© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 5. července 2016 ve věci č. 44898/10 – Jeronovičs proti Lotyšsku
Velký senát Soudu rozhodl deseti hlasy proti sedmi, že došlo k porušení procesní složky článku 3 Úmluvy (zákaz mučení a jiného špatného zacházení), jelikož vnitrostátní orgány s odkazem na skutečnost, že to vnitrostátní právo neumožňuje, odmítly obnovit vyšetřování špatného zacházení se stěžovatelem ze strany policistů poté, co Soud schválil jednostranné prohlášení, jímž vláda uznala porušení článku 3 Úmluvy, a to jak v hmotněprávní, tak procesní složce, a zavázala se zaplatit stěžovateli odškodnění.
I.Skutkové okolnosti
V dubnu 1998 byl stěžovatel zadržen a na policejní stanici údajně podroben špatnému zacházení ze strany policejního orgánu. Trestní řízení proti policistům sice zahájeno bylo, nicméně následně bylo pro nedostatek důkazů odloženo.
V říjnu 2001 podal stěžovatel stížnost k Soudu, ve které mimo jiné namítal, že s ním policejní orgán zacházel způsobem neslučitelným s článkem 3 Úmluvy a že věc nebyla účinně vyšetřena. Ve vztahu k těmto námitkám žalovaná vláda předložila Soudu jednostranné prohlášení uznávající porušení článku 3 Úmluvy ve své hmotněprávní i procesní složce a obsahující závazek stěžovateli vyplatit odškodnění. V únoru 2009 bylo řízení o stížnosti v rozsahu těchto námitek Soudem zastaveno.
Žádost stěžovatele o obnovu trestního řízení vedeného proti policistům z důvodu špatného zacházení vůči stěžovateli byla v prosinci 2010 státním zastupitelstvím zamítnuta, jelikož trestní řád umožňoval obnovu pouze v případě, že porušení procesní složky článku 3 Úmluvy shledal Soud, nikoli však za situace, kdy bylo uznání porušení obsaženo v jednostranném prohlášení vlády.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že i přes výslovné uznání porušení jeho práv zaručených v článku 3 Úmluvy v jednostranném prohlášení vlády, které bylo v únoru 2009 schváleno Soudem, příslušné vnitrostátní orgány nevyšetřily špatné zacházení ze strany policejního orgánu. V únoru 2015 senát Soudu tuto stížnost postoupil k projednání velkému senátu.
Soud připomněl, že i poté, co přijme jednostranné prohlášení vlády a rozhodne o vyškrtnutí stížnosti nebo její části ze seznamu případů (o zastavení řízení), má vyhrazeno právo na její vrácení do seznamu případů, jak vyplývá z čl. 37 odst. 2 Úmluvy a čl. 43 odst. 5 jednacího řádu Soudu (např. Josipović proti Srbsku, č. 18369/07, rozhodnutí ze dne 8. března 2008). Soud tak v podstatě může provádět dvojí přezkum jednostranného prohlášení vlády. Před rozhodnutím o vyškrtnutí Soud zkoumá povahu závazků obsažených v jednostranném prohlášení vlády, přiměřenost nabízeného odškodnění a otázku, zda dodržování lidských práv nevyžaduje pokračování v projednávání stížnosti. Po vydání rozhodnutí o vyškrtnutí stížnosti může být Soud vyzván, aby dohlédl na výkon závazků vlády obsažených v jejím jednostranném prohlášení a aby přezkoumal, zda existují výjimečné okolnosti, které odůvodňují vrácení stížnosti do seznamu případů. V rámci dohledu nad výkonem těchto závazků má Soud pravomoc vykládat znění jak jednostranného prohlášení vlády, tak svého rozhodnutí o vyškrtnutí stížnosti.
V projednávané věci Soud nejprve zjišťoval, zda měl žalovaný stát povinnost obnovit příslušné trestní řízení proti policistům, a pakliže tak vnitrostátní orgány odmítly učinit, zda se jednalo o porušení Úmluvy. V této souvislosti Soud uvedl, že v rozhodnutí o vyškrtnutí výslovně neupřesnil, zda je žalovaný stát i nadále povinen provést účinné vyšetřování, či zda taková povinnost pominula uznáním porušení Úmluvy a vyplacením odškodnění. Proto se Soud zaměřil na to, zda takovou povinnost lze přesto z jednostranného prohlášení žalované vlády, resp. z příslušného rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí dovodit, či zda namítaná nečinnost státu má za následek nesplnění pokračující procesní povinnosti, které existovala i po rozhodnutí o vyškrtnutí.
Mezi stranami panoval rozpor ohledně významu znění jednostranného prohlášení v části, dle které se žalovaná vláda zavázala „přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zamezila podobným budoucím porušením, a zajistit účinný prostředek nápravy“, a znění rozhodnutí o vyškrtnutí v části, dle které tímto rozhodnutím „není dotčena možnost stěžovatele uplatnit jakékoliv další prostředky nápravy“.
Soud neshledal žádné „výjimečné okolnosti“ (viz čl. 43 odst. 5 jednacího řádu Soudu), které by mohly ospravedlnit vrácení předmětné stížnosti do seznamu případů, jelikož závazek zajistit účinný prostředek nápravy je dle Soudu třeba vykládat ve smyslu obecného opatření k nápravě, nikoli individuálního závazku vůči stěžovateli. Za obzvláště důležitou Soud nicméně považoval ve svém rozhodnutí o vyškrtnutí zmínku o skutečnosti, že toto rozhodnutí stěžovateli nebrání „uplatnit jakékoliv další dostupné prostředky nápravy“. Tuto možnost je třeba vnímat ve světle judikatury Soudu, jež se týká špatného zacházení ze strany zástupců státu. Musí být proto doprovázena povinností žalovaného státu poskytnout stěžovateli prostředek nápravy v podobě účinného vyšetřování špatného zacházení ze strany státních orgánů. Úhrada odškodnění, ať již v návaznosti na jednostranné prohlášení vlády nebo vnitrostátní řízení o odškodnění, nemůže ve světle procesních povinností vyplývajících z článku 3 Úmluvy, které zahrnují povinnost účinného vyšetřování, postačit (Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 116 a 119).
Soud dále vysvětlil, že jednostranné prohlášení vlády je třeba chápat jako výjimečný institut a jako takové, pokud jde o porušení těch nejzákladnějších práv obsažených v Úmluvě, není určeno k obcházení nesouhlasu stěžovatele se smírným urovnáním ani k tomu, aby vláda unikla své odpovědnosti za porušení dotčených práv. Stát se proto nemůže vymanit z pokračující procesní povinnosti vyplývající z článku 3 Úmluvy tím, že toliko uhradí odškodnění a uzná porušení práv zakotvených v Úmluvě. Na existenci této pokračující povinnosti nic nemění ani rozhodnutí Soudu, kterým bylo jednostranné prohlášení vlády schváleno.
Podle vnitrostátního práva mohl stěžovatel podat návrh na povolení obnovy trestního řízení proti policistům na základě toho, že v dané věci vyšly najevo nové skutečnosti. Jeho návrh byl však zamítnut, jelikož vnitrostátní orgány nepovažovaly jednostranné prohlášení vlády za novou skutečnost ve smyslu vnitrostátního právního řádu. Soud k tomu poznamenal, že ačkoliv Úmluva v zásadě nezaručuje právo, aby byl uzavřený případ obnoven, může Soud nicméně přezkoumat, zda způsob, jakým vnitrostátní orgány vyřídily návrh stěžovatele, neměl takový dopad, který by byl neslučitelný s jejich pokračující povinností vést účinné vyšetřování ve smyslu článku 3 Úmluvy.
Soud v této souvislosti zdůraznil, že překážky stanovené vnitrostátním právním řádem nemohou státy zbavit této pokračující povinnosti, jinak by vnitrostátní orgány mohly v návaznosti na případy úmyslného špatného zacházení ze strany zástupců státu omezit svou reakci na pouhou úhradu odškodnění, aniž by pachatele trestně stíhaly a uložily jim trest. To by v některých případech umožnilo zástupcům státu zneužít svých pravomocí, vedlo by to k beztrestnosti a učinilo by zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení i přes jeho zásadní význam neúčinným v praxi (Gäfgen proti Německu, cit. výše, § 119).
Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že stěžovatel neměl v rozporu s článkem 3 Úmluvy k dispozici účinné vyšetřování špatného zacházení ze strany policistů, které bylo uznáno jednostranným prohlášením vlády.
III.Oddělená stanoviska
Ve svém částečně nesouhlasném stanovisku soudce Nicolaou kritizoval, že Soud v řízení o původní stížnosti akceptoval jednostranné prohlášení vlády, v němž chyběl závazek vyšetřit předmětné špatné zacházení ze strany policejního orgánu. Soudce Nicolaou sice souhlasil se závěrem o porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce, Soud k němu však podle jeho názoru dospěl nesprávnou a příliš zdlouhavou cestou. Dle něj by bylo přiléhavější původní stížnost vrátit do seznamu případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy ve spojení s čl. 43 odst. 5 jednacího řádu Soudu.
Soudce Silvis ve svém nesouhlasném stanovisku, k němuž se připojili soudci Villiger, Mahoney, Wojtyczek a Kjølbro a soudkyně Hirvelä a Briede, poukázal na to, že v jednostranném prohlášení vlády ani v následném rozhodnutí Soudu o vyškrtnutí stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by z nich mohl vyplývat závazek na obnovu příslušného trestního řízení. Navíc vzhledem k dlouhé době, která od rozhodných skutečností uplynula, Soud svým rozsudkem podrývá právní jistotu, která by měla nastat poté, co řízení před Soudem skončí. Závěry Soudu lze nadto vztáhnout i na případy, kdy porušení procesní složky článku 3 Úmluvy shledá rozsudkem Soud, a nevykoná-li následně stát nové účinné vyšetřování, stěžovatel bude moci podat novou stížnost a namítat nové porušení Úmluvy.
Soudce Wojtyczek se ve svém nesouhlasném stanovisku ztotožnil s hlavními závěry nesouhlasného stanoviska soudce Silvise a mimo jiné doplnil, že účinné fungování systému Úmluvy předpokládá loajalitu ve vztahu mezi Soudem a stranami sporu. Jde především o to, aby Soud s dostatečnou dávkou přesnosti předestřel ve svých rozhodnutích povinnosti z nich vyplývající. Proto pokud byl Soud toho názoru, že žalovaná vláda má povinnost obnovit příslušné trestní řízení, neměl akceptovat jednostranné prohlášení vlády v předložené podobě. Vzhledem k tomu, že je akceptoval, lze jen stěží žalované vládě vyčítat nesplnění povinností vyplývajících z Úmluvy. Nadto, rozsudek v projednávané věci se přímo týká třetích osob, které mají na základě článku 6 Úmluvy právo, aby o jejich trestním obvinění bylo rozhodnuto s konečnou platností v přiměřeném čase a aby nebyly ponechávány po dlouhý čas v nejistotě, jak bude v jejich věci nakonec rozhodnuto. Obdobná situace pak může nastat ve velkém množství případů. Soud se bohužel tímto aspektem věci vůbec nezabýval.
Full & Egal Universal Law Academy