© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Rozsudek ze dne 19. května 2016 ve věci č. 37289/12 – J. N. proti Spojenému království
Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že absence zakotvení maximální možné délky trvání zajištění a automatického soudního přezkumu zákonnosti zbavení svobody ve vnitrostátní právní úpravě zajištění cizinců za účelem vyhoštění není v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Současně Soud shledal, že nedostačená aktivita vnitrostátních orgánů během rok a tři čtvrtě trvajícího zajištění stěžovatele za účelem vyhoštění vedla k porušení tohoto ustanovení Úmluvy.
I.Skutkové okolnosti
V roce 2003 stěžovatel přicestoval z Íránu do Spojeného království a požádal zde neúspěšně o azyl. Během pobytu ve Spojeném království byl stěžovatel pravomocně odsouzen za sexuálně motivovanou trestnou činnost. Poté, co vykonal trest odnětí svobody, byl dne 31. března 2005 zajištěn za účelem vyhoštění. V září téhož roku stěžovatel uvedl, že se chce dobrovolně navrátit do Íránu. Ač íránská ambasáda zprvu odmítala vydat stěžovateli náhradní cestovní doklady, nakonec v listopadu 2007 souhlasila pod podmínkou podpisu prohlášení, které zavazuje stěžovatele k návratu. Dne 17. prosince 2007 byl stěžovatel propuštěn ze zajištění, kam se dne 14. ledna 2008 vrátil poté, co porušil podmínky propuštění (konkrétně povinnost podniknout kroky k získání cestovních dokladů – stěžovatel odmítal podepsat předmětné prohlášení). Britské orgány následně opakovaně nabádaly stěžovatele k dobrovolnému návratu do Íránu, ten však odmítal spolupracovat.
Stěžovatel neúspěšně podal tři návrhy na propuštění ze zajištění na kauci. Dle vnitrostátních orgánů totiž mohl své zajištění ukončit tím, že podepíše předmětné prohlášení. V prosinci 2009 správní soud nařídil propuštění stěžovatele a shledal, že jeho zajištění bylo počínaje dnem 14. září 2009 nezákonné, jelikož vnitrostátní orgány nepostupovaly s náležitou péčí a rychlostí, aby stěžovatele vyhostily. V květnu 2011 bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši více než 6 000 liber.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy
Stěžovatel namítal, že systém cizinecké detence ve Spojeném království nesplňuje požadavky vyplývající z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Poukazoval zejména na to, že v právních předpisech není stanovena ani maximální přípustná délka zbavení svobody, ani automatický soudní přezkum zákonnosti zbavení svobody. Dále namítal, že délka jeho zajištění za účelem vyhoštění nebyla přiměřená k dosažení sledovaného účelu.
a)Slučitelnost právního režimu cizinecké detence ve Spojeném království s požadavky čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy
Soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že z judikatury Soudu na poli čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy vyplývá povinnost státu stanovit maximální přípustnou dobu trvání zbavení svobody nebo zavést automatický soudní přezkum zajištění.
Dle Soudu není pochyb, že existence či naopak absence nepřekročitelných lhůt je jedním z aspektů, které je třeba vzít v úvahu pro potřeby celkového posouzení, zda byla relevantní právní úprava „dostatečně přístupná, přesná a předvídatelná“, resp. zda existovaly „dostatečné procesní záruky proti svévoli“. Takové lhůty však samy o sobě nejsou nezbytné ani dostatečné k tomu, aby zajistily soulad s požadavky vyplývajícími z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy (např. Gallardo Sanchez proti Itálii, č. 11620/07, rozsudek ze dne 24. března 2015, § 37; a Auad proti Bulharsku, č. 46390/10, rozsudek ze dne 11. října 2011, § 131). Ač tzv. návratová směrnice EU (směrnice č. 2008/15/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí) stanoví horní limit zajištění za účelem vyhoštění na 18 měsíců, není závazná pro Spojené království a nepředstavuje jediný v Evropě možný model, který by vyhovoval čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. Instrumenty přijaté v rámci Rady Evropy ostatně neobsahují doporučení, aby státy stanovily maximální přípustnou délku zajištění cizinců (srov. rezoluci Parlamentního shromáždění č. 1707 z roku 2010 či vodítka k nuceným návratům přijatá Výborem ministrů v roce 2005). V každém případě dle Soudu existence či absence zákonných lhůt nemůže být posuzována samostatně, ale systém zajištění cizinců musí být zkoumán ve svém celku s ohledem na konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu, přičemž není namístě státům ukládat jednotný model. Ve světle uvedeného Soud rozhodl, že požadavek na kvalitu zákona podle čl. 5 odst. 1 Úmluvy nevyžaduje, aby státy v právních předpisech zakotvily maximální přípustnou délku zajištění cizinců.
Stejně tak uvedené ustanovení Úmluvy dle Soudu nevyžaduje automatický soudní přezkum zákonnosti zajištění cizinců, ač Soud může zohlednit účinnost existujících prostředků nápravy při celkovém posouzení, zda vnitrostátní právo poskytovalo dostatečné procesní záruky proti svévoli. Tento závěr ostatně odpovídá znění čl. 5 odst. 4 Úmluvy, dle kterého má osoba zbavená svobody „právo“ podat návrh na řízení, ve kterém by soud rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody. Kromě toho Soud oporu pro tvrzení stěžovatele, že automatický soudní přezkum je nezbytný, nenašel ani v mezinárodním právu (srov. výše zmíněnou návratovou směrnici, rezoluci Parlamentního shromáždění a vodítka Výboru ministrů).
Ve Spojeném království může cizinec kdykoliv podat žádost o soudní přezkum zákonnosti svého zajištění a splnění požadavků čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy. V rámci tohoto přezkumu jsou vnitrostátní soudy povinny použít zásady vyplývající z vnitrostátního práva, jež se téměř shodují s těmi, které Soud na poli čl. 5 odst. 1 písm. f) vyvinul pro ověření, zda bylo zbavení svobody svévolné [viz rozsudek Vrchního soudu (Anglie a Wales) ze dne 13. prosince 1983 ve věci R v Governor of Durham Prison, ex parte Hardial Singh, z něhož vyplývají požadavky, aby zajištění sledovalo účel výkonu pravomoci danou osobu vyhostit, aby doba zajištění byla přiměřená za všech okolností, aby zajištěná osoba byla propuštěna, je-li patrné, že vyhoštění nelze realizovat v přiměřené době, a aby vnitrostátní orgány jednaly s náležitou péčí a rychlostí]. Pakliže tyto podmínky nejsou splněny, zajištění je podle vnitrostátního práva nezákonné a vnitrostátní orgány musí dotyčnou osobu propustit.
V zásadě by proto tento systém dle Soudu neměl vést ke zvýšenému nebezpečí svévole, jelikož umožňuje zajištěné osobě kdykoliv napadnout zákonnost a soulad zajištění s Úmluvou. Ve světle výše uvedeného pak nelze tvrdit, že nezakotvením maximální přípustné délky zbavení svobody a automatického přezkumu zákonnosti zajištění je vnitrostátní právo nedostatečně přístupné, přesné a předvídatelné nebo že neposkytuje dostatečné procesní záruky proti svévoli. Systém zajištění cizinců ve Spojeném království tak dle Soudu vyhovuje požadavkům čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.
b)Soulad zajištění stěžovatele v období od 14. ledna 2008 do 14. září 2009 s požadavky vyplývajícími z čl. 5 odst. 1 písm. f)
Soud se zabýval pouze výše uvedeným obdobím zajištění stěžovatele, jelikož část stížnosti týkající se jeho zajištění v prvním období, tj. od 31. března 2005 do 17. prosince 2007, prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Nadto vzhledem k tomu, že v rámci druhého období zajištění (od 14. ledna 2008 do 4. prosince 2009) vnitrostátní soud označil zajištění stěžovatele za nezákonné počínaje dnem 14. září 2009 a přiznal mu zadostiučinění, Soud shledal, že od uvedeného data stěžovatel nemohl tvrdit, že je „obětí“ porušení Úmluvy ve smyslu jejího článku 34. Proto Soud nadále zkoumal soulad zajištění stěžovatele s požadavky vyplývajícími z čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy pouze pro období od 14. ledna 2008 do 14. září 2009.
Soud v rovině obecných zásad připomněl, že zajištění za účelem vyhoštění je v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy jen tehdy, pokud je řízení o vyhoštění v běhu a je vedeno s náležitou péčí (Chahal proti Spojenému království, č. 22414/93, rozsudek velkého senátu ze dne 15. listopadu 1996, § 113). Soud též připomněl, že obdobné požadavky dle Soudního dvora EU vyplývají i z článku 15 návratové směrnice (viz výše) a článku 9 směrnice č. 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu.
Soud na jedné straně akceptoval, že trestná činnost stěžovatele a riziko jejího opětovného páchání byly aspekty, které musely být zohledněny při hledání rovnováhy, zda jeho zajištění bylo „rozumně vyžadováno“ za účelem realizace jeho vyhoštění. Na druhé straně však je třeba vzít do úvahy, že před rozhodným obdobím již stěžovatel byl zajištěn po dobu 2 let a 8 měsíců. Vnitrostátní orgány tak měly jednat s ještě větší péčí. Od poloviny roku 2008 však příslušné orgány pouze vyzývaly stěžovatele ke změně postoje a k podpisu prohlášení, ač bylo zřejmé, že tak stěžovatel neučiní. Podle vnitrostátního soudu nevyhověl tento postup požadavku náležité péče a rychlosti, avšak tento soud z uvedeného zjištění nevyvodil závěr o porušení stěžovatelova práva na svobodu a shledal porušení stěžovatelových práv až v období po 14. září 2009. Dle Soudu však pro svůj závěr o neporušení práva na svobodu vnitrostátní soud neuvedl dostatečné důvody, a proto je třeba mít za to, že stěžovatelovo zajištění nebylo v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy již od poloviny roku 2008, kdy vnitrostátní orgány přestaly v řízení o vyhoštění postupovat s náležitou péčí.
Full & Egal Universal Law Academy