© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
Anotace rozsudku ze dne 13. listopadu 2012 ve věci č. 43932/08 – Joanna Szulc proti Polsku
Senát čtvrté sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že tím, že stěžovatelce byly zpřístupněny všechny dokumenty bývalých bezpečnostních složek, pomocí kterých by mohla zpochybnit její označení za tajnou informátorku těchto složek, až po 10 letech, došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy. Soud stěžovatelce přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 000 eur.
(i) Okolnosti případu
Stěžovatelka se u polského Ústavu národní paměti domáhala možnosti nahlédnout do spisů týkajících se její osoby a opakovaných snah státní bezpečnosti získat ji pro spolupráci s komunistickým režimem. V únoru 2001 podala na Ústav národní paměti žádost, která byla zamítnuta s odůvodněním, že není poškozenou stranou, které primárně zákon nahlédnutí do dokumentů umožňuje.
Ústavní soud v říjnu 2005 rozhodl, že právo nahlédnout do spisů by měla mít po splnění vymezených podmínek nejenom poškozená strana, ale také každá dotčená osoba. S odkazem na uvedené rozhodnutí stěžovatelka opětovně žádala o plný přístup k dokumentům týkajících se její osoby, přístup k části dokumentů jí však byl, navzdory rozhodnutí Ústavního soudu, odepřen.
V roce 2007 novela zákona o přístupu k daným informacím změnila režim a odepřela možnost nahlédnutí do spisů tajným informátorům a spolupracovníkům státní bezpečnosti. I když byla tato ustanovení označená Ústavním soudem jako protiústavní, další žádosti stěžovatelky byly zamítnuty s odůvodněním její spolupráce se státní bezpečností.
V roce 2010 Ústavní soud podobné zamítnutí žádosti o nahlédnutí do dokumentů shledal protiústavním a na základě tohoto rozsudku polský Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí Ústavu národní paměti.
V srpnu 2011 tak stěžovatelka konečně získala možnost nahlédnout do všech dokumentů týkajících se její osoby.
(ii) Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy
Stěžovatelka namítala, že tím, že jí byl na víc než 10 let odepřen přístup k dokumentům bývalých bezpečnostních služeb týkajících se její osoby, došlo k porušení jejího práva na respektování soukromého a rodinného života (čl. 8 Úmluvy). Dále namítala, že státní orgány umožnily únik seznamu lidí, kteří byli vedeni ve složkách státní bezpečnosti, a nedostatečně informovaly veřejnost, že ve skutečnosti se státní bezpečnosti spolupracovat nemuseli.
Soud zdůraznil, že stát má v obdobných případech povinnost zajistit účinné a dostupné řízení ve vztahu k orgánu vykonávajícímu správu dokumentů. Řízení by mělo zajistit dotčené osobě zpřístupnění všech relevantních informací umožňujících účinnou obranu proti jakýmkoliv mylným informacím týkajícím se její osoby, v daném kontextu zejména spolupráce s bezpečnostními složkami během minulého režimu (srov. zejm. Jarnea proti Rumunsku, č. 41838/05, rozsudek ze dne 19. července 2011, a Matyjek proti Polsku, č. 38184/03, rozsudek ze dne 24. dubna 2007).
Soud poznamenal, že systém, ve kterém disponuje spisy bývalých bezpečnostních služeb státní orgán s výlučnou a nepřezkoumatelnou pravomocí označit osobu jako spolupracovníka státní bezpečnosti, představuje pro pověst dotčené osoby zřejmé riziko. Polský Ústavní soud upozornil též na riziko svévole praxe Ústavu označovat za spolupracovníky podle kritérií užívaných bývalými bezpečnostními složkami. Nesmí být též zapomínáno, že v archivech jsou obsaženy informace, které byly mnohdy získány nezákonně. Navíc, zkušenosti postkomunistických zemí ukazují, že informace obsažené v archivech mohou být zneužívány pro politické či jiné cíle.
V projednávaném případě byl stěžovatelce plný přístup k informacím poskytnut po až po mnoha žádostech a uplynutí 10 let. Takovou dobu dle Soudu nelze považovat za přiměřenou. Zákonodárce navíc příslušná rozhodnutí Ústavního soudu v dané problematice ne vždy plně naplnil. To samé je možné uvést pro Ústav národní paměti. Stát tedy nedostál svým pozitivním závazkům zajistit stěžovatelce účinný a přístupný postup, kterým by se mohla domoci zpřístupnění všech relevantních informací, které by jí umožnily zpochybnit její označení bývalými bezpečnostními složkami jako tajnou informátorku. Došlo proto k porušení čl. 8 Úmluvy.
Zbývající námitku stěžovatelky týkající se zveřejnění seznamu osob, které spolupracovaly se státní bezpečností, Soud prohlásil za nepřijatelnou pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jelikož stěžovatelka na vnitrostátní úrovni nezahájila žádné řízení, v němž by namítala odpovědnost státu za daný únik informací.
Full & Egal Universal Law Academy