© Ministerstvo spravedlnosti České republiky, . [Překlad již zveřejněný na oficiální webové stránce Ministerstva spravedlnosti České republiky.] Povolení k opětnému zveřejnění tohoto překladu bylo uděleno Ministerstvem spravedlnosti České republiky pouze pro účely zařazení do databáze Soudu HUDOC.
© Ministry of Justice of the Czech Republic, . [Translation already published on the official website of the Ministry of Justice of the Czech Republic.] Permission to re-publish this translation has been granted by the Ministry of Justice of the Czech Republic for the sole purpose of its inclusion in the Court’s database HUDOC.
Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
Anotace rozsudku ze dne 18. května 2017 ve věci č. 22007/11 – Jóhannesson a ostatní proti Islandu
Senát první sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že uložením daňového penále a odsouzením pro daňový trestný čin na základě stejných skutečností došlo k porušení práva stěžovatelů nebýt souzen nebo trestán dvakrát ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, a to pro nezajištění úzké časové a věcné spojitosti obou sankčních řízení.
I.Skutkové okolnosti
Daňovou kontrolou bylo zjištěno, že stěžovatelé v letech 1999 až 2002 nepřiznali část svých příjmů. Daň jim proto byla v roce 2004 doměřena spolu s penále o sazbě 25 %. Správní rozhodnutí byla v srpnu a v září 2007 z větší části potvrzena; v únoru a březnu 2008 nabyla právní moci, když marně uplynula lhůta pro zahájení soudního přezkumu.
Již v roce 2004 však daňový orgán nahlásil věc policii a předal jí příslušnou dokumentaci. V roce 2006 byli stěžovatelé i další svědci vyslechnuti policií. V prosinci 2008 byli stěžovatelé obviněni z daňového trestného činu, a to mimo jiné pro nepřiznání příjmů vytýkané daňovými orgány. Okresní soud v červnu 2010 tuto shodnou část s ohledem na judikaturu Soudu k zásadě ne bis in idem z trestního stíhání vyloučil, avšak nejvyšší soud v září 2010 nařídil její projednání. Okresní soud v prosinci 2011 rozhodl o tom, že stěžovatelé jednali s hrubou nedbalostí, jež postačuje ke vzniku jejich trestní odpovědnosti. Nejvyšší soud v únoru 2013 vinu z větší části potvrdil a odsoudil stěžovatele jednak k podmíněnému trestu odnětí svobody, jednak k pokutě, přičemž vzal v úvahu nepřiměřenou délku řízení, kterou stěžovatelé nezpůsobili, a uložené penále, aniž nicméně předestřel, jakým způsobem je do pokuty započetl.
II.Odůvodnění rozhodnutí Soudu
K tvrzenému porušení článku 4 Protokolu č. 7
Stěžovatelé namítali, že uložením daňového penále a následným vedením trestního řízení a odsouzením za daňové trestné činy došlo k porušení zásady ne bis in idem ve smyslu článku 4 Protokolu č. 7, neboť byli souzeni a potrestáni dvakrát za tentýž skutek.
Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že uložení daňového penále představovalo ve světle judikatury Soudu sankci trestněprávní povahy (A a B proti Norsku, č. 24130/11 a 29758/11, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2016, § 107, 136 a 138) a že daňové i trestní řízení bylo vedeno pro tentýž skutek spočívající v nepřiznání příjmů (Sergey Zolotukhin proti Rusku, č. 14939/03, rozsudek velkého senátu ze dne 10. února 2009, § 78–84). Odpověď na otázku, zda bylo v jednom z těchto řízení vydáno pravomocné rozhodnutí, není podle Soudu podstatná tam, kde nedochází ke skutečnému zdvojení, ale ke kombinaci řízení, která tvoří jeden celek; s ohledem na posouzení vztahu mezi oběma řízeními v projednávané věci však není ani nutné řešit tento problém (A a B proti Norsku, rozsudek citovaný výše, § 126 a 142).
V uvedené věci A a B proti Norsku Soud rozhodl, že k tomu, aby nedošlo k porušení článku 4 Protokolu č. 7, je třeba kumulativně splnit podmínku dostatečné věcné a časové spojitosti obou řízení, tj. že trestní a správní řízení musejí být vedena takovým způsobem, aby spolu utvářela jeden souvislý celek. Při zkoumání věcné spojitosti mezi řízeními je namístě zohlednit čtyři základní kritéria: (i) zda řízení sledovala odlišný nebo vzájemně se doplňující účel, (ii) zda byla souběžně vedená řízení pro účastníky právně i fakticky předvídatelným důsledkem daňového deliktu, (iii) zda byla vedena tak, aby se v nejzazší míře zabránilo dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů, a (iv) zda sankce uložená v jednom řízení byla zohledněna v druhém řízení tak, aby bylo zajištěno, že souhrn uložených sankcí není nepřiměřeně tíživý. Hledisko úzké časové souvislosti mezi řízeními nevylučuje postupné vedení řízení, ale časová spojitost mezi nimi musí být dostatečně těsná, aby byl jednotlivec chráněn před nejistotou, zdlouhavostí a zbytečnými průtahy. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší je potřeba, aby stát objasnil a zdůvodnil průtahy, které jsou jeho orgánům přičitatelné.
V projednávané věci měl Soud za splněný požadavek, aby obě řízení, jakož i v nich uložené sankce sledovaly odlišný účel, a vzájemně se tak doplňovaly. Dvojkolejnost řízení byla pro stěžovatele předvídatelná, neboť vedení daňového i trestního řízení je na Islandu při nepřiznání příjmů běžné. Nejvyšší soud při zvažování druhu a výměry trestu přihlédl k celkově nepřiměřené délce řízení a především k daňovému penále jako majetkové sankci dříve uložené ve správním řízení.
Podle Soudu však nebyla naplněna podmínka zabránění dvojímu shromažďování a hodnocení důkazů ani podmínka úzké časové spojitosti mezi řízeními. Soud podotkl, že policie, která vedla trestní vyšetřování, sice měla přístup k dokumentaci shromážděné v souvislosti s daňovou kontrolou, ale prováděla také samostatné vyšetřování; to ve svém důsledku znamenalo, že obě řízení byla na sobě do značné míry nezávislá. K podmínce dostatečné časové souvislosti Soud uvedl, že řízení byla vedena v souhrnu více než devět let, z toho jen asi rok souběžně. Stěžovatelé byli navíc obžalováni více než rok po konečném rozhodnutí o uložení daňového penále. Trestní řízení pokračovalo samostatně několik let. Nejvyšší soud přitom konstatoval, že stěžovatelé délku řízení nezpůsobili.
Vzhledem k výše uvedenému, především k omezenému časovému překryvu obou řízení a nezávislému shromažďování, provádění a hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení, Soud dospěl k závěru, že nebyla dána dostatečně úzká časová a věcná spojitost mezi oběma řízeními. Stěžovatelé tak byli vystaveni dvojímu stíhání a potrestáni za prakticky totožný čin různými orgány ve dvou odlišných řízeních. K porušení článku 4 Protokolu č. 7 tudíž došlo.
Full & Egal Universal Law Academy