008 podal k Soudu Philipp Janyr („stěžovatel“), občan České republiky a Rakouska, na základě článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“).
2. Stěžovatele zastupuje K. Samková, advokátka zapsaná v seznamu advokátů České advokátní komory. Českou vládu („vláda“) zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm.
3. Stěžovatel zejména tvrdí, že trestní řízení, které bylo vůči němu vedeno, nebylo spravedlivé, dále že Ústavní soud nerespektoval zásadu kontradiktornosti řízení a bylo porušeno právo na obhajobu.
4. Dne 27. září 2012 byla stížnost oznámena vládě.
5. Dopisem ze dne 2. října 2012 byla rakouská vláda v souladu s čl. 36 odst. 1 Úmluvy a článkem 44 jednacího řádu Soudu dotázána, zda si přeje vstoupit do řízení jako vedlejší účastník. Dopisem ze dne 9. října 2012 rakouská vláda Soud informovala, že nemá v úmyslu do řízení jako vedlejší účastník vstoupit.
SKUTKOVÝ STAV
I.OKOLNOSTI PŘÍPADU
6. Stěžovatel se narodil v roce 1973, bydliště má ve Vídni (Rakousko).
7. Stěžovatel byl jako jednatel a jediný společník společnosti P., společnosti s ručením omezením se sídlem v Praze, vyšetřován v souvislosti s porušením celních předpisů při dovozu drůbežího masa uskutečněném společností P. V září 1999 zaslal celní úřad Gibraltaru na základě předchozí komunikace a v návaznosti na seznam otázek české strany týkající se vztahů mezi společnostmi P. a N. českému celnímu úřadu dopis, v němž zejména uvedl, že společnost N. je v Gibraltaru zapsána v souladu s právem obchodních společností, avšak nemá oprávnění obchodovat. Podle tohoto dopisu zástupce společnosti N. popřel, že by se společností P. proběhla jakákoliv obchodní transakce. Kromě toho ze setkání celního úřadu Gibraltaru s jistým panem G. vyplynulo, že v Gibraltaru nebyly vystaveny žádné faktury; podle dokladů předložených panem G. společnosti N. a P. vzájemně neobchodovaly. V lednu 2000 oznámil český Inspektorát celní a finanční stráže své podezření ze spáchání trestného činu Městskému státnímu zastupitelství v Praze, které věc následně předalo k prověření policii.
8. Dne 13. června 2000 byl stěžovatel policejní vyšetřovatelkou telefonicky vyzván, aby se dostavil k podání vysvětlení, což odmítl a navrhl, že bude spolupracovat prostřednictvím rakouských úřadů. Současně byl stěžovatel vyzván k předložení účetnictví společnosti P., což přislíbil, avšak nakonec slib nedodržel.
9. Dne 27. června 2000 požádala vyšetřovatelka státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze o souhlas s vydáním příkazu k prohlídce prostor společnosti P. s tím, že jí nebyly všechny nezbytné účetní doklady dobrovolně vydány a že se v prostorách společnosti mohou nacházet předměty důležité pro trestní řízení, jako jsou účetní knihy, originály faktur atd. Téhož dne vydala vyšetřovatelka příkaz k prohlídce, na němž byl předchozí souhlas státního zástupce stvrzen jeho podpisem.
10. Dne 28. června 2000 se vyšetřovatelka dostavila do prostor společnosti P., aby požádala o vydání účetních dokladů. Bylo jí sděleno, že z důvodu nepřítomnosti stěžovatele, který je v Rakousku, ho zastupuje pan Š. Vzhledem k tomu, že požadované doklady nebyly policii předány, zejména z toho důvodu, že je stěžovatel odvezl, bylo panu Š. oznámeno, že bude provedena prohlídka prostor společnosti, a byl mu předložen příkaz k prohlídce. Stěžovatel byl o provedení prohlídky informován telefonicky a odmítl nabídku, aby mu byl příkaz k prohlídce zaslán faxem. V protokolu o prohlídce se mimo jiné uvádí, že předchozí výslech podle § 84 trestního řádu neproběhl, neboť stěžovatel pobýval v Rakousku; v této souvislosti nebyla podána žádná stížnost.
11. Dne 9. března 2001 byl stěžovatel formálně obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky. Podle závěrů vyšetřování se stěžovatel dopustil tohoto trestného činu tím, že v deseti případech dovezl zboží na základě fiktivních faktur, na nichž byla uvedena cena nižší než skutečná.
12. V září 2001 vyhověla státní zástupkyně podnětu vyšetřovatelky, aby byla státnímu zástupci v Gibraltaru zaslána žádost o mezinárodní právní pomoc, a to zejména s cílem vyslechnout pana R., jednatele společnosti N. Státní zastupitelství v Gibraltaru jí následně sdělilo, že pokud nebude stěžovatel postaven před soud, žádosti o právní pomoc nelze vyhovět, neboť musí být podána soudem.
13. Dne 18. října 2002 měl stěžovatel možnost prostudovat si spis, k čemuž se jeho právní zástupce nedostavil, a požádal o dodatečnou lhůtu, aby navrhl případné doplnění vyšetřování. Stěžovatel poté ve svém návrhu napadl neodkladnost prohlídky s tím, že nebyl vyzván k podání vysvětlení ani k předložení dokumentů. V následně podané stížnosti namítal, že neměl dostatek času k prostudování spisu a byl zamítnut jeho návrh na doplnění vyšetřování, a dále vyjádřil pochybnosti ohledně totožnosti zástupce společnosti N., kterého vyslechl celní úřad v Gibraltaru v roce 1999. Státní zástupkyně v návaznosti na stížnost konstatovala, že stěžovatel se mohl vyjadřovat po celou dobu trestního řízení od jeho zahájení v roce 2000, přičemž tuto možnost má nadále, a to i před soudcem; ani v postupu policie neshledala žádné pochybení.
14. Dne 8. ledna 2003 byla proti stěžovateli podána obžaloba.
15. Poté zjišťovala předsedkyně senátu Městského soudu v Praze možnost navázání mezinárodní právní spolupráce s úřady v Gibraltaru; Ministerstvo spravedlnosti České republiky jí sdělilo, že Evropská úmluva o právní pomoci v trestních věcech se na Gibraltar nevztahuje a že země Commonwealthu zpravidla odmítají spolupráci ve věcech fiskálních trestních činů. Proto předsedkyně senátu požádala celní úřad Gibraltaru o souhlas s použitím informací poskytnutých tímto úřadem v roce 1999 v trestním řízení a tento souhlas jí byl udělen; dopisem ze dne 24. ledna 2003 poskytl gibraltarský celní úřad rovněž informace (pocházející z veřejných rejstříků) týkající se struktury společnosti N. a uvedl, že podle výsledku jeho šetření nemá společnost N. oprávnění v Gibraltaru obchodovat, že obchoduje ve Španělsku a v sídle společnosti nebyly vystaveny žádné faktury.
16. Jednání nařízené na 17. února 2003 bylo odročeno, protože se nepodařilo doručit předvolání stěžovateli; ten se následně bez omluvy nedostavil na jednání nařízené na 3. března 2003. První jednání za přítomnosti stěžovatele a jeho právních zástupců se tak uskutečnilo dne 25. března 2003 a během něho byl stěžovatel vyslechnut; následující dny se stěžovatel ani žádný z jeho právních zástupců k soudu nedostavili, a jednání bylo proto znovu odročeno.
17. Po jednání konaném dne 22. dubna 2003 uznal Městský soud v Praze stěžovatele vinným z trestného činu zkrácení [daně,] cla [a podobné dávky] a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v délce pěti let. Ve svém rozhodnutí soud vyšel z výsledků kontroly uskutečněné českým Inspektorátem celní a finanční stráže, znaleckého posudku z oboru účetnictví provedeného pro účely trestního řízení, informací poskytnutých celním úřadem Gibraltaru a Gibraltarskou kanceláří Interpolu, analýzy smluv a dalších důkazů týkajících se obchodních transakcí, znaleckého posudku z oboru grafologie a z výpovědí svědků. Soud mimo jiné uvedl, že prohlídka kanceláří společnosti P. byla v souladu se zákonem a rozhodnutí se v žádném případě nezakládá na důkazech získaných během této prohlídky. Soud dále zamítl jako neopodstatněné námitky stěžovatele ohledně znaleckého posudku z oboru účetnictví a jeho žádost o doplnění vyšetřování označil za nadbytečnou. Odmítl rovněž návrh stěžovatele na výslech G., nacházejícího se v Gibraltaru, a to z důvodu, že jeho svědectví není s ohledem na ostatní důkazy účelné. Soud dále zdůraznil procesní překážky plynoucí ze soudní spolupráce s Gibraltarem, a to zejména v oblasti fiskální a celní, neboť nelze použít Evropskou úmluvu o právní pomoci v trestních věcech a bylo by nutné zvolit diplomatickou cestu se zárukou vzájemnosti. V každém případě by si odpověď tohoto území vyžádala nejméně rok a byla by zřejmě negativní. Soud rovněž poznamenal, že ze zpráv předložených gibraltarskými úřady vzal v úvahu pouze část zprávy ze dne 24. ledna 2003 týkající se šetření celního úřadu (a nikoliv citaci výpovědí zahraničních svědků). Dále soud zamítl námitku obhajoby, že při jednání nebyla dostatečně posouzena subjektivní stránka trestného činu. Naopak z dostupných důkazů (zejména výpovědi svědků a stěžovatele) dovodil, že se jednalo o úmyslný trestný čin.
18. Po jednání konaném dne 13. ledna 2004 za přítomnosti jednoho ze dvou právních zástupců stěžovatele Vrchní soud v Praze uvedený rozsudek zrušil, uznal opětovně stěžovatele vinným z týchž skutků, nicméně na základě jiné právní kvalifikace, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce pěti let. Závěry městského soudu byly v podstatě potvrzeny a změny byly spíše formálního rázu.
19. Dne 26. března 2004 neumožnil městský soud nahlédnout Š. do spisu, třebaže ho k tomu stěžovatel písemně oprávnil. Podle soudu mohli mít přístup ke spisu pouze stěžovatel a jeho právní zástupci.
20. Dne 14. července 2004 Nejvyšší soud na základě dovolání stěžovatele rozsudek vrchního soudu zrušil s tím, že bylo porušeno právo na obhajobu, jelikož se jednání dne 13. ledna 2004 konalo v nepřítomnosti jednoho ze dvou právních zástupců stěžovatele. Věc byla vrácena vrchnímu soudu k opětovnému projednání.
21. Dopisem ze dne 17. září 2004 informoval jeden ze stěžovatelových tří právních zástupců vrchní soud o tom, že mu jeho klient ke dni 15. července 2004 vypověděl plnou moc k zastupování; další stěžovatelův právní zástupce ukončil zastupování stěžovatele dne 30. září 2004.
22. Na jednání o odvolání, nařízené na 12. října 2004, se stěžovatel, který předtím navrhl soudu, aby v neveřejném zasedání rozhodl o zrušení rozsudku ze dne 22. dubna 2003, ani jeho zbývající obhájce advokát Z., který požádal o odročení jednání, nedostavili. Jednání bylo tedy odročeno na 7. ledna 2005 a byly stanoveny termíny (mimo jiné 18. únor 2003) až do 29. dubna 2005 pro případ, že by se jednání v některém z určených termínů nekonalo; stěžovatel byl o tomto informován dne 8. listopadu 2004 a jeho právní zástupce dne 15. listopadu 2004.
23. Dopisem ze dne 20. prosince 2004 zaslaným stěžovateli a vrchnímu soudu, který jej obdržel dne 5. ledna 2005, jim advokát Z. sdělil, že vypověděl plnou moc k zastupování stěžovatele a že se nezúčastní jednání konaného dne 7. ledna 2005. Předseda senátu advokátu Z. obratem sdělil, že má podle trestního řádu povinnost stěžovatele obhajovat, dokud si tento nezvolí nového advokáta. Vzhledem k tomu, že se advokát Z. k jednání dne 7. ledna 2005 nedostavil, rozhodl předseda senátu o předání věci České advokátní komoře (která později konstatovala, že advokát Z. porušil své profesní povinnosti).
24. Na jednání konaném dne 7. ledna 2005 ustanovil předseda senátu vrchního soudu stěžovateli jako obhájce advokátku F., aniž mu předtím poskytl lhůtu k tomu, aby si advokáta sám zvolil; připomněl nicméně, že si stěžovatel může zvolit obhájce dle vlastního výběru. Advokátka F. obdržela usnesení dne 17. ledna 2005, stěžovateli bylo doručeno až dne 7. února 2005. Vrchní soud z toho důvodu odročil jednání nařízená na 21. a 28. ledna 2005 a na 4. února 2005, následně informoval advokátku F. o předchozích fázích řízení a vyhověl její žádosti o nahlédnutí do spisu. Dne 10. února 2005 se stěžovatel pokusil neúspěšně kontaktovat advokátku F. elektronickou poštou.
25. Po jednání konaném dne 18. února 2005 vrchní soud ve věci znovu rozhodl a potvrdil v podstatné části svůj předchozí rozsudek. V nepřítomnosti advokátky F. zastupoval stěžovatele její náhradník. Soud potvrdil, že prohlídka proběhla v souladu se zákonem a skutečnost, že důkazy při ní zajištěné nejsou zásadního významu, neboť pouze doplňují a podporují závěry soudu. Ze zprávy gibraltarských úřadů jasně vyplývá, že se obchodní transakce nemohly uskutečnit tak, jak je popsal stěžovatel. Soud se mimo jiné ztotožnil s odmítnutím výslechu G. s tím, že příslušná právní úprava neumožňovala požádat Gibraltar účinným způsobem o spolupráci. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, měl soud za to, že dostatečně vyplývá z popisu chování stěžovatele, a současně do výroku svého rozsudku doplnil slova „v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem“.
26. Následně bylo chování advokátky F., která nekontaktovala stěžovatele před jednáním u vrchního soudu, předmětem kárného řízení u České advokátní komory.
27. Dne 26. října 2005 zamítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele (údajně aniž stěžovatele seznámil se stanoviskem státního zastupitelství). Podle Nejvyššího soudu nebyl stěžovatel zbaven možnosti být zastoupen před vrchním soudem právním zástupcem dle vlastního výběru. Třebaže skutečnost, že stěžovateli nebyla ponechána lhůta pro zvolení obhájce, nebyla zcela v souladu se zákonem, přistoupil vrchní soud k ustanovení obhájce až poté, co několik advokátů vypovědělo plnou moc k zastupování stěžovatele, a to v dostatečném předstihu ve vztahu k jednání. Stěžovatel tak měl dostatečnou příležitost zvolit si svého obhájce, tedy právo, o kterém byl navíc opakovaně informován, ale kterého nevyužil. Nejvyšší soud mimo jiné konstatoval, že subjektivní stránka trestného činu byla dostatečně popsána ve sdělení obvinění, neboť vyplývala z popisu jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu.
28. Dne 20. února 2006 podal stěžovatel ústavní stížnost proti rozhodnutím týkajícím se opodstatněnosti jeho obvinění, přičemž uplatnil ve světle článku 5, čl. 6 odst. 1 až 3, článku 7 a 13 v podstatě stejné námitky jako před Soudem, vyjma tvrzeného porušení zásady kontradiktornosti řízení před Nejvyšším soudem a námitky, že městský soud odepřel Š. přístup ke spisu. Co se týče prohlídky prostor společnosti P., namítal, že neproběhla v souladu se zákonem, neboť v příkazu k prohlídce nebyly uvedeny důvody, pro které bylo nutno vykonat prohlídku před zahájením trestního stíhání jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a dále tvrdil, že policie předtím neprovedla výslech jeho osoby či zástupců společnosti P. přítomných na místě prohlídky.
29. Dne 23. února 2006 sdělil Ústavní soud stěžovateli, že jeho věc byla přidělena soudci zpravodaji Ja. M., a bude-li projednána v senátu, bude tento senát složen ze soudců III. senátu V. K., J. M. a Ja. M. Zastoupení v případě nepřítomnosti či vyloučení z rozhodování bylo upraveno rozvrhem práce Ústavního soudu dostupným na internetu.
30. Dne 1. března 2006 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudcům Ja. M. a
J. M. Dne 27. března 2006 Ústavní soud rozhodl, že tito dva soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci. Podle vlády přijali dané usnesení soudci IV. senátu včetně M. Ž., jak to stanovil rozvrh práce Ústavního soudu.
31. Následně zaslal Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost k vyjádření dotčeným soudům a státnímu zastupitelství; s takto získanými stanovisky nebyl stěžovatel seznámen.
Dne 5. dubna 2007 [Nejvyšší] státní zastupitelství sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, a požádalo, aby bylo jeho stanovisko předložené Nejvyššímu soudu považováno za konečné.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 5. dubna 2007 pouze odkázal na své rozhodnutí ve věci s tím, že se vrchní soud a Nejvyšší soud již s námitkami stěžovatele vypořádaly; rovněž uvedl, že nesdílí názor Nejvyššího soudu, který ve svém prvním rozhodnutí došel k závěru, že došlo k porušení práva na obhajobu.
Ve svém stanovisku ze dne 11. dubna 2007 vrchní soud sdělil, že ústavní stížnost pouze přejímá námitky, ke kterým se vyjádřil ve svém rozhodnutí ze dne 18. února 2005, na něž odkázal, a Ústavní soud vyzval, aby je zamítl jako neopodstatněné. Pokud jde o námitku týkající porušení práva na obhajobu, vrchní soud uvedl, že reagoval na „obstrukční jednání“ advokátů stěžovatele a stěžovatele samotného, který se nikdy k jednání vrchního soudu nedostavil, údajně z pracovních důvodů. Stěžovatel tak nevyužil svého práva a sám se omezil ve výkonu práva jednání se účastnit a osobně se hájit.
Nejvyšší soud se ve svém poměrně podrobném stanovisku ze dne 23. dubna 2007 v zásadě omezil na shrnutí námitek stěžovatele a odkázal na své rozhodnutí ve věci, neboť stěžovatel dle názoru Nejvyššího soudu pouze zopakoval námitky uplatněné přes soudy nižšího stupně. Dále odmítl, že by pozměnil jimi prokázaný skutkový stav, k čemuž nebyl příslušný, a vyzval Ústavní soud, aby ústavní stížnost stěžovatele odmítl, alespoň pokud jde o jeho rozhodnutí.
32. Dne 6. března 2008 III. senát Ústavního soudu ve složení Ja. M. (soudce zpravodaj), soudce V. K. a M. Ž. (soudkyně zastupující soudce J. M. nepřítomného ze zdravotních důvodů) odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. V usnesení se uvádí, že si Ústavní soud vyžádal stanoviska vedlejších účastníků řízení stejně jako spis ve věci; následně se podrobným způsobem vypořádává s námitkami předloženými stěžovatelem.
Ústavní soud se nejdříve zabýval souladem prohlídky se zákonem z hlediska vnitrostátního práva a potvrdil její zákonnost s ohledem na to, že trestní řád v rozhodném období nevyžadoval uvedení důvodů, na základě kterých je úkon považován za neodkladný a neopakovatelný, a že předchozí výslech stěžovatele nebyl možný, neboť pobýval v Rakousku. Uvedl, že takto získané důkazy bylo tedy možné v řízení použít, přičemž v žádném případě nehrály významnou roli.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu, potvrdil Ústavní soud rozbor Nejvyššího soudu s tím, že popis ve sdělení obvinění je dostatečný, neboť třebaže výslovně neuvádí úmysl stěžovatele, vyplývá tento úmysl jasně ze znění sdělení obvinění; jeho odpovídající doplnění vrchním soudem ve výroku rozsudku bylo rovněž v souladu s pravidly řízení.
Co se týče tvrzení G. předloženého celním úřadem Gibraltaru, nejednalo se o svědeckou výpověď ve smyslu trestního řádu, ale o písemné sdělení o jeho vyjádření, tedy o informaci z doslechu. Soudy toto specifikum řádně zohlednily a jejich výrok o vině se na této skutečnosti – která je navíc v kontextu řady dalších důkazů nadbytečná – nijak nezakládá. Evropská úmluva o právní pomoci se navíc na Gibraltar nevztahovala.
Ústavní soud dále konstatoval, že stěžovatel měl adekvátní příležitost uplatnit své námitky a vyjadřovat se v průběhu řízení. Jakkoliv je pravdou, že stěžovatel nebyl vyzván, aby se vyjádřil ke každému jednotlivé písemnosti, která byla na jednání přečtena, navrhl mu předseda městského soudu opakování důkazů, což odmítl, a požádal pouze o prostudování spisu a pořízení kopií z něho. Pravidla trestního řízení navíc nevyžadují, aby byl obžalovaný vyzván k vyjádření po přečtení každého jednotlivého dokumentu, což by řízení značně zatížilo; postačuje tedy vyzvat obžalovaného, aby přednesl své stanovisko, na začátku předčítání a tuto výzvu po přečtení několika důkazů zopakovat a současně obžalovanému ponechat možnost v kterémkoliv okamžiku požádat o možnost vznést své připomínky.
Pokud jde o respektování práva na obhajobu v odvolacím řízení, potvrdil Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu, když sice připustil, že postup vrchního soudu nebyl zcela v souladu se zákonem, avšak dovodil, že zásah do práva na obhajobu nebyl takový, aby odůvodňoval zrušení napadených rozhodnutí. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud s poukazem na skutečnost – a to aniž výslovně odkazoval na stanovisko vrchního soudu –, že nelze odhlédnout od „zjevně obstrukčního chování stěžovatele“, který se k jednání vrchního soudu údajně z pracovních důvodů nikdy nedostavil. Ústavní soud konečně odkázal na části spisu, zejména na policejní protokoly a odůvodnění usnesení ze dne 7. ledna 2005. Uvedl, že soudy nižšího stupně měly v průběhu celého řízení značné potíže se zajištěním účasti stěžovatele a jeho právních zástupců na jednáních, a proto vrchní soud ustanovil stěžovateli jako obhájce advokátku F., přičemž ho současně informoval o možnosti zvolit si kdykoliv jiného obhájce. Vrchní soud tak učinil maximum pro to, aby bylo respektováno právo na obhajobu, s ohledem na trvající obstrukční chování stěžovatele, které budilo dojem, že se k jednání pravděpodobně nedostaví a ani si nezvolí nového advokáta, a to s cílem dosáhnout dalšího odročení jednání.
II.Příslušné vnitrostátní právo a praxe
A.Trestní řád (zákon č. 141/1961 Sb.)
33. Ustanovení § 38 odst. 1 stanoví, že jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.
34. Podle § 82 lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.
35. Ustanovení § 83 stanoví, že domovní prohlídku je oprávněn nařídit pouze předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.
36. Ustanovení § 83a ve znění účinném do 31. prosince 2001 zejména stanovilo, že nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán; vyšetřovatel a policejní orgán museli nicméně získat předchozí souhlas státního zástupce. Jestliže vydání soudního příkazu nebo souhlasu státního zástupce nebylo možno předem dosáhnout a věc nesnesla odkladu, mohli vyšetřovatel a policejní orgán prohlídku jiných prostor nebo pozemků vykonat výjimečně bez soudního příkazu či souhlasu. Měli však povinnost bezodkladně informovat orgán oprávněný k vydání příkazu či souhlasu.
37. Podle § 83a ve znění účinném do 8. července 2010 byl oprávněn nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemků předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán; policejní orgán musel nicméně získat předchozí souhlas státního zástupce. Jestliže vydání soudního příkazu nebo souhlasu státního zástupce nebylo možno předem dosáhnout a věc nesnesla odkladu, mohl policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků výjimečně bez příkazu či souhlasu. Byl však povinen bezodkladně informovat orgán oprávněný k vydání příkazu či souhlasu.
38. V návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, ustanovení § 83a stanovilo – od 8. července 2010 do 31. prosince 2011 –, že prohlídku jiných prostor nebo pozemků je oprávněn nařídit pouze předseda senátu. Výjimka neodkladnosti zůstala zachována.
39. Konečně dle ustanovení § 83a ve znění účinném od 1. ledna 2012 se ustanovení § 83 použijí rovněž na prohlídku jiných prostor a pozemků. Výjimka neodkladnosti je zachována, policejní orgán je však povinen si bezodkladně vyžádat souhlas orgánu oprávněného k vydání příkazu. Pokud oprávněný orgán souhlas neudělí, nelze výsledek prohlídky použít v dalším řízení jako důkaz.
40. Podle § 84 lze prohlídku vykonat jen po předchozím výslechu toho, u koho se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo dobrovolného vydání hledané věci. Předchozího výslechu není třeba, jestliže výslech nelze provést okamžitě a prohlídka nesnese odkladu.
41. Povinnost uvést v protokolu o prohlídce okolnosti, na jejichž základě nebylo možno úkon odložit nebo opakovat, byla do trestního řádu zavedena s účinností od 1. ledna 2002 zákonem č. 265/2001 Sb.
B.Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
42. Podle § 16 určí rozdělení agendy mezi senáty na dobu kalendářního roku předseda Ústavního soudu rozvrhem práce podle pravidel stanovených plénem.
43. Podle § 18 odst. 1 nepřítomného člena senátu dočasně zastoupí soudce určený pro tento senát rozvrhem práce.
Rozvrh práce, který byl platný v době podání ústavní stížnosti stěžovatelem v roce 2006 a stejně tak v okamžiku rozhodování o této ústavní stížnosti, stanovil, že nepřítomného člena III. senátu dočasně zastoupí při jednání senátu soudce IV. senátu v následujícím pořadí: předseda senátu, starší člen senátu, mladší člen senátu.
C.Judikatura Ústavního soudu
1.Nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 vyhlášený veřejně dne 16. června 2010 a uveřejněný dne 8. července 2010 ve Sbírce zákonů
44. Plénum Ústavního soudu zrušilo dne 8. července 2010 část ustanovení § 83a trestního řádu, podle něhož mohl prohlídku jiných prostor a pozemků v přípravném řízení nařídit státní zástupce nebo policejní orgán. Ústavní soud po důkladné analýze judikatury Soudu konstatoval, že pojem soukromého života neumožňuje rozlišování v závislosti na povaze místa, které je předmětem prohlídky, tak, jak to učinil zákonodárce. Soukromý život se totiž nerealizuje výlučně v prostorách užívaných k bydlení, ale i v „jiných prostorech a pozemcích“. V důsledku toho musí požívat oba druhy prohlídek stejných záruk proti zneužití a zejména podléhat předchozímu souhlasu soudu. Takový souhlas je o to důležitější za situace, kdy trestní řád neumožňuje následnou soudní kontrolu a nelze ho nahradit souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, kteří neposkytují záruku nestrannosti a nezávislosti.
45. Příslušné části nálezu znějí následovně:
„31. Proto stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky, tak i v případě výkonu prohlídky jiných prostor včetně zemědělských stavení, jakož i pozemků nezbytně dochází k zásahu do soukromé sféry jednotlivce prostorově vymezené, a pro takový zásah je třeba předchozí povolení soudu.
32. Zmíněný požadavek je o to naléhavější za situace, že náš trestní řád neumožňuje ani následnou kont-rolu nařízení prohlídky jiných prostor a pozemků soudem. Tak se tyto úkony, představující očividný zásah do základního práva na soukromý život, ocitají mimo jakoukoli bezprostřední soudní kontrolu. K její nutnosti se vyjádřil ESLP ve věci Camenzind v. Švýcarsko (...).V této věci ESLP konstatoval porušení čl. 13 Úmluvy ve vztahu k čl. 8 Úmluvy přesto, že stěžovatel měl k dispozici procesní prostředek, jímž se obracel na příslušnou komoru Federálního soudu Švýcarska. Ten však v důsledku zastávané doktríny „trvajícího zásahu“ jeho podání odmítl. Za této situace shledal ESLP existující procesní prostředek za neefektivní. Obdobně by bylo možno v České republice uvažovat o ústavní stížnosti přímo proti nařízení prohlídky jiných prostor, avšak i judikatura českého Ústavního soudu zčásti sdílí doktrínu „trvajícího zásahu“, a nadto Ústavní soud setrvale judikuje, že jde-li o zásah veřejné moci, který nepředstavuje nereparovatelné porušení základních práv, je třeba upřednostnit aplikaci principu subsidiarity. To znamená, že přezkoumatelným v řízení o ústavní stížnosti může být až konečné rozhodnutí ve věci, které by se mělo vypořádat i s námitkou zásahu do práva na soukromý život v podobě domovní prohlídky (...). V intencích shora uvedeného se naše ústavní stížnost jeví rovněž jako prostředek neefektivní. Navíc jistě není žádoucí, aby Ústavní soud v obdobných věcech posuzoval přiměřenost nařízení a výkonu prohlídek všech prostor jako první. Mohl by tak totiž nepřiměřeně a předčasně zasáhnout do kompetence obecných soudů shromažďovat a hodnotit důkazy, a ve svém důsledku tak předurčovat výsledek trestního řízení.“
2.Stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS st-31/10 ze dne 14. prosince 2010
46. V daném stanovisku týkajícím se intertemporálních účinků nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 došel Ústavní soud k závěru, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, a že nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro, nikoli pro předcházející situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Zrušení protiústavní právní úpravy totiž samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na použití neústavního předpisu. Z uvedeného plyne, že byl-li příkaz k prohlídce vydán a následně prohlídka samotná provedena před 8. červencem 2010, pak existence nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 na kvalitě příkazu nic nemění.
Právní posouzení
I.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 1 ÚMLUVY V ŘÍZENÍ PŘED ÚSTAVNÍM SOUDEM
47. Stěžovatel tvrdí, že Ústavní soud nerespektoval zásadu kontradiktornosti řízení, neboť mu neposkytl k vyjádření stanoviska orgánů, které byly vedlejšími účastníky řízení před Ústavním soudem. Dovolává se v této souvislosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který stanoví:
„ Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě (...) projednána (...) soudem (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“
48. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
49. Vláda se domnívá, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, neboť dotčené orgány v zásadě pouze odkázaly na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí a jejich stanoviska neobsahovala žádnou skutečnost, o níž by stěžovatel nevěděl (viz mutatis mutandis Holub proti České republice, (rozh.), č. 24880/05, 14. prosince 2010).
50. Stěžovatel s tímto tvrzením nesouhlasí a uvádí, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí převzal některé pasáže ze stanoviska vrchního soudu, konkrétně jeho části týkající se obstrukčního chování jeho právních zástupců a jeho samotného, a to aniž mohl Ústavnímu soudu vysvětlit, že advokát Z. se v té době nacházel ve střetu zájmů, neboť proti němu vedl řízení bratr stěžovatele.
51. Soud se domnívá, že je třeba projednávanou věc odlišit od věci Holub (cit. výše). Rozdíl spočívá zejména ve skutečnosti, že v projednávané věci vrchní soud ve svém stanovisku ke stěžovatelově ústavní stížnosti předloženém Ústavnímu soudu pouze neodkázal na svá předchozí rozhodnutí. Vrchní soud především doplnil, že jeho postup byl odůvodněn obstrukčním jednáním právních zástupců stěžovatele. Třebaže usnesení Ústavního soudu žádný přímý a výslovný odkaz na uvedené stanovisko neobsahuje, nelze s ohledem na text tohoto usnesení vyloučit, že stanovisko vrchního soudu mělo v úvahách Ústavního soudu svou váhu a že tvrzení o obstrukčním chování sehrálo klíčovou roli v zamítnutí stěžovatelovy námitky týkající se práva být zastoupen právním zástupcem dle vlastního výběru. Dále je třeba vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatel v projednávané věci uvedl, a to již v okamžiku předložení stížnosti Soudu, jak by se byl pokusil zpochybnit tvrzení vrchního soudu o obstrukčním jednání.
52. Za těchto podmínek nemůže Soud vyslovit závěr, že stěžovatel neutrpěl „podstatnou újmu“ při výkonu svého práva účastnit se adekvátním způsobem řízení před Ústavním soudem. Tuto námitku tudíž nelze prohlásit za nepřijatelnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy.
53. Soud dále konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a že není dán žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
54. Stěžovatel trvá na tom, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
55. Vláda ponechává tuto otázku na uvážení Soudu.
56. Soud připomíná, že pojem spravedlivého procesu zahrnuje právo na kontradiktorní řízení, podle kterého účastníci musí mít příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit (viz mezi mnoha jinými Nideröst-Huber proti Švýcarsku, č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. února 1997, § 24; Milatová a ostatní proti České republice, č. 61811/00, rozsudek ze dne 21. června 2005, § 59).
57. V projednávané věci, jak již Soud uvedl výše (viz § 51), obsahovalo stanovisko, které vrchní soud předložil Ústavnímu soudu, v porovnání s jeho předchozími rozhodnutími některé doplňující skutečnosti. Mimo to není možné učinit závěr, že toto stanovisko bylo nadbytečné či že nemělo žádný vliv na rozhodnutí Ústavního soudu. Soud má tedy za to, že dodržení práva na spravedlivý proces s ohledem zejména na respektování zásady kontradiktorního řízení vyžadovalo, aby měl stěžovatel možnost se ke stanovisku vrchního soudu vyjádřit, nebo aby o něm byl alespoň informován a mohl se rozhodnout, zda na něj bude reagovat, či nikoliv (viz mutatis mutandis 3A.CZ s. r. o. proti České republice, č. 21835/06, rozsudek ze dne 10. února 2011, § 39). Tuto možnost přitom neměl.
58. K porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy tedy v tomto ohledu došlo.
II.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 6 ODST. 3 ÚMLUVY
59. Stěžovatel tvrdí, že usnesením vrchního soudu, kterým mu byl ustanoven obhájce, bylo porušeno jeho právo být zastoupen právním zástupcem dle vlastního výběru a že mu usnesení neponechalo dostatek času na přípravu obhajoby. Odvolává se na čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, který stanoví:
„3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
b) mít přiměřený čas a možnosti k přípravě své obhajoby;
c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.“
60. Vláda s tímto tvrzením nesouhlasí.
A.K přijatelnosti
61. Soud konstatuje, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy a že není dán žádný jiný důvod, pro který by měla být prohlášena za nepřijatelnou. Je tedy třeba ji prohlásit za přijatelnou.
B.K odůvodněnosti
62. Stěžovatel uvádí, že usnesení ze dne 7. ledna 2005, kterým mu byla ustanovena soudem jako obhájce advokátka F., mu bylo doručeno až dne 7. února 2005, tedy nedlouho před jednáním konaným dne 18. února 2005, na němž bylo jeho odsouzení potvrzeno. Domnívá se jednak, že poté, co advokát Z. plnou moc k jeho zastupování vypověděl, o čemž ho neinformoval, mu měl vrchní soud ponechat odpovídající lhůtu k tomu, aby si zvolil obhájce, jak to stanoví § 38 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že před tímto jednáním neproběhla mezi ním a advokátkou F. žádná komunikace; jakkoli se marně snažil advokátku F. kontaktovat elektronickou poštou, ta nepodnikla žádný krok, aby se s ním spojila, což nemůže přístup ke spisu nahradit. V důsledku toho mělo být porušeno jeho právo na účinnou pomoc obhájce.
63. Vláda má především za to, že pouhé dílčí omezení práva na obhajobu, byť představuje porušení vnitrostátních procesních předpisů, samo o sobě neznamená, že došlo k porušení článku 6 Úmluvy.
64. Vláda dále připomíná, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva došlo, když vrchní soud rozhodoval ve věci podruhé a kdy se okolnosti v porovnání s prvním řízením před vrchním soudem zásadně nezměnily. Navíc odvolání a veškerá jeho doplnění byla vrchnímu soudu podána již dříve, tedy ještě před odročením jednání nařízeného na 12. října 2004. Jelikož byl stěžovatel přítomen na jednání před soudem prvního stupně, byla přítomnost stěžovatelova obhájce, resp. v daném případě jeho zástupce (viz § 25 výše), před odvolacím soudem dostačující (Sobolewski proti Polsku (č. 2), č. 19847/07, rozsudek ze dne 9. června 2009, § 34-35).
65. Vláda rovněž zdůrazňuje, že po vypovězení plných mocí udělených stěžovatelem jeho třem právním zástupcům měl stěžovatel po dobu nejméně několika týdnů (nejpozději od 20. prosince 2004 do 7. ledna, resp. 18. února 2005) možnost zvolit si obhájce podle vlastního výběru. Tato možnost vyplývala přímo z českého práva, stěžovatel jí ovšem nevyužil; naopak vrchní soud ustanovením obhájkyně stěžovateli dostál požadavku zajistit nezbytné právní zastoupení stěžovatele. V období mezi 7. únorem 2005 a 18. únorem 2005 měl pak stěžovatel dostatek času, aby se s advokátkou F., která se mezitím seznámila se spisem, spojil, nebo aby si zvolil jiného obhájce. Navíc se stěžovatel k žádnému z jednání nedostavil, byť termíny jednání nařízených vrchním soudem (viz § 22 výše) znal předem.
66. Soud připomíná, že v případech, kdy se zabývá otázkami na poli čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, bere v úvahu způsob, jakým byla zajištěna obhajoba jako celek, spíše než izolované postavení obžalovaného s tím, že dbá zejména na zásadu rovnosti zbraní tak, jak ji zaručuje právo na spravedlivý proces. Článek 6 odst. 3 písm. c) sice zakazuje, aby se trestní řízení konalo bez přiměřeného zastoupení na straně obhajoby, nedává však obžalovanému právo na to, aby sám rozhodl o tom, jak bude jeho obhajoba zajištěna. Rozhodnutí o tom, zda se stěžovatel bude obhajovat osobně, nebo bude zastoupen advokátem, ať už podle vlastního výběru nebo případně advokátem ustanoveným soudem, podléhá příslušné právní úpravě nebo jednacímu řádu soudu (Mayzit proti Rusku, č. 63378/00, rozsudek ze dne 20. ledna 2005, § 65).
67. Přes důležitost vztahu důvěry mezi advokátem a klientem nemůže být právo na volbu vlastního právního zástupce považováno za absolutní. Nutně podléhá určitým omezením, jde-li o bezplatnou právní pomoc a tehdy, je-li na soudu, aby rozhodl, zda zájem spravedlnosti vyžaduje, aby obžalovaný byl obhajován právním zástupcem ustanoveným soudem. Při ustanovování takového obhájce musí vnitrostátní soudy jistě vzít v úvahu přání obžalovaného; český právní řád tak alespoň stanoví (§ 38 odst. 1 trestního řádu; § 33 výše). Soudy však mohou těchto přání nedbat, existují-li relevantní a dostatečné důvody pro rozhodnutí, že je to třeba v zájmu spravedlnosti (Croissant proti Německu, č. 13611/88, rozsudek ze dne 25. září 1992, § 29; Mayzit, cit. výše, § 66).
68. Jmenování právního zástupce samozřejmě samo o sobě neposkytuje záruku efektivity pomoci, kterou může obžalovanému poskytnout. Státu nelze nicméně přičítat odpovědnost za jakékoli selhání soudem ustanoveného právního zástupce. Vzhledem k tomu, že obhajoba je především věcí obžalovaného a jeho právního zástupce, zavazuje čl. 6 odst. 3 písm. c) příslušné vnitrostátní orgány k zásahu pouze v případě, kdy je pochybení ustanoveného právního zástupce zjevné nebo jsou o něm dostatečně informovány nějakým jiným způsobem (Czekalla proti Polsku, č. 38830/97, rozsudek ze dne 10. října 2002, § 60; Pavlenko proti Rusku, č. 42371/02, rozsudek ze dne 1. dubna 2010, § 99).
69. V projednávané věci české soudy vyššího stupně uznaly, že skutečnost, že stěžovateli nebyla poskytnuta lhůta pro zvolení obhájce, nebyla zcela v souladu se zákonem. Uvedly nicméně, že vrchní soud přistoupil k ustanovení obhájce v reakci na to, co vyhodnotil jako obstrukční chování stěžovatele a jím zvolených advokátů, a to po té, co přestali stěžovatele zastupovat a kdy se stěžovatel k řízení před soudem nikdy nedostavil. K ustanovení obhájce soudem došlo v dostatečném předstihu před jednáním nařízeným na 18. únor 2005, což stěžovateli poskytlo prostor pro to, aby si zvolil obhájce jiného; ten však tohoto práva nevyužil.
70. Soud poznamenává, že Vrchní soud v Praze se skutečně potýkal s tím, jak zajistit na jednání přítomnost stěžovatele a jeho právních zástupců, kteří postupně vypověděli plnou moc k zastupování (viz § 21 a 23 výše). Poté, co takto advokát Z. oznámil neúčast na jednání konaném dne 7. ledna 2005, mu předseda senátu sdělil, že má povinnost vést obhajobu stěžovatele, dokud si tento nezvolí advokáta nového. Teprve když se advokát Z. i přes upozornění k jednání dne 7. ledna 2005 nedostavil, ustanovil předseda senátu stěžovateli jako obhájce advokátku F. a současně odročil jednání. Dále je třeba souhlasit s tvrzením vlády, že stěžovatel mohl na dopis advokáta Z., v němž mu tento oznámil vypovězení plné moci (viz § 23 výše), reagovat, pokud si to přál, zvolením advokáta dle vlastního výběru. Vzhledem k tomu, že tak neučinil ani před vydáním usnesení vrchního soudu, kterým mu ustanovil obhájce, ani po něm, jeví se takové usnesení jako odůvodněné zájmem na řádném výkonu spravedlnosti.
71. Soud rovněž konstatuje, že stěžovatel nikdy nezůstal před českými soudy bez právního zastoupení, byl obeznámen s ustanovením advokátky F. jako obhájkyně a jejími kontaktními údaji (viz a contrario Seliwiak proti Polsku, č. 3818/04, rozsudek ze dne 21. července 2009, § 60) a její služby neodmítl (viz a contrario Sakhnovski proti Rusku, č. 21272/03, rozsudek velkého senátu ze dne 2. listopadu 2010, § 91). Nikdy vrchnímu soudu nesdělil, že by chtěl být zastoupen jiným advokátem dle vlastního výběru, a stěžovatel ani advokátka F. nepožádali o odročení jednání, aby si obhajobu mohli lépe připravit (viz mutatis mutandis Tsonyo Tsonev proti Bulharsku (č. 2), č. 2376/03, rozsudek ze dne 14. ledna 2010, § 35). Nic rovněž nenasvědčuje tomu, že by vrchní soud před jednáním věděl o tom, že stěžovatel advokátku F. nekontaktoval, nebo že by měl vrchní soud jiné důvody, aby zasáhl v zájmu zajištění účinného uplatnění práva stěžovatele, které soud uznal. Stěžovatel přitom ani nenamítá, že by se tato obhájkyně dopustila nějaké nedbalosti (viz mutatis mutandis Vitan proti Rumunsku, č. 42084/02, rozsudek ze dne 25. března 2008, § 63; Mayzit, cit. výše, § 69), tím spíše nedbalosti, v jejímž důsledku by byl zbaven prostředku nápravy (viz a contrario Czekalla, cit. výše, § 65-66).
72. S ohledem na to nelze ustanovení obhájkyně F. vrchním soudem považovat za neslučitelné s čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. K porušení tohoto ustanovení tedy nedošlo.
III.K DALŠÍM TVRZENÝM PORUŠENÍM ČLÁNKU 6 ÚMLUVY
A.Nespravedlivost trestního řízení
73. Na poli čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy stěžovatel namítá, že trestní řízení vedené proti němu nebylo spravedlivé.
74. Vláda konstatuje, že odsouzení stěžovatele spočívalo především na dokumentech poskytnutých celními úřady, výsleších svědků, písemných důkazech včetně dokumentů zajištěných při prohlídce a znaleckém posudku z oboru účetnictví. Po neúspěšné snaze o poskytnutí právní pomoci ze strany gibraltarských orgánů nakonec vycházel městský soud pouze z vlastní korespondence s gibraltarskými orgány a informací schválených těmito orgány k použití v trestním řízení. Soud se omezil pouze na vlastní zjištění gibraltarských celních úřadů, aniž vyšel z tvrzení G., a nepřiznal tak G. postavení svědka, natož svědka obžaloby. Soud rovněž došel k závěru, že výslech G. je nejen obtížně realizovatelný, ale není ani účelný s ohledem na informace, které má soud k dispozici, a na rozpory v obhajobě stěžovatele. Stěžovatel rovněž neupřesnil, v čem je výslech G. nezbytný ke zjištění materiální pravdy. Soudy naproti tomu dostatečným způsobem objasnily, z jakých důvodů stěžovatelem navržené důkazy neprovedly, a řádně jeho námitky zamítly. Stěžovatel měl konečně možnost vyjádřit se ke tvrzením obžaloby, stejně jako k důkazům pocházejícím z prohlídky – které nebyly podle českého práva zajištěny nezákonným způsobem a které nebyly jedinými důkazy, z nichž soudy vycházely při svém rozhodování –, aniž byl podstatně znevýhodněn.
75. Stěžovatel namítá nespravedlivost řízení především z důvodu nerespektování zásady rovnosti zbraní a dále proto, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, zejména odmítly vyslechnout v Gibraltaru žijícího G., který byl dle něho důležitým svědkem obžaloby. Nesouhlasí rovněž se skutkovým a právním posouzením věci vnitrostátními soudy a domnívá se, že jejich rozhodnutí nejsou konzistentní ani srozumitelná, neboť neumožňují identifikovat rozhodující důkazy. Neměl tak mít dostatečnou příležitost vyvrátit tvrzení obžaloby.
76. Podle stěžovatele vycházely soudy zejména z důkazů získaných v rozporu se zásadou spravedlnosti, tedy z tvrzení G. a ze znaleckého posudku z oboru účetnictví a dále z důkazů získaných během prohlídky, která proběhla v rozporu s pravidly vnitrostátního práva. Pokud jde o G., zastává stěžovatel názor, že soudy nevyvinuly dostatečné úsilí, aby byl tento svědek vyslechnut, neboť městský soud namísto toho, aby se obrátil na příslušný soudní orgán Gibraltaru, požádal celní úřad o možnost použít informace, které mu tento úřad poskytl v roce 1999. Tvrdí, že svým návrhem na výslech G. usiloval o to, aby G. potvrdil skutečnou povahu obchodních transakcí mezi společnostmi P. a N., jak to již učinil v dopise z března 1999.
77. Soud připomíná, že jakkoli Úmluva v článku 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje přípustnost důkazů jako takovou, která vyplývá v prvé řadě z vnitrostátního práva. Úlohou Soudu je přezkoumat, zda bylo trestní řízení jako celek spravedlivé, a za tím účelem musí také ověřit, zda bylo respektováno právo na obhajobu. Je třeba položit si zejména otázku, zda měl stěžovatel možnost popřít pravost důkazů a nesouhlasit s jejich použitím (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 162-164).
78. Článek 6 odst. 3 písm. d) zakotvuje zásadu, podle níž předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení, a to v zájmu kontradiktornosti řízení. Tato zásada má samozřejmě i výjimky, ale ty lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení (Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království, č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011, § 118).
79. Soud podotýká, že v projednávané věci uznaly české soudy stěžovatele vinným ze skutků, které mu byly kladeny za vinu, na základě souhrnu důkazů, které posoudily jako dostatečné a které byly shromážděny v průběhu vyšetřování a projednány veřejně a na základě zásady kontradiktornosti na veřejných přelíčeních. Stěžovatel v průběhu celého řízení požíval právní pomoci dokonce několika právních zástupců a byl s to předkládat argumenty, které chtěl před vnitrostátními nalézacími soudy uplatnit. Důvěryhodnost důkazních prostředků, které jim byly předloženy, soudy posoudily s ohledem na všechny okolnosti případu a z tohoto hlediska svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel neměl přiměřenou možnost prezentovat svou věc za podmínek, které ho ve vztahu k obžalobě nestavěly do jasně znevýhodněné pozice.
80. Pokud jde o důkazy zajištěné při prohlídce prostor společnosti P., Soud připomíná, že mu v zásadě nepřísluší vyslovovat se k přípustnosti některých druhů důkazů, například důkazů získaných z hlediska vnitrostátního práva protiprávním způsobem. Musí posoudit, zda bylo řízení, včetně shromáždění důkazů, jako celek spravedlivé, což předpokládá přezkum předmětné „nezákonnosti“, a v případě, že se jedná o porušení dalšího práva chráněného Úmluvou, přezkum povahy takového porušení. Při určení, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, je třeba zkoumat, zda bylo respektováno právo na obhajobu. Zejména je třeba zabývat se tím, zda měl stěžovatel možnost zpochybnit pravost důkazu a vyjádřit nesouhlas s jeho použitím. Rovněž je třeba vzít v úvahu kvalitu důkazu včetně posouzení, zda okolnosti, za nichž byl zajištěn, zavdávají pochybnosti ohledně jeho věrohodnosti či přesnosti (Bykov proti Rusku, č. 4378/02, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009, § 89-90).
V projednávané věci Soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel měl možnost namítnout údajnou nezákonnost prohlídky, stejně jako zpochybnit všechny důkazy, které umožnila shromáždit, v průběhu kontradiktorních jednání před soudy nižšího stupně. Tyto soudy se jeho námitkami spočívajícími v tom, že prohlídka proběhla před zahájením trestního stíhání a bez předchozího výslechu jeho osoby, zabývaly a došly k závěru, že toto opatření bylo v souladu se zákonem. Nelze tudíž tvrdit, že je v projednávané věci důvod pochybovat o hodnověrnosti důkazů získaných během prohlídky. Podle vnitrostátních soudů totiž mohly být tyto důkazy v řízení použity a každopádně nehrály zásadní roli. Za těchto okolností má Soud za to, že připuštění takto získaných skutečností jako důkazů nebylo v rozporu s požadavky spravedlnosti zakotvenými v čl. 6 odst. 1.
81. V projednávané věci je zásadní spornou otázkou mezi účastníky to, zda musí být G. považován za „svědka“, což je výraz, který má v systému Úmluvy autonomní význam, resp. musí být považován za svědka obžaloby, tedy toho, jehož výpověď mohla v podstatě založit odsouzení stěžovatele (viz mutatis mutandis Lucà proti Itálii, č. 33354/96, rozsudek ze dne 27. února 2001, § 41). V tomto ohledu Soud připouští, že prohlášení G. popírající jakoukoliv transakci se společností P. byla obsažena v dopise, který v září 1999 zaslal gibraltarský celní úřad českému celnímu úřadu (viz § 7 výše) a který měl následně k dispozici soud v trestním řízení (viz § 15 výše). Ve svém rozsudku ze dne 22. dubna 2003 městský soud nicméně upřesnil, že zohlednil pouze část zprávy ze dne 24. ledna 2003 týkající se vyšetřování celního úřadu, která se o prohlášeních G. přímo nezmiňuje (viz § 17 výše); Ústavní soud taktéž konstatoval, že výrok soudů z této skutečnosti nijak nevycházel (viz § 32 výše). Zdá se totiž, že neexistence transakce nebo faktury vystavené ve prospěch společnosti P. vyplývala také z jiných důkazů, než byla tvrzení G., a ty se stěžovateli nepodařilo vyvrátit. Nelze tedy tvrdit, že tato prohlášení předložila v řízení obžaloba (viz a contrario Garofolo proti Švýcarsku, č. 4380/09, rozhodnutí ze dne 2. dubna 2013). Naproti tomu stěžovatel se před Soudem dovolává toho, že chtěl G. vyslechnout, aby potvrdil jeho tvrzení, podle něhož k transakcím mezi společnostmi P. a N. došlo; za těchto okolností by bylo třeba pohlížet na G. jako na svědka obhajoby.
82. V tomto ohledu Soud připomíná, že Úmluva soudům neukládá, aby vyhověly všem žádostem o předvolání svědků obhajoby (Bricmont proti Belgii, č. 10857/84, rozsudek ze dne 7. července 1989, § 89). V projednávané věci se soudy s návrhem stěžovatele na předvolání G. řádně vypořádaly, přičemž se odvolaly nejen na obtíže spojené s jeho předvoláním, ale i na skutečnost, že v kontextu ostatních důkazů nemělo význam. Stěžovatel navíc neprokázal, že by mohl výslech G. vést ke zjištění nových, pro přezkum věci relevantních skutečností.
83. Soud se proto domnívá, že vnitrostátní soudy stěžovateli umožnily výkon jeho nejzákladnějších práv a právo na obhajobu nebylo omezeno natolik, že by to znamenalo porušení záruk spravedlivého procesu.
84. Z výše uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a je třeba ji podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnout.
B.Nestranný soud zřízený zákonem
85. Stěžovatel tvrdí, že Ústavní soud porušil jeho právo na nestranný soud zřízený zákonem, jelikož složení III. senátu, který rozhodoval o jeho ústavní stížnosti, neodpovídalo původně oznámenému složení senátu, a on tudíž nemohl namítat podjatost soudkyně M. Ž.
86. Vláda poznamenává, že v okamžiku, kdy bylo o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodováno, byl jeden člen III. senátu – jemuž byla tato věc přidělena v době podání ústavní stížnosti v roce 2006 – nepřítomen z důvodu nemoci. Proto ho v zájmu plynulosti řízení a podle předem stanoveného a veřejně dostupného rozvrhu práce (viz § 43 výše) zastoupila soudkyně M. Ž., členka IV. senátu, jehož byla v té době předsedkyní. Na rozdíl od věci DMD GROUP, a. s., proti Slovensku (č. 19334/03, rozsudek ze dne 5. října 2010) se tedy v projednávané věci nejednalo o svévolné přidělení věci a složení senátu spočívalo na pevném právním základě.
87. Vláda připouští, že stěžovatel nebyl o této změně ve složení senátu předem informován. Požadavky Úmluvy byly nicméně respektovány, neboť se složení senátu a jeho možné změny řídily pevnými, transparentními a předem známými pravidly. Stěžovatel dále v žádném okamžiku nenamítal podjatost soudců IV. senátu, tedy ani M. Ž., kteří měli zastoupit členy III. senátu a kteří také předtím rozhodovali o jeho námitce podjatosti (viz § 30 výše). Podle názoru vlády se stěžovatel snaží uplatnit teoretická a iluzorní práva, ačkoliv žádnou opodstatněnou námitku vůči soudkyni M. Ž. nemá. To, že syn M. Ž. údajně udržoval obchodní styky s jeho společností, namítl až ve svém vyjádření pro Soud; podle vlády tak zůstává tato námitka bez dalšího rozvedení hypotetická a nepodložená.
88. Stěžovatel zpochybňuje skutečnost, že byla změna ve složení senátu odůvodněna zájmem na plynulosti řízení, a to vzhledem k tomu, že bylo o jeho ústavní stížnosti rozhodnuto až dva roky po jejím podání, a má za to, že rozhodováno bez účasti určeného soudce bylo úmyslně. Stěžovatel zdůrazňuje, že neměl příležitost na podjatost soudkyně M. Ž. poukázat, neboť se o zastoupení soudce J. M. soudkyní M.Ž. dozvěděl až v okamžiku, kdy mu bylo usnesení oznámeno. Jinak by námitku, že syn M. Ž. byl akcionářem společnosti udržující obchodní styky se společností P., uplatnil.
89. Soud připomíná, že podle čl. 6 odst. 1 musí být „soud“ vždy „zřízený zákonem“. Tento výraz je vyjádřením zásady právního státu, která je vlastní celému systému Úmluvy a jejích protokolů. Výraz „zřízený zákonem“ se vztahuje nejen k právnímu základu samotné existence soudu, ale i ke složení soudu při rozhodování v každé věci. „Zákonem“ se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí jak právní úprava týkající se zřízení a pravomoci soudních orgánů, tak i každé jiné ustanovení vnitrostátního práva, jehož porušení činí účast jednoho nebo více soudců na přezkumu věci nezákonnou. Jedná se zejména o ustanovení upravující výkon funkce soudce, neslučitelnost funkce soudce s jinými funkcemi a vyloučení soudců pro podjatost. Nerespektování těchto ustanovení soudem znamená v zásadě porušení čl. 6 odst. 1. Soudu tudíž přísluší vyslovit se v tomto ohledu k dodržení norem vnitrostátního práva. Vzhledem k tomu, že to, jací soudci mají rozhodovat ve věci, však je v zásadě záležitostí vnitřní organizace soudů a musí se řídit normami vnitrostátního práva, a s ohledem na to, že výklad vnitrostátního práva přísluší v prvé řadě samotným vnitrostátním soudům, může Soud zpochybnit jejich právní posouzení pouze v případě zjevného porušení vnitrostátního práva (viz mutatis mutandis Lavents proti Lotyšsku, č. 58442/00, rozsudek ze dne 28. listopadu 2002, § 114).
90. V projednávané věci Soud konstatuje, že pravidla vnitrostátního práva a zejména rozvrh práce Ústavního soudu, který je veřejně dostupný na internetu, v rozhodné době stanovily, že soudce III. senátu zastupují soudci IV. senátu (viz § 43 výše). Ke změně ve složení senátu příslušného k rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele došlo na základě použití tohoto obecného pravidla, které bylo jasné, dostupné a předem známé a které nebylo změněno ad hoc. Podle názoru Soudu tak bylo složení senátu Ústavního soudu, který rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele, v souladu se zákonem.
91. Dále se účastníci řízení shodují na tom, že stěžovatel nebyl předem informován o tom, že soudce J. M., který byl v době přezkumu věci stěžovatele nemocen, zastoupí soudkyně M. Ž. Není nicméně bez významu, že se tato soudkyně účastnila rozhodování o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem v roce 2006 (viz § 30 výše), aniž stěžovatel vyjádřil o její nestrannosti nemenší pochybnost. V každém případě nelze obavy, které uplatňuje stěžovatel v řízení před Soudem ohledně nepodjatosti soudkyně M. Ž., považovat za objektivně podložené.
92. Soud se tudíž ve světle zásad vyplývajících z jeho judikatury domnívá, že žádná skutečnost ve spise nenasvědčuje zjevnému porušení práva stěžovatele na to, aby jeho věc byla projednána nestranným soudem zřízeným zákonem, jako to zaručuje článek 6 Úmluvy.
93. Z výše uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a je třeba ji podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnout.
C.Další námitky vznesené z hlediska článku 6 Úmluvy
94. Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně skutečnosti, že byl jeho zástupci Š. odepřen dne 26. března 2004 přístup ke spisu a že ho Nejvyšší soud neinformoval o stanovisku předloženém státním zastupitelstvím, musí Soud konstatovat, že stěžovatel neuplatnil tyto námitky před Ústavním soudem.
Z toho vyplývá, že je třeba tyto námitky odmítnout pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy.
95. Stěžovatel dále namítá, že ho městský soud nevyzval, aby se vyjádřil ke každému jednotlivému důkazu ze spisu poté, co byl na jednání přečten. Namítá rovněž nerespektování zásady presumpce neviny a práva být informován o všech bodech obžaloby s odůvodněním, že sdělení obvinění ze dne 9. března 2001 neobsahovalo informaci o subjektivní stránce trestného činu. Vzhledem k tomu, že byl tento údaj doplněn vrchním soudem do výroku jeho rozsudku, měl být stěžovatel zbaven svého práva na přezkum věci v odvolacím řízení.
Soud tyto námitky posoudil. Na základě všech jemu dostupných skutečností a v rozsahu, v němž je příslušný uvedená tvrzení posoudit, neshledal Soud žádné zjevné porušení práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími protokoly. Z výše uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a je třeba ji podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnout.
IV.K TVRZENÉMU PORUŠENÍ ČLÁNKU 8 ÚMLUVY
96. Co se týče prohlídky prostor společnosti P., stěžovatel v řízení před Soudem namítá, že tato prohlídka proběhla, aniž byly splněny podmínky vnitrostátního práva. Zejména je nejasné, proč ji nebylo možné odložit nebo opakovat po zahájení trestného stíhání a proč nebyl předběžně vyslechnut. I kdyby tato stěžovatelova námitka formulovaná na poli článku 6 Úmluvy spadala do působnosti článku 8, má Soud za to, že vnitrostátní soudy včetně Ústavního soudu (viz § 32 výše) se s těmito námitkami řádně vypořádaly a došly k závěru, že k porušení vnitrostátního práva nedošlo. Za těchto podmínek nemůže Soud dospět k rozdílnému závěru. Připomíná meze své pravomoci, pokud jde o dodržování vnitrostátního práva: výklad a použití vnitrostátního práva přísluší v prvé řadě vnitrostátním orgánů, zejména soudům (Chappell proti Spojenému království, č. 10461/83, rozsudek ze dne 30. března 1989, § 54).
97. Z výše uvedeného vyplývá, že tato námitka je zjevně neopodstatněná a je třeba ji podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy odmítnout.
98. Dále stěžovatel – stále na poli článku 6 – tvrdí, že prohlídka proběhla bez předchozího souhlasu státního zástupce nebo zástupců společnosti P., resp. předchozího souhlasu soudu. V tomto ohledu zdůrazňuje, že v projednávané věci byla prohlídka nařízena podle § 83a, kritizovaného a zrušeného nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09.
99. Vláda podotýká, že stěžovatel, ať už v řízení před vnitrostátními soudy nebo před Soudem, nikdy nenamítal porušení práva na soukromý život a na respektování obydlí ve smyslu článku 8, ale pouze na poli článku 6 Úmluvy zpochybňoval přípustnost důkazů získaných během prohlídky. V důsledku toho nevyčerpal ve vztahu k prohlídce samotné vnitrostátní prostředky nápravy.
100. Stěžovatel s tím nesouhlasí a uvádí, že příkaz k prohlídce napadnout nemohl, neboť směřoval vůči společnosti P., a že po celou dobu trestního řízení neustále tvrdil, že prohlídka nesplňovala požadavky trestního řádu, a byla tudíž protiprávní.
101. Soud musí podotknout, že stěžovatel se skutečně nikdy, a to ani v podstatě, nedovolával práv, která mu zaručuje článek 8 Úmluvy. Je však pravdou, že nyní před Soudem namítá, že prohlídka proběhla bez souhlasu státního zástupce (což je zjevně nepravdivé, viz § 9 výše), resp. soudu. V tomto ohledu Soud připouští, že ochrana jednotlivců před svévolnými zásahy veřejné moci do práv zaručených článkem 8 Úmluvy vyžaduje co nejpřísnější právní rámec a omezení takových pravomocí a že Soud musí být dvojnásob bdělý, pokud vnitrostátní právo umožňuje provedení prohlídky orgány činnými v trestním řízení bez soudního příkazu (viz Camenzind proti Švýcarsku, č. 21353/93, rozsudek ze dne 16. prosince 1997, § 45; Varga proti Rumunsku, č. 73957/01, rozsudek ze dne 1. dubna 2008, § 70).
102. Soud se nicméně domnívá, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby tyto otázky svým jménem či jménem společnosti P. vznesl před Ústavním soudem, který je podle českého práva jako jediný příslušný k posouzení souladu zákona s Ústavou a pro Českou republiku závaznými mezinárodními smlouvami (viz a contrario Jurjevs proti Lotyšsku, č. 70923/01, rozhodnutí ze dne 21. října 2004); mimo jiné mohl podat spolu s ústavní stížností návrh na zrušení sporného ustanovení. Je totiž nutno konstatovat, že dotčená část ustanovení § 83a trestního řádu byla zrušena až později, v návaznosti na ústavní stížnost podanou fyzickou osobou, na jejímž základě byla věc předložena plénu Ústavního soudu a byl přijat nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09. Soud považuje za nezbytné poznamenat, že pokud by byl stěžovatel vznesl otázku souhlasu soudu prostřednictvím ústavní stížnosti, mohl sám dát podnět k této legislativní změně (viz mutatis mutandis Slunský proti České republice, č. 31225/06, rozhodnutí ze dne 5. dubna 2011).
103. Stěžovatel tudíž nevyčerpal prostředek nápravy podle českého práva, jehož neúčinnost nebyla prokázána. Z výše uvedeného vyplývá, že tuto námitku je třeba podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy odmítnout pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.
V.K POUŽITÍ ČLÁNKU 41 ÚMLUVY
104. Článek 41 Úmluvy zní:
„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“
A.Újma
105. Stěžovatel požaduje částku 10 000 € jako náhradu nemajetkové újmy, kterou měl utrpět tím, že mu byl v důsledku několika závažných porušení Úmluvy uložen trest odnětí svobody.
106. Vláda považuje požadovanou částku za přemrštěnou a ponechává tuto otázku na úvaze Soudu.
107. Soud má za to, že v projednávané věci je třeba vzít v úvahu jako základ pro přiznání spravedlivého zadostiučinění výlučně skutečnost, že se stěžovatel nemohl v řízení před Ústavním soudem vyjádřit ke stanoviskům, které mu předložili ostatní účastníci řízení. Soud se domnívá, že k nápravě případné nemajetkové újmy postačuje jím konstatované porušení Úmluvy (viz mutatis mutandis 3A.CZ s. r. o., cit. výše, § 69).
B.Náklady řízení
108. Na základě nepodepsaného účtu za honorář požaduje stěžovatel částku 25 841,67 € jako náhradu nákladů na právní zastoupení rakouskou advokátkou, jejíchž právních služeb využil pro sepsání stížnosti. Rovněž požaduje částku 8 604 € včetně DPH jako náhradu nákladů na právní zastoupení advokátkou, která ho po oznámení stížnosti před Soudem zastupovala. Tento požadavek dokládá fakturou, v níž jsou rozepsány ceny jednotlivých úkonů v eurech, avšak kde jsou celková částka a náklady na DPH uvedeny v korunách českých,,tedy 8 604 Kč (přibližně 332 €).
109. Vláda poznamenává, že stěžovatel nebyl při podání stížnosti Soudu právně zastoupen. Dále konstatuje, že účet za honorář rakouské právní zástupkyně není opatřen podpisem ani razítkem a je doplněn pouhou souhrnnou tabulkou, která z hlediska požadavků čl. 60 odst. 2 jednacího řádu Soudu nemůže postačovat. Pokud jde o přiměřenost nákladů vynaložených stěžovatelem po oznámení stížnosti, žádá vláda Soud, aby vzal v úvahu duplicitu vynaložené práce dané tím, že se stěžovatel rozhodl využít služeb druhé právní zástupkyně, která se musela znovu se spisem seznámit.
110. Podle judikatury Soudu může stěžovatel obdržet náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu odpovídajícím jejich skutečnému vynaložení, nezbytnosti a přiměřenosti jejich výše. Soud dále upozorňuje, že podle praktických pokynů týkajících se návrhů na spravedlivé zadostiučinění musejí být účty za honoráře a faktury podrobně rozepsány a dostatečně přesné tak, aby umožnily určit, nakolik jsou věcné podmínky takového nároku splněny.
111. V projednávané věci Soud konstatuje, že stěžovatel byl před Soudem právně zastoupen až od oznámení stížnosti vládě; účet za honorář vystavený rakouskou právní zástupkyní každopádně nesplňuje formální požadavky vyplývající z čl. 60 odst. 2 jednacího řádu Soudu (viz mutatis mutandis Janyr a ostatní proti České republice, č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10, rozsudek ze dne 13. října 2011, § 67). Pokud jde o honorář druhé advokátky, která po oznámení stížnosti stěžovatele zastupovala, Soud upozorňuje, že z předložené faktury jasně nevyplývá, jaká částka a v jaké měně měla být stěžovatelem zaplacena. Za těchto okolností a vzhledem k tomu, že stížnost byla z větší části prohlášena za nepřijatelnou, nepovažuje Soud za příhodné přiznat stěžovateli náhradu uvedených nákladů řízení.
Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ
1.prohlašuje stížnost za přijatelnou, pokud jde o námitku týkající se nemožnosti stěžovatele vyjádřit se ke stanoviskům, která Ústavnímu soudu předložili ostatní účastníci řízení, a námitku nerespektování práva na obhajobu zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy, a ve zbývající části za nepřijatelnou;
2.rozhoduje, že v řízení před Ústavním soudem došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy;
3. rozhoduje, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy;
4. rozhoduje, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla;
5. zamítá v ostatním návrh na přiznání spravedlivého zadostiučinění.
Vyhotoveno ve francouzském jazyce a sděleno písemně dne 31. října 2013 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.
Claudia Westerdiek
Mark Villiger
tajemnice
předseda
Full & Egal Universal Law Academy